Rynartice
(neboli falešné Krkonoše 2019)

Naše letošní putování po Krkonoších (je to akce každoroční) se letos posunula ze srpna na začátek září, protože Táňka domluvila chalupu k bydlení a tohle byl volnej termín. Už si nepamatuju, kolikátý ročník po sobě se přechod Krkonoš odehrával jinde než v Krkonoších. Letošek nebyl výjimkou. Protože letošní Krkonoše byly v Českým Švýcarsku.

Vyrážíme vlakem do Děčína. Žádný dramatický časy. Klidné vstávání, všecky vlaky jedou správně na čas. Na přestup v Děčíně z vlaku na autobus máme jen pár minut a ty si ukradl náš rychlík, takže rychle otevřít dveře vlaku, vyběhnout napřed, abych se mohl vrhnout pod kola toho autobusu, jenže i on měl zpoždění, tak jsme my, pražská sekce, stihli autobus skoro pohodářsky, dokonce jsem si mohl dovolit zakufrovat a podívat se i na odvrácenou stranu nádraží. I když to nebylo úmyslně, jen z blbosti.

Děčín vypadá z autobusu sympaticky, asi se sem budem muset ještě jednou tématicky kouknout.

V autobuse voní umělej les.

Slánská sekce už je na místě. Zařídila ubytování, hážeme do sebe nějaké občerstvení a pokoušíme se naplánovat první výlet. Na plánování krásnejch tras je expertem v naší partě asi jen Honza. Alespoň to tak vypadá. A kromě toho je tak příjemný se svěřit do rukou odborníka a nic nevymejšlet. Snad ho to do budoucna nepřestane bavit. Mapy.cz jsou naprosto skvělá aplikace. A furt ji autoři vylepšujou. Tak dík.

Pokoje jsou obrovské a nikde nevidím kamna nebo jiné topení. Kdoví, kolik lidi by tu v zimě pomřelo zimou. Ale možná je topení nějak ukryté, třeba v rourách ve zdi.

V prvním patře na nás čeká rozladěné piáno, ale nikdo jsme na něho nehráli. V neděli jsme se od slečny správcové dozvěděli, že v těchto prostorách bývala dříve velká tančírna. Asi z těch všech pokojů dohromady. Snad i divadlo se tu hrávalo. Prostě to tu žilo a tepalo. Večer se Gábina přiznala, že se začala učit hrát na piáno. A prý cvičí velmi pravidelně jednou za půl roku.

Když se to dozvěděl kašpárek, tvářil se ironicky.

Vyrážíme na první výlet. Honza vyčetl z dostupných zdrojů, že Rynartice jsou co do hospod velmi poddimenzované, ba přímo na hovno to tu je. Nejbližší funkční hospoda je až dole v Jetřichovicích, což je něco přes dva kiláky po silnici z kopce.

Cedulky s informacemi jsou tu citlivě dvojjazyčné.

Výhledy však naznačují, že tohle je krajina krásná, až oko chrochtá blahem.

Velmi brzy se už na nás odevšad šklebí typické pískovcové kameny a skály.

Vodorovné značení.

Podzim se hlásí o slovo a to bývá velmi často spouštěč toho, že jsem ochoten akceptovat i barevný focení.

I když...

Skalní útvary předvádí ekvilibristické divy.

Horolezců ráj. Když jsem poslal na FB pár prvních fotek z Českýho Švýcarska, hned se ozvala Linda, že se tu krásně lozí. Věřím.

Spousta místních skal umožňuje vylézt až nahoru a rozhlídnout se kolem. Někdy to je trochu krkolomný, ale vždycky to stojí za to.

Jdeme kolem jakéhosi pionýrského tábora. Olina to ihned okomentovala německy: "Der Teufel war da." To musel bejt mejdan. Pionýři.

Domečky jsou popracované kde čím, někdy to je přímo strašné, ale někdy to je ještě horší, což překročí jakousi neviditelnou vkusovou vlasovou čárku a začne to zase vypadat dobře.

Skály číhají u každé chaloupky.

