New York
(díl třetí - Neptej se kdo je u vesel)

To my jsme u Vessel. Ale teď popořádku. Tady, jak je to velký depo, končí High Line. No a tam na konci, jak zalejzají vlaky do rachoty do podzemí, vidíte cíl naší dnešní etapy.

Vypadá to sice jako obyčejný depo třeba v Praze Depo Hostivař. Budiž, ale musíme použít měřítko NY vs. Praha. A máme tu najednou něco obludně nepředstavitelnýho. Tak jako spousta věcí v Americe. Toto je West Side Rail Yard (LIRR yard - Long Island Rail Road). Najdete ji mezi 30. a 33. street a 10. a 12. avenue. Je to objekt obrovskej. Rozdělenej je na východní a západní část, ale to jen pro orientaci, když si mezi sebou pracovníci depa vyměňujou informace, aby dělníci a technici dlouho nebloudili podzemím. Je tu víc než 30 kolejí, kam se vejde bez obtíží několik stovek vozů. Platformu podpírá zhruba 300 ocelových pilotů, který jsou zapuštěný hodně hluboko do skalního podloží a další rozšiřovaní se právě děje. Všude kolem jsou hluboký výkopy plný pilotů a žlutejch obrovskejch strojů. Docela slušnej cvrkot. Ty piloty ve skále totiž umožňujou, že se na povrchu dají stavět mrakrodrapy. Mají to docela dobře všecko ošéfovaný. Vessel, skoro se mezi mrakorapy a vlaky ztrácí.

Moc se mi líbí, jak rozmanitý mrakodrapy si tu Amíci staví. Každej je v něčem jinej.

Lidský teplo mezi mrakodrapy tu zastupujou zrzavý počmáraný železný desky.

Překvapuje mě, že cvrkot na širokejch ulicích není nijak děsivej, jak to někdy vypadá ve filmech. Asi klidný místo.

Když se nepodaří návrhářovi přesvědčit investora, aby směl porušit svislice, alespoň si drze zahraje s jedinou linkou, která to trochu napodobí.

Vessel. Jen jak se mi před očima tahle stavba rozprostřela, vzpomněl jsem si na houbičky (Setas) v Seville. Jde o klasickou stavbu, která prakticky nemá žádné jiné uplatnění, než jen tak být. Někoho nasrat nebo někoho nadchnout. V každým případě je to atrakce, která přináší prachy ze vstupnýho.

Nalevo od Vesselu se topoří vysokej barák. Napravo sice taky, ale na fotce ho nevidíte.

Před Vesselem, aby to bylo ještě atraktivnější je obrovská obrazovka, na které se odehrávají zajímavosti, který by mohly přitáhnout diváky, většinou to jsou sportovní přenosy. A jo, lidi se tu shlukujou a čumí.

Obří obrazovka na lákání čumilů zezadu.

Koupili jsme si vstupenku do Vesselu. Vevnitř uprostřed je malej osvětlenej terč, na kterej si stoupnete a můžete si vykloubit krk při čumění vzhůru. Vstup je nejen bariérovej, ale bezbariérovej. Úplně nahoru vede zajímavej výtah. Tím jela jen Olina, my jsme se rozhodli, že půjdeme pěšky.

Fakt je to roztomile divná stavba.

Když se postavíš přímo doprostřed toho kruhu dole a zvedneš hlavu, uvidíš toto.

Olina jede nahoru a my vyrážíme po svejch.

Vesselu se někdy říká poeticky Schody do nebe.

Průzorem je vidět cosi podivnýho. V minulým WWWpraseti jsem publikoval jednu fotku s obrovským bílým kolem, který vypadalo, že je to jen ozdoba-plastika, nebo atrakce. Ale je to jinak. Tahle světlá, skoro bílá plástevní věc je speciální kryt na kulturní centrum. Když je hnusně, zajede na těch obrovskejch kolech jakože hadrová garáž nad středisko a ochrání ho před nečasem, když je hezky, zapnou stroje a na mohutnejch kolech to odjede před centrum. Vznikne tak prostor pro poměrně velké kulturní akce. Dovolím si teď malou zlodějskou vsuvku, protože kromě toho kola, co jsem publikoval minule, nemám ten barák vyfocenej, tak jsem si našel na Google maps dvě ilustrační fotky (autorům se omlouvám, nenašel jsem jejich jména):

The Shed je stavba vzniklá zase díky neziskovkám. Kulturní centrum, kde najdete obrovský divadlo, který má kapacitu až 500 diváků, ale dá se velmi inovativně a poměrně jednoduše rozdělit na víc divadel. Jsou tu i dvě patra velkejch galerijních prostorů, Úplně nahoře jsou ateliéry a dílny určený pro místní umělce. Plášť je ocelovej a potaženej speciální plastovou membránou. Když se plášť vysune z osmipodlažní základní budovy, překryje sousední veřejný prostranství (Plaza) a vytvoří tak masivní, sál s názvem The McCourt. Tento prostor má kapacitu až 1 250 sedících nebo 2 700 stojících diváků. V každým případě je to zajímavá kinetická architektura.

