Šumava II.
(Klostermanne, asi ti začínám rozumět.)

Pro případné zájemce akce "PŘECHOD KRKONOŠ" se mi podařilo zprovoznit všech 16 přechodů (číslování souhlasí). Najdete je v Cestovních deníčcích v sekci DOMOVINA. Přeju příjemné vzpomínání účastníkům a počtení těm, kdož tam nebyli.

Pokračujeme v objevování Klostermannovy Šumavy. V minulém čísle jsme navštívili Špičák, Pancíř, Můstek, ubytovali se u Röslerů, zdolali Grosser Osser, ochutnali pivo Osser a statečně se dostali zase zpátky na chalupu.
Když jsem večer pozoroval některé účastníky zájezdu, jak se belhají do schodů na pokoje, byl jsem zvědavej, jak to bude vypadat ráno. A ejhle, všichni ráno vypadali zdravě až bujaře. Teda skoro všichni. Blanka po včerejším výletě dnešní etapu odpískala, že se bude mrcasit jen kolem penzionu a někde si dá kafe s rakvičkou. My ostatní vyrážíme po snídani objevovat jezera.

Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie – vznikl v letech 1824 až 1826 přestavbou původní starší kaple Panny Marie Růžencové pocházející z let 1760 až 1761. V kostele je umístěnej i oltář z původní kaple, kterej byl vytvořenej v roce 1762 dešenickým mistrem Jakubem Brandtem. V kostele se slouží bohoslužby.

Vyrážíme na cestu, mělo by být krásně.

Některý baráky jsou asi zakonzervovaný z dob Karla Klostermanna.

Náš dnešní výlet začíná cestou na vlak.

Šumava se potýka se škůdci možná ještě o něco víc než jiné hory v Česku, tedy alespoň podle článků v novinách. Podle mě se všechny naše monokulturní lesy založené výhradně k těžebnímu rabování potýkají se škůdci. Čili člověk je největší a nejvýkonnější, pak kůrovec neboli lýkožrout smrkový. Často tu na Šumavě operujou i dřevokazný houby, například václavka obecná nebo pevník krvavějící. Trochu škodí i bekyně mniška, která na fotkách vypadá elegantně. A přidejme vichřice, sníh, a blesky.

Hamerský les. Jedním z účinných opatření jsou lesy smíšené, ale to by se z toho dřevorubci posrali.

Nádraží Hamry - Hojsova Stráž.

Máte žízeň? Máte smůlu.

Vlak přijíždí za pár minut.

Olina se po vydatným spánku a snídani cítí dobitá. Prej na 100 %.

Vystupujeme na Špičáku - Železná Ruda. Opatrně míjíme tu sympatickou nádražku. Přestože dnešní výlet není nijak zásadně dlouhej, je vázanej na odjezd autobusu zpět do Stráže.

Pan prezident si zlomil ruku, ale prezidentská zástava je vyvěšena. Brambory jsou v řádku.

No a samozřejmě, že to je do solidního kopce, jen cesta je relativně pohodlná.

Tlející dřevo připomíná oběti Klostermannových drsných a strašidelných povídek. Umrzlé dřevorubce, zabité stromem. Nebo utonulé. Už od včerejška mi hlavou rotují myšlenky na Karla Klostermanna. Pro mě to byl spisovatel extrémně nezáživný až nudný. Přiznám se, že jsem se jeho knihám normálně programově na škole vyhýbal, kromě několika krátkých povídek. Ale teď najednou na starý kolena a pod vlivem Šumavy se mi v hlavě vytvořily malý zkraty a já pocítil touhu si něco od něho přečíst pořádně a přestat být zbytečným antiKlostermannovcem.

Je tu poměrně dost lidí, ale nikomu z nás to nevadí.

Prvním jezerem je Čertovo. Je obležené děckama i dospělejma, všude to švitoří, piští a huláká. Ryby jsou zděšeně zalezlé v norách. Maminky se shání po svých ratolestech, stále přepočítávají, aby, nedej Bože, někdo nenápadně neutonul.

Čertovo jezero leží na jihovýchodním svahu Jezerní hory v nadmořské výšce 1030 m. Se svou rozlohou 10,33 ha je po Černém jezeru druhým největším ledovcovým jezerem na Šumavě. Jeho hloubka může dosahovat až 37 m. Spolu s Černým jezerem je součástí Národní přírodní rezervace Černé a Čertovo jezero. Obě jezera rozděluje hlavní evropské rozvodí procházející mezi Jezerní horou a Špičákem. Černé jezero patří do povodí Severního moře, voda z Čertova jezera teče do Dunaje a následně do Černého moře.

