Lake Merritt
(ještě chvilku v Oaklandu)

Když bylo po tom krásným koncertě starejch vynalézavých babiček (The Grandmothers of inventions), tak bylo pořád ještě světlo a krásně procházkově. Pozdravili jsme Jacka Londona a šli na vláček zpátky do SF, naštěstí ale zrovna před pár minutama jeden odjel, tak jsme měli čas na procházku po tom podezřelém Oaklandu. Přemýšlel jsem, jak se k té pověsti Oakland vlastně dobabral. Že by pro pověstnýho opilce Jacka Londona? To asi ne. Ofiko se tvrdí, že to bylo tím, že se sem stěhovali hlavně přistěhovalci z Portorika, chudý černoši, vznikala gheta no a postupně se to oghétované místo stalo zaslouženě riskantní komoditou. To bych chápal, ale ona tu je už léta jedna z velmi prestižních univerzit Berkley, to jaksi nejde dohromady. Ale budiž, Bronx taky vznikl tak nějak podobně. A taky je pravda, že se tím politici docela zabývali a začali problémový části ředit, i lidi s méně temnou minulostí se sem začali pomaličku stěhovat a je to asi na dobré cestě. Pověst však zůstává.

To nejlepší na Oaklandu ale je, že přímo prostředkem města, jako nějaká obrovská viditelná jizva, se táhne železnice. No fakt, tohle je v naší zemí zcela nemyslitelný jev. Jednou ulicí nejede šalina, ale prohání se tu typické americké vlaky, obrovské a silné lokomotivy na naftu, troubí jak zběsilé po celou dobu co projíždí Oaklandem. Nevím, kolik lidí tu skončí pod koly silných mašin, ale asi to moc zásadní nebude. Ale musím se přiznat, že to je mírně potrhlé a trochu děsivé. Funguje to. Železnice patří slavné společnosti Amtrack, neboli The National Railroad Passenger Corporation. Název však je složeninou z AMerica TRACK. JE to společnost státní, což je v Americe poněkud neobvyklé.

Ale Amerika šedesátých let je tu docela cítit. Ještě k té nebezpečnosti Oaklandu. Nejhorší to bylo v době, kdy většinu obyvatel tvořili černoši, ale teď se jich dost, právě z důvodu pocitu ohrožení, stěhuje jinam, tak se to maličko zlepšilo, přesto bylo v roce 2011 město vyhlášeno za nejnebezpečnější v celé Americe. První místo v krádežích a loupežích motorových vozidel a šesté místo ve vraždách. Uklidňujeme se tím, že je rok 2013.

A jak je vidět, nekradou se tu jen motorová vozidla.

A to se již blížíme k jezeru Merritt. Lake Merritt má poměrně slušnou historii. Kromě toho, že je součástí americkejch národních parků. Okolo roku 1810 tu žili indiáni kmene Ohlone, ale byli vyhnaní až do oblasti San Jose. Jezero je obklopený ze všech stran sídlištěma, okolo jezera vede běžeckej chodníček. Tam by se to běhalo. Celý obvod je necelých 6 kiláčků. A je pravda, že tu furt někdo běhá. Hezký a škaredý holky, tlusťoši i vytunění vymaštěnci. No zapadl bych tam jak prdel na hrnec. Celoročně běhat kolem tohoto jezera by mi nevadilo.

Jezero nabízí i spousty jiných aktivit. Třeba jachty, kanoe, kajaky, dětský zábavný park Pohádková země.

Ale, a v tom jsou Amíci fakt dobří, to jezero nesmrdí a voda vypadá dost čistě. Dřív to byla šílená stoka. Smrdělo to hovnama a chemikáliema. Protože sem vedly odpadní trubky z kdečeho, i z továren. Přílivem a odlivem, se to docela rychle ředilo a rozkládalo, ale ten smrad byl prý děsnej.

Asi by se s tím tak rychle nic moc nedělalo, ale jednomu starostovi se někdy kolem roku 1900, nebo možná ještě dřív,povedlo hovna zkrotit a postupně se z jezera stala perla, kolem které se dobře žilo. Samozřejmě, že na tom byl zainteresovanej i pozemkama, který mu kolem jezera patřily. Moderní technologie použili pak i v dnešních dnech a voda tu vůbec nesmrdí. Vypadá čistě.

