Račí údolí
(místo, o kterém se často mluví)

Druhá část z čundrání po Jesenicku. Minule jsme navštívili Rejvíz, teď to bude slavné Račí údolí.
Ono se totiž o Račím údolí píše všude možně. Hlavně teda v souvislosti se slavnou Tančírnou. Prý je tam tak dobrá akustika, že jsou ochotní sem jezdil i filharmonici a rozmazlení vážní umělci z celé republiky i Evropy. Prý.

Javorník leží až skoro u hranic s Polskem na severovýchodním úpatí Rychlebských hor. 22 kilometrů od Jeseníku. České dráhy obsluhují oblast vláčkem z Lipové lázně a končí v Javorníku. Také nadmořská výška se výrazně sníží oproti třeba naší Ostružné nebo Ramzové. Nejbližšími sousedy jsou Uhelná, Bernartice nebo Bílá Voda a leží malej kousek od Polska

Vlaky krásně navazujou, a jak se šetří, kde se dá, lístky se tu už všude kupujou až ve vlaku.

Teď trošku bulváru - drbů. Na vedlejší čtyřce sedí chlápek, kterej je nám všem velice povědomej. Mně dokonce se otvírá několik šuflíčků, ale věk mi trošku brání v identifikaci. Jen prostě vím, že jsem tohodle chlápka viděl v životě už několikrát. Povědomej pán usnul a my jsme se s Olinou snažili dopátrat v děravé paměti, kdo to je. Nakonec zvítězil Olinin názor, že jde o sochaře, kterej vysochal kopii Mariánskýho sloupu na Staromáku, a nebo je to jeho brácha. Neměl jsem žádnej protiargument, tak to tak pro teď zůstalo.

Vystoupili jsme v Javorníku. Samotný městečko má celkem barevnou a pohnutou historii. A kromě tý historie i docela dost zajímavejch baráků. Třeba tenhle používá Česká pošta. S ohledem na schopnosti a možnosti České pošty je skoro škoda, že v tomhle nádherným baráku vládnou zrovna pošťáci. Ale snad jen maluju čerta na zeď a barák to přežije.

Další nádhernej barák. Ani se mi nepodařilo zjistit, kdo ho okupuje.

My jsme tu v Javorníku, myslím tím Olinu a mě, byli už loni na podzim, tentokrát jsme si s sebou vzali Danu a Zdeničku. Měla jet i Blanka, ale Blanka je mistrem výmluv, tak se vymluvila a zůstala na chalupě.

Kostel Nejsvětější Trojice, o něm snad ještě později, jestli nezapomenu.

Historické jádro Javorníka je městskou památkovou zónou.

S parchantama a podvodníkama se tu moc neserou.

Nejzajímavější dominantou Javorníka je dozajista Zámek Jánský Vrch. Javorník se dřív jmenoval Jauernig a žije tu asi 2800 místňáků. Jánskýmu Vrchu se taky říkalo Johannesberg. Někdy se tak říkalo i celýmu Javorníku.

Infocentrum funguje, dokonce mají otevřeno. Vlevo si můžete koupit turistickou známkou, razítko, pohlednice a nebo klidně i stříbrný náušnice, což Olina, protože je dost poslušná, koupila. Jsou krásný. Udělala to rafinovaně, šla se jako vyčůrat a když se vrátila, měla nový náušnice. A prej, že ne z hajzlu. No a vpravo je půjčovna kol, pro turisty, co si to chtějí objet na kole.

Městská tržnice je zavřená. Otevřeno mají jen frcy, a že jich tu je jako naseto. A pak místní echtsámoška Hruška.

První zmínky o Javorníku jsou z roku asi 1290 pod jménem Jawirnik. O tu vísku se handrkovali všelijací biskupové i knížata, ale v roce 1376 se to uklidnilo až za panování Václava knížete lehnického.

Za Thurzových časů se stal zámek místem setkávání umělců a učenců, k nimž patřil i toruňský kanovník Mikuláš Koperník. Tak trochu baroko a pozdní gotika. Zámek je od roku 2001 národní kulturní památkou. Jánský Vrch hostí jedinečnou sbírku asi 2000 dýmek nejrůznějšího zeměpisného původu z 18.–20. století, asi největší sbírku ve střední Evropě. Obsahuje zvlášť cenné exempláře z porcelánu a sepiolitu (mořské pěny). Sbírku založil Emil Tománek a pro zámek prý byla zakoupena roku 1968.

Musíte se vyškrábat až na vrchol kopečku Jánský Vrch (375 m n.m.) a pak se ponořit do zámeckých zahrad, pak po modré se pomaličku prokousávat zelení směrem do Račího údolí.

Rychlebské hory nejsou závratně vysoké, ani závratně rozlehlé, ale jsou příjemné téměř kapesní. A jsou hezké i za slunečna i za deštna. Obojí máme ozkoušené.

Po cestě narazíte na kapli svatýho Antonína a studánku.

