Žít Brno
(je dřina, ale prdel)

Ježdění do Brna je takovej rituál. Navštívit dědu a Jiřinku, nechat se přizabít jídlem, potkat se s ostatními příbuznými a pak zase honem domů. Jo, je pravda, že jsme se narodili v Brně a je pravda, že jsme si dlouho mysleli, že jsme Brňáci a že to tak zůstane, ale délka pobytu v Praze to všecko pokazila. Dřív jsme jezdívali z Prahy domů, ale teď jezdíme do Brna jen na návštěvu. Myslel jsem si, že se to nestane a taky jsem si myslel, že by mi to vadilo, kdyby se to stalo. Nic z toho není pravda. Nevadí mi to, můj novej domov mě baví a do Brna jezdím na kukandu. A Žít Brno je prdel. Vždycky se mi lehce zbystří čivy, takže mí roduvěrní Brňané, nekamenujte mě a nezabíjejte a neberte ani moje kecy ani moje fotky jako něco, čím vám chci ubližovat. Když to upřesním, tak doma jsem v Praze a ne v Brně, ale Pražácí mě za Pražáka nikdy považovat nebudou, jen za náplavu. A Brňáci mě za Brňáka už nepovažujou a už nikdy nebudou. Asi jsem v prdeli a vůbec mi to nevadí.

Ahoj Lízo, jedeme odpoledne žlutým busem. Ale neboj v neděli se zase vrátíme domů. Docela rád bych jezdil jinak, když slyším Jančuru a jeho aktivity a vzhlížení k lupičovi a žlutýmu baronovi, ale ten řepkovej autobus je časově i cenově výhodnej. Ach ta tržní ekonomika.

Do odjezdu dost času, tak si chviličku ještě brouzdám ulicemi Prahy.

Čistit hovna z lásky k Česku.

Zase ta barva.

Do Brna přijíždíme s malým zpoždění a to navzdory tomu, že D1 je naprosto nedokončitelná. Taková česká specialitka. Na autobusovým nádraží v Brně u Grandu nikdy nebyl hajzl. A je pravda, že mi to nikdy nepřišlo důležitý, ale jak postupně šel čas, jak se zvýšila frekvence a jak je tu stovky lidí z celýho světa, začíná být nehajzl nesmírně frustrující. Samozřejmě, že ti znalí vědí, do kterýho báru, do které herny do kterýho nonstopu se dá nouzově zalézt, ale to není nic civilizovanýho, je to trapný. Chtělo se mi čůrat a chtěl jsem, tak jako většina pánů i někdy dámy, použít nějaký smradlavý koutek poblíž. Je pravda, že tohle autobusový nádraží smrdí jak nejhorší tureckej hajzl někde v Rumunsku. Možná, že Rumunsku křivdím. Pokus o zlepšení se před pár měsíci objevil v podobě dvou johnnykadibudek přímo na nástupišti. Ty budky vypadají příšerně i z dálky, ale to je prd proti tomu, co uvidíte zblízka. A vevnitř? Jak to říct a nepoblít si klávesnici... Hodíš desetikačku, dveře neotevřeš, zoufale s nima zalomcuješ, málem je z vyglajdanejch pantů vyrveš a dveře se neochotně připootevřou. Vsoukáš se pokud možno bezdotykově. Z budky cosi vytýka na nástupiště a podlaha vevnitř čvachtá chcankama. Fakt je dobře, že se tam nesvítí a že už je skoro tma. A já jsem šťastnej, že nejsem bosej. Už nikdy. Boj a svrab.

To nám to pěkně začíná. To Žít Brno.

Jdeme kolem nějaké realitky. To by mě zajímalo, kde ty lidi nabírají, nenabídl bych jim k prodeji ani věšák od dederonové košile.

U Semilasa už jsem johnnybudku rozdejchal, vidím ve veselejch barvách. Jo, už si Žiju Brno v pohodě. Jdeme za Danou. Má pro nás nachystanou zeleninu a pak burčák. Následky, zvlášť u Oliny, jsou brutální. Do rána mi skoro slezlo obočí. Roušovna to omlouvala tou strašnou kombinací zelenina burčák, ale přežili jsme.

Malátně vyrážíme za dědou a Jiřinkou. Brno už mě zase začíná bavit.

Růžové bistro s divným jídlem už zkrachovalo.

Budka s pozdravem odborářskýho cigára pečivu tu už je nejmíň 8 let. Provizórium, které v Brně znamená, možná, dovsegdá, neboli nafurt.