I ptákům je tu dobře, mají k dispozici asi 5 ostrůvků, kde mají klid na hnízdění a další prasárny.

Ať už je Oakland sebenebezpečnější, kolem jezera je příjemně.

Okolo jezera je zavěšeno 3400 barevnejch žárovek, který svítí noc, co noc.

Běhací chodníček. Ale smí se tu i na kolech, bruslích, pěšky a prknech.

Čas se naplnil a musíme jít na vlak.

Stáňa dostala od Honzy z výletu po Yosemitech kočičku, tak si ji zabalila do růžové šály, ale to na černobílé fotce není moc vidět.

Cesta domů byla pohodová s několika přesedáními až k Honzovi a Stáně. Jak jsem již několikrát zmínil, v SF je poměrně hodně bezdomáčů. Jsou jaksi všude a velmi rychle se na ně dá zvyknout. Olina si teda nezvykla a vždycky je z toho nervozní. Někteří bezďáci jsou i mobilní. Svůj majetek vozí na šlohlých vozících ze sámošky. Přestože jsou to vozíky nabyté nečestně, pak už se k nim většina SanFranciscanů chová čestně.

Někteří z bezdomáčů pro jistotu na svoje zaparkované vozíky píšou podrobný návod.

Okno naproti Honzovýmu bytu s ptákem.

San Francisco se halí do všeobjímající mlhy a to SF umí brilantně. Honza se Stáňou jdou do práce a my si jedeme pro pro Helču, která přilítá z Austrálie. Dalších 15 dnů si budeme užívat téměř kompletní rodinky. Nemůžem se dočkat. Kdoví po kolika letech se to zas skoro podařilo.

Chybí Jirka, ten zůstal v Praze, jednak zalívá Olině kytky, a taky má moc práce a žádný prachy. Kromě toho se nechal již dřív slyšet, že ho Amerika nijak neláká. Asi ví proč. Ale protože jsme rádi všichni pohromadě, přestože se nám to pro dětskou světovou rozfrcanost nedaří, vzali jsme si Jirku alespoň 2Dčkově. Vytiskli jsme si jeho aktuální fotku. Jednu jsem nalepil k jídelnímu stolu, aby každej večer s náma večeřel dvoudéčkový jídla a druhou fotku jsem si nabalil do baťůžku, aby s náma mohl i na výlety po Yosemitech a bezdomáčských střediscích v SF a okolí. No a tak se Jirka do Ameriky podíval zadarmo.

Máma s dcerou se válí v kufru auta a tátu vyhnaly nakoupit do biologicky správné prodejny. To se tu nosí velice.

Vrcholek Twin Peaks je v mlze.

V Americe se mi ty velký hranatý americký auta líbí. Jezdit bych v tom tady v Česku ale nechtěl.

Sen o růžovém kole.

Helča už je tu, tak ji bereme na vejlet po SF. My jsme s Olinou už staří SanFranciscané, všechno jsme už prochodili a jedeme to ukázat Helči.

Rodinné selfíčko u piérů.

A ještě jedno.

Tady všude jsme už byli s Olinou a ještě jednou i s Helčou, zase je to trochu jiný, Ufotil bych se k smrti.

Preclíky, čurosky, kukuřičný pejskové a samozřejmě CocaCola. A jak jinak než ZERO.

Po poslední lepší zemětřesení si zvvyklo velký stádo lachtanů zaplavat si k jednomu z Pierů a tam se bohapustě válet a nechat se fotit a obdivovat. Vrací se sem pravidelně už několik let.

Vypadají zdechle.

Dokonce jim tu už udělali i bronzovou sochu. Teda sousoší.

A tak jsme se u nich vyfotili.

Ve všech možnejch i nemožnejch dvojicích.

Veselé a sympatické San Francisco mi dost přirostlo k srdci. Je v něm cosi kouzelně nezávislého.

A krásně se tu fotí.

Jsem do SF zamilovanej.

Helčo, Honzo a a Jirko!

Za chviličku bude večeře. Ke stolu!