Každou hodinