Dnes opouštíme Edinburg
(čeká nás největší skotské město Glasgow)

Děti moje, dost jsme vám to podělali. Všichni. Ti, kteří touží po starých pořádcích. I my, co jsme nedokázali prosadit změnu. I ti, kteří se na volby vyprdli a je jim to putna. Nebudete to mít snadný. Nezakysněte a buďte nároční. Za sebe se vám všem omlouvám a slibuju, že vám budu pomáhat až do chvíle, kdy mi smrtka šlohne právo volit.
Volby prezidenta máme za sebou. Ač to nebylo nic hezkýho, přesto to byl napínavej boj. Ale nepatrně větší část voličů si změnu nepřeje. Jejich jakože lidovej, ale sprostej a často ožralej kandidát je prostě jejich. Ale co naděláme, moje teta na to dycky říkávala: "Šak ono se to neposere." A má svým jadrným způsobem pravdu. Prezident je role reprezentativní. O to víc vynikne to křupanství. No ale co, dopadlo to takto. Dobrý je, že nemůžeme usnout na vavřínech a stále je potřeba bejt ve střehu. Ono se to jednou podaří. Ti, kteří se tak strašně bojí změn, nakonec zjistí, že to není špatný sem tam provětrat zaprděné židle. Ale politického žvatlání už bylo dost. Pojďme směle na poslední hodinky do Edinburgu.

Po úspěšném zdolání té 250 metrů vysoké hory, kde fičí doopravdickej fičák, až lítají pudlové vzduchem, jsme se opět vnořili do Královské míle a pomaličku jsme se brouzdali zpátky. Pro batohy, nechali jsme si je tam, kde jsme přespali. Míli zaplavili dudáci, kteří nám mečeli do kroku.

Helči se konečně podařilo najít tu slibovanou hezkou terasu. Něco hodně pro Edinburg typickýho, víceúrovňové chodníky. Slunko se pomaličku šouralo k horizontu. Často stálo za to, fotit i barevně.

Tuhle fotku jsem zkoušel i černobíle, ale právě těch pár srandovně barevných domů v řadě si o barvu vyloženě drze říkalo.

Tyhle úrovňáky mají docela výhodu, protože se tam vejde dvakrát víc kaváren, hospod a obchůdků. Kdoví, jak je to tu s číslováním domů.

Tady je přehledně vidět, jak to s těma terasama je.

Uhýbáme z Královské míle a Helča nás vede k jedné kavárničce, kde to má ráda. Chceme si dát kafe a něco na zub.

Ale lákání hospod je tak nevtíravě vlezlé. Nejraději bych tu strávil ještě víc dní a vyzkoušel i jiné hospody. Dobrý je, že v žádné se nehulí, takže si nemusí člověk vybírat nekuřáckou, ale jakoukoliv.

Poslední paprsky slunce modelujou křižovatky. Stíny a světla se prudce sobě vzdalují.

I kdybyste mě zabili, tak si nevzpomenu, jak se ta Helčina oblíbená hospoda jmenuje. Něco jako ýtit, teda pardon, Eat It. A nebo tak nějak podobně. Možná Just eat. Nebo Just Eat It? Nevím.

Je sympatická, a co je ještě lepší, i hosti jsou tu příjemní. I na pohled (zemský ráj). Já vím... metoo, ale co. Objednali jsme si tam haggis. To je taková skotská specialita. Ale mají to i v Irsku. Skotové jsou na tohle žrádlo nesmírně pyšní a rádi prý vypráví něco z historie toho žrádla a samozřejmě nastupujou i mýtický báchorky o tom, že haggis je vlastně jakási těžko ulovitelná děsně těžká potvora, žijící v místních lesích. Ale co to je doopravdy? Normální skopovej žaludek, kterej se musí pořádně omejt, oškrabat a odrbat, pak ho vytřít hrubou solí a alespoň na den namočit do studené vody. Pak si připravíte skopový maso, vnitřnosti a lůj, všechno se v klídku a pomalu vaří ve slané vodě. Asi tak dvě hoďky. Pak následuje taková trochu piplačka, protože je potřeba oddělat kosti, žebra, průdušnice a na hodně jemno posekat. Machři to dokážou nožem, ale moderní doba povoluje i mixery a mlejnky na maso. Vznikne jakejsi prejt nebo něco hodně podobnýho. Povaříte cibuli v tom vývaru, kde se vařilo maso. Na suché pánvi orestujete hrubou ovesnou krupici do křupava. Všecko to smíchat dohromady a dobře prohníst. Konzistenci řídit přidáváním vývaru, aby z toho byla taková správná hladká mazlavka. Touhle hmotou naplnit žaludek tak do dvou třetin, protože oves při vaření děsně nabobtná. A žaludek na obou koncích zavázat motouzem. A nebo klidně i zašít. Pak už jen hodit do lehce vařící vody a nechat povařovat 3-4 hodiny. Žaludek se nafoukne jako míč. A tohle už je doopravdický haggis. Podává se s jakoukoliv přílohou, bramborovou kaší, kukuřicí, nebo jen tak jako tlačenka, nebo jitrnice. Tady v týhle kavárničce jsme haggis dostali v bagetě obložené cibulí a nějakou další zeleninou. Jídlo je hodně sytý, tak jsme snědli asi třetinu, zbytek putoval do baťohu. Já jsem tohle jídlo postupně ujídal až do pondělí, kdy jsme letěli zase zpátky. Ale nedojedl. Zapomněl jsem na to a zůstalo u Helči v lednici. Tak, to je to slavný haggis. Piplačka, drbačka, vopruz. Ale je to dobrý.

