Víkend s Lajkou
(s vňoučaty)

Nějak se to na nás hrne ze všech stran, samý cestování, samý aktivity. Všechno je naplánované na dny dopředu. A už někdy před Španělskem jsme se s Roušovnou domlouvali, že hned, jak se někdy udělá malá časová škvíra, že vezmem děcka na novej 3D film Lajka. A vyšlo to na tenhle víkend. Olina zamluvila lístky a velmi sofistikovaně zařídila předávky vňoučat a termíny. No, ne nadarmo je zástupkyní ředitele a ředitelkou vesmíru. Tohle umí jako málokdo.

Dohodli jsme předávku na Veleslavíně, a protože Olina ráda všude včas, zbyl nám čas i na kafe a nějakou dobrotu.

Bobík a Boris dorazili kupodivu autem, a ne autobusem. Vzal je nějakej kámoš od Milana. Hned v metru se z Bobíka stal model hororové reklamy.

Pak už nás čekaly jen úkoly jednoduché. Vyzvednout lístky do kina.

A najít nějakou hospodu, abysme se mohli společně naobědvat. Kluci jsou mlsní. A Olina je stejně jako její brácha Lála docela konzervativní, takže jsme naše kroky směřovali do jedné hospody v Jindřišské. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že do hospody se nedá ani vejít, protože zájemců o oběd je tolik, že bydlí na chodníku.

Vybral jsem si proto hospodu vedle. Čerstvě otevřenou Tiskárnu. A udělali jsem dobře. Kvalitní obsluha, vtipné servírování a výtečná kuchyně. Není to hospoda nejlevnější, ale stojí to fakt za to. Kluci hned, jak zasedli, pustili se do četby literatury, kterou měli v baťůžcích.

Když se Bobík svlíkal z bundy a podával ji s rozmachem, abysme mu ji pověsili, tak nejen Lajka letí do vesmíru, ale málem i moje leika letěla do vesmíru. Dopadlo to dobře. Za prvé proto, že jsem byl ve střehu a foťák jsem zachytil, a druhák to není Leica, ale Nikon.

Kluci si vybrali svíčkovou.

Olina nějaké prasečí maso se špenátem (nevyfoceno) a já starej prasák bufetů jsem si dal něco, co pojmenovala firma jako párečky (plus přídavné jméno, které jsem zapomněl) Byly to 4 párky, každej jinej, jinak kořeněnej a opečnej chleba. Za mě velmi dobrá volba.

Po obědě si všichni vyžádali párátka a čistili si zuby. Olina Borisovi vysvětlila, že je slušností, když se rejpe v hubě, dát si před ni ruku. Já jsem zase obtěžoval tím, že jeden z holywoodskejch herců taky furt měl v hubě sirku nebo párátko, ale protože jsem blbej, tak jsem zapomněl, o jakého herce šlo. Boris to akceptoval se slovy, takže OK, já budu jako ten herec a nebudu si dávat ruku před hubu. Jo, ale jedli oba krásně, slušně, spisovně.

Bobík je však soupeřící tvor a a tak na mou "chytrou" poznámku o Hollywoodu reagoval po svém. Dal si do huby párátka dvě.

Po cestě z hospody jsem objevil hejno utonulých půllitrů.

Do Lucerny je to jen kousek, stačí bez rizika projít kolem kundalíné yogy a jsme tam.

David Černý se na českou státnost dívá zhruba stejnýma očima jako já, takže mi jsou jeho díla blízká.

Má Ježíšek bodliny? Naši mafianti jdou na Lajku.

Olina seděla na Voskovcovi, já v klíně Werichovi, Borisovi jsem záviděl, že ho objímá Miloš Forman. Prasáček Bobík seděl na hezké Věře Chytilové, ale to jsem se dozvěděl až od své kamarádky z FB, která mi její jméno prozradila, protože přes herce, režiséry a tak jsem dost pitomej.

