Posázavská stezka
(taková jakože vzpomínka)

Nebo ne vzpomínka, ale malej manuálek na dobrej jednodenní čundřík. Trasa je dostupná všem Pražanům, ba dokonce všem Středočechům. Pozor, nemyslím slušnočechy. I ti ale můžou klidně jít, jen by měli během cesty držet tlamy, aby neotravovali ostatní. To jen úvodem.
Roušovna tenhle čundr šla už mockrát, protože to chodili před léty s mámou, která bydlí ve Vraným, takže to mívali jakože jako každoroční pouť. Já sám jsem tudy vlastně šel poprvé s partičkou před pár lety na jedné z podzimních cest. A líbila se mi ta trasa.

Dostupnost úplně parádní. Z pražskýho hlaváku tímhle směrem jezdí o víkendu vlak
každé dvě hodiny.

Nám třeba ten vlak jel hned. Přesně jak bylo v prachu na skle napsáno.

A protože předpověď předvídala, a nemýlila se, pěknej pařák, bylo ve vlaku mile prázdno. Snad jen na vedlejší sedačce štíhlá mrtvá panna.

Vzali jsme s Roušovnou naše zelený baťůžky na čundr. Oba jsou Ospreyové, oba zelení, ale hádejte, kterej je starší. Olina se za mě asi trochu stydí, protože za ty roky jsem ho ještě ani jednou nevypral. Je mi totiž líto toho, že na jednom místě je od mé vlastní krve z běhu, kdy mě přepadli dva psi a jeden mě kousnul do prdele. Ten krvavej flíček je taková moje turistická nálepka, takový upomínkový předmět do deníčku.

Vlak projíždí pražskými periferiemi, na které mám již dávno fotograficky políčeno, jen hřeším trochu na to, že nehnutelnosti se nehnou. Ale není to úplně pravda, některá nádražíčka už zmizela a některá to čeká. Neměl bych otálet. Zanikající Praha.

Ale to už jsme v Kamenném přívozu. Na průzkum není čas. Tak ho jen proběhneme, ještě furt není děsný vedro.

A tu najednou se na drahém kole objeví černoušek a ptá se mě česky na cestu. Bejt slušnočechem, nebo jedním z mládežníků, co chrání naše všecko, nebo SPDákem, už volám polici. Ale protože jsem jen blbej sluníčkář, měl jsem ze setkání radost a vzpomněl jsem si na podobně barevnou historku z Jeseníku. To jsme s Roušovnou šli Jeseníkem a marně hledali místní pilu, potřebovali jsme na zimu nějaký dřevo. A Roušovna miluje dotazování, tak si vybrala chlapíka na kole. Taky černocha. A hned na něho: "Dobrý den, můžu se na něco zeptat? Jste místní?" Málem jsem upadl, jak mě pobavila, černoch v Jeseníku a místní, to jo. A chlapík zabrzdil, slezl z kola a řekl, že je místní. Tak jsme se ho zeptali na tu pilu a on nás nasměroval, čili nekecal, byl místní. Od té doby jsem v případě Roušovny dost ostražitej.

V Kamenným přívozu je jedinej most přes řeku Sázavu, ale i kdyby nebyl, je teď tak málo vody, že by se dala přebrodit. Posázavská stezka totiž vede po tom druhým břehu.

No a protože je správnej čas, rozhodujeme se s Roušovnou, že by to chtělo pivo a nějakou třeba držkovku. A že je tu hned za mostem jedna taková docela dobrá hospoda, řekla pamětnice. Bylo sice ještě zavřeno, ale měli otvírat v 10:00 a bylo už 9:58, tak jsme si řekli, že počkáme. ale nic se nedělo. Lístek jídelní za oknem byl trošku zaprášený, ale gulášovka tam byla a pivo taky. A my jsme trpěliví. Mezitím už stihl přijet jeden motorkář, nabalit si holku v minisukni a odjet, pak druhej motorkář, na kterýho už žádná holka nevybyla.

No a Roušovna prohlásila, že o kousek dál je ještě jedna hospoda, že se na tuhle vysereme a třeba tam mají otevřeno.