Račí údolí je chráněná oblast. Důvodem ochrany je zachování lesních porostů pralesovitého charakteru. Území je velmi cenné z lesnického i přírodovědeckého hlediska a nemá dosud v síti chráněných území daného regionu obdoby. Oblast spravuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.
Minule jsem šli přes Rychlebský hrad, (též Rychleby, německy Reichenstein). Je to moderní název zříceniny hradu neznámýho jména a neznámých zakladatelů a majitelů v katastru města Javorník v Olomouckém kraji. Odvozený je od jména Rychlebských hor. Byl vybudován vysoko nad levým břehem Račího potoka na skalnatém, ke korytu vodoteče vysunutém a příkře dolů spadajícím výběžku Přilbového vrchu ve výšce asi 425 metrů nad mořem. Naproti němu se na opačném břehu Račího potoka nacházejí pozůstatky tzv. Pustého zámku, původně zřejmě dřevěné konstrukce projevující se v současnosti jen pozůstatky terénní úpravy. Jeho vztah k Rychlebskému hradu prozatím není možné určit. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka ČR. Nevím, proč jsme si mysleli, že i letos půjdeme pře tu zříceninu, ale Olina nám slibovala, že ze zříceniny zazpívá kus árie.

Nechali jsem se však zmást útvarem na mapě, kterému se říká Čertovy kazatelny. Prostě pro příští návštěvníky: Čertovy kazatelny jsou jinde než zřícenina hradu Rychleby. Ale nám ta chyba vůbec nevadí, protože jsme tak objevili tyhle sklaní útvary - kazatelny.

Bylo pěkný vedro. Dana měla na hlavě nanoručník namočenej sympatickým pánem z hospody, a obalený kolena.

Zdena ještě netuší, že začne brblat.

Proběhli jsme kolem velmi tučné rodinky. Úplně všichni z té výpravy měli extrémní nadváhu. Nejvíc malej asi šestiletej kluk, kterej vypadal, že když se špatně pohne, praskne.

Olina se s tím, nesrala a zřícenina nezřícenina vysekla kousek z ...mám jednu dívku, ta má dukáty..." V teplákách vypadala jako ozajstná hvězda Národní opery.

Cesta poskakuje po kamenech přímo do údolí. Začínám tušit, kde se vynoříme. Kdybysme totiž šli až k Rychlebám, tak uvidíme Račí vodopády a projdeme si asi kilák a půl Račího údolí. Samozřejmě za cenu, že neobjevíme ty Čertí kazatelny. Čili pro Olinu a pro mě objev, Daně je to celkem jedno, protože je ráda, že ji nebolí kolena. Jen Zdenička začíná s brbláním. Doškobrtali jsme se na asfaltu a za pár minut se objevila ona proslulá Tančírna. A Zdena byl otrávená, že neviděla nic z Račího údolí, marně jsme se ji snažili přesvědčit, že by jen šla dva kiláky po asfaltce lesem. Raději jsme jí i ty vodopády zatajili, ale bylo to celkem jedno, měla kecy.

Tančírna v Račím údolí, dříve Georgshalle, je secesní restaurace s tanečním sálem. Původně chátrající stavba, jejímž majitelem je nově obec Bernartice, byla po rekonstrukci znovuotevřena 24. července 2015. Před Tančírnou nebylo mrtvo. Olina vymyslela, že bysme si mohli dát kafíčko. To ona ráda.

Lítal tu domestikovanej motejl a chvíli si mě očuchával. Olina vyrazila po schodech zjisti, jak je to s tou kávou. Vtrhla do sálu, kde bylo hrobové ticho. V půlkruhu sedělo pár jedinců a soustředěně pozorovali chlapíka z ranního vlaku. Olina se domáhala kávy, ale hodná paní jí šeptem sdělila, že v sále kafe nedostane, že je tu seance. Tak jsme vypadli a zjistili, že kafe je v přízemí, a že:

...ten chlápek z vlaku je fyzickej básník Petr Váša. A mně hned docvaklo, kde všude jsme si prokřížili cestu. Určitě mám v archivu pár fotek z akce po naučné stezce Járy Cimrmana v Lomnici, kde vystupovali pod názvem Ty syčáci. A taky na tygří večírky v Burundi, kde jeden kamarádů velmi přesvědčivě recituje fyzickou báseň Lokomotivě se točí kola. Tahle n8hoda m2 nakonec donutila, že jsem na chalupě dočetl jeho už několik měsíců rozečtenou knihu fejetonů o fyzickém básnictví.

V přízemí jsme si tedy objednali kafe a lázeňský oplatky a šli si s tím sednou ven.

Čokoládová zmrzlina dělá Zdeně nápadnou hubu.

No a když už se do Tančírny nesmí, protože básnictví, hodili si dva tůristi křápem jen tak na dlažbě. Je vedro.

Když se blížíme na konec račího údolí, tedy vlastně na začátek, dozvídáme se, že je to Konec světa.

Na loukách se pokojně pasou jalovičky, barva je výrazně zelená, protože před nedávnem tu proběhla taková malá místní povodeň a vyřešila jednak spodní vodu a vyhnala pionýry z pionýrskýho tábora.

