Letošní přechod Krkonoš byl rafinovaný už od začátku. Tak za prvé jsme se rozhodli přejít Krkonoše pomocí předkrkonoší zvaném Jizerky. Šéf sekce Slaný a hlavní motor každoročního přechodu Honza K. (to je ten, co píše o Nepálu a Vietnamu a tak mě předběhl s psaním o Yosemitech a největším stromě na světě, Honza K., zajistil nocleh na chatě Smědava. Už loni jsme si vyzkoušeli zbabělou a příjemnou metodu hvězdicových výletů. Nic zásadního si na výlety nemusíte vozit, protože bydlíte na stejným místě, jen je potřeba se vrátit do místa startu.

Takže to letošní začínalo a končilo neustále na té Smědavě. Příjemná chalupa, příjemná obsluha, přijatelné ceny, co víc si přát v tom světě plném nedostupných lákadel. Tedy podle mého jsou to jen fiktivní lákadla a s realitou nijak nesouvisí. Vždycky si vzpomenu na jednoho svého známého, který po česku správně vrčíval v duchu tom, že nevidí žádný rozdíl v době za komoušů a teď a odůvodňoval to slovy, že: ..."za komóšů se nikam nesměl, a teď taky nikam nemůžu, tak mi řekni, v čem je rozdíl." A když jsem mu neprozřetelně prozradil, že rozdíl je právě v tom, co řekl, nechápal a ani na vysvětlení, že tenkrát nesměl a teď nemůže je sakra rozdíl, že tenkrát do toho jeho nesmění zasahovala i pitomá domovní důvěrnice v hnědejch teplákách, zatímco teď se rozhoduje jen on sám a tepláků netřeba, sdělil mi důvěrně, že jsem debil a chvíli se mnou nemluvil.

Naše každoroční přechody Krkonoš jsou tak v naší partičce oblíbené, že třeba my dva, Olina a já, už jsme se na ten přechod těšili i v Americe uprostřed Yosemit.

Letos jsme si s sebou vzali další přírůstek, mou sestru Danu. Takže brněnská sekce se rozrostla na dva. Tedy přesněji na 4, protože to, že nás rodiče vyplkli v Brně, nám nikdo už nikdy neodpáře.

Bylo nás deset. A bydleli jsme ve třech pokojích. Sekce Slaný, pokoj č. 3. Sekce Podbaba, neboli často Meziměstí - pokoj č. 4 a pak sekce brněnská - pokoj č. 5. Smědava je příjemná chalupa a líbilo se nám tam. A protože Gábina si rafinovaně zlomila kotník a měla sádru a zároveň si nechtěla tradiční přechod Krkonoš ujít, jeli jsme dvěma auty po pěti lidech. Ostrý start 12:00 z Kačerova skupina A (případně B) a ve stejnou dobu z Černého Mostu skupina B (případně A).

Odpoledne už jsme vyráželi na náš první výlet...

Smědava.

Již první výlet byl poznamenán jistou demencí při práci s mapou. Stáli jsme jako devět pitomců nad mapou a na parkovišti a nevěděli kudy kam. Dezorientace byla zcela markantní a kupodivu nepomohla ani Olina, která jinak s mapou zachází bravurně. Stejně dobře i Honza K. Nakonec nám musel poradit úplně zlitej výběrčí peněz na parkovišti, který nám ale zároveň vyhrožoval, že nás z našeho prvního výletu odveze helikoptéra, protože popadáme jako hrušky.

To nejdůležitější sdělení dne: Olina i já jsme vyrazili ve svých nových botkách, které jsme si přivezli jako narozeninové dárky z Ameriky jako dárky od Jiřinky a Lály.

V Jizerkách se mi vždycky líbilo a platí to i dnes.

Jizera v dohledu.

Na Jizeře fučí jak z mamutí řitě. Kupodivu ale nás nikdo z hory helikoptérou vozit nemusí. Někteří se ale raději drží, než aby padali jako hrušky.

S lotry po levici a po pravici je fajn. (foto Táňka)

Po prvním výletě nám patřičně vyprahlo a dorovnáváme kapaliny jak se dá. Což má zase za následek to, že chodíme v noci čůrat a tak se Dana moc nevyspí.

