Na výletě s Listrakem
(francouzský půlmaraton)

Úvod: Všechno, co předcházelo
Nevím, jestli se vůbec přiznávat k tomu, že jsem začátkem března tohoto roku strávil týden v Nové Akvitánii. Vrátil jsem se ale ještě předtím, než byla prohlášena za rizikovou, stejně se plus mínus držím stranou a tři týdny po návratu jsem bez příznaků. Tak snad mi nebude vyčítáno.
Ne, že bych se nezajímal předem. Zde je automatický překlad ze stránek běžeckého závodu, kterého jsem měl v plánu se účastnit:
KORONOVIRUS PREVENTIVNÍ OPATŘENÍ
Mnozí z vás se nás ptali na Coronavirus v souvislosti s touto neděli 8. března závod.
Zeměpisná oblast závodu není identifikována jako epidemická zóna. Za těchto podmínek je udržován závod Saint-Emilion Wines km a může pokračovat podle plánu.
Doporučujeme však dodržovat hygienická opatření doporučená Ministerstvem zdravotnictví:
Nepotřásejte si rukou.
Nelíbej se.
Mytí rukou pravidelně.
Kašlání v lokti.
Nejspíš bych nevěděl, kde se Nová Akvitánie nachází, kdyby tady už řadu let nebydlel synovec jmenovec Jan s rodinou (Petra a osmiletá dvojčata Kája a Lemmy). Je to jihozápad Francie až ke španělským hranicím, kde se prolíná s historickým Gaskoňským vévodstvím známým ze Tří mušketýrů. Centrem je Bordeaux. Kolem Bordeaux jde hlavně o víno. A také o ragby. Ale o tom později. Pobyt měl tedy původně mít za hlavní cíl účast na 5. ročníku běžeckého podujatia, jehož jméno v jazyce francouzském neumím přečíst a stěží napsat: 5e edition Fêtes les vins km de Saint-Emilion. K účasti mě trochu vyprovokoval Janův soused Eda během minulých návštěv, pročež letos neběžel, ani se za celý týden neukázal. Přihlášení vyžadovalo být organizován v nějakém klubu nebo dodat lékařské osvědčení. Můj obvodní lékař v Praze si s tím poradil bravurně (překlad měl předpřipravený) a měl jsem pocit, že se při vyplňování i pobavil.

Běží se na třech distancích: 11, 21 a 40 km. Celkem asi 2 500 lidí. Nejkratší vzdálenost se dá buď běžet, nebo jít výletem (´marche´ – ti se nepočítají, protože nemají startovní číslo). Tato zdánlivá drobnost se nakonec ukázala pro určitou skupinu běžců být docela důležitou, jak vyplyne později. Volil jsem střed, protože 40 nezvládnu a kvůli 11 sem přece nepoletím. Trasy vedou po silničkách a travnatých cestách mezi vinicemi tohoto vyhlášeného regionu. Probíhá se i skrze dvory nejznámějších vinařství, u kterých se z ceny jedné lahve červeného protočí panenky. Skoromaratónci vyběhli v 8 hodin, skoropůlmaratónci v 9 a zbytek asi o čtvrt hodiny potom. Na to, že tady až do včerejška byla neobvyklá zima, okamžité počasí bylo přijatelné. Ovšem silné deště poznamenaly nezpevněné úseky na trase závodu, nebojím se to nazvat, hodně. Ranní výhled z okna den před závodem nevypadal ovšem nijak přitažlivě.

Vezmu to ale hezky od startu. První čtvrtka pěkně v davu na pohodu, rovina, asfalt nebo tvrdá polňačka, spíše mírně s kopečka. Po 5 km občerstvení, limonáda, banány, sušené meruňky. Po 7 km probíháme skrze Château Cheval Blanc. Na českém internetu při prvním kontaktu objevíte nabídku výběru ze 4 možností od 10 195 do 17 815 Kč za láhev 0,75 litru. Výhodou je, že cena zahrnuje DPH a skladovatelnost je 12 až 50 let. Podle odborníků toto víno ideálně doprovodí hovězí filet s foie gras a s černým lanýžem, hovězí pupek na šalotkách, pečený jehněčí hřbet, kachní magret na borůvkové omáčce, nebo pečenou křepelku podávanou na toastu. Zpátky na zem.

