Colorado IX
(Boulder a den, kdy se skoro nic nestalo)

Včera jsme se plahočili na vrcholek hory Mount Sanitas, což pro místní nadupaný běžce je téměř každodenní rutina. Jo, jednou s opatrným přechodem v chůzi a zpět, bych tu jejich trasu taky dal, ale určitě ne v jejich stylu. Už i  proto, že oni jen běží a nefotí, což já musím. A je pravda, že kdybych šel někam v přírodě běžet a neměl s sebou foťák, tak by mě to běžení možná ani nebavilo. Dnešek tedy bude oddechovej a taky trochu slavnostní, protože Olina má narozky. Karel Gott i Dada Klementová taky a padla Bastilla. Prostě nadupaný datum. Honza s Rézou nás vzali na narozeninovou snídani do místního centra. Ono to tu je zařízený tak, že na spoustě míst ve městě je takový jakoby náměstíčko, kde najdete pár občerstvoven, pár gymcenter, třebas hospodu a nějakou tu sámošku nebo prodejnu se sejrama. Naše místní náměstíčko má jednu příjemnou stravovnu. Tyhle bufety fungujou trošku jinak než u nás v Česku. Aby bylo furt nějak rozumně obsazeno, pouští vás dovnitř postupně. Přijdete, nahlásíte se, a dostanete nějaký pořadový číslo. Sednete si venku ke stolečku, kecáte a čekáte, až někdo vyřkne vaše číslo. Není to tak úplně blbej princip, protože třeba když jste sami nebo jen dva, může se stát, že předběhnete někoho kdo, přišel ve třech nebo ve čtyřech. Tohle si rozhoduje obsluha. Nikoho to tu nesere.

Než jsme k centru došli, museli jsme kolem malinaktýho parkoviště pro malá auta malejch řidičů.

První, co mě padlo do oka, byly palety dietní koky. Nějakej slušnej model. Taky je pravda, že kdybych někdy domů přinesl Olině jogurt nebo cokoliv s označením light a tedy i diet, tak mě s tím pošle do prdele.

V centru najdete několik gymů různě zaměřenejch. Je tu jedno, které ti dovolí tahat pneumatiky z náklaďáků sem a tam. Mně osobně se nejvíc líbilo centrum dobrých golfových odpalů. Výlohy byly z dost blbýho skla a skoro nebylo dovnitř vidět. Ale spatřil jsem tam pána, kterej byl oblečenej do šráků, sedáků, leháků a prsních úvazů, skoro byl zázrak, že ještě dýchal a ještě se dokázal i hýbat. A měl oblečenou taky takovou důležitou modrou vestičku, jakou nosívají s oblibou terorističtí sebevrazi. Kapsičky plné C4. Od vězně vedlo klubko drátů do tunýlku na zelené podlaze (jakože tráva), na konci tunýlku to zase vylezlo ven do počítače a odtud i na velikánskej monitor. U počítače, samozřejmě že Maca, stál chlápek, cosi si tam prohlížel, ťukal do klávesnice, tvářil se vážně a zadumaně. Svázanej poslušně stál u tyčinky v podlaze a v ruce svíral jakousi tyčku, asi sedmičku dřevo, kecám, golfu nerozumím, ta tyčinka v podlaze je týčko, to už vím. Chlápek od počítače se otočí k oběti, vezme do ruky hvězdnej meč a vypadá to, že chce golfistu rozsekat na nudle. Oběť kývá hlavou, jakože rozumí. Pak se napřáhne a mávne dřevem. Ne, nic slyšet přes to divný sklo není, ale pán od počítače, nejspíš osobní trenér, možná se tý funkci říká jinak, kdo ví, se chytne za hlavu a něco mele hubou a rukama. Na velikánským monitoru vyskočí tabulka a některá čísla jsou červená. Svázanej se rdí (patrně). Jak to bylo dál nevím, šli jsme k našemu báru. Mě vlastně stejně golf neba.

Chvilka čekání a hezká holka nás láká dovnitř. Ke stolu pro 4. Pak si dlouze a mlsně vybíráme. Honza s Rézou jsou tvrdí vegetariáni a jídelák jim v tom vychází velmi vstříc. Ale myslí i na masožravé. A protože většinou jíme jen jídla bezmasá, rozhodl jsem se vzpurně pro cosi se sausagem-prostě s párkem a smažený vajíčka a troška slaniny. Olina si asi taky dala něco, kde se mihlo maso. Dobrej čaj, ještě lepší kafe, džus. Réza si dala semlbábu, akorát nevím, jak se to řekne anglicky.

