Setkání po
(strašně moc letech)

Na poslední chvíli jsme se rozhodli zajet si ještě na začátku podzimka do Ostružné. Ale nebylo to jen tak. Před pár týdny mi volal jakýsi pán a ptal se mě, jestli jsem Rouš a jestli mám nějakej objekt v Ostružné, a když jsem se ptal já, proč se ptá, vysvětlil mi to. Prý jeho maminka, která je o 11 let starší než já, jezdila k Roušům na chalupu... Padlo i jméno Buchal, které mi matně něco říkalo. No a ten pán chtěl udělat své mamince radost tím, že by ji vzal na výlet, aby se mohla podívat na ta místa, kam jako holka jezdila. A že až někdy pojedeme do Ostružné, jestli bych mu nedal echo. Čili tenhle výlet byl taková společenská záležitost.
A protože byl svatej Václav a volno od čtvrtka, odjela Olina s Bibi už ve čtvrtek dopoledne, ale já jsem nemohl, protože jsem měl v pátek grafickou misi a ve Vraným jeden rozesranej počítač a slíbil jsem Olině, že ve Vraným posekám zahradu. Holky mi odjely a já jsem běžel do Vranýho. Počítač jsem opravil, zahradu pokosil, sežral tresku a zase běžel domů. V pátek jsem grafičil a navečer odjel do Ostružné taky.

Holky se usalašily u Dany v pokoji, protože Dana topila a měly tam teplo, já jsem si lehl v tom studeným pokojíčku hned pod pavučiny, pootevřel okno, abych měl pocit, že ta kosa jde zvenčí a ne, že tu je z principu.

Ráno je sice lezavo, ale vypadá to na hezkej den.

Klasické podzimní ráno. Odpoledne máme tu ohlášenou návštěvu. Šli jsme jen na procházku se zrzavou drátěnkou do kovošrotu a honem zas domů.

Pružina od kuchyňskejch kamen mě fascinuje skoro pokaždé, když svítí sluníčko.

Dana zaplavila chalupu různejma panenkama a plyšákama. Olina vozí svýho cestovního medvídka taky, připadám si jako v gerontohračkářství.

Olina se zatím vrhla do výroby polívky houbové, protože byly včera na čundru na Dembaudě úspěšné a našly trochu hub.

Dana s oblibou tvrdívala, že na chalupě myši skoro nejsou, ale to se mýlila i mýlí. Myší tu je hodně a zdá se, že jejich drzost narůstá raketovou rychlostí. Naposledy třeba ukradli Olině jakousi kytku, kterou ona zase ukradla v Lázních Jeseník. Prej cosi zajímavýho. Kytka byla taková přivadlá, tak ji Olina dala na noc do vody a ráno kytka nebyla. Marně hledala, až objevila stopy vedoucí k jedné díře v podlaze. Ty myši ji sebraly. Napadlo mě, že se tu v noci, když spíme, musí dít šílené nepřístojnosti. Úplně vidím, jak ty potvory tančí na stole kankán a vysmívají se nám. Je pravda, že přes léto jsme jim stražili pastičky a byli jsme hodně úspěšní. Teď se chystáme myši vycvičit tak, že by si samy lezly na kamna a nechaly se chytit. Zatím moc úspěšní nejsme.

Pak dorazila Tereza. Na kafe. Má novej foťák a já s překvapením zjišťuju, že ten foťák umí devítiobrázkovej bracketing, což mě ohromilo. Asi bych si ho i pořídil, ale vydržím.

Dana umístila všude kunštátskou keramiku.

Terka je dobrej fotograf, ale myslí si, že ne. Jenže se plete.

Nová profilovka pro Terezu.

Sluníčko vyhání ještě naposledy různý potvory. Přestože je docela teplo, potvory jsou už takové unylé a unavené.