Za chvilku začínáme. Mí mafiáni se těší. A fakt musím dodat, ten film je vynikající. Byl to můj první 3D film a byl jsem nadšenej.

Lajka letí do vesmíru dopadne líp, než jsme se učili. Ideologicky objevný film. Aurel Klimt, Martin Velíšek a František Lipták jsou zárukou parádního výtvarna. Quirkrk, sovětskej kosmonaut Jurij Levobočkin i jeho konkurent americkej Knokaut a nebo třeba ožralej vědeckej asistent Kokotov... No nic, žádnej spojling. Stojí to za to.

Je po produkci, všude se snaží všichni oblbovat Vánocemi. Je srandovní, jak to na jedné straně všecky sere, že musí šaškovat a ozdobovat, a na druhé straně jsou celí rozněžnělí, že jsou za chvíli Vánoce a že je všecko načančané. Je první adventní víkend.

Po kině na nás čeká Bibi, která místo kina měla takewondo zápas. Nic nevyhrála, ale stejně vypadala spokojeně. A protože byla hladová jako vlk, zašli jsme s ní do místní picérie, kterou už známe z minula, a s ohledem na konzervativnost paní ředitelky bylo jasné, že to bude právě tato.

Bibi dva kousky, kluci po jednom. Bibi si vymyslela šílenej dárek pod stromeček. Prej taneční boty. Fakt složitej úkol. Popsala, jaké parametry mají mít, ale ani u Bati jsme nepochodili.

Tenhle úkol budou muset nakonec holky zvládnout samy v průběhu týdne. Bibi totiž má příští týden věneček a tam my musíme.

Olina slíbila děckám, že se pudeme kouknout na stromeček na Staromák. Na mou poznámku, že to není asi dobrej nápad, protože lidi, reagovala slovy: "A cos čekal?" Ale když jsme se dostali do opravdickýho masakru, tak usoudila, že něco takovýho nečekala ani ona a zoufale jsme se snažili z té řeky lidí vyplavat. Podařilo se.

Ale bylo to o prsa, tak jsme se zastavili v trdlárně a děcka si vybrala různě plněné trdelníky, aby měla dost sil na protiproud.

Bobík a Boris to měli se zmrzlinou, Olina a Bibi duté. Já jsem odolal, jen jsem od všech ochutnal.

Stejně je pro mě fascinující sledovat, jakej českej fenomén je ten trdelník. A přitom vobyčejný těsto na vánočku.

Rossmann z jiného úhlu pohledu.

 

Pak jsme poslali Bibi a Borise domů do Kladna a Bobíka jsme si vzali domů. Potřeboval dodělat geometrii. Samozřejmě, že s babičkou, a taky projekt Erasmus. Výslech babičky, jaké to bylo, když ona chodila na základku. V češtině a v angličtině. A protože Bobík strávil dost roků v cizině, nebyl to žádnej problém. Boris totiž vyhrál letos projekt Erasmus a jel na tejden do Španělska, a tak se Bobík rozhodl, že to zkusí taky. Je soutěživý. Pak se dlouho do noci čuměl na televizi. Hvězdný války a Simpsni. Ráno jsme se nasnídali a jeli na Veleslavín. V skoroprázdném metru Bobík prováděl gymnastiku a za to pak v pekárně dostal za odměnu usměvavou medaili. Pak jsme ho posadili na autobus do Kladna a jeli zas zpátky dom.

Olina jela přímo a já jsem se ještě stavil ve Fotoškoda vyřídit jednu rezervaci.

A honem na Masaryčku a domů.

Čeká mě tu nudlová polívka.

Nádraží Běchovice.

Cestou domů si fotím náznaky neléta a nejara.

Jojo, zima je tu. Tento týden mě čeká jedna vernisáž, pak tiskovka v Brně a v pátek jedeme do Brna za dědou a Jiřinkou, to zas bude jídelní boj.