Olina v košili nahmatala tu drobnou minci, kterou jsem jí včera našel na louce. Pro jistotu jsem si ji vyfotil, protože předpokládám, že se mince nutně časem ztratí. Zpětně musím potvrdit, že už přes dva roky je mince stále v té samé kapsičce neztracená a vydržela všechna praní v automatické pračce.

Po slavnostní snídani jede Réza do práce, Honza se musí stavit v Google a my s Olinou si v klídku čteme, já trochu pracuju na jakési zakázce. Och, jak úžasná doba, že můžeš pracovat odkudkoliv, kde je internet. Honza vymyslel, že nás vezme do našeho asi nejoblíbenějšího kšeftu tady v Americe. R.I.A. neboli po amerikánsku Aríej. My z Dolních Počernic tomu říkáme Á Ráj. A vězte, že to ráj je. Většinou jde o dvoupodlažní obchod obrovských, ba přímo amerických rozměrů. Kšeft je plnej sportovního vybavení. Úplně pro všechny sporty. S hlavním zaměřením na kempování. Moc se v šopování nevyžíváme, ale tenhle obchod s Roušovnou milujeme. A vždycky si tam něco koupíme. Jejich obchodní politika je naprosto pro české poměry vražedně nepochopitelná. Cokoliv si koupíš, můžeš zase vrátit. A když to má závadu a už to máš dýl, tak to můžeš vrátit v jakýmkoliv R.I.A v Americe a dostaneš nové a nebo prachy zpět. A pak jsou tu ještě všelijaký kreditky se slevama a taky jednou za čas se uvnitř pořádá garážovej výprodej, to se pak ten obrovskej obchod naplní věcma od lidí, co to už nepotřebujou, nebo jim to nevyhovuje. Batohy, kola, kanoe, lezečky, bundy, cokoliv. A ceny příjemné. Honza mi koupil k narozkám běhací Merrellky bareboots do terénu. A Olině k narozkám od stejné značky sandály. Oboje boty jsou krásně lehoučký. Ty moje mají bezva podrážku na běhání v lese a po horách. Honza je hodnej a velkorysej.

Hned doma jsem si ty merrellky musel obout. Některý boty jsou tak dobře vymyšlený, že je jen obujete a můžete jít běžet ultramaraton, tak dobře ty boty sedí. Jo a v tom pytlíku na stolku jsou cizí psí hovna. Honza je sice posbíral, když jsme byli na výletě, ale zapomněl vyhodit.

Sousedi, co bydlí zrcadlově v tom druhým bytě domu, kde bydlí Honza s Rézou, nás pozvali na odpoledne na salát a nějakou společenskou deskovou strategickou hru.

Honza nás vyfotil s jedním ze stovek místních piv. Prý nám to sluší. Asi myslel ty plechovky.

Nazrál čas, tak jdeme k sousedům. Přípravy jsou v plným proudu, salátky a dobrotky. Margarita.

Kecání a roztomilej starej psík. Carlie je svatební fotografka, na zdi měla pár docela dobrejch fotek. Dvě úplně skvělý. Černobílý. Rob vyvíjí software na kalibraci barev digitálních foťáků, kamer a monitorů. Jméno psíka jsem zapomněl, ale vím, že má deset let.

Kecáme do večera i si zahrajem jednu deskovku. To je věc, na které tu mladí a perspektivní obyvatelé docela ujíždí. Určitě zajímavej fenomén, ale kdybysem byl mladej Američan, nebo cizinec s green kartou, deskový hry by mě stejně nebavily. Nebavily mě nikdy. Ani karty. Ani počítačový hry. Někde nastala při výchově chyba.

Pak Honza s Rézou navrhli, že bysme si mohli jet zahrát minigolf. Královnou byla ten večer dozajista Roušovna.

Za minigolfovým golfovým minihřištěm byl ještě dětskej miniautodrom, ale věk nás diskvalifikoval.

Prohráli jsme, co se dalo a jdeme pryč.

K večeři jsme si chtěli koupit od Číňana v tom našem ranním centříčku nějaký čínský jídlo. Asi netopejry. Jenže jsme to nestihli a už měl zavřeno. Uklízel si bufík, zametal, ale když nás viděl, šel odemknout dveře, zeptal se, čím nám může udělat radost, my jsme mu řekli, o co jde, a on se jen usmál s pometlem v ruce, zamknul dveře a odběhl do kuchyně. Za 15 minut nám přinesl požadovanou krmi v krabičkách, prostrčil dveřma čtečku karet, asi nějaký EET, haha. Šli jsme si to sežrat domů. Jak jsem psal na začátku, takovej ten den, kdy se nic nedělo, ale stejně to bylo příjemný.