Colorado VII.
(Výlet k jezeru Brainard)

Máme za sebou i před sebou další týden krizovýho stavu, čili něco jako karanténa. Ale spíš taková ta karanténa po česku. Spousta lidí je teď doma a do práce nechodí. Zvlášť tam, kde jsou děcka školou povinná. A to se hned pozná i na místech, kde dřív nikdo nebyl. Vím, o čem mluvím, protože mám své okolí proběhané křížem krážem až do vzdálenosti skoro 40 kiláků. A teď, když je něco jako karanténa, tak jsou na cestičkách a cestách v lese vidět spousty lidí, celý rodinky. Vláda sice nařídila, že dvojice smí obsahovat maximálně dva jedince. To my s Roušovnou zvládáme celkem hravě a dokonce i s pojistkou, protože jsme za prvé jen dva a za druhé, a to je ještě důležitější, Olina ven nechodí, protože neběhá. Maximálně se s přikrytou hubou proplíží na zahrádku, chvíli si povídá s kytkama, sem tam někam do země zapíchne rejč a pak si sedne do lehátka a čte si knížky a brouzdá po internetu. Mě by to na zahrádce nebavilo, tak chodím běhat. Sám. Sám ve dvojici. A protože jsem zodpovědnej 65+, tak se lidem vyhýbám. Při tom běhání to není problém, protože se mi daří každýmu zdrhnout, a protože mám rád běhání necestou, tak se umím vyhnout komukoliv, koho zahlídnu. V lese je fajn. Sice jsme snad jediná země na světě, kde platí, že bych měl mít roušku pořád, tedy i hluboko v lese. To nedodržuju a vystavuju se postihu. Spolíhám však na to, že městští policajti jsou většinou tlustí a asi bych jim prchnul. Zároveň jsem vymyslel velmi laciný koronatest. Je zcela zadarmo a asi je i velmi spolehlivej. Když uběhnu s rouškou pět kilometrů, je velmi pravděpodobné, že nemocnej nejsem. Ale jistotu nemůže mít nikdo. Teď už dost koronokecání a vydejme se zase do krásnejch Skalistejch hor. Dnes to bude k Brainard Lake.

Ráno jsme zažili pěknou premiéru. Rosie, Honzova a Rézina kočička, si někde hluboko v genetickým slabikáři přečetla, že byla vyrobená k lovu hlodavců. A šla si to na zahradu zkusit. A byla úspěšná. I pyšná, přinesla zakouslou a uslintanou myšku do obýváku a pyšně ji položila na koberec.

Réza musí do práce, tak se s Honzou vydáváme na jednodenní výlet k jezeru Brainard. Dobrý je, že to je všude tak hezký, že je úplně jedno, kam nás Honza vezme.

Jak už tu bývá dobrým zvykem, před nástupem na spousty značených treků je tu k dispozici poměrně veliké parkoviště, samozřejmě jsou k dispozici hajzlíky i informační centrum a mapa s vyznačenejma výletama.

Přestože je jezero v nadmořské výšce přes 10 tisíc stop nad mořem, všude okolo se tyčí hory daleko vejš.

Voda v jezeře je samozřejmě průzračně čistá a nesmrdí. Skoro to vypadá, že po napití bez úpravy se neposerete.

A protože jsou to Skalisté hory, tak změna počasí může být dramaticky rychlá. Než jsme došli z parkoviště k jezeru, obloha se kurevsky zakabonila.

Ale za deset minut už zase vylezlo sluníčko. Naše rozhodování, jestli jít, nebo nejít dál, bylo u konce. Šli jsme.

Přirozená hráz jezera vytváří zajímavej pupek s vodou. Hned pod hrází si můžou lidi s povolením zkusit něco ulovit. Myslím, že v jezeře se neloví, ale možná kecám. Určitě se po hladině nesmí prohánět motorový lodičky.

Vítejte v mým lese! Pitomci, právě jste mě probudili!

Zatímco my váhavě míříme nahoru, někteří turisti už se váhavě vrací zpátky.

