Sevilla
(město nenasraných ksichtů)

Chci se nejprve omluvit za poněkud zmršené předchozí vydání, ve kterém byl třetí díl výstupu na Killimanjaro. Podařilo se mi zazmatkovat v názvech fotek a nějak jsem zapomněl na slušné web-vychování a neodstranil v některých názvech fotek diakritiku, takže se nezobrazily. To jsem sice po pár dnech opravil, ale zase jsem se dopustil další chyby. Tentokrát ve velkých a malých písmenech v názvech fotek. Inu blbec, takže opět se některé fotky nezobrazovaly. Opravené WWWiditelné prase č. 46 se všemi fotkami najdete zde. A teď již nové prase.

Před nedávnem se mi přihodila taková česká věc. Běžím po chodníku, zastaví mě červená na přechodu. Trpělivě a poslušně čekám. Je to u Bulovky, takže je tam děsně moc lidí. Červená je extrémně dlouho, auta tu mají víc přednost, budiž. Těsně za mými zády supí nějaká dáma. Zuří a je vzteky bez sebe. V tom čekacím čase přijely na zastávku dvě tramvaje za sebou a zase odjely. Dáma za mnou se chystá explodovat. Přijíždí třetí šalina. Konečně zelená. Rozbíhám se, těch pár zastávek si dám tramvají a stihnu busíka domů. S velkým předstihem dobíhám ke dveřím tramvaje, šalinář však rychle dveře zavírá a potměšile se na mě ksichtí. Poodjede asi 90 centimetrů a musí čekat na zelenou. Jeho výraz zadostiučinění je téměř slabikářový. Zamávám na něho zvesela a usměju se. Ano, přiznávám se, ten můj úsměv měl zkazit radost řidiči z toho jeho úsměvu. Možná se to i povedlo. Dáma za mnou již studuje jízdní řády a fialově zuří. Čtařiadvacítka za šest minut, trojka za sedm a desítka za devět. Bojím se, že bába praskne, otočím se a na druhou zelenou se vracím na chodník a na Palmovku si v klidu doběhnu po svejch.
Ten dlouhej úvod jsem si dovolil proto, že v Seville jsem nic podobnýho ani jednou nezažil. Samozřejmě věřím, že je tam mezi řidiči i jeden nebo dva kreténi vzor ČR. Řidiči v Seville rádi počkají a zvlášť, když vidí nějakou bábu s chodítkem, čekají dlouhé vteřiny až minuty, než se dobelhá a je-li potřeba i pomůžou dovnitř. Autobus 26, to je ten, kterej jezdíval od našeho hezkého bydlení do centra čekával na babky a dědky dost často. Nejednou se stalo, že babka si jen tak štrádovala po chodníku k zastávce ne proto, aby nastoupila, ale proto, aby si na chvíli sedla na lavičku na zastávce. Řidič se jen usmál, pozdravili se, zavřel dveře a odjel. Takovejhle řidič by v Praze práci v MHD určitě nedostal. Jediné, čím jsou si šoféři MHD v obou městech podobní je radostné zvonění a troubení, z pohledu cestujícího v naprosté většině případů zbytečné. V Seville však podle mého zvoní jen z čiré radosti. V Praze z čiré nasranosti. Ale mohu se mýlit.

Zcela jednoznačně v Seville vítězí kolo jako dopravní prostředek. Jezdí všichni a jezdí všude, Všude je nějaké zamknuté kolo. A cyklostezky se vinou prakticky po celé Seville. A kde ne, tam lze vyžívat ohleduplnosti místních šoférů. Já vím, byl jsem tu jen dvakrát a ne na moc dlouho, ale ten pocit, že to tak je, je velmi silnej. Kromě toho, kolo některým vyloženě sluší.

Na druhé místo bych asi zařadil mopedy, skútry a motorky. Jezdí jich tu fakt hodně. Ona totiž ta Sevilla je protkaná takovou spoustou uzounkých uliček, že je docela rozumné si nějaké tohle jednostopé vozítko pořídit. Kolo je zdravější a levnější, moped je rychlejší a míň se zapotíte, což v tak teplým městě může být docela zásadní pro rozhodování.

Semtex a vojenskou výbušninu C4 tu vozí autobusama.

Kromě suchozemských dopravních prostředků se dá jezdit i loděma. Po řece Cuadalquivir se prohánějí kajaky a a kánoe a víceveslice, parníky i lidi na takovejch těch prknech, co se musí pádlovat a stojí se na nich jako na serfu. Takoví malí Poseidónci. Podél řeky je několik půjčoven těchto prken. Většinou jde o nafukovací model.

