Zas po delší době jedno ultra
(ale hlavně je to upoutávka na jedno výborný bistro)

V některém z minulých čísel jsem se zmiňoval o tak trošku bláznivým nápadu, jet s Olinou do Kolína, ona by si pokračovala do Luhaček a já bych doběhl z Kolína do Kobylnice, tam zvizitýroval nový bistro, dal si pivo a pak běžel vesnicema a lesama do Přelouče a vlakem zpět. Jenže mi do toho Roušovna hodila vidle a raději onemocněla. Asi mě chtěla zachránit před tím ultramaratonem. Ale uzdravila se, lázně se jí podařilo přesunout na srpen a mně se v hlavě znovu rozbublala ta myšlénka, zkusit si po pár letech zase jeden ultramaratonek. Nijak moc to nepřehánět, čili cokoliv, co bude víc než maraton. A tu trasu, tu mám už přece vymyšlenou, jen jsem si ji změnil. Ryze z praktických důvodů. On totiž z Přelouče už nejezdí panťák až do Běchovic, ale jen do Kolína. No a ten Olinin rychlík do Luhaček v Přelouči staví. Vše je zachráněno, vše je oprášeno. I termín je jasnej.

V sobotu před ultráčem se u nás stavila Helča s dvěma třetinama svejch děcek. Dlouho jsme se neviděli, což je na obrázku dost vidět. Přivezli i kytaru, makovej koláč a zelí z kedlubny. A Helča mi nezapomněla vrátit obrovskou knihu Steva McCurryho - Afghánistán.

Z makovce zbyl jen pečící papír, kterej vypadal tak trochu jako západ slunka, kterej se měl za pár hodin přihodit.

Bibi musela na mejdan, takže zase odjeli a my s Roušovnou jsme na chvíli osiřeli. Olina má nabaleno už týden dopředu, protože je zodpovědná. Zítra má bejt prej děsný horko. Propadnu trošku panice, ne kecám, jen se chci chovat zodpovědně, tak si do baťohu po delší době beru velbloudí pytlík na 1,8 litrů vody. Tolik jsem toho nikdy nevypil a když, tak si klidně někde dám v hospodě vodu nebo pivo. Ne?

V deset vyrážíme do Libně na rychlík do Luhačovic, ale protože soudruh premiér svým onucím odletěl na dovolenou na Krétu, tak začali všichni lajdačit. Dokonce i multi Kája Havlíčků zaspal, což se okamžitě projevilo na dopravě. Ten den některé vlaky vůbec nejely. Olinin ale nakonec s jakýmsi trapným zpožděním vyrazil. Dokonce dřív než ten o dvě hodiny dřív. Atmoška na nádraží byla vstřícná, kdyby někdo ze schopné vlády odborníku dorazil, dostal by přes tlamu.

V Přelouči jsem vystoupil. Je poledne, ale letního času, čili opravdický poledne a daleko lepší vedro bude až za hodinku. Mým dopravním projektem je doběhnout oklikou z Přelouče přes Kladruby a Řečany do Zdechovic. A když nezdechnu, tak přes Morašice a Bernardov do Kobylnice.

Město je vylidněný jak v Pravé poledne před příjezdem banditů.

Přelouč ke mě není dost vstřícná, prej se nesmím ani o zeď opřít. Tak na to seru a prchám z města.

I centrum padlo vedrem.

Leje ze mě jako z vola. To se sice říká, ale já jsem ještě neviděl, že by z vola teklo, ale ze mě jo. Jak z vola. Vedro bylo tak intenzivní, že se mi ani nechtělo moc fotit. A to už je hodně na pováženou. Trapný běh střídám s trapnou chůzi, chladítko na čele si posouvám nahoru a dolu. Tohle je fakt dobrej vynález. Na pár hodin to namočíš do misky s vodou a ze zdechlýho kusu hadry, ve kterém cosi chrastí se stane takovej kosteleckej párek. Čili bez masa a plnej vody. A dobře to chladí palici a taky to brání potu, aby mi zasvinil brejle.

Cestou necestou musím často po asfaltu. Dneska je fakt měkkej a úplně slyším, jak debilně mlaská a jak popraskávají bublinky. V lese je daleko líp.

Dobrý je, že to tu není ani moc do kopce a z kopce, jen tak decentně pro stařečky.

Tuhle vesnici jsem měl ve všech svých plánech, protože se mi zdá, že pro ultramaratony je to vesnice přímo hamletovsky stvořená. Zdechnout nebo nezdechnou, to je otázka.

Po zhruba 28 kilometrech jsem se doštrachal do cílové vesničky.

Neodolal jsem a musel si vyfotit krásnou knihovničku. Ale neměl jsem odvahu ji otevřít. Co kdyby tam byla knížka, kterou si nutně potřebuju přečíst?

Já su tak ščastné, medůzy ščípaly, řekl kdysi Venclovský, když přeplaval La Manche. Když jsem dorazil do novýho bistra, pochopil jsem Venclovskýho.

