PPP-Ploužení Podél Ploučnice
(den třetí)

Pondělí 13.6.2022
Pošmourný ráno slibuje déšť a žádný slunce. Kemp Caramba nabízí polní kuchyňku pod střechou. Je fajn, že si můžeme uvařit čaj nebo kafe. Dojíždíme s Roušovnou svačinky z předchozích dní.

Ovocnej čaj a docela dobrej rohlík z prodejny poblíž. Je čas vyrazit.

Přestalo pršet, ale snad jen proto, abych si mohl vyfotit povalující se mlhu.

Musíme projít celej Hamr nad jezerem.

Začalo dost úporně pršet. Sedíme ve svačinovým odpočívadle u jezera a myslíme si, že třeba pršet přestane. Ale protože nepřestalo, vyrážíme do deště.

První zastávku jsme si dali na začátku Stráže pod Ralskem. Ve Stráži pod Ralskem je funkční věznice s ostrahou, ale exkurzi jsme si odpustili.

Někteří z nás mají téměř nekonečnou chuť na dobrý kafe, ale smůla, nabízí jen jakési zmrzlinové poháry a medaile.

I ve Stráži pod Ralskem venčí psy. S tím se musíte smířit. Od jiných českých měst téměř k nerozeznání.

Důl Hamr I (dříve zvaný také Důl Sever) byl uranovej důl založenej v roce 1971 pod dohledem odštěpnýho závodu Uranové doly Hamr. Důl byl po ukončení provozu roce 1993 zakonzervovanej a do konce roku 2015 zlikvidovali většinu důlních a povrchových děl areálu. Zůstal jen tenhle poslední vozejk.

Téměř všechna vytěžená uranová ruda skončila v prackách russáků. Hysterický zbrojení nabývalo totiž v té době na intenzitě, ale všecko se po roce 1989 změnilo.

Stráž pod Ralskem (do roku 1946 Vartenberk, německy Wartenberg am Rollberg)

Pomník císaře Josefa II.

Ralsko (696 m) je nejvyšší vrch České tabule. Na vrcholu je zřícenina stejnojmennýho středověkýho hradu. Prej ho postavil Teodor z Ralska. Hrad je v soukromým vlastnictví. Štítový zdi jsou prej tlustý přes pět metrů. Hrad si koupil nějakej místní zastupitel - člen ODS. V dražbě byla vyvolávací cena 120 tisíc a město Stráž pod Ralskem, které mělo o hrad zájem, tak nabídlo cenu jen o 32 tisíc vyšší. Pro novýho majitele to byla brnkačka, nabídl totiž několikrát víc, než byla vyvolávací cena. Slíbil, že se o památku řádně postará. A prej se i stará.

Pár kiláků jsme museli jít po silnici, což bylo poněkud nepříjemný, a kdo ví, kde se plazila v tu dobu Ploučnice. Zachránily nás až Noviny. Jednak tu skončila cesta silnicí a pak, a to bylo to nejdůležitější, milovníci kafe se dočkali svýho nápoje. Hned na začátku Novin byla totiž zavřená hospoda, ale mohli jsme klidně dovnitř.

Majitel zrovna vyráběl novou střechu a rád si od práce odpočinul. Dali jsme si pivo a to KAFE! Někteří.

Mohli jsme si dát i fotbálek, ale nedali.

Pan majitel hospody na kraji Novin.

Olina tvrdí, že tohle je kakost. Jedlý to prej není a kafe z toho neuděláte.

Velkým lákadlem této zastávky je Průrva Ploučnice.

Vypadá to tu dost nebezpečně a asi by nebyl problém tam spadnout. Trpím zástupnou závratí. To znamená, že když kdokoliv jinej než já je na kraji nebo se vyklání hodně z okna nebo stojí na skále na římse, tak mně je z něho špatně. Když tam stojím já, tak mi to nevadí.

Průrva Ploučnice, někdy se jí říká Pekelnej jícen nebo Hromová rána či Čertova díra. Všechny tyto názvy se na průrvu hodí. Jde o podzemní náhon bývalýho hamru. Nebudu vás poučovat, že hamr je kovářská dílna poháněná vodním kolem.

Protože se tu těžila ve velkým železná ruda - limonit neboli hnědel, není divu, že tu byly i ty hamry. Hnědel měl můj táta ve své sbírce kamenů. Vypadalo to trochu jako zkamenělý hovno a byl to docela těžkej šutr.

Ploučnice zajišťovala dostatek vody na pohánění kol a okolní lesy byly zase zdrojem pro výrobu dřevěnýho uhlí pro pece. Za jarního tání to prý bejval docela hukot, když se Ploučnice v důsledku velkýho množství vody drala ven.

Průrvou v listí je vidět zřícenina hradu Ralsko.

I tady jsou hospody zavřené. Není divu, dyť je pondělí a slušnej člověk je v hokně. To jen zdivočelá parta důchodců se tu poflakuje a myslí na vychlazenej hrnek piva. Cyklisti to tu mají trochu složitý.

Ploučnice už je zkrocená a zregulovaná, takže moc nebouří. Průrva je atrakcí i pro vodáky.

A taky pro hledače kešek. Správce kempu Caramba nás informoval, že se tunel dá projít téměř suchou nohou, ale nenalákal nás na to to vyzkoušet.