Měli, i hosti u stolu tam seděli. Branka sice byla zavřená, ale ne zamčená. Jakejsi chlapík se podivoval, jak jsme se tam dostali, když je branka zamčená, ale prej když už jsme se dostali až dovnitř, tak jsme vítaní. Že prý otvírají až v 11. Skoro jsme si nestačili ani sednout a už jsme měli na stole krásně vychlazený piva a na dotaz, jakou mají polívku, řekl šéfík, že hovězí vývar. Přinesl voňavou polívku ve dvou miskách. A prej, ať si z vedlejšího stolu vezmeme ze stolu hovězí a nakrájíme si ho do polívky. Prej tu polívku školil nebo nějakej jinej výraz pro to měl, nejsem přes vaření moc Láďa Hruška, v noci asi 4 hodiny. A bylo to znát. Takhle dobrou jsme už dlouho nejedli.

Ti hosti totiž nebyli ani hosti, ale chlápci z tý hospody. A že ať je vyfotím a fotku dám na FB, že je to hospoda U HASTRMANA. Naivně jsem slíbil, přece pro mě sociální sítě nejsou problém. Ale doma jsem pak docela narážel na divný stránky a žádná nebyla ta správná, až jedna, to však byla stránka přátel téhle hospody, ale napsat příspěvek nebo umístit fotku bych mohl, až se stanu přítelem té stránky. Jenže hnedka první příspěvek byl kurevsky nesnášenlivej a rasistickej až běda, tak jsem to odpískal a slib nesplnil. Nebo splnil, tak nějak vyscaně po česku na půl, fotku jsem na FB dal, ale jen na svůj profil.

Hospoda je rozdělená do sektorů. Sektor za vodníkem na saních je určený pro grilování a vesnické zábavy. Pak tu je ještě sektor ubytování, sektor bez slunečníků a sektor tráva, kterou musí furt někdo sekat.

Když máš přání, stačí zazvonit pod bradou příšery. Pivo, jídlo i obsluha tu byly výborný. Odcházíme potěšeni.

Sázava líně se tu vleče, žádný přeje, i komáři jsou jacísi unavení, slunko už peče.

Ale my jsme na to vyzráli, protože stezka vede lesem a v něm takový horko není. Je to nahoru a dolů, vpravo výhledy na Sázavu, sem tam je vidět nějaká typicky trampská boudička. Ani turistů tu kupodivu moc není. Asi to vedro.

Šutry zelený, stromy zelený, všechno tu voní. Cedulku se směrovkou na Posázavskou hospodu Stodola velkopansky ignorujeme.

Naproti se nám odkryl pohled na trať posázavskýho pacifiku. Prý se sem tam na trať vydá starej motoráček a někdy, to se mi ale nezdá, i souprava tažená historickou parní lokotkou (Roušovna potvrzuje, že ji na vlastní oči viděla). V tomhle vedru a suchu by mohla způsobit požár raz dva.

Na Hostěradických vodopádech je znát, že sucho už trvá dost dlouho.

Svačinku máme připravenou z domova, tak jsme si řekli, že první zastávku si uděláme na Raisově vyhlídce.

Vybalujeme rajčata, jablko a chleba s paštikou. Hned se přidal i zelenej brouček. Představil se mi jako kněžice trávozelená, chleba odmítla, prej jí stačí pot z mýho lýtka.

Přiběhl i psík, slušně nás očuchal, zavrtěl ocasem a pak ho panička odvolala.

Olina zjistila, že má na sobě košili, kterou si přivezla z Ameriky, kde jsme byli loni přesně touhle dobou a na den přesně, kdy jsme šli na horu Sanitas. Tyčí se nad městečkem Boulder. Taky bylo tenkrát děsný vedro, daleko větší než u Sázavy. A jak jsem tam tak pobíhal po louce a fotil motýly, zalesklo se cosi v trávě. Byl to jednocent. Dal jsem ho Roušovně pro štěstí, ale hlavně proto, že byl tak děsně rozžhavenej, že se nedal udržet v ruce, tak jsem jí ho jen hodil do kapsičky té košile. Vydržel v ní doteď přes všechna praní. Taky už za tu dobu vystydl. Vyfotili jsme se s ním sefíčkovitě a fotku přes FB poslali Honzovi, kterej byl tenkrát taky účastníkem. Honza je zrovna na velkým čundru. Jde s Rézou PCT v Americe. K dnešnímu dni mu chybí do konce pouti už je necelých 800 mil z 2600.