Krátce po Cheval Blanc zvolna přestávala zábava. Značka desátého kilometru se ne a ne objevit, asi jsem ji minul, nebo nebyla. Dav pětisetpadesáti běžců na jednadvacetikilometrové trati se protáhl a zřídl. Profil se zvlnil a podklad změknul. Ve skupince posunující se přibližně mojí rychlostí se zřetelně projevily různé taktiky i vzorky na podrážkách. Někdo se držel rovnoměrného tempa, jiný do kopce střídal běh s chůzí a pak to dolů napálil. Smůlu měli ti s hladkými botami, protože s kopce se po mokré trávě utíkat nedalo. Podle profilu jsem věděl, že kolem patnáctého kilometru je nejnižší místo na trati, potom asi 80 výškových metrů stoupání. To je jako z Prokopáku nahoru na Barrandov. Přesvědčil jsem sám sebe, že když tenhle kopec vyběhnu, pak už se do cíle nějak došourám. Jako na potvoru jsme začali dobíhat skupiny pěších turistů (viz varování výše), kteří si potřebovali něco důležitého sdělit, proto chodili minimálně tři vedle sebe po nejméně blátivé části cesty. Určitě na jejich počínání nebylo nic špatně, nicméně v momentálním rozpoložení jsem pro ně neměl pražádné pochopení. Ono stoupání se naštěstí odehrávalo na široké dlážděné serpentině na pozemcích Château Pavie (které to bylo château, bylo všem už srdečně jedno). Hlemýždím tempem jsem se nějak dostal nahoru a přes rozbolavělou kyčel si myslel, že je vyhráno. Byl to omyl. Smutně jsem pozvolna ztrácel pracně nabranou výšku až k jakémusi potůčku Ruisseau de Fongaband, odkud vedla cesta k hradbám na východní stranu St. Emilionu tak prudkým zatravněným krpálem, že jsem měl starost ho potupně vyjít pomalou chůzí. Naštěstí zde zrovna nebyli žádní přihlížející a všichni „závodníci“ měli podobnou starost. Blízkost cíle a znalost trasy v závěrečných stovkách metrů přispěla k jakžtakž důstojnému dosažení místa, na němž byla asi před hodinou vítězem protržena cílová páska. Dýňová polévka, kterou podávali v cíli, byla výborná, ale spálil jsem si jazyk. Bagetu s pomazánkou jsem si vzal, abych vzápětí zjistil, že jí nemůžu pozřít. Za morální podpory rodiny jsem se dovlekl k autu a při nasedání mě opakovaně chytala křeč do stehna. Vím ze zkušenosti, že stavy po fyzickém vydání neprožívám nijak euforicky, ale že se radost z dosažení nějaké mety jednou dostaví. Teď už tu radost mám. Koneckonců širší pódium, konkrétně čtvrté místo v kategorii M6M vůbec není špatné. Že jsme v této kategorii byli celkem čtyři, není potřeba příliš zdůrazňovat.
Odpoledne po závodě se můj stav zlepšil natolik, že jsme se s Janem jeli podívat na zápas, kde záložní ragbyový tým Izonu (naši) po nadšeném výkonu ve druhém poločase porazil domácí Le Bistrot de la Pimpine jednoznačně 31 ku 17, přestože průběžný stav 0:17 vypadal na katastrofu.

Stať: Na výletě s Listrakem
Doporučená doba zotavení podle aplikace Sporttracker byla úměrně nedělní dávce stanovena na 62 hodin. Tak jsem tomu obětoval pondělí s programem hlídání domu a malého psa jménem Taby, kterému se pro pokročilý věk říká Babi.

Hlídání bylo zpestřeno příjezdem pošťačky, kterou neznejistělo ani, že neumím kromě pozdravu nic francouzsky (i když Lemmy říká, že mám accent - vyslov aksã) a předala mi proti podpisu doporučenou zásilku.
V úterý jsem si už naplánoval pěší výlet okruhem přes Montagne. A teď se blížíme naplnění názvu celého příspěvku. Již po přibližně kilometru cesty se ke mně připojil velký vlčák. Když se k člověku náhle blíží sprintem takové zvíře bez náhubku a pána v blízkosti, dostane minimálně strach. V dosahu ani kámen nebo klacek. Na můj bojový pokřik žádná reakce, naopak si mě v klidu očichal a adoptoval. Pořad „Chcete mě?“ naruby. Zprvu jsem si oddechl, že jsem zůstal nepoškozen a doufal, že ho doprovázení přestane bavit, až vyjdeme z rádiusu jeho běžných toulek. Vycítil však, že nastala mimořádná šance si mimořádně užít. Nebudu to natahovat, když já jsem ušel asi 17 kilometrů, on jistě hodně přes dvacet, protože zvlášť na začátku lítal chvíli vpředu, chvíli vzadu, ovšem neustále mě měl pod kontrolu u každé možné odbočky.