A že kolo je tu hlavním prostředkem, postaralo se město o poměrně slušně rozesetou síť stojanovejch půjčoven. Kola jsou růžová a vypadají nepohodlně, ale Sevilla je na rovině. Každé kolo z půjčovny má košík na nákupy nebo na psíka. Posez je vzpřímený, důstojný a neumožňující rychlou jízdu. Asi z bezpečnostních důvodů.

Půjčovny fungujou na principu apky do chytrýho mobila, nakupovat jízdný se dá přes internet, není to nijak drahý a nebo se na to dá pořídit i taková jakoby šalinkarta Nepodařilo se mi zjistit, jestli se náhodou nedá použít ta samá, která se používá u MHD. Mám takové opatrné tušení, že mi to před dvěma lety potvrdila naše místní spojka Sylvie. Vyplníš e-formulář, zaloguješ se, pošleš pár euro a na nabíjecím terminálu, kterej je k dispozici na několika místech v centru města si to do karty nahraješ. Pak už jen stačí přijít ke stojanu, potvrdit mobilem nebo šalinkartou, že smíš, kolo si po vydání kódu zámku odemkneš a jedeš pryč. Vrátit ho můžeš kdekoliv zase na stojanu pro ty růžový kola. Sympatickej systém. Něco podobnýho se pokouší prosadit i v Praze, myslím, že i v Brně a Helča mi říkala, že i v Kladně. Ale v Praze to funguje docela smutně.

Dalším cestovním prostředkem jsou koňské drožky. Teď na podzim to je pro koníky docela v pohodě, ale v létě, kdy tu jsou velmi vysoké teploty, je koníkům dost těžko. I se párkrát již stalo, že kůň z vedra padnul. Drožkaři se ke koníčkům chovají velmi hezky, hladí je po hlavách, povídají si s nimi, dbají na jejich pitný režim, a aby se postupně Sevilla nezměnila v hnojiště, uvazujou jim vzadu na oj přesně mezi nohy pytlík na kobylince. Akorát to moc nefunguje, protože ti chytří koníci to umí vyprdnout mimo pytlík. Ale to neva. Koňský hovno nesmrdí a poklízecí čety jsou spolehlivé. Tedy uprostřed historickýho města av přilehlých oblastech. Párkrát jsem vystrčil rypák i do vzdálenějších čtvrtí a i tu je relativně čisto. Jen v na sociálně vyčleněnejch a slabejch místech je klasickej bordel a náznak jakési vybydlenosti.

Ti nejodvážnější by mohli jezdit na bejcích. Avšak jízda na nich je natolik svázaná předpisy a zákony, že se na bejku může projet jen toreador nebo nešťastný pikador a to výhradně na ostrých rozích velkého býka a pouze v aréně. Do ulic se zatím na bejkovi nedostanete.

Kromě kola je motorka nebo moped asi nejužitečnější vozítko.

Tady vidíte na obrázku koleje od šaliny, které náhle končí sloupem veřejnýho osvětlení, ale o tom až později.

V Seville je poměrně dost pejsků. Jedním z nejpříjemnějších způsobů ne úplně hromadné dopravy je náruč páníčka nebo paničky. Nechat se nosit mezi kozama a předstírat, že jste bojové plemeno je velmi příjemné a pohodlné.

Samozřejmě, že se v Seville taky docela krade, ale protože je tu kol hodně, tak se tu asi krade i trochu míň. Teda jakože na procenta. Ale aby to nebyl jen kec, ale ověřená informace, musel bych po tom víc pátrat a to jsem neudělal. Spíš jsem si tuhle úvahu dovolil, když jsem na nemálo místech viděl takto zabezpečené kolo. Je to celkem spolehlivé ukotvení a lupiči neumožňuje je cvaknout, sednout a odjet. Jenže tahle metoda je prakticky na hovno pro cyklisty, co si sami kolo neumí ani sestavit ani rozebrat. Takovej Vláďa Švestka by tohle zvládl levou zadní, protože ten svoje Eddie Merckxy rozebírá a pucuje každou chvilku. Pro něho by sborka a rozborka byla otázkou několika desítek vteřin.

Pro zájemce jízdy na býčích rozích tu mají i praktické návody jak je takovej býk poskládanej, kde má řídítka, volant automatickou převodovku a blatníky.

Tuhle fotku jsem tu dal proto, abyste si uměli udělat představu o tom, že se tu i pěšky chodí. A když spolu chodí dva a mají se rádi, je pěší přeprava nejpraktičtější.

