Barcelona 15
(Magická fontána Montjuïc)

Minule jsem sliboval fontánu, tak abych nebyl za Babiše, zde je:
Do nebes vychvalovanou fontánu najdete na úpatí kopce Montjuïc ve stejnojmenné čtvrti. Fontánu postavili k příležitosti světové výstavy EXPO 1929. Od té doby to je, jak to jen říct, no prostě atrakce. Abych se hnedka na začátku přiznal, mně zpívající fontány nepřijdou ani fantastický ani magický. I když uznávám, že to je docela umění znásilnit vodu v tryskách a donutit ji hopsat podle programu. Asi by mě trochu bavilo to programování vody k hudbě a barevný světýlka, ale chodit se na to koukat a vydržet až do konce mi moc nejde.

Brána vítězství - Arco de Triunfo - byla postavená zase kvůli světové výstavě v roce 1888. Je vstupní branou do prostor výstaviště. Takovej trochu neomaurskej styl. Autorem návrhu byl architekt Josep Vilaseca i Casanovas. Pro mě nejvíc zajímavou informací je, že se tudy běhá barcelonskej půlmaraton. Zkouším si přepočítat, jak dlouho bych ho chrčivě běžel po kovidu. Asi dlouho. Touto branou večer projdeme, abychom se kochali prskající vodou.

I v Barceloně jsou pokorní lovci lidských duší. Svědci kdovíčeho. A stejně jako u nás jen stojí a stojí a stojí, trošku se usmívají a vypadají, že jim chybí vitamíny.

Pěknej památník obětem terorismu z roku 2003. Najdete ho v parku Can Dragó, Nou Barris, což je hodně blizoučko magické fontány. Autorem je, jestli mi internet nekecá, americkej minimalistickej malíř, sochař a kreslíř Sol LeWitt (1928-2007).

A protože už je ten vytouženej večer, doplazili jsme se na výstaviště. Reflektory a lejzry už krájely padající tmu jak nějakou obrovskou smutnou dortu. Sachr bez šlehačky. Na tuhle atrakci chodí překvapivě velký množství lidí. Asi proto, že je zadarmo.

Dobrá místa byla již obsazena. Stojíme trošku opodál a a já už vím, že mě bude bolet v zádech a mrznout sval na stehně, protože nejsem seštelovanej na stání. První nesmělý výfuky vody, asi kontrola trysek před startem.

Lidí jak sardinek.

Celej komplex budí zdání, že by mohl být zajímavější než brněnský výstaviště a nebo park kultury a oddechu svatýho Julia Fučíka v Praze. Ale my už víme, že se sem tentokrát nevrátíme. Zítra totiž letíme domů.

Představení začíná. Hudba má docela dobrej zvuk, basy nepředuněné. Synchro trysek s tóny dobrý.

Ale co si budu namlouvat, ne a ne mě to uchvátit.

Nakonec odložím normální foťák a fotím jen na mobila. To je jeden z charakteristickejch znaků, že mě to zas tak u srdce nebere. Ale foťáček od firmy Leica v mobilu předvádí technickej zázrak, fotky se velmi blíží originálu a to bez zvláštních postprodukčních úprav.

Jeden efekt se mi líbí. Nějakým způsobem dokázali technici perfektně rozmazat, neboli rozblůrovat vodní paprsky. Tohle vidím poprvé a je to tak dobrý, že to skoro vypadá, že na vině je objektiv. Není, opravdu ta voda vypadá rozmazaně.

Nejvíc mě baví fotit lidi mobilem, jak si fotí fontánu mobilem. Kdyby spolupracovali, mohli bychom vytvořit fotořadu, že bych fotil lidi, jako fotí lidi jak fotí fontánu. No nic, nebudu to pitvat.

S nápadem na vybudování fontány přišel architekt Carles Buigas, kterej se rozhodl důmyslně propojit vodu, světlo a barvu do jednoho spektakulárního celku. Stavba trvala rok a nikdo nevěřil, že se to podaří. Vystřídalo se na ní 3000 dělníků.

Během španělské občanské války byla fontána dost dodrbaná a poničená. Na opravu nebyly prachy, ale v roce 1955 za dohledu autora se podařilo fontánu zase zprovoznit.

Když v roce 1977 Buigas umírá, chytnou se modernizace fontány mlaďoši a opatří celej systém i hudební složkou. V dnešní době je celá produkce kupodivu daleko jednodušší, protože to svěřili několika počítačům a vymazlenýmu programu. Chyby to moc nedělá. Asi to nejede pod Windows.

Během olympijskejch her v roce 1992 se fontána stala jakýmsi symbolem olympijskýho města.

Dnes v repertoáru fontány najdete nejrůznější představení a světelný šou stojící především na hudbě z filmů (Kmotr, Gladiátor, Pán prstenů,...) a klasické i moderní hudbě (samozřejmě nechybí Barcelona od Freddieho Mercuryho a Montserrat Caballé). Program se mění, akorát Freddy prý zazní pokaždé. I nám se snažil vyrvat srdce tou svou Barcelonou.

Začíná mě bolet v zádech, tak se odpotácím mimo chumel a najdu stánek s pivem. Svět se mi rozzářil jako ta fontána a já si koupil pivo v kelímku, do stejnýho jak sypal náš pan prezident svíčky k uctění památky obětem kovidu na hradním nádvoří. Jen po pivu se kelímky nekroutí.

Samozřejmě, že jsem koupil pivo i Olině a donesl jí ho. Asi už ji taky bolelo v zádech a možná si taky přála, aby ta nekonečná krása konečně skončila.

A tam ta stavba v pozadí je Národní muzeum katalánskýho umění. Tam jsme taky nebyli.

Gaussovské rozostření vody.

Tahle fotka mě baví.

Blízká setkání... Konečně duní poslední tóny Barcelóny, tryskají poslední hektické hektolitry vody. Atrakce je u konce. Upřímně? Jo, těšil jsem se na ten slavnej konec. Moc.

Konečně to skončilo. Chce se mi děsně čůrat, ale netroufám si mezi těmi tisíci návštěvníky zalézt do nějakýho místního řídkýho houští. Ono přes hodinu poslouchat zurčení vody a ještě si nezodpovědně v půlce produkce dát jedno pivo! To trápení jsem si zasloužil.

Obrovskej kruhák musím složitě po přechodech řízenejch světly až k jedné otevřené jídelně protrpět. Konečně hajzlík. Ani jsme si v té jídelně nemuseli nic kupovat. Kéž by to už začalo i u nás v Česku, že si člověk může zajít na hajzlík do hospody a nestat se jejím povinným hostem.

Večerním metrem zpátky k našemu hotelu.

Poslední večer v Barceloně se učitelstvo rozhodlo pro odvážnej krok a změnilo hospodu na takovou roztomilou multinalejvárnu hned vedle našeho hotelu.

Poslední piva, poslední noc, poslední olivy. Ještě vás budu obtěžovat fotoreportáží z jednoho barcelonskýho hřbitova a pak už by bylo na místě podniknout zase nějakou cestu někam. Zatím to vypadá, že spíš do prdele.