Hurá do Skotska
(první, taková startovací část)

Helči se podařilo získat pomocí Erasmu, svobody, a vlastně taky listopadu 1989, prostě takovou souhrou všech hezkých náhod, možnost chvíli studovat literaturu ve skotským Glasgow. A nás zase nenapadlo nic jinýho, než využít toho 17. listopadu, kterej se díky nejlepšímu prezidentovi všech dob, Václavu Havlovi stalo státním svátkem a zajet si ho oslavit do Skotska.. Já to mám celkem jednoduché, jako ten, kdo je na volné noze a ještě k tomu drze i důchodce, si můžu dovolit jet kdykoliv a kamkoliv, limitovanej jsem jen prachama. Ale Olina si musí sem tam nějakou tu dovču vzít.
Vyrazili jsme už ve čtvrtek dopoledne. I když to už je 28 let, stále se nemůžeme nabažit toho, že fakt stačí jen vyrazit. Žádný schvalování, žádný devizový přísliby...
Na letiště to máme asi hodinku a půl. Tam biometrickej pas, všechno bez úředníků. Sedáme do letadla nějaké lehce obskurní nízkonákladovky a za dvě a půl hodinky vystupujeme v hlavním městě Skotska. Najít správnej autobus je brnkačka a za dvacet minut jsme ve městě. Jedeme nalehko, protože jen na pár dní a nečekají nás žádné složité čundry po skotské vysočině, jako to měli Helča s Honzou týden před našim příjezdem. O jejich putování snad bude prase referovat taky, ale až se jeden z nich, a nebo oba uráčí o tom krásným výletě napsat. Měli by. Hlavně Honza, kterýmu jsem na čundr půjčil jeden ze svých objektivů, protože svůj si rozbil. Heleně během čundru omrzly nohy a dodneška trochu pofňukává. Máme dnes večer s Helčou sraz, a tak máme docela dost času na to, abychom zaměřili souřadnice, nacucali odér a začali se pomaličku těšit na prodlouženej víkend.

První dojem z hlavního skotskýho města je velmi příjemnej. Je tu sice docela dost lidí a všichni někam cíleně spěchají, ale tak už to v Evropě chodívá. To jen v Africe se nikdo nikam nežene.

A protože se blíží čas vánoční, vítězí profláklá červená barva. Barva sukna, ze kterýho má spíchnutý hadříky Santa Klaus.

Kam se kouknem, tam se na nás laškovně šklebí historie. Už se těšíme, jak začneme objevovat.

Olina toho má hodně načtenýho z literatury a je jak malá holka před vánočním stromečkem.

Domy v ulicích jsou stylový úplně stejně jako ze starejch rytin, jako z dob Shakespeara a Dickense.

Pro všechny se tu připravujou atrakce a kraviny, aby tu, uprostřed města vydrželo během Svátků vánočních co nejvíc lidí. Úplně stejně jako u nás doma. Ale naštěstí je to jen v začátcích. To hlavní blbnutí vánoční nás čeká asi až doma.

Na skále se tyčí hrad. Hlavní architektonická památka. Vypadá honosně a bude potřeba se na něj podívat zblízka.

Olina zavelí, že bysme si mohli někde dát kafe. A protože Starbucks je fakt kafe hnusný, vybíráme si Costa Cafe a dáváme si Flat white. Je to kafe, který nás naučila pít Helča, když ještě bydlela v Austrálii. Kafe je, myslím, původem z Ameriky a fakt je docela dobrý. Olina si ho často v Austrálii objednávala pod názvem flat head, což je ryba s placatou hlavou a tím všechny baristy dost pletla. Dávala si na to pak už pozor, ale přesto se jí nedařilo objednat si flat white bez chyby. Až tady ve Skotsku to zvládla na jedničku. Kafe fakt dobrý.

Na hlavní ulici je zaparkovanej červenej vehikl a nabízí uzený párky a nějakej čaj a možná i to kafe. Tuhle občerstvovačku ignorujeme, i když je barevně poutavá.

Na vrcholu hradu vládne hrdá skotská vlajka.

Většina obchodů na té hlavní turistické ulici nabízí čistě skotské zboží. Károvaný čepky, který chránily Sherlocka Holmese před nepřízní počasí, a taky šály a kilty, vše kostkované nebo kárované. No a obchůdky se skotskou whisky.

Některý vozejky jsou dost barevně mimo.

A jak to tu je s chozením přes křižovatku? Docela složitý, pokusím se to postupně vysvětlit, ale v tomto povídání ještě ne.

Našli jsme si na chytrým telefonu adresu našeho ubytování a pomaličku jsme se šinuli směrem k B&B, které pro nás tři zamluvila Helča už dřív.

Ani moc nebloudíme, jdeme správně. Ale to zatím nevíme, jen si to myslíme a telefon nás v tom utvrzuje.

Jo, už vím, že tohle město se mi bude líbit.

Ulice jsou plné barů, hospůdek, bufetů a vývařoven.

I názvy jsou vtipné. Třeba tahle výkrmna se jmenuje Ubručená mula.

Hned vedle je Papírovej tygr.

A další v pořadí je bar Shakespeare.