Blanka se projevila jako klasickej prudil a císařovi oznámila, že je nahý, že prostě tohle pivo stojí za hovno. A kupodivu sám pan vedoucí přináší s omluvou piva nová, že prý to, co nám přinesl stojí za prdlačky. Ó, jak krásné a milé.

Z lustrů visí umrlé čarodějnice a měly by se chechtat, jenže jim došlo magi a nové baterky nejsou k dispozici. Na kravál reaguje jen jedna ze všech oběšených čarodějnic.

Brněnská sekce spí v prostorném pokoji. Blanka má svou dvojpostel, Olina se ale musí dělit o lože s páníčkem.

Dana si našla postel u dveří a prý dveřmi furt někdo chodí.

Ráno nám svítí slunce do pokoje a my se těšíme na snídani a náš další výlet.

Už ani nevím, kolik let si vozí Ladys na přechody tenhle slamáček.

Gábina si zlomila kotník, takže s náma na výlety nechodí, ale nechala si z Ameriky dovézt Kindla a těší se, jak si bude číst a jak se bude těšit, až se vrátíme z výletu k večeři a na společné pivo.

Značení směrů je přeukrutně podrobné, ale ani to nám nemůže pomoci v rozhodování.

První přestávka, první pivo v plechovce. Je krásně.

A a těch dvou skalkách v dáli jsme byli včera. Pravda, proti Yosemitům je to výrazně komornější, ale je tu krásně.

Ruskej impresionismus, nebo co.

 

To dole by mohly být Hejnice, ale já s mapou moc nezacházím.

Pan vedoucí nás před výletem strašil a vyhrožoval nám zmijema a jelenama, kteří jsou chytřejší než školní inspektor, ale nás ani neodradil, ani nepřesvědčil. Prvním nebezpečným zvířetem byl jizerský krokodýl.

První panorámátko.

První motýl.

První památníček.

První perly.

Poslední podlaží rozhledny.

Ludva je už od včerejška dosti nedůvěřivý k našim výsledkům vyčtených z map, tak raději vše kontroluje na svém iphonu. A kupodivu má skoro pořád pravdu.

Naše první společné foto. Fotí nás obětaví cyklisté. Jediný, kdo tu chybí je Gábina, která se bezostyšně váli na chatě. Svou lenost zastírá doopravdickou sádrou.

Dana se pokusila ukrást kolo, ale je amatér a nejde jí to.

Náš první veselý aligátor.

Prý jsem žabáka o botky připravil, ale já tomu nemohu uvěřit, byl jsem sám svědkem, jak mi ty botky jako dárek k narozkám koupil Lála s Jiřkou v obrovským outdoorovým obchodě poblíž San Jose.

Náš první pavouk.

Naše první piva po našem druhém výletě.

A plánování dalšího výletu.

Druhý večer na Smědavě.

Táňka o sobě tvrdí, že je řízený alkoholik a řídí se sama. První gría.

Na pětce je mejdan. Blanka přivezla slivovicu bez vocasu a ještě jí je skoro půlka.

Třetinka.

Gábina a její berle.

Dobová fotka Smědavy. Jizerky jsou podivné hory. Je tu děsně málo horskejch chalup a tudíž skoro žádné hospody, což se Smědavanům musí líbit, ale oproti Krkonošům, Jeseníkům, Šumavě je to fakt hodně divný stav.

Ani třetí den se nám nedaří jít podle mapy a Ludva má opět pravdu. A tak Honza zase neuvidí své vysněné místečko.

Čihadla.

A pano čihadlové.