V autobusech a šalině je potřeba při vystupování používat tlačítko. Jinak se dveře neotevřou a vy nevystoupíte. Ono je to totiž tak, že v autobuse je absolutním vládcem řidič. A proto se nastupuje zásadně jen předními dveřmi. U kabinky řidiče je pípák, kterej odhalí, jestli je na šalinkartě dostatek obnosu pro jízdu. Když ne, je potřeba si koupit jízdu za hotové. Hezké je, že pro zahájení jízdy na šalinkartu stačí na ní mít alespoň jeden cent, tady nesmí to být nula ani mínus. Pak vám jízda platí jako za plné jízdné. Až si ji za zase budete doplňovat, systém si to srovná. Pro nás Čechy to samozřejmě, jak jsem poslouchal některé z účastníků akce, bylo zdrojem spekulací, protože když jsme jeli domů, šalinkarty jsme Euromedii vraceli. I Olině a mně se podařilo systém zatížit dluhem a ani jsme se nemuseli snažit. Olina už byla v mínusu, ale já, protože jsem párkrát místo jízdy běžel, jsem tam měl nějaké zbytky asi tak 1,1násobek jedné jízdy a tudíž mi šalinkarta umožnila u poslední jízdy cvaknout za sebe i za Olinu. No a tak naše skupina okradla Sevillany. Však ona to EU (Erasmus+) zatáhne.

Že je kolo zásadní dokazovaly i dobové obrázky z indických archivů. Jezdilo se na kole i po řece.

Pro městskou jízdu na kole jsou nesmírně důležité košíky a nosiče. Jo a zámek.

I policajti tu jezdí většinou na skútrech, právě kvůli úzkejm uličkám.

Na rozdíl od Prahy jsou to segwaye povolené a nikoho to nesere. Jezdí se s nimi všude. Po Seville je rozeseto několik prodejen a půjčoven a dobíjítka. Můžete si jezdit na svejch vlastních a nebo si je pronajmout. Nevím, kolik to stojí. Ale jezdit na nich můžete všude. V klídku.

Kromě těch růžovejch kol je tu i spousta půjčoven kol klasickejch. Pakliže jste cizinec, dostanete ke kolu i přehlednou mapku s pamětihodnostmi.

Motorky tu můžou parkovat prakticky všude.

Chtěl-li by být někdo hodně originální, mohl by cestovat po Seville ve stylu slavného andaluzského hrdiny Dona Quijote.

Řidiči v Seville jsou poměrně zdatní. Ono jim ani moc nezbejvá, protože některé uličky jsou tak uzounké, že si před vjetím do ní musíte sklopit boční zrcátka a když se potkáte s chodce, je potřeba se tak trochu domluvit, kde se vyhnete. Většinou k míjení může použít chodec vchod do baráku, ale nesmí bejt moc tlustej, jinak to prostě nevyjde a někdo to musí vzdát. Z bezpečnostních důvodů spíš ten tlouštík a musí se vrátit na širší místečko. Některé zatáčky jsou natolik komplikované, že se širším autem odbočku nebo zatáčku napoprvé nedáte.

V Málaze jsem si vyfotil i veřejný dopravní prostředek RollsRoyce. Teda veřejnej, když jde o svatbu, tak si v tom krásným autě veze prdel nevěsta.

Pěší "jízda" je však zdaleka nejpříjemnější. Jedna vám umožní zastavit kdekoliv a kdykoliv, nikoho neomezujete, můžete si dát i pivo nebo kořalku a policajti vám neseberou chodičák. A dá se takto chodit v jakémkoliv věku, dokud to jde. Doslova i do písmene.

V Málaze na promenádě jsem objevil zajímavé plastiky jak z dílny místního rodáka Pavlíka Picassů. Jsou-li to jeho kopie, nebo práce jiných sochařů jsem neměl čas zjistit, protože se mi chtělo strašně moc čůrat a veřejnej hajzlík byl až na odvrácené straně promenády. U plastik se rádi fotí cyklisté a trojkolkaři. I cestující na invalidních vozících. Jo a hajzlíky na konci promenády byly čisté a zadarmo. Sen.

Chrtí závody.

Pod houbičkama, nebo jak se tomu parasolu říká je zaparkované kolo vyloženě radostnou grafikou. O houbičce, neboli parasolu napíšu někdy jindy. Už jsem o něm psal před dvěma lety, ale třeba se dozvíte něco nového. To ještě nevím.