Honza nás vede spletitou cestičkou k jedný chajdě, kde kdysi trávili s Rézou cvičnej víkend. Ono totiž je to tak, že ve Skalistých horách je hodně malých chat, které jsou k dispozici zájemcům, ale platí zde poměrné přísná pravidla, když už jde o objekty bez obsluhy a dohledu. Taková chajda na mýtině ti je půjčena jen v případě, že absolvuješ speciální školení, kde prokážeš, že umíš rozdělat oheň v krbu, nasekat dřevo, donést vodu a uklidit po sobě. S tímhle potvrzením máš šanci, že se ti podaří chajdu objednat. A fakt to tu funguje, jak se v jednom z dalších pokračování dozvíte podrobněji.

Když půjdete lesem potichu a nebudete halasit, můžete přistihnout stromy při šukání.

Takhle nějak chcípá kořen.

Nad horizont se drásají místní čtyřtisícovky.

Přiletěl strakapoud(?), datel(?), doktor stromů. Je pečlivej, prohlídku začíná od podlahy.

Nemocná místa odhalil a pustil se hned do léčby. Je to docela slušnej rachot.

Některé staré a unavené stromy si sedají jako prase na ocas.

Nástromné malby.

Párek ptakopysků.

Dorazili jsme k odpočívadlu a vyndali zásoby. Avokáda, třešně velký jako hovado, sendvič se sýrem.

Po svačině jsme se chvíli věnovali genetickým úpravám potravin a dařilo se. Mendel by z nás měl radost. Avovišeň.

Zdřevěnělej kohout.

Lebka koně prostřílena samopalem sovětské výroby.

Otisk dřevorubce.

No a protože se na nás několikrát z nebes spustila voda a k tomu hromy a blesky, rozhodla Olina, že blesky ráda nemá, a přemluvila nás k ústupu. Rádi jsme ji poslechli. Honza po cestě sbírá pytlíky s psíma hovnama. Tady jsou totiž taky prasata, ale trošičku kultivovanější, nebo jak to říct. Pejskaři si na výlet do přírody berou pytlíky na psí hovna a skutečně ty hovna po svých miláčcích sbírají, ale aby je nemuseli nosit celou cestu, tak je odkládají na okraj stezek. Pytlíky jsou barevně nápadné a nelze je přehlídnout. Turisté sami sebe přesvědčují, že hovno po cestě zpět vezmou, ale často zapomenou, nebo jdou zpět jinou cestou. A nebo, to je potřeba taky vzít v úvahu, se najde někdo jako Honza, kterýho ty barevný pytlíky s hovnama serou a s nechápavým pokyvováním hlavy je sbírá a nosí na parkoviště, kde je odloží na patřičné místo. Je docela možný, že někteří z okradených turistů se pak diví, kde asi je to jejich hovínko, kdo ho šlohl, a třeba nad tím taky dlouho uvažujou. Ale spíš jen obyčejně zapomínají. Díky lidem jako je Honza je tu celkem čisto a milo.

Dopolední siesta klokana.

Když je pták zmoklej jako slepice.

Sedáme do auta a plaveme zpět.

Cyklistika je tu velice oblíbenej sport. S deštěm se tu jaksi počítá, čili i v tom největším spraťáku míjíme úplně mokrý cyklisty. Někteří se provokativně umívají. Možná to je škleb, jen jsem se spletl.

A vite, co nás čeká za odměnu, že se nám výlet kvůli bleskům zkrátil?

Je to tak, naše oblíbená kavárníčka v Netherlandu. Dneska poprvé jsem si všiml, že verandu hlídá líná opice. Klidně i v dešti. Prostě je líná pořád.

Tentokrát jsme si vybrali stolek s literaturou, které je tu hodně. Většinou výrazně potrhlejší a nezávislejší, než bývá zvykem v knihkupectvích.

Pijem dobrý kafe, čteme si a čumíme ven z vokna, jak chčije a chčije.