Skály tu jsou pěkně strukturované, vyfotil jsem si pár obrázků a spojil je speciální technikou v jeden větší obraz, kterej teď musím nechat vytisknout na fotoplátno a nastřelit na blindrám, ale to až někdy. Nemám tady paninko jen vás.

Raisova vyhlídka na Sázavu..

Pohled na Sázavu z Klimentovy vyhlídky. Minuli jsme Ovčínské vodopády i Třebšínský vodopád. Ani jsme si jich vlastně nevšimli, asi vyschly.

Názvy osad jsou takové divokozápadské. Třeba Goward, Toronto, Kaďjak, nebo Terezka. Na Medník se nedrásáme, nezajímá nás, jak to bylo tenkrát s babičkou Mary se dvěma kolťákama za pasem, jak tam vyglgala na ex pintu džinu a v opilosti pak zastřelila vrchního.

Trempíci si na svých boudách moc zakládají a zdobí je tak, jak si myslí, že si je trempové zdobí v Americe. Třeba jo, ale to já nevím.

Skály jsou tu hodně zajímavé. A vedro už se dostává i pod větve. Roušovna dostala žízeň na pivo.

Nevím, jak to dokáže, ale vzápětí po projevené chuti se tu objevuje nová hospoda, která tu před pár lety nebyla. A mají pivo. A dobrý pivo.

Roušovna by si dala nejraději dvě, ale i po jednom je nějaká opivená. Sama to říkala.

Ráz trempskejch boudiček a chatrčí se pozvolna mění v cosi civilizovaného. Všude tu jsou na zahrádkách kytky a až na drn vysekaná tráva, bazénky, slunečníky, ječí tu děti, voní opékané klobásy. Je tu sympatické rušno.

Do cesty se mi vloudil odřenej a pokousanej perleťovec velký. Vypadá, že se nerad fotí, ale je to manekýn a je rád, že jsem ho vyfotil. Ješita jeden.

Všichni jsou tu kurevsky pilní. Když to vidí Olina, zablábolí po tom pivu, že hned zítra taky vyrazí na zahrádku a že jí budu muset napustit sud vodou, aby měla čím zalívat. Souhlasím.

Když tudy chodívala Roušovna před lety, tenhle bufet býval v provozu. Ale už před pár lety, když jsme tudy procházeli s partičkou, tu byly tyhle pavučiny. My však víme, že po pár stech metrech narazíme na hospodu.

Jsme v Pikovcích, rýžoviště zlata se určitě nešeří v příboji Sázavy. Prvák na to není dost vody a druhák je moc světla na šeření.

Hospoda, kam máme namířeno, se jmenuje U Kukulínka. Jednou jsme tu přespávali při podzimní cestě. Nic se nezměnilo od té doby, jen je větší vedro a neprší jako tehdá. Pivo je stejně dobrý jako minule. Dokonce i ta baba, co nás večer při zpěvu obtěžovala, tu je a obtěžuje mě, jestli nemám sirky a nebo klidně i cigáro. A že večer tu bude zábava, jestli si nepřijdu zatančit a zazpívat. No jak říkám, to už tu jednou bylo.

Na Olině je vidět, že je ráda, že je čundr u konce. Prej už ji bolí nohy. Dali jsme si výbornej guláš, Olina ještě kafe a ovocnou buchtu, zaplatili jsme a odešli do Petrova na vlak do Prahy.

Jsou tu i volné nemovitosti. Olina se zapomněla v hospodě vyčůrat, tak jsme šli do místní cukrárny, že si dá zmrzlinu, aby jí dovolili jít na záchod. Jenže jsme v Česku, takže prej v cukrárně hajzl není a zmrzlinu si koupila zbytečně. Vyčůrala se v křoví u Sázavy. Pak jsme se chvilku váleli v trávě a čekali na příjezd vlaku.
 Je to parádní vejlet. Rozhodl jsem se, že tohle si jednou zaběhnu a protáhnu to přes Petrov a okolní lesy až do Vranýho a možná až do Zbraslavi. Už se na to těším. Možná někdy na podzim.