I trafika, kde jsme si kupovali lístky na šalinu je mrtvá.

Musel jsem jízdenky koupit jinde a pak Roušovnu a Danu doběhnout. Běžím kolem Zdravé výživy, odkud se ozývá příšerný, skoro až tuberácký kašel a smrkání. Nikdy by mě nenapadlo, že to může být tak nebezpečné povolání, prodávat ve Zdravé výživě.

Olina pokaždé, když jedeme za Jiřinkou, se staví v kytkařství U Mašků a koupí Jiřince nějakou kytku. A taky pokaždé dostane od Jiřinky vynadáno, že zbytečně utrácí, že ať už to příště nekupuje a že...

Marně, Olina koupí kytku pro Jiřinku a velmi často i pro sebe. Tu pak vezeme v neděli zase přes půl republiky domů do Prahy. No a když pak Olina

Na Pionýrské, to je u Lužánek, vystupujeme. Město Brno se mě snaží zmást a daří se mu to.

Jdeme Lužánkama, jedním z nejkrásnějších parků v Česku. A to nemyslím ironicky. Marně se snažím přijít na jinej park v jiným městě, kterej by byl hezčí. A žijou tu medvědi. Zlatí.

Lužánky byly za komoušů dost zanedbané a a plné úchylů a exhiboušů, zarostlé křovím a neudržované. Teď nádhera. A hlídají si to stromy samy.

U Jiřinky se nám podařilo přežrat jen trošičku. K snídani tlustej chleba, tlustě mazanej máslem!!! a tlustě paštikou a okurky, které zavařoval děda. K obědu kuře na paprice a knedlíky. Jiřinka se stále nemůže smířit s tím, že nechceme moc knedlíků a protože už ví, že víc než dva nám nevnutí, změnila jejich tloušťku na trojnásobek. Na Jiřinčiny finty nemáme. Taky jsme se od Jiřinky dozvěděli, že jsou všichni hajzli a že kdyby líp chodila, šla by všem těm politikům nakopat prdel. a že v Americe by si nikdo nedovolil, aby zdražili máslo, dokud všem nepřidají na platě. Ani na takové návnady se jí nepodařilo nás zatáhnout do politické debaty. Večer jedeme za Danou, pokračujeme mejdanem s dalšími rodinnými příslušníky. Olina se rozumně rozhoduje pro burčákový embargo, takže plyšáci v pozadí mohou - snad - být v klidu. Večer před tím, pod vlivem burčáku říkala Olina svýmu medvídkovi: "A mišánku, kdybych přes noc praskla, tak v neděli pojedeš domů sám, jen s Dušíkem." Nepraskla a druhá noc byla v pohodě. Ani jedno zvířátko nepřišlo o kejhák.

Ráno snídaně u Dany. Dana ujíždí na medu. A pak honem nahoru za Lindou na kafe.

Linda bydlí v podkroví a má nádhernej výhled, kterej by mě nutil sedávat na balkoně a chrlit verše nebo malovat akvarely. Na Lindu to už začíná taky působit, protože jsem ji přistihl, že si shání kurz malování.

Stejnej pocit mají však i holubi. Lítali na její balkon taky psát a malovat. Jenže to byla taková dřina že se z toho dycky posrali a to Daně vadilo a proto Lindě na balkon pořídila plašiče havrana. Vzbuzuje fakt respekt a holubi si na něj vyděšeně sedají a serou mu na hlavu.

Linda má doma velmi originální, ale kurevsky drahý věšáky na bundu.

Ne z IKEA, ne z Lidlu.

Panoramatický přehled toho, co vidí Lindini holubi, když serou. Verše.

Po kávě nás Linda odvezla za Alenou, kam jsme pozvaní na oběd. Těsně před Aleniným domečkem objevuju krásnej obraz. Ale nikde cedulka, co to je za výstavu, co to je za umělce. Pak už zase musíme na autobus do Prahy.

Linda mi poslala pár brněnských motivů, aby mě ujistila, že Žít Brno není jen moje traumátko,
že se to týká všech, co jsou momentálně v Brně. I zde je stále na přetřesu Čapí hnízdo.

A pak mi ještě poslala obrázek některých brněnských voličů. Uklidňuje mě, že máme tu v Praze taky takové a že si nemáme co vyčítat. Žít Brno je prdel, ale nesmíš se z toho hroutit. A nehrotit. Těším se tam zas.