Do Javorníku to mám ještě pár kilometrů. Po silnic. Což je asi jediný mínus té pěkné cesty. Ale naštěstí to je silnice provozovaná celkem mírně.

Přestože se v druhé polovině všude po okolí topilo čarodejnicema o sto 6 Javorníku se tyhle procesy z nějakýho důvodu vyhnuly. A protože nemuseli pálit čarodějnice, měli dost času, aby si postavili docela hezkej kostel Nejsvětější Trojice. A jak se zmiňuje odborná literatura, kněžiště, které je zaklenuto křížovou klenbou, se otevírá do lodi kamenným lomeným triumfálním obloukem. V kněžišti se dochovaly tři oblé přípory s maskarony. V severní zdi je vchod s půlkruhovým Zelenákem do sakristie. V jižní zdi je kamenný lomený portálek. Loď má plochý strop, podepřený se středovým dřevěným sloupem. V západní části lodi je dřevěná kruchta.

První škola byla v Javorníku postavená už v roce 1579, přesto to na některejch cedulích není znát.

Ještě něco z historie Javorníka: První zmínky jsou z roku 1290 nebo tak nějak. Postupně se vypracovalo až ke statusu města, ale pak se přestalo dařit. V roce 1576 celý město shořelo, pak se trošku rabovalo, k tomu morová šlupka a z Javorníku už město nebylo. Chvíli trvalo, než si mohli zase o status města říct. V roce 1742 přešel v důsledku dělení pod rakousko-pruskou správu, hned se městu začalo dařit. Dokonce tak dařit, že i slavnej Karl Ditters von Dittersdorf houslista a skladatel tu vydržel celých 29 let. Za tu dobu tu v Javorníku poskládal přes 40 veselých oper.

Javorník se tak rozvinul, že koncem 18. století se stal největším a nejvýznamnějším městem Jesenicka. Neštěstí nechodí po horách... Zlatý časy opět zakončil vydatnej požár (1825) Zase skoro všecko lehlo popelem. shořely i textilní fabričky a už se znova nevzpamatovaly.

V Račím údolí se dřív těžilo stříbro. Proto si Olina mohla koupit ty náušnice. A taky arzén tu těžili. Asi aby bylo čím trávit nepřátele a manžele. Doufám, že ten si Roušovna nekoupila.

1918 byl Javorník připojenej k Československu a to navzdory všeobecnýmu nesouhlasu skoro všech místních obyvatel.
Po válce tu provozovali lágr pro zajatý Němce a v roce 1945 zemřel na zámku poslední kníže-arcibiskup vratislavský, kardinál Adolf Bertram.
Velká část majetku vratislavského arcibiskupství (k Jánskému Vrchu patřilo 33 795 ha zemědělské půdy) byla zabrána již za pozemkové reformy v letech 1925-1927. Roku 1948 byl zabrán i zbytek majetku a v Javorníku vznikl velký státní statek. Plný přechod biskupského majetku - včetně zámku Jánský Vrch - na stát se však mohl uskutečnit až po majetkovém vyrovnání české a polské katolické církve roku 1984. Drobné průmyslové závody po roce 1948 zanikly a těžba uranu na přelomu 50. a 60 let přinesla jen dočasný efekt. Vedle zemědělství zde existovala jen výroba plyšových hraček a kovového nábytku, hospodářskou stagnaci nezastavilo ani zřízení pobočky MEZ Postřelmov koncem 80. let (která ostatně po roce 1989 brzy přestala vyrábět).

Šli jsme celkem svižně a tak se nám podařilo stihnout vlak o dvě hodiny dřív, než jsme měli naplánováno.

V Lipové Lázně čekáme na spoj do Ostružné. Navzdory všem průserům z poslední doby na kolejích všechny vlaky jely včas i dojely.

Večer jsme se stavili u Italů na dobrým pivu a naplánovali si ještě jeden výlet před odjezdem domů

Je to Oblíbená oblíbená cesta, které tu už desítky let říkáme "Na Dembaudu. Cesta je pěkná a vyznačuje se často značným množstvím hub, přestože jinde moc nerostou.

A nejen hub, i kytek tu je spousta.

A vidíte? rostou, tohle místo v létě a na jaře nebo na podzim nezklame.

Houby tu rostou i kamenů.

I nejedlé. Teda alespoň pro nás nejedlé, možná někteří houbař sbírají tyhle nazelenalý potvory.

Taky motejlů tu lítá poměrně dost. Třeba okáč luční.

Dana si musí převlíct fusakle.

Čtyřlístky tu rostou v prvním patře buků.

...a perleťovci velcí...

Tohle by mohl bejt zdobenec skvrnitý. Jestli je nebo není vzácnej, si netroufám říct, ale Wikipedie tvrdí, že v týhle čeledi je asi 17 tisíc druhů.

Klepáčský potok.

Víc toho pro propagaci čundrání po vlastech českých zatím neudělám. Nechám taky něco velké Maláčové, aby stihla na reklamu utratit ty dvě miliardy, a nebo na toho užvaněnýho slibotvůrce, slovenskýho premiéra Český republiky. A nebo ne, vyseru se na ně a budu psát o čem se mi zlíbí.