Jdeme kolem hnízdiště taxikářů. Místní taxíky se mi líbí. Zachovávají si ráz staré dobré Británie, i když jsou moderní, nesmrdí a moc benzínu nežerou. Tradice je tradice.

Vánoce útočí ze všech stran.

Pivní kuchyně. Sem bych si rád zašel, ale zatím se šineme směrem k ubytku.

Jsme ve Skotsku, a tak je nám jasný, že se tu musí na každým schodu objevovat informace o skotské whisky.

Výhodou otevřené svobodné společnosti je, že ve stejnou dobu jako zde v Edinburghu, tak i v Praze je premiéra novýho filmu Vražda v Orient expresu. Další výhodou je i to, že na ten film nepůjdeme ani tady, ani v Praze.

Pak jsme šli kolem specializované prodejny pro běžce, šli jsme se podívat dovnitř, ale ničím mě v prodejně neuchvátili. Samý tlustý boty.

Jdeme dál kol matrixovýho kola, které odvážně využívá nekruhů. Asi to byl čerstvej incident, protože druhej den už zmizelo i to zadní nepoškozené kolo a sedlo. Rám byl přizámkovanej ke stojanu, přední kolo nikdo nechtěl. Fotku vybydlenýho kola nemám, jen mi můžete věřit, chcete-li.

Jdeme i kolem slavné Armády spásy, která možná vznikla někde tady ve Spojeným království. Zkusím příště zjistit víc. Teď nemůžu, protože padám únavou.

Náměstí s hodinama.

Zastávka s kolama.

A další hospoda, tentokrát spojená i s tetovacím salonem. Ožrat se a nechat se otetovat.

A nebo hospoda Bombajskej cyklistickej klub. Jak lákavé.

Našli jsme správnou ulici. Je stylová. Třeba tenhle domeček dodržuje žlutou.

Tuhle zahrádku si zamilovala Olina.

A taky konečně ta správná telefonní budka, Už jsem ani nevěřil, že ji uvidím v dnešní době mobilů.

Jsme již téměř u cíle.

Výhled z našeho pokojíčku.

Z okna můžeme na chodníku sledovat sem tam chodce. Je to velmi klidná, až unavená ulice.

Paradoxně místo aby pršelo, je hezky a svítí sluníčko, a to je zde ve Skotsku dost neobvyklé.

Roušovna zkouší Helčinu postel. Za chvíli vyrazíme do města, musíme najít autobusové nádraží a počkat na Helču, která jede rovnou ze školy.

Naše ulička je plná bazarů.

Pak se objeví na ulici typickej Skot v kiltu, nejspíš skotskej hipster, a Olina na mě volá: "Dušo, vyfoť ho, vyfoť ho, to je paráda." Fotím zbaběle a zezadu.

Olinina parketa - plyšáci. Stejně to nakonec nevydržela a koupila medvídkům, které nechala doma, kámošku ovečku.

Další v pořadí je bazar s notama.

A kytarama a helmama.

A barevná občerstvovna kombinovaná s lakýrnickou dílnou na nehty.

Stylovej tetovací salon na rohu.

A místní kino, kam nepůjdeme.

Suši bar číslo jedna.

A Black Bull bar číslo dvanáct.

Blíží se doba Helčina příjezdu, jdeme si ji vyzvednout na autobusové nádraží. Jsme vybaveni moderní technologií, takže Olina má v telefonu mapy.cz, já preferuji google mapy, ale vadí mi směr šipek. V záloze mám ještě svůj oblíbený mapový program Osmand+, který mě již mnohokrát vytáhl ze skoro neřešiteplné šlamastiky všude možně.

Mapy.cz zatím odpočívají v Olinině mobilu, google mapy překvapivě šaškují a honí nás nahoru, dolů, doleva a doprava. Olina to komentuje vstřícným: "Tak kam teda kurva jdeme?" A vytahuje ze své kapsičky ty svoje mapy.cz, které se podle domluvily s google a neukazují vůbec nic užitečného. Výsledek je tentýž. Ze zoufalství zapínám ten správný program, který jsem měl zapnout už na začátku. Osmand je aplikace, kterou spravujou dobrovolníci z celého světa bez nároku na honorář, což se projevuje tak, že nám ukazuje cestu správně, ale my už tomu nevěříme.

Přesto nám nezbývá nic jiného, než osmandu uvěřit. A děláme dobře. Osmand každou chvíli zavelí na nejnesmyslnějším místě, že máme zahnout doleva, či doprava. Zdánlivě to vypadá, že to je nesmysl, jenže Edinburgh je město, které paní Rowlingová použila, když přivedla na svět Harryho Pottera. Zkrátím to, osmand vás nekompromisně zažene do úzké uličky nebo do průchodu domu a až teprve tam zjistíte, že nekončíte na dvorku, ale můžete projí na úplně jinou ulici a v úplně jiné výškové úrovni. Konečně mi dochází, jak je to s tím nástupištěm 7 a 3/4 do Bradavic.

Zatím to vypadá docela dobrodružně a vůbec není jisté, jestli to stihneme.

Jak to dopadlo se dozvíte v příštím čísle. Musím jít okamžitě spát.