Bacha na vlka.

Tahle kavárnička se jmenuje s ohledem na výsledky prezidentskejch voleb dost příhodně.

Edinburg hodně dbá na překvapivá zákoutíčka a malinkatý zahrádky i na místech, kde by být nemusely. Ale jsou a je to hezký.

Další lákavá hospoda. Není čas. Musíme na autobus.

Jdeme kolem Helčina oblíbenýho antikvariátu, kde utratila dost peněz za knížky. Já se ani moc nedivím, mám stejnou úchylku. Vzpomínám si na dávnej knižní příběh od nás doma. Roušovna jednou přišla s podivným nápadem, kterej se mi ani trochu nezamlouval, ale protože Roušovna má většinou pravdu, tak jsem se odhodlal. Vymyslela, že bysme se mohli zbavit nějakejch knížek, že jich je doma moc a není už kam je strkat. Tušil jsem, že to je dobrej nápad, ale nelíbil se mi. Ale bylo to hodně poučné. Bral jsem ty knížky do pracek a rozhodoval se. Tuhle nedám, ta se mi líbí, tuhle taky ne... Ale pak mi došlo, že to je práce na hovno, že si to můžu odpustit, když budu používat takhle blbé parametry. A vrhl jsem se do toho znova. Knížku, kterou si toužím přečíst znova nedám. Básně nedám, Shakespeara nedám, Hrabala nedám. Obrazové publikace nedám. Fotoknihy nedám... Vypadalo to na prohru, ale postupně se řada vyřazených začala úspěšně rozrůstat. Něco přes metr jich bylo. Pyšně jsem Roušovně ukázal to porodnické dílo, ten císařskej řez knihovnou. Roušovna se usmála a začala knížky probírat: Tuhle ne, tuhle taky ne, tuhle jsem nečetla a chci si ji přečíst, tuhle si necháme... Z těch 120 centimetrů nakonec zbylo asi 25 směšných centimetrů, knihovně se neodlehčilo, zařadil jsem je zpátky a těch pár centimetrů jsme rozdali. Knížky, to je prokletí. Jsem šťastnej, že někdo vymyslel kindla.

Už je skoro nevidno, trochu prší, chodníky prasátkujou a Skotové dělají, že neprší.

Trochu symbolická rudá skvrna.

Báry a hospody jsou tu oblíbené. Nejsou ani prázdné ani narvané, tak nějak klidně a klouzavě, jako při přípravě haggis se tu hosté prolínají, mění a mísí v tom žaludku hlavního města Skotska.

Provoz je na některých ulicích docela hustej, ale takovej pohodářskej. Nebo si to možná namlouvám.

Na Rose street je hodně obchůdků s obuví. Olina a Helča je postupně navštěvujou Mám pocit, že všechny, ale prej kecám, jen některé, kde jsou hezký boty. No, nevím.

A tak zatímco holky osahávají kůži na botách, osahávám hezký holky objektivem jako nějakej úchylnej šmírák. Fakt to tu je moc sympatické. Chci sem ještě jednou. Nejmíň.

Nad tmou v ulicích se tyčí hrdě jejich hrad.

Všechno se pomaličku propadá do vánočního běsnění. A trochu prší.

Podvečer je správnej čas pro baskery. S tímhle klukem si holky moje zazpívaly nějakou hoodně dlouhou baladu a kluk byl rád, že s ním někdo zpívá. Mé dámy umí potěšit.

Nezpívám, jen se přes okna objektivem vloupávám do hospůdek a jídelen.

Obchod se sladkostma se jmenuje po našem vňoučátku Bibi.

Když je pátek v podvečer, tak se tady ve Skotsku, stejně jako třeba v Irsku nebo v Austrálii, chystají lidi vyrazit z kanclů a dílen a továrniček a nahrnout se do některých z tisíců hospod a barů a pořádně se zmastit. A vězte, že tohle Skotové umí bravurně. Což jsme si několikrát měli možnost ověřit. Je těžké rozumět Skotovi anglicky, ale ožralýmu Skotovi rozumí snad jen Helča. A oni, jakoby to věděli, tak se s ní rádi baví. Pardon, tak s ní rádi blábolí.

Už jsme skoro u autobusovýho nádraží. Jsme tu dost brzo, v tomhle skoro dycky má prsty Olina. Ale Helča tvrdila, že není vůbec žádnej problém jet o autobus dřív, že nebejvají plný. A taky že jo, bez problému nasedáme do dřívějšího a jedeme asi 60 mil, možná víc. Autobus mě přizabil, hlava mi padla na prsa, vypustil jsem koutkem úst slinu, spím a najednou musíme vystoupit. Jsme v Glasgow.

Prší, je tu docela cvrkot, zkoušíme deštníky, ale není to ono, sem tam vítr deštník obrátí jak fusekli. Má bunda z Lidlu kupodivu funguje a tělo mám v suchu. Je tu hodně bezdomovců a je to úplně, ale úplně jiný město než Edinburg. Těšíme se na objevování, které nás čeká v sobotu.

Krásná socha představující běžící čas a parkoviště lacinejch kol. Příště bude Glasgow...