Barcelona 16
(Jak se pohřbívá v Barceloně)

To se sice ode mě nedozvíte, ale zato vám ukážu jeden zajímavej hřbitov, kterej jsme našli poblíž hotelu, kde jsme těch pár krásnejch dní bydleli. Naše brouzdání po Barceloně je pro tentokrát u konce. Po poledni nás totiž odveze autobus na letiště a valíme zas dom.

Možná to je tím, že je ráno, možná tím, že je nějakej svátek, možná to je náhoda, ale ulice byly vymetené. Šli jsme tudy s Roušovnou úplně sami.

Hřbitovní zeď nás provázela ozdobená stíny stromů až k hlavnímu vchodu hřbitova. Ani netuším, je-li ten hřbitov nějakej zásadní, nějakej, o kterým se píše v bedekrech, ale spíš ne.

Jsme tu totiž zatím úplně sami a vypadáme, že jsme si přišli prohlídnout místo, kde spočineme, až to bude potřeba.

Popelárium je vícepatrový. Některá urniště jsou zazděná, jiná s výlohou. Skoro všechna místa odpočinku vypadají udržovaně.

Normální město mrtvejch. Paneláci s urnama. Někde bydlí singles, jinde celé rodiny.

Všechno je postaveno tak, že se dá dobudovávat do výšky, protože do šířky je hřbitov již saturovanej. Tam v zadní sekci je vidět nadstavba ještě neomítnutá.

Vypadá to, že si z pietních míst dělám srandu, ale nedělám, jen se to trochu snažím odlehčit podle hřbitovního pravidla: "Nechť je ti země lehkou." Jen pro pořádek jsem se překlepl a bylo tam napsáno leklou.

Některé výzdoby mi dělaly přímo surrealistickou radost a mně přestává vadit, že to všecko zdánlivě zlehčuju.

Když jsme procházeli sídlištěm mrtvých, přemýšlel jsem, jak asi pozůstalí, když si vzpomenou a jdou na hřbitov, řeší horní patra, protože i tam byly skoro všude čerstvý a neuvadlý kytky. Ale v jedné tiché panelákové ulici bylo tajemství rozlousknuto. Jezdící důmyslné schůdky s aretací a v každým patře důkladný zábradlí. No a když jste staří a nic z pohybovýho aparátu už vám nefunguje, můžete poprosit ochotnýho domovníka mrtvejch, on převezme kytky, najede ručně se schodištěm ke správnýmu číslu popisnýmu, vymění kytky, tiše postojí s rukama sepjatejma a pak to sfrčí po zábradlí jako rošťák, protože ve vedlejší ulici na jeho pojízdný schody čeká jiná babička s kytičkou.

Na ulicích tu bývá podezřelé ticho, žádnej šrumec.

Tahle dvojice si asi vyleze schody sama. Někdy se až tají dech, ale vzpomínám na svou maminku, jak se z jakýhosi divnýho hnutí mysli rozhodla, že na chalupě zkontroluje na nejvyšší půdičce anténu od televize. Anténa tam sice stále je, přestože televize na chalupě nikdy nehrála, ale to mámě nevadilo. Na poslední půdičku se leze po nebezpečným žebříku, kterýmu chybí jedna šprycle a jedna skoro. A nahoru to jde dycky líp. Máma už chodila o berlích a bez doprovodu některé úseky nezvládala, třeba za strejdou do vedlejší chalupy na fungující televizi. Ale protože byla na chalupě jeden jedinej den sama, rozhodla se pro cirkus Berousek a na chvíli se proměnila v akrobatku. Přiznala se nám až za rok.

Nejsem si jistej, jestli jsou ulice pojmenované jako na normálním sídlišti a nebo jen klasické sektory.

Mohyla věčnýho světla.

Napadlo mě při návštěvě hřbitova Hřbitovní kvítí od Jana Nerudy (Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku, Kam s ním):

Na pahorku leží pole chudé –
ostrov v časů proudu – málo znáno,
jako skříně skvostné na poklady
čtyřmi bílými zdmi obehnáno.

Vrata jako zámek zrezavělý,
povrch zbořené a zpustlé sady –
nesáhne zde ovšem žádná drzá
ruka uložené na poklady.

Noha spěla má k těm chudým rovům,
poutcova jak k hrobu spasitele,
bych zřel místo, čtvrtá zim kde stlala
sabatový šat svůj na přítele.

Některý náhrobky až vylekají.

Bráchové Bruneti přišli za svejma babičkama Brunetkama.

Ústřední bod celýho hřbitova.

Některý hroby jsou honosně přeplácaný.

Ale i veselý. Tady, u mrtvýho pána, jsem měl skoro chuť si přisednout a pokecat, ale nechtěl jsem rušit.

Když jsme se vraceli ze hřbitova, napadlo Olinu, že bysme si mohli zajít do toho obchoďáku, když u něho už pár dní bydlíme. Nebyl jsem proti. Vlezli jsme dovnitř, nadechli, rozhlídli se a dokonale sehraně jsme se otočili a zase vylezli ven. Na tohle nejsme stavění. Návštěva trvala něco maličko přes deset vteřin.

Odbavení bez papírů jen s kouskem plastu v podobě občanky je parádní. Dobrý je i to, že se člověk může celej odbavit sám a na úředníky se vyprdnout.

Kdyby nás nevezl autobus a jeli bysme sami taxíkem, tak bysme byli na letišti ještě aspoň o dvě hodiny dřív, protože Olina potřebuje být všude nejen včas, ale i první. Přesto jsme měli i dost času užít si letištní stravy. Je libo tři ančovičky za 6,8 éček? Už si ani nepamatuju, co jsme si všecko dali, abysme neměli v letadle hlad.

Líbí se mi, že v Barceloně a potažmo asi v celým Španělsku, dovedou bejt dělníci a řemeslníci stejný čuňata jako u nás. Globalizace všude.

Za chvilku vodevřou gejta, vlezem si do letadla a za pár hodin vylezeme v Praze, zatímco naše špinavá stopa v ovzduší se bude pomaličku plíživě ptýlit a škodit.

Barcelonský letiště je čitelné a velmi přehledné. Třeba v Madridu je docela fuška najít si svůj gejt.