Obrovský kola pohání jeřábový motory. Od úplnýho zasunutí po úplný vysunutí to trvá pět minut.
Dost zlodějiny, pokračuju z vlastního archivu:

Autorem návrhu Vessel je ten samej architekt, kterej se podílel na umělým ostrůvku (Little Island), o kterým jsem psal minule. Je jím Thomas Heatherwick a jeho studio Heatherwick Studio. Evidentně se rád pouští do staveb, které nejsou nutné, ale dělají jen radost.

Vessel je poměrně masivní, do výšky se zužující mřížovitá konstrukce, která připomíná obří včelí plástve, nebo třeba vázu, nebo jen složitě propletený schodiště, když jste bez fantazie.

Konstrukce je tvořená ocelovým rámem obloženým měděně zbarvenými leštěnými ocelovými panely, který odráží okolní mrakodrapy a oblohu.

Měří zhruba 46 metrů (150 stop)

Čím je člověk výš, tím víc si může užít toho, jak zajímavej to je objekt.

Skládá se z 154 propojených schodišť, 80 vyhlídkových plošin a téměř 2 500 jednotlivých schodů.

Tam dole je podsvětlenej terč, kam se můžete postavit a zlomit si krk čučením nahoru.

Když jsme šli po schodech nahoru, přiznala se všechna moje kuřátka k tomu, že je bolí v zádech.

Ono totiž chodit celej den po městě je velkej záhul na člověka vzpřímenýho.

Vzal jsem si s sebou na výlet 20mm objektiv, kterej jsem tady v NY ještě nepoužil a tady mi došlo, že bych měl překonat svou lenost, sundat baťůžek a vyměnit objektiv, abyste si dokázali představit jak divná a hezká to je stavba.

Vylezeš na další patro a může to celý obejít a čumět po okolí.

Tady je v průzoru viděl nějakej korporát, kterej pro svý zaměstnance má na terase k dispozici sauny.

Atrakce byla navržená ne jako budova, ale jako "vertikální park" nebo třeba "veřejnej prostor" – struktura, jejímž hlavním účelem je poskytnout návštěvníkům velkolepej zážitek z výstupu a z nových úhlů pohledu na město a okolní architekturu Hudson Yards.

Hudson Yards mezi patry.

Tohle je dvacítkou úplně shora, kam až se smí.

Jedno patro před vrcholem poprosila sympatická dáma Honzu o "selfíčko".

Shora je vidět i na hnízdo vlaků LIRR. Za vlaky je Hudson.

Velkolepá a krásná zbytečnost. Stejně jako houbičky v Seville. Mám pro takové zdánlivě zbytečné objekty slabost. Myslím si, že jsou pro Genius Loci jakýhokoliv místa potřebné.

Vessel byl dlouho pro veřejnost zavřenej, protože se tu podařilo několika mladejm lidem spáchat sebevraždy. Čtyři incidenty v roce 2020 a 2021. To zapříčinilo, že byla celá stavba uzavřená, pak ji otevřeli jen v přízemí a všechna schodiště byla zavřená. Máme nakonec velký štěstí, protože exponovaný místa opatřili pevnými bezpečnostními sítěmi a stavbu zase celou pro veřejnost otevřeli.

Náklady na stavbu se pohybovaly kolem 200 melounů.

Pokus o panorama skládané, ale nic moc.
Dole tma, nahoře prudký slunko.

A skoro stejně jako sochám v Brně ji někteří Newyorčané nemůžou přijít na jméno,
nebo přesněji mohou. Třeba v Brně soše "Spravedlnost" říkají "Zloděj ledniček" nebo
orloji na Svoboďáku "Šulin" tady stavbě říkají buď "Šiškebab" a nebo "Obří odpadkáč".
Myslím, že co do trefnosti jsou na tom Brňáci líp než Newyorčané.

Jdeme objevovat dál.