Celou oblast opatřil jakýsi místní umělec svými výtvory. Jak se později ukáže, byl a možná je velice plodnej a nenechal žádné místo na pokoji. A navíc to je i hezký. Mně se to líbilo.

Leporelo Zadní země bylo zavřené, tak jsme mohli bez zdržování na terasu na oběd.

Olina má obrovskou radost, že to celý ušla, že u toho nezdechla, dokonce u toho ani nekašlala.

Tuhle hospodu nám doporučila Veronika z chalupy v Rynarticích. Jakože je nejlepší. Ale protože jsme zatím byli jen v téhle jediné, tak neumíme posoudit. Obsluha byla rychlá. A gulášová polívka dobrá.

Vyrážíme naučnou stezkou směr k dočasnýmu domovu.

Poutníkům jako třeba Ladysovi a Olině se líbí, že je tu dost laviček k sezení.

V podpaždí Krista si vybudoval své veledílo pilnej pavouk a loví si tam mouchy.

Nápis v němčině a švabachem Olina básnivě překládá, až se všichni diví, kde se v ní vzaly ty německé vlohy.

Ale pak se přišlo na to, že zezadu kříže to je česky a to její básnění je z péra Hrabala. Milana.

Další ozdobený skvost.

Prase? Kočička? S beruškou.

Popisky tu nebudu tupě opisovat. Přečtěte si to sami.

Okruh Pavlínka je však obrazově velmi poetický.

Slon.

Žaba.

Ještě když žila Pavlínka, proháněly se po rybníčku lodičky. Prý.

Továrna továrníka Müllera.

Grieslův rybník.

Olina s Ladysem přemýšlí o panu továrníkovi Müllerovi a jeho továrně na nitě.

Zdechl tu vodník.

Ála s Honzou.

Tu se ozve odkusi Roušovna: "A západ už jsi vyfotil?" Ona je totiž moje motivářka. Když jdeme spolu, tak se mi přehřívá foťák.

K snídani jsme měli utopence z dílny Ály a Honzy. Ladys se jen bručivě zeptal, kde je cibule, ale to se v neděli ráno vysvětlilo. Cibule byla utopená pod utopenci a nedělní snídaně už měla všecko správně.

Po snídani se skupina rozdělila na dvě podskupiny: na řidiče s dámama a na Ladyse a mě. Honza si dámy odvezl do Jetřichovic a pak se s autem zase vrátil, dohnal nás a pánská sekce dorazila do Jetřichovic s menším zpožděním.

Dámy vyrazily napřed. Nastal dostihový závod.

Dohnali jsme je až na vyhlídce, která se jmenuje Mariina skála.

Letmý pohled na Jetřichovice.

Že by Havran?

Vyškobrtali jsme se i na Rudolfův kámen, kde si Olina trochu hejbla se zádama, takže pak chodila trochu zlomeně.

Labské pískovce jsou velmi kreativní.

Skupinové foto z Mariiny skály.

No a protože jsem tam chyběl já, pokusil jsem se to napravit tím nejtrapnějším selfíčkem. Například Roušovna už dávno odešla a Ladys smrká Gábině do hlavy. Z Ály je vidět jen mikina.

Aladin, nejmocnější předpovědní systém, sliboval deštivý víkend. Ale i Aladin se, pokud jde o počasí, mýlívá. Pršelo nám v sobotu asi jen dvacet minut dohromady. Tak jsme si udělali ještě jedno skupinové foto, které Olina pojmenovala Gábuška a Jaguška s partičkou.

Jetřichovické stěny.

Mistrovství světa v mužicích.

Tam nahoře je Rudolfův kámen a i tam se vyškrábeme. Lidí tu je poměrně dost, ale zjišťuju, že mi vůbec ti turisti nevadí. Teda pokud nějakej rodič nenechá hopsat malou holčičku po okraji strmé skály, pak se mi dělá trochu mdlo.

Panorama z Rudolfova kamene.

Něco ze slovníku našeho pana prasidenta. Jakože pussy.

Boudička na Rudolfsteinu.