Někteří motejli nestihli odletět do teplech krajin. Tihle motýli už tu zůstanou do jara a většina z nich to nepřežije. Jsou to motýli odrbaní a škaredí a už ani moc užiteční. Zkoumal jsem tu babočku a zjistil, že má čtyři nohy, jenže Olina tvrdila, že motýli a podobná havěť by měly mít 6 nohou. Žhavíme chytré mobily, hledáme a třídíme informace a docházíme k poznání, že by fakt měly ty potvory mít 3 páry nohou. Přesto je internet plnej fotek, kde mají ty motýli jen 2 páry. Je to divné. Bibi našla informaci, že fakt jako mají 3 páry, ale jeden z párů můžel být zakrnělej. Někdy. Je v tom bordel, ale pro mě je to nová informace, a to jsem motýly sbíral docela dlouho jako kluk.

Když jsme odnesli drátěnky do šrotiště, musel jsem si pár náhodných setkání vyfotit. Mám rád chaotická smetiště.

Kolo pro Vláďu Švestku, kterej je cyklistickej blázen.

Samý houby.

Dvě dámy jdou ze smetiště. Olina si tam našla plech na pečení. Ona je fakt nebezpečná. Jediným naším štěstím je, že se nedostane do kontejnerů s oblečením. Ona vyhazuje, to jo, ale má-li příležitost, tak i přihazuje domů.

Žába, kterou dlouho žádná princezna nepolíbí, se změní v kámen.

Miluju zrzavé plechy a struktury. Většinou v nich vidím nějaké další obrazy. Třeba tady se mi před objektivem prochází vícehrbý velbloud.

Uprostřed vlevo se plíží poťouchlý brouk Pytlík

Když vícehrbýho velblouda otočím o 180°, změní se v hrocha.

Čarodějnice tančí radostí, protože za dva dny má slet s kámoškama na Petrovejch kamenech.

Obraz malíře, na jehož jméno si ne a ne vzpomenout.

Vzácná návštěva dorazila. Já se zase v těch příbuzenskejch vztazích utápím, ale Olina se intenzivně vyptávala a docela se jí to podařilo uspořádat.

Tak tedy: Paní Maradová je o jedenáct let starší než já a v Ostružné byla naposledy, když mi byly tři roky. Přesně si vzpomíná, jak jsem jako tříletý běžel pokojem a narazil do kamen, vyrojily se saze a všecko bylo černé. Já si tohle nepamatuju, ale našel jsem v archivu fotku, jak sedím šedovlasému pánovi za krkem a v ruce držím sekeru. No a ten pán, kterého na fotce ohrožuju, byl právě pan Buchal, tatínek paní Maradové. Byl truhlář nebo stolař, a když si moji prarodiče pořídili tuhle chalupu, tak on jim pomáhal dělat palandy na spaní a další věci. Pan Buchal byl z druhého kolena bratrancem mé báby, na kterou paní Maradová vzpomínala jako na tetu Máňu. Vzpomínali jsme na všecko možný. Na to, jak tata Jura pytlačil a lovil pstruhy do ruky. Jak děda Josef chodil po lesích a značkoval revíry, jak všude kvetly lilie cibulkonosné, nebo tak nějak, já se v kytkách nevyznám. Celou dobu jsem se pokoušel najít jednu fotku. Jednu kompromitující fotku o tom, že celá ta návštěva není utopie. Tahle fotografie je z archívu dědy Josefa. Ten malej smard se sekerou jsem já v roce 1955.

Tatínek paní Maradové pan Buchal. Ať žije fejsbůk, archiv na pochodu.

A tak jsme se dozvídali spoustu zajímavostí z té doby. Vzpomněli jsme i na rumunskou cigošku Juhaňačku, která uměla krásně hrát na zelený list, a moje teta Renata se to od ní naučila a dostala se s touto technikou i do Československého rozhlasu s BROLNem. Problém byl jen v tom, že rozhlas potřeboval nahrávat v listopadu a v té době žádné zelené lupení na hraní k dispozici nebylo. Pamatuju si, že jsem v sobě tenkrát objevil jistou vynálezeckou strunu a Renatě jsem vyrobil list na pískání z igeliťáku. A fungovalo to.