Šířka tunelů je v průměru 3 metry a vysoký jsou 5 metrů. Nic klaustrofobního.

Tunely byly vykutané ručně krompáčema. Stopy po kopání jsou patrné dodnes.

Když jsou návštěvníci ukáznění a nedělají hluk a brajgl, můžou prej spatřit i ledňáčka nebo skorce. Asi jsme hlučeli, protože jsme žádnýho ptáka neviděli. Průrva je od roku 1997 prohlášená za kulturní památku.

Tady se už Ploučnice plouží klidně, až skoro nudně.

Nechtělo by se mi tu krompat krompáčem.

Dřevěnky v Novinách

Unuděnej vodník hulí a čumí.

U dřevěnýho vodníka je odpočívadlo. Sežrali jsme s Roušovnou pár dní starej rohlík a svorně jsme všichni ochutnali rum Republika.

Barokní kaple Nejsvětější trojice.

Důchodcovské selfíčko.

A zas Ralsko. Tenhle krpál nás bude pronásledovat skoro celou cestu podél Ploučnice.

Pěšina se líně vine podél břehů Ploučnice. Jsme dostatečně blízko, aby nás mohlo sem tam bodnout hovado.

Tady Ploučnice nesmrdí.

Copak to je asi za kopec?

Za březovým hájem se skrývají stopy po těžbě. Ale taky se tu dobře čůrá.

Před námi se objevuje Mimoň - cíl našeho dnešního ploužení.

Mimoň je asi dvakrát větší než Stráž pod Ralskem.

Kaple Božího hrobu. V roce1651 koupil tehdejší statky Mimoň a Děvín Jan Putz z Adlersthurnu, císařskej rada dvorní komory s erbovním nadáním a rytířským stavem rodu. Ten cestoval v roce 1625 do Říma a odtud dál do Jeruzaléma, kde vyhledal místa utrpení a smrti Ježíše Krista posvátná všem křesťanům. Přitom vznikla myšlenka vybudovat pro poučení věřícím kopii Božího hrobu i ve své vlasti.

Mimoň má trochu historickou smůlu. V roce 1806 město zničil obrovskej požár. V roce 1945 rudý hordy vyhnaly 80% německy mluvících obyvatel.

V roce 1985, když už nebylo koho vyhánět, zbourali komouši zámek rodu Hartigů. A navíc se tu od roku 1968 usádlili okupační russáci. K 30. červnu 1991 v 925 transportech opustilo naši zem 73 500 vojáků a 39 000 jejich rodinných příslušníků, 1 220 tanků, 2 500 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 105 letounů, 175 vrtulníků a 95 000 tun munice. Prostě russáci.

Vítejte v Mimoni, vy mimoni.

Je odpoledne, je vedro a život tu netepe.

Mimoni zkoumají místní hospody. Zatím to je docela bída. Všechny hospody, kolem kterých jsme prošli, byly zavřené a některé otvíraly tak pozdě, že bysme uhynuli hlady.

Mimoň je pro mě mimořádně důležitá, dozvěděl jsem se tu syrovou pravdu.

Bydlíme v penzionu Na Sokolce a z okna vidíme pokrejvat pokrejvače protější dům.

Na Poštovním mostě.

Toto sousoší se prej jmenuje Rodina.

Od místňáků jsme se dozvěděli, že jestli se chceme dobře najíst, tak jedině Dřevěnka. Kromě toho, že je momentálně jedinou otevřenou hospodou, je to rada dobrá. A ano, najedli jsme se tu dobře.

Dřevěnka je fakt echt. I hosté jsou styloví. Když jsme odcházeli, zapomněl si někdo z nás u věšáku deštník. Chlapi, co seděli u hajzlu a pili rum a pivo, celou dobu čekali, až deštník prokazatelně zapomeneme, aby na nás mohli zahulákat, že jsme si tu zapomněli deštník. Echtovní hospoda. Obsluha rychlá a kvalitní.

Panorama zámeckýho rybníka.

Jen, co jsme se přiblížili ke břehu, vyrazily kachny somrovat. Asi jsou na to zvyklé.

Vydra, nebo nutrie či co to bylo, se nenechala zahanbit a plavala taky somrovat. Nedali jsme jim nic.

Je hezký světlo a v zámeckým parku je boží klid.

Zámecký most přes Ploučnici.

Kostel svatýho Petra a Pavla je zasvěcenej kromě P&P taky jáhnům svatýmu Agapitovi a svatýmu Jiří. Poslední dva tu jsou pohřbeni. Stavebně byl obnovenej do barokního slohu v letech 1661-1663 italským stavitelem Guiliem Broggiem (podle jedné z teorii se na stavbě podílel i Santino Bossi). Což v daným okamžiku není tak důležitý. To podstatný je, že když si Ladys vybíral prachy z bankomatu, tak hned po výběru se k mašině nahrnul podezřelej týpek a manipuloval s bankomatem a telefonem. Ladys pro jistotu informoval svou banku, ale úředník ho uklidnil, ať to neřeší.

Jdeme do penzionu jinudy. Ráno nás čeká velmi časné vstávání, protože musíme popojet autobusem do výchozího bodu. Jinak bysme se ploužili po silnici, Ploučnici nevidouce. Ale o tom až v příštím povídání.

Rekapitulace nakonec.