Dali jsme si i nějakej sendvič, protože jsme se tu začetli a čas běžel.

Od minulé návštěvy se nástěnka zavěšenýho kafe změnila.

Pak na chvilku přestalo pršet, tak jsme se sebrali a vyrazili směr domov. No a protože Honza je mistr světa ve ztrácení čehokoliv, všiml si po pár kilometrech, že nemá platební kartu. Tak jsme se otočili a jeli zpátky do kavárničky, prohledali všecko, málem i polstrování rozpárali, ale karta nikde. Tak dal Honza obsluze svý telefonní číslo, kdyby se našla nebo jí někdo objevil nebo vrátil. A jeli jsme domů. Po cestě se nám Honza přiznal, že to je letos už čtvrtá karta, a že ztratil i řidičák a spoustu jinejch moderních pomůcek velikosti vizitky. Je to magor.

Jo a jen pro zajímavost, koupil jsem si tu přes Amazon 256GB kartu, abych byl saturovanej na celej pobyt v Americe, ale ať jsem hledal kde jsem hledal, kartu jsem nemohl najít. Několikrát jsem se musel jít podívat do zrcadla, jestli jsem to já, nebo jestli už ze mě není Honza. Smířil jsem se s tím, že karta je v prdeli. Nakonec jsem ji našel, přilepila se mi k předloktí a celou dobu, co jsem ji hledal na koberci, v posteli, prostě všude, tak držela jak přitlučená hřebíkem. Ale našel, na rozdíl od Honzy.

podpis

 




Tibor a joga


Tibor a krteček


Místo debilních keců vrchního politika si dovolím jednu rozlučkovou koláž s muzikantem, jehož muziku fakt
žeru a poslouchám často:


VE STŘEDU TO BUDE UŽ NEBO TEPRVE

Cože?

No jo!

Náš pětačtyřicátý apríl.*)

Dada a spol.

*) Vrchní redaktor WWWiditelnýho prasete potvrzuje, že jako fakt jo, protože byl Klementům tenkrát toho slavnýho apríla v roce 1975 za svědka. I pár fotek nafotil:

Vážení přátelé,
v časech, které si nemusíme nijak zvlášť vysvětlovat, nabízí Matěj Navrátil ze svého studia za Ponávkou možnost "streamových" koncertů.
Spolu jsme se domluvili na 1.4. - takže ten termín mi, prosím, neberte, určitě je ale před i po prostoru a času dost.
V případě zájmu se s Matějem spojte, dohodněte: nav.matej@gmail.com, 728 647105
Pevné zdraví * NpVŠ

Vážení adresáti,

situace se bohužel v těchto dnech mění každou hodinou, takže po nedávné optimistické informaci jsem dnes pro změnu nucen v souvislosti s aktuálními opatřeními české vlády konstatovat, že Bluesová pomlázka se v sobotu 4. dubna v kulturním domě v Železném neuskuteční.

Akci považujeme prozatím pouze za odloženou; pokud se ve vhodnější době podaří najít pro všechny přijatelný termín, můžeme si letos Velikonoce s hudbou udělat třeba i na podzim... O vývoji situaci Vás budu rád informovat.

Děkuji za pochopení a srdečně zdravím

Václav Seyfert st.

Milí přátelé,
vzhledem k situaci nikoho jistě nepřekvapí, že všechny pořady OVK ŽMP Brno pro veřejnost jsou až do odvolání zrušeny, přestože kapacitu 30 osob překračujeme jen výjimečně.
Zbytek březnového a převážnou část dubnového programu přesunuji na červen a později. O obnovení pořadů vás budu samozřejmě včas informovat.
Děkuju za přízeň a těším se brzy na viděnou.
Pevné zdraví a ještě pevnější nervy!
Bára Dočkalová
Mgr. Barbora Dočkalová
Židovské muzeum v Praze
Oddělení pro vzdělávání a kulturu - pobočka Brno
Tř. Kpt. Jaroše 3, 602 00 Brno
+420 530 317 651
+420 776 761 275