Velmi užitečným vozítkem je takovejhle renoltek. Vypadá jako tříkolka, ale je to čtyřkolka. Vypadá jako invalidní vozík, ale není, je to kapotované, parkovat to může po směru chodníku i kolmo na něj. Asi to bude i hodně úsporné vozítku, ale je na něho potřeba řidičák.

Jak říkám, kola holkám sluší. Doufám, že za třicet let mě tahle hezká holka neudá za slovní obtěžování. Pak bych si už v Hollywoodu ani neškrtl.

A segwaye holkám taky sluší daleko víc než klukům. Ale berte to jen jako můj soukromej názor, třeba se někomu líbí na segáčích víc kluci.

Někdy je třeba z kola sestoupit a mezi chodci kličkovat na volnější prostranství.

Ráno na kole do fachy, kolo zamaskovat jako kulisu, celej den prodávat kytky a šátky, pak kolo odstrojit a honem domů.

Takže teď k té slepé koleji. Fotka je od Oliny. Fotil jsem si to taky, ale Olinina fotka je krásnější. Sevillou jezdí jedna tramvajová linka. Jezdí z místa A do místa B. Na obou koncích je kolej ukončená sloupem.

Po cestě se totiž několikrát stane, že se ze dvou kolejí stane jen kolej jedna, což je řešené výhybkou. Šaliny v Seville jezdí vzorně na čas a často. Ale protože jde jen o jedinou trasu končící slepě, zajímalo mě, kolik na trase jezdí souprav.

Takže je to tak: když jsme čekali na soupravu směrem do města, zrovna kolem projížděla tramvaj z města, to byly tedy dvě soupravy. A po cestě jsme narazili ještě na jednu soupravu v protisměru. Z toho mi vychází, že trasu obsluhujou tři soupravy, které se bez problému vyhnou na výhybkách. Jo a ještě jedna zajímavost. V historickém centru nejsou nad kolejema troleje. Vyřešili to celkem rafinovaně. Šaliny mají v podlaze velikej kondenzátor a když dojede tramvaj do zastávky, vysune sběrač na střeše a než lidi vystoupí a nastoupí, krmí se ze stojanu ten kondenzátor. Pak se zavřou dveře, sběrač se sklopí a šalina jede na další zastávku. Vyjde to akorát a určitě i s rezervou. Zastávky nejsou daleko od sebe. Poslední tři zastávky směrem od centra už jsou klasicky s trolejema.

Někteří mlaďoši se prohání po městě i na docela silnejch mašinkách do terénu. Řve to a smrdí, ale nevím, jak moc to místním vadí.

Manuel Chaves Rogales byl slavnej sevillskej rodák (1897-1944). Spisovatel a novinář. Jeho děda José María Chávez Ortiz byl neméně slavnej. Maloval býčí zápasy. Proslavil se i prvním ilustrovaným plakátem v roce 1878. Jeho vnuk Chaves se stal oficiálním kronikářem města Sevilly. I jeho matka byla docela slavná jako koncertní pianistka. Dokonce i jeho strejda byl spisovatel a věhlasnej právník. Prostě taková obyčejná slavná sevillská rodinka. Chaves by redaktorem deníku El Noticero. Bojoval celej život proti fašismu i proti těm nalevo, byl rozenej demokrat... Jo, a tenhle slavnej Nogales taky po Seville jezdil na kole, jak dokazuje dobová fotka.

Spolehlivým dopravním prostředkem po městě jsou i velmi oblíbené kolečkové brusle.

Jednou jsme s Olinou sledovali, jak vůbec není jednoduché řídit takovou drožku, protože aby se dostal z náměstí na ulici, musela se vyhnout kulatejm patníkům. Kůň projde mezi nimi, pak na pokyn svého kočího prudce zatočí doprava, ale velmi pomalu se začne stáčet, nepostupuje dopředu, jen předníma nohama, taková čtvrtpiruetka, tím natočí kola drožky tak, že patník je mezi koly, kůň pak ujde několik kroků a opravným manévrem ještě protáhne přes středovej patník i zadní kola drožky. Docela hezkej manévr.

Sevillou taky hodně lidí běhá. To je mi nejsympatičtější. Někteří mají baťůžek s noťasem a slušnou košili, běží do práce a navečer zas domů. Přes řeku vede několik pěkných mostů. Starých i nových. Podvečer v Seville je malebný.

Tak a to je pro dnešek všechno. Příště bude nevím co, ale určitě bude i nějaké zpoždění, protože ve čtvrtek letíme za Helčou do Skotska a vracíme se až v pondělí, takže další vydání bude přinejmenším časově pro autora odpudivě náročné. Prosím tedy o shovívavost.