Nezdržujeme se moc dlouho.

Když si dáte bacha na kompozici, umí to tu vypadat jako bez lidí. A pak prej objektiv a věrná fotka.

Jdeme pryč. Na jezero Černé.

Bílý pes u Černého jezera.

Olina si hraje na neúspěšnou rybářku.

Černé jezero je největší z pěti ledovcových jezer na české straně Šumavy, zároveň je největším českým jezerem. Leží ve výšce 1008 m n.m, tyčí se nad ním 330 m vysoká skalní stěna Jezerní hory. Při rozloze 18,5 ha dosahuje hloubky až 40 m. Pod jezerem byla r. 1930 vybudována přečerpávací elektrárna, první na českém území, nyní technická památka, jejíž součástí je umělá nádrž s hrází o délce 64 m a výšce 7 m.
Černý jezero proslavili hlavně komouši. STB při akci s krycím názvem Neptun odkryla před novinářema bedny, které vylovila z hlubokých vod šumavského Černého jezera. V nich měly být nacistické dokumenty, údaje z druhé světové války i jména konfidentů gestapa. 20. června 1964.

Kolem třetí hodiny ráno bedny pracovníci StB pod rouškou tmy potopili na dno jezera, kde jakože čekaly zázračně zakonzervované ledovcovou vodou na své objevení. Až po letech vyšlo najevo, že šlo o dezinformační kampaň a dokumenty jsou falza. Zpravodajskou hru schválili rusáci a nejvyšší československá místa. Inu komouši.

Podnikavý stařík sem přivezl zmrzlinu na klacku i, jak on sám říkal, tekutou zmrzlinu dvanáctistupňovou v plechovce. Vyprávěl o svém hrdinství s jakousi kontrolou, ale bral jsem to spíš jako folklór než fakta.

Nemůžeme se příliš zdržovat, protože na autobus na Špičáckém sedle to není nejblíž. Skupinové foto.

Všude je tu rozeseto hodně velkých kamenů i celých skal.

Boží skalka neboli Herrgottsriegel.

Speciální foto, které si vyžádala Roušovna.

Pohledy na rozeseté skály jsou kouzelné.

Poslední ohlédnutí a metelíme dál.

Houby rostou. Máme s sebou tašku od paní vedoucí a všechny praváky, které jsme ten den našli, jsme jí poctivě darovali.

Pohled směrem k Hamerské cestě.

Pramen Svobody. Podle cedulky je to ten vlastizrádce generál Ludvík Svoboda.

U Rozvodské cesty je místo, kde se láme rozvodí. Jedním směrem vody tečou do Labe a z druhé strany lomu do Dunaje.

Jsme tu a za chvilku má přijet autobus.

Kdybychom to nestihli, tak domů to je pouhých 7,5 kilometrů. Roušovna na tuhle poznámku jen poznamenala, že tu raději zdechne, než aby šla 7,5 km.

Šumava je turisticky extrémně rozmanitá.

Ladys nám oznamuje, že autobus už jede.

Večer jsme oslavili budoucí narozky Ály. Nejzajímavější pití v oboru optiky si dali Ladys s Honzou. To pití se jmenovalo Kůrovec. Dámy medovou slivovici a já jsem měl pocit, že bych si měl zkusit tequilu Sombrero negro. Pozvali jsme i paní vedoucí, která nám prozradila, že když se vdávala a její muž žádal rodiče o její ruku, prohlásil její otec: "Ať je, jaká je, ale není učitelka."

Poslední noc na Šumavě, převaluju se chvíli v posteli, Roušovna chrápe a já přemýšlím o tom Klostermannovi.

Poslední šumavské ráno se pomaličku drásá do denního světla.

Po snídani už jen balíme a jdeme na nádraží na rychlík zpět do Prahy. Šumava je výborně dostupná destinace.

Fakt se na toho Klostermanna začínám těšit.

Prší, je zataženo a v takovým počasí se hezky odjíždí. Všecko nám krásně vyšlo.

V zimě vám tu klidně půjčí i esenbáka.

Poslední usedlosti.

Poslední výhledy. Mimochodem, myslím, že ten nejvyšší kopec tam naproti mezi drátím je Grosser Osser.

Šumava mně (ale asi i všem ostatním) učarovala. Určitě sem budeme muset zajet víckrát.

(poznámka v závorce: Přečetl jsem si Skláře od Klostermanna a zatím nic moc. Zkusím jinou.)