Bibi pronesla přání, že by si potřebovala koupit film. Klasickej film do foťáku a Honza nakouknul do mobila, že někde tady poblíž by měl být ten největší kšeft na foto a video, co v Americe existuje. Slavnej B&H Photo Video. On je slavnej hlavně pro svý nízký ceny. Honza si tam kupoval svoje foťáky. Já jsem si od tama nechal dovézt kdysi dávno v dřevních dobách jeden ze svejch digitálních foťáků. Od bazarníka na Karláku jsem se dozvěděl (berte to s rezervou), že jeho bratranec v devadesátkách lítal do NY, nakoupil tu techniku a tu pak přes karláckej bazar prodal. Něco na tom vydělal, koupil si zase letenku a letěl znova. Prej docela solidní vejvar. Ale dnes to už neplatí. Globalizace se projevila i tady a B&H Photo Video má ceny sice nejnižší, ale už ne tak zásadně. Bez problémů jsme ten kšeft našli. A fakt je to obrovský. Byly doby, kdybych byl z takové návštěvy odvázanej a v sedmým nebi, jenže ty doby jsou pryč. Se svým vybavením jsem stopro spokojenej a nemám potřebu si něco dalšího nebo jinýho pořizovat. Rozdělili jsme se na holčičí a klučičí sekci. Holky šly pro černobílej svitkovej film a mě Honza vzal do sekce bazarové, abych se mohl pokochat foťákama, kterejma jsem před digitální érou fotil. Jistá nostalgie v tom byla. Třeba moje oblíbená Leica M3 tu byla ve vitrínce za skoro 10 litrů v dolarech, ale to byla nějaká sběratelská rarita, vedle totiž byla jiná M3 za 2500 USD. Prolítli jsme to jen tak zběžně, už mě to zkrátka nebere. Pak jsem si vzpomněl, že by se mi na můj objektiv hodil neoprenovej obal. Vznikl tak případ, zkusili jsme to v sekci brašen. A víte co? Nenašli žádnej odpovídajících rozměrů. Fakt ne. Dokonce jeden obal jsme s ochotným prodavačem vybrali, on kliknul na cosi na monitoru a do 4 minut přivezl zavěšenej vláček nad našima hlavama požadovanej tovar. Obal byl malej a na hovno, u FOTOŠKODA jsem ho nakonec sehnal. Pak šel Honza na hajzlík a najednou se objevil před hajzlíkem jeden ze slavných majitelů. Jarmulku, pejzy, solidní vous, černá kacabajka, bílá háčkovaná zástěrka, důstojnej pupek. Pozdravil se s úsměvem s hajzlbábou a šel se projít po svým kšeftě. Bejt to všechno před, dejme tomu třeba dvaceti léty, tak se poseru nadšením z toho kšeftu.

Mise B@H skončila. I pod kostelem je třeba větrat vůni síry. Bibi má film, všichni máme chuť na kafe. Honza opět zapne Pixela a vybere neomylně parádní místo. Starstruck.

Miniaturní kavárničku. Olina si název přečetla blbě, tak si myslela, že to Starbucks, o kterým ví, že ho nemám rád, protože jsem se jejich kafem opařil na letišti někde v Texasu. Jenže, Tohle je Starstruck. To je jiný kafe. Black Sabbath.

A teď k tomu analogu. Asi jsem tu historku už jednou psal, opakování je však matkou moudrosti, takže znova. Olina jako mládě dostala bakelitovej foťák Pionýr. Fotila s ním na brněnské přehradě neboli Prýglu, ale nebavilo ji ho tahat sem a tam, tak si ho zahrabávala na pláži do písku a druhej den zase vyhrabávala. Mně se ta historka tak líbila, že když jsem objevil v bazaru v Jeruzalémské ulici v Praze Pionýra, tak jsem jí ho za 150 korun koupil jako nostalgický dárek k narozeninám. Ale ona mě sprdla, že přece máme doma krámů dost a ať ho jdu vrátit. To jsem drze neudělal. Tuhle historku jsem, vyprávěl na rodinným setkání a Bibi řekla, že ho chce!!! Udělala mi tím obrovskou radost, spravil jsem jí převíjení a vysvětlil, jak to funguje. Bibi si pak Pionýra vzala do New Yorku. S jedním filmem. 12 obrázků.

V B&H Photo Video si koupila další svitkáč za 7,70 USD včetně VAT.

Kavárničku obsluhovali dva sympoši, ten mladší byl tak nabušenej, že měl ruce silnější než naše stehna. Na zdech měli přilepený plakáty a obaly od desek kapel, který mě provázely mým mládím. Pak jsem zjistil, že to nejsou jen obaly, že vevnitř jsou i ty desky. Z repráků hrála ta správná muzika. Na zemi prošlapanej koberec jako u nás v Brně v roce 1960.

Slavný elektronický varhany Lowrey z šedesátek. Tenkrát to byla oblíbená značka, protože uměla spousty zvukovejch efektů, uměla různý doprovody a dokonce měla i pedálovou klaviaturu. Hrály na ně slavný hudební hvězdy, třeba Gart Hudson. A protože majitelé Honzovi dovolili, že si to můžeme zapnout, tak víme, že jsou funkční. Kdybyste si si Lowrejky chtěli pořídit dnes, tak jedině přes bazar, protože Kawai-vlastník značky- přestal před šesti roky varhany vyrábět. Stejně ty starý odrbaný vypadají líp než nový.

Příjemná odpočinková kavárnička a ve správnej čas.

Učitelky v popředí a jídlo v pozadí. Expedice Vessel končí a nás čeká ještě jedna atrakce, ale o té až v nějakém z příštích vydání.