Podzim je ve vzduchu.

Kuk.

Místní umělec vynáší do výšin lesníka Kafku.

Když se podařilo knížeti Kinskému vydrápat se na vrchol skály, pojmenovali skálu servilně Rudolfstein.

Motiv Labských pískovců je i na jídeláku hospody u Pražáka, jak jí říkají místní.

Dali jsme si tu zaslouženej oběd. Olina boršč, to je její parketa, pak bramborový šišky z mákem a k černýmu kafi věneček. Chyběla už jen rakvička, ale to by prej nepřežila, říkala. Já jsem si dal candáta v citronové omáčce a na to, jak je mi celkem jedno, co žeru, musím konstatovat, že byl výbornej.

Nekompletní varování.

Zde se umělec vyřádil. Lidi žerou jeho tělo a pijou mu krev.

Do chalupy jsme dorazili poměrně včas. Kromě Roušovny, ta se rozhodla, že po extrémním výstupu na Mariinu skálu a Rudolfův kámen se nechá domů odvézt autobusem a bude si číst v posteli kindla. K časné večeři servíroval Ladys svou speciální a naprosto úžasnou polívku, která se prej jmenuje okroška.

Večer mě pak Honza krutě porazil v karambolu.

Ladys je bručoun, ale na téhle fotce na to zapomněl.

Večer u piva jsme si zazpívali a zahráli na kytary. Příjemnej večer.

Ráno nám slečna správcová Veronika prozradila něco z historie domu. Původně to totiž byla hospoda, kterou měli všichni moc rádi, ale pivo nemohlo být moc drahý, jinak by sem nikdo nechodil, a tak hospoda nakonec zavřela a stala se z toho chajda ubytovací. Pípa je prý funkční.

A vyrazili jsme na poslední nedělní výlet kamsi k mlejnu. Táňka tu totiž už byla s jinou partou, takže to tu má docela ochozený. Jetřichovice jsou malebné.

Kolem nenapravitelných kuřáků ke Starýmu mlýnu.

Ta barva.

Svatej Hubert se chystá odprásknout svatýho jelena.

Říčka Kamenice.

Starej mlýn využívá k dláždění stará mlýnská kola.

Veronika nám o Starém mlýnu něco vyprávěla, ale já například jsem nedával pozor jako ve škole, a tak mi uniklo, že prý se tu točila i jedna scéna jakési pohádky.

Ti, co poslouchali pozorně, to sice věděli, ale najednou si nemohli vzpomenout, jaké že pohádky.

Buď Princezna ze mlejna a nebo Pyšná princezna. No tak jsme to znivelizovali, že se tu natáčela pohádka Pyšná princezna ze mlejna 2.

Sem asi ta pyšná princezna ze mlejna dvě chodila na hajzlík.

Svatej Josef je patronem dřevařů a za dobrou smrt. Jak jsem se snažil vžít do rukopisu, četl jsem to jako Svatý Vosel.

Některé zahrádky byly přímo kouzelné. Olina se u nich rozplývala blahem a bylo-li lze, chválila majitele. Ti byli většinou pyšní.

Pomaličku se nám ten náš přechod Krkonoš chýlí ke konci. Po cestě se ještě stavíme v jedné hospodě, jejíž jméno jsem si nezapamatoval (prý Dřevák, tvrdí Roušovna), kde jsme si dali si zvěřinovej guláš a svíčkovou. A vydali se pomaličku na zastávku autobusu.

Pražská sekce totiž zase jede veřejnou dopravou. Slánská sekce si musí vyběhnout ještě naposledy do Rynartic pro batohy, sednout do auta a odjet do Slanýho.

I tento přechod Krkonoš se velmi vydařil. Snad jedinou černou tečkou nad touto akcí se vznáší to, že jsme s sebou měli příliš moc žrádla a museli jsme ho zase vézt zpátky domů. Příště to musíme nějak vylepšit. Z brněnské sekce se omluvila i Blanka i Dana. Blanka se nechala slyšet, že snad jí to příště vyjde. To jsem teda zvědavej.