Vzpomínali jsme a vzpomínali a mládí se ksichtilo. Taky padlo přiznání, že děda Josef kradl na lesáckejch boudách zelený houně.

Těch dojmů a perliček a příběhů bylo tolik, že bych to do jednoho prasete asi ani nedokázal zpracovat. Setkání bylo milé a odválo spoustu pavučin. Dali jsme si pak ještě sraz v místní nové hospodě Cestář.

Po cestě do hospody jsme se stavili na nádraží pro místenky.

Paní výpravčí bydlí v nádražním domku a má dvojčata.

Tenhle obrázek byl záležitostí asi půlvteřiny. Pak už se holky rozprchly. Ale od té doby, co pracuju na knížce nevyfocených fotek, mi přestalo vadit, že nějakej obrázek nestihnu, že mi uteče. Protože pak se dostane do té knihy. Čím víc mi toho uteče, čím víc toho nevyfotím, tím dřív knihu dotvořím.

Ten náš novej vesnickej pivovárek Cestář je nesmírně sympatickej.

Přišla i Terka. A pučila mi ten svůj foťák. Digitální technika totiž umožňuje i tzv. sdílení hardware. Vozím si v ledvince volnou paměťovou kartu a pak už stačí si jen od někoho pučit foťák, pofotit si, vyndat kartu a foťák vrátit. To za filmů možné nebylo. Takovej digi Uber.

Terčin foťák umí i dobrou citlivost přes 100 000 ASA. A kupodivu je to i použitelné. Je to dobrej nikoní model. A Bibi to sluší i při tak vysoké citlivosti.

Kluci Maradovi jsou dobří lumpové a shlídli se v parkuru, což se mi líbí. Parkur mě baví, teda jen na Youtube, jinak už mi staré kosti tenhle sport nedovolí. Ne, to není parkur na koních, to je parkur na ulici, takové to skákání a metání kozelců.

A mají tu fakt dobrý pivo.

Libor Marada, syn paní Maradové, která je dcerou bratrance husovické báby. Nebo tak nějak.

Na shledání.

Majitel hospody cestář je kámoš s Lacem Deczim, a tak je hospoda protkaná díly tohoto dokonale potrhlého umělce. Mají tu i knihu jeho obrazů a ke každýmu tomu obrazu má Laco nějaký malý příběh, to je mi velice blízké a do téhle knihy jsem se tak zamiloval, že jsem si domluvil s obsluhou, že mi tuhle knihu do příští návštěvy Ostružné seženou. Těším se do Ostružné.

Bylo to milé setkání.

Večer jdeme z hospody domů a Ostružná na nás mává svejma větrníkama.

Jdeme spát, zítra už je neděle, to nás čeká cesta domů.

Čekáme na vlak.

No jo, podzim je tu.

V Zábřehu si počkáme na mezinárodní rychlík. Je skvělé, že máme místenky.

Bibi čeká, až se vrátí babka z hajzlíku.

V hospůdce Eskymo Welzla mají taky báječné pivo.

V Zábřehu na Moravě na nástupišti číslo 3 jsou povětrnostní podmínky na straně neslušných Čechů.

Zatímco na nástupišti číslo dvě to stojí za rudý hovno.

Přesto je na tomto nástupišti kulturně.

Bibi potřebovala do školy přečíst Canterburské povídky, tak jsem jí je v naší dolnopočernické knihovně půjčil od hodné paní knihovnice. Půjčila mi to na mý bosý nohy a Bibi to přečetla za prodlouženej víkend. Tak mě napadá, že jsem to četl dávno dávno již tomu, co kdybych si ji trochu osvěžil, než ji vrátím?