Měl jsem tedy plán, kudy půjdu. K hradu Château des Tour,

pak ke kostelu Église Saint-Georges s divnými reliéfy pod střešní římsou,

do Montagne (ovšem fotka kostela je z podzimu 2016, kdy tam bylo sluníčko, i když zima),

tady kolem školy, kde zrovna měli Lemmy a Kája po hlavní přestávce, a pak kolem kvetoucí magnólie k větrným mlýnům.

To byl první postupový cíl. Na mapě jich je stejně jako ve skutečnosti pět, ale jen dva mají vrtuli. Žádný z nich se netočil.

Pes stále se mnou. Začalo mi být jasné, že se jen tak vracet nebude a měl jsem obavu, aby nevběhl pod nějaké auto. Překvapivě občas na písknutí nebo zavolání zůstal u nohy při nějakém složitějším přecházení. Ale jen občas. Podle mapy jsem se snažil vybírat menší silničky a cesty, ale nebyl jsem vždycky úspěšný. Prošli jsme kolem místa, kde probíhalo stáčení vína do lahví. Stáčení dělá obvykle najatá externí specializovaná firma a kromě aut s všeříkajícími nápisy lze vše snadno na dálku rozpoznat podle cinkání skla a hlavně čichem, ten ani nemusí dosahovat psích kvalit.

Už nevím, jak bych to dál tajil a napínal, a tak musím napsat, že můj nový kamarád a průvodce se jmenuje Listrac, protože to má na přívěsku u obojku. Zároveň tam má jméno a telefonní číslo majitele a informace o tom, že je očkovaný. Už tam není, že je trochu toulavý. Pokračovali jsme krajinou vinic, pátrali po obyvateli nory (on) a vykoupali se v rybníčku (taky on). Jak bylo zpočátku znát, že místa jsou mu známá, tak když jsme se vzdálili, jeho chování se změnilo. Bylo jasné, že si mě víc hlídá v domnění, že jsem ten, který trefí domů. Jeho důvěru jsem nemohl zklamat, protože jsem měl dostatečně nabitý telefon s mapami cz. Už jen trochu zmatků v Lussacu, kde je frekventovaná silnice, a blížíme se k domovu. Přes kontrolní telefon Petře, která zná všechna zvířata v okrese, jsem se dozvěděl, odkud Listrac pochází, že je hodnej, a že jeho majitelé mají několik vinic rozmístěných po okolí. Proto on je zvyklý obhlížet si i místa relativně vzdálená od základny.

Když jsme se ocitli na křižovatce, kde se naše cesty měly rozdělit, dopadlo to tak, že najednou byl u nás na dvoře a k odchodu se neměl. Situace: Já – svazek klíčů od skleněných vchodových dveří a od dřevěných něco jako jsou okenice, jenže na dveře. Venku vlčák, vevnitř Taby a ještě dobrman, o kterém zatím nebyla řeč. Jmenuje se Gart (nebo nějak tak se to píše) a já mu říkám Velkej Šmoula.

K Taby se chová jako gentleman, ale z radosti při vítání je se svými kily schopný porazit dospělého muže nebo mu aspoň srazit klobouk. Příkaz zněl jasně: Nesmějí přijít k sobě! Jelikož Listrac se vůbec neměl k odchodu, začal jsem operaci „vstup do domu“ tím, že jsem se snažil odemknout a otevřít vnější dveře za neustálého strkání Listrakova čumáku do vzniklé mezery. Nakonec jsem se ocitl (sám) v úzkém mezidveří a bez známek klaustrofobie hledal vhodný klíč k vnitřním dveřím. Naštěstí oba psi vevnitř byli asi natolik překvapení, že ani neštěkli, jen udiveně pozorovali. Po úspěšném průniku jsem oprávněně očekával, že Listraka to otráví a odejde. Vyluxoval kočkám z misky granule a vydržel ležet před dveřmi skoro tři hodiny, než se vrátil Jan z práce a důrazně mu domluvil, aby šel domů. Tak toto byl výlet s Listrakem.

Závěr: Všechno, co následovalo (anebo i předcházelo, už nevím)
Ještě nedávno o sobě Kája prohlašovala, že je krásná princezna (příští dvě fotky jsou z roku 2016).