Kolo Bistro vzniklo před nedávnem. Moji kamarádi Markéta s Danem si tu pořídili krásnej barák na bydlení, aby uprchli z města. Místo je to krásný. A protože barák byl už předchozími majiteli renovovanej, moc toho už dělat nemuseli, ale znáte to, jakmile jednou máte barák, musíte vymejšlet furt nějaký píčoviny.

A oni si vymysleli bistro. Měli nevyužitou velkou stodolu, součást baráku a dalo se k ní přijet hned od silnice, tak se dali do práce a vytvořili krásnej kousek ráje pro žíznivý cyklisty. A nejen, protože ani mě, kterej jen přiběhl, nevyhodili.

Vypadal jsem hodně vyšťaveně, ale Markéta mě zachránila báječným pivem, který do mě spadlo se zasyčením. Dal jsem si i utopence. Co taky jinýho, když je takový vedro a voda daleko. Jo a ještě něco, nevím, co to je za kraj to Přeloučsko, ale nenarazil jsem po celou dobu svýho běžení na žádnou hospodu. A to mi potvrdili i cyklisti, kteří do Kolo Bistra dorazili stejně vyšťavení a říční jako já. I oni byli jak v sedmým nebi z toho, co na ně čekalo.

Nápad s bistrem je skvělej, jen je ještě potřeba donutit lidi, aby věděli, že tohle místo stojí za návštěvu i kdyby si měli pár kiláčků zajet.

Sympatickej prostor.

Páni cyklisti s Markétou uprostřed. Jede teď taková akce, že najetý kilometry se násobí pětikorunou, kterou dodají sponzoři. Akce se jmenuje "Kolo pro Adama". I mně se podařilo přispět koloběžkou a necelou padesátkou kilometrů. Modří vědí.

Složité společné selfíčko focené foťákem.

V KoloBistru si přijdou na svý i barevní nadšenci.

Dorazivší cyklisti jsou nadšeni i překvapeni, že se jim do cesty připletlo tohle kouzelný bistro.

Tak Markéto, ještě jedno malý pivo a budu muset vyrazit směr Kolín. Ať nedobíhám potmě. Dny se zkracujou.

Takovej krásnej baráček. A obrovská zahrada.

Vevnitř mají na zdi fotku mýho oblíbenýho fotografa Elliota Erwitta.

Akce v Bistru se postupně začínají rozjíždět. Od 14 srpna se začne promítat na venkovní plátno. Zde je program. Promítání je zdarma. A budou i koncerty. Třeba hned 15. srpna hraje Pavel Jeřábek. Když uvíznete dlouho do noci, umí vám Dan zajistit i taxíka. Jsem zvědavej, kam se to všecko ještě posune, protože Markéta s Danem umí překvapit. Dění v Kolo bistru můžete sledovat na FB zde. A nebo jejich webovky zde.

Markéto a Dane, dík za azyl, určitě zas někdy přiběhnu na pivo.

Do Kolína na nádraží mě čeka už jen asi 16 nebo 17 kilometrů, jenže za prvé už toho mám v nohách docela dost, za druhé jsem si dal dvě piva a za třetí utopenec mi šplouchá v břichu. Kombinace pro běh pitomá. Ale zase je to dobrý, protože se můžu vymlouvat sám sobě, že utopeným břichem se běžet nedá.

Pomaličku ale přestávám být ostražitej a pivo nepivo začínám běžet. Daří se mi hezky odstřihnout od reality. A zase mě to začíná bavit. Do uší mi slovenskej hlas čte knížku povídek čínskejch spisovatelů. Realita se propojuje knihou a nepořádkem v hlavě, vše se mění v malou duhu, takže chvílema ani nevím, že běžím, nebo co je vlastně za den. Tyhle stavy při běhání miluju.

Den se sklápí, vypadá to, že to stihnu ještě za světla.

V Záboří jsem měl cukání to odpískat, ale mám v sobě někde nějakou páčku, která se mi vždycky přepne a nedovolí mi tu pohodlnější cestu zvolit. Schizofrenní rozhovor mě se mnou je celkem trapnej: "Vyser se na to, počkej na vlak a dojeď to. Koukni se do mobila, kdy to jede a vzdej to."
Odpovídám si: "Víš, co, polib si (nebo mně) prdel, klidně si tu zůstaň, já běžím dál. Seš sráč."
Spolknu všecky urážky a přidám se k sobě a oba běžíme dál, až do vytýčenýho cíle.

Jasně, byl to blbej nápad, ale výbornej. Krásná potrhlá neděle. Nakonec to bylo 28 + 16 kilometrů, pečlivě oddělených pivem. Teplota kolem 35°C.

V Kolíně musím počkat asi půl hodinky na vlak a pak se zvednout z lavice, sejít schody a vyjít schody. Schody jsou prostě někdy problém. Večer jsem se válel ve vaně a debilně se usmíval a pil k tomu hnusný pivo Radegast, který jsem si pro jistotu koupil v Kolíně v trafice. Jo, mám radost, že i po pár letech jsem vydržel ultramaraton a s úsměvem na rypáku.