Honza K. je záchranář a sere tím všecky housenky v širokém okolí, vždycky, když se dopídily do třetiny cesty, přišel Honza záchranář, nabral je na papír a hodil zpátky do škarpy, aby jim zachránil život, protože tu jezdí moc cyklistů. Housenky jsou z toho zpruzelé, protože se při přecházení vozovky děsně nadřou. Vzpomněl jsem si, jak jsem před lety, coby student vysoké školy elektro v Brně a lidumil pomohl stařence na Ruďáku přes křižovatku na zelenou. Stála tam totiž nerozhodně, dvě těžké tašky u nohou. Zželelo se mi jí a tak jsem tašky popadl, nevypadala, že by se lekla, že jí chci o tašky připravit. Věděla proč. Když jsem kabele z chodníku zvedl, málem mi vyškubly ruce z ramenou, říkal jsem si, jak taková drobná babizna dokáže takhle těžký tašky zvednout a vláčet. Babka za mnou vesele cupitala cvrdlikala, jak jsem hodnej a podobný pozitiva. Na druhé straně skoro již v bezvědomí a s rukama doslova i do písmene u kolenou jsem tašky položil na chodník s pocitem, jakými trpíval často Mirek Dušín. Babka můj dobrý skutek ohodnotila: "To ste hodnej, moc hodnej, ale já jsem na druhou stranu vůbec nechtěla. Červenaly mi uši a nemohl jsem promluvit. Tak jsem zdrhl k sousoší rudoarmějců. Zkurvený dobrý skutky.

Tuhle fotku si vyfotila Dana i Táňka a prý je to blbě, protože to nevyšlo zlatě, ale hnědě, tak jsem to zkusil taky. Není to sice hnědý, ale reálný taky ne.

A další panorámátko na výšku.

Náš třetí výlet míří do Hejnic.

Cestou míjíme krásné kamenné patníky a nikdo nevíme, odkud se vzaly a mají-li jakýsi užitečný smysl. Tedy kromě toho, že by byly hezký na našich zahrádkách. Jenže už na to nemáme, odnést si je domů a příroda si může oddychnout.

A nejen příroda.

Poslední svačinka.

Poslední z patníků před mrtvou zmijí.

Pan domácí ze Smědavy nám chtěl nahnat strach zmijemi, ale my jsme jednak četli zajímavý článek o neškodnosti zmijího uštknutí a kromě toho, tahle zmije už nikoho nekousne. Nevím, kdo jí to udělal, asi auto. Je hezká, ale mrtvá. Vzpomněl jsem si jak mě v osmnácti kousla zmije do prdele a jak mě nechtěli na poliklinice ošetřit, že už je po pracovní době a jak pan doktor vrčivě nakonec sundal rolák, vzal bílý plášť a bodnul mi sérum z ledničky proti zmijímu jedu a jak se mi po té injekci udělalo zle a samotné uštknutí bylo v pohodě. Po kousnutí jsem v klídku došel 18 kilometrů na polikliniku a bylo mi dobře, jen zadní část stehna mě bolela jako od kopnutí malým koněm. Už tenkrát mi došlo, že největším nebezpečím při střetu s jedovatými hady je samotné sérum.

Nakonec nás to zaválo až kamsi do Konga.

Hejnice.

Svatý utřinos na mostě má hlavu na stranu, jako by byl naším prezidentem. A je velká škoda, že není.

Krásnej kostel.

Římskokatolická bazilika Navštívení Panny Marie

Olina ukazuje Honzovi peněženku, kterou před lety od něho dostala. Šrajtofla s hrošíkem.

Blančina dobrá ohnivá voda v rukou učitelky.

Zpět jedeme autobusem. Kdyby nám ujel, museli bysme s Honzou běžet do kopce asi 7 kilometrů a přivézt dolů auta, ale stíháme to v pohodě. Veze nás hluchý šofér. A my pevně věříme, že není slepý.

Výzdoba sedadel v autobuse je originelní.

A ještě poslední oběd a rychle zase domů, do Prahy, do pr... To je nám smutno po horách. Ať už je zase příští rok.

Od opuštěného talíře doprava: grilovaná klobása - Dana, vepřová játra s rýží - Ladys, ovocné knedlíky - Gábina, vepřová játra - Honza, kančí vrabec - Ála, plněné bramborové knedlíky - Blanka, vepřová játra s rýží - Olina, smažák s tatarkou (jako vždycky) - Táňka, guláš s knedlíkem - Ludva, ovar s křenem - já (opuštěný talíř).

A je to.

Poslední obraz a pak zas až za rok.