Princezna či modelka je v ní ukrytá stále, převládají ale zábavnější zájmy. Třeba fotbal a hlavně ragby. Od roku 2016 s Lemmym vyrostli, už mají přiměřenější dresy, ale ragby je u nich doma stále doma. Vždyť táta Jan hrál v českém národním týmu v době nedávné vlny vzestupu a ragby ho nakonec přivedlo natrvalo do Francie.

Výměna mléčných zubů za ty trvalejší se nevyhne nikomu. Ten čarodějnický přední nechtěl dlouho ven, až před odchodem do školy naštěstí povolil, aby nebyla nějaká ostuda. Ty zbylé se ale musí při kontaktních sportech chránit už od útlého věku.

Trénink ragby byl ve středu odpoledne v Libourne. Trval hodinu a půl, a na hřišti se v různých věkových skupinách pohybovalo naráz snad sto dětí. U každé skupiny dva trenéři. Možná člověk začne chápat, proč Francie v ragby patří mezi nejlepší na světě. Holky a kluci v malých kategoriích hrají společně a ohledy se neberou. Skládání (tackling) se nacvičuje nejdřív na pytlích a pak i na živých cílech. Čtveřice se střídají. Je zřejmé, že chrániče zubů nejsou ozdoba. Maminky pak večer odbahňují děti a pračky.

Po zbylé dny jsem si užíval třeba šopování (Decathlon v Libourne),

konečně zjistil se, co je Snapchat,

obědval u Činčonga ´all you can eat´ mořských plodů a u Turka kebab, prošel se po náměstí v Libourne,

dozvěděl se, k čemu je tento sofistikovaný stroj, který je v této roční době nezbytnou výbavou většiny pracovníků pohybujících se ve vinicích (tak je to taková jako pistole, místo hlavně má něco jako hák a chrlič drátku, který je navinutý na té cívce vzadu, tím hákem se obejme vhodná větvička révy spolu s vodicím drátem, po spuštění pistole vystřelí ten drátek tak, že šetrně připoutá větvičku k vedení. Člověk klidně do toho háku může strčit prst, a nic se mu nestane, fakt jsem to vyzkoušel),

a během soustavného příjmu rozmanitých tekutých i pevných dobrot se seznámil s netradičními postupy při psaní domácích úkolů ještě předtím, než byla přijata mnohem měkčí opatření proti šíření viru v podobě povinných roušek.

Starali se o mě jako o vlastního. Díky.
Za týden pobytu byl pohled z okna domu každý den jiný. Zpočátku deštivý, občas mlha, v noci tma.

Nastal den návratu. Vybaven třemi svačinami, mandarinkou a lahví perlivé vody s citrónovou příchutí jsem po ránu vyrazil s cílem v Libourne, aby mě Jan mohl následně přesunout na letiště Bordeaux-Merignac.
Cestou bylo možné spatřit nejen stromy napadené tím miloučkým vánočním jmelím, které je možná zahubí, ale i kostel St. Hyppolite. Blízké umělé jeskyně tentokrát navštívené nebyly kvůli časovému deficitu, navíc jsme v nich byli s Alenou v roce 2016, a možná se už objevily i na wwwpraseti 16/2012 v souvislosti s výletem na raritní pískovou Dune de Pyla.

Opět četné vinice poskytovaly návod, jak provádět zimní střih. Musím to sledovat, aby našich 18 hlav ve Slaném vydalo opět bohatou úrodu.

Z jižní strany jsem pak minul St. Emilion, prošel se kousek cesty proti směru v trase nedělního závodu a minul Château Angelus, což je vinařství téměř na úrovni Cheval Blanc (viz výše) a konečně dospěl do Libourne.

Ofotil několik kanálů a deklů a v domluveném čase dorazil na stadion v Libourne, kde synovec pracuje.

Letadlo bylo překvapivě skoro plné, seděl jsem na správné straně u okénka a mohl tedy vidět Alpy i Hlubočepy. Kdyby ta prostřední fotografie měla dostatek pixlů a byla řádně zvětšena, byla by na ní přibližně uprostřed vidět stíhačka v protisměru. Potkali jsme minimálně tři, spíš čtyři. V Praze na letišti jsem dostal letáček a mohl si odezinfikovat ruce. Francie začala být pro Čechy toxická oficiálně až od následujícího dne.

Poznámka: Věž na tričku na úvodní a sousední fotografii je věž monolitického kostela L’église monolithe, dominanta St. Emilionu.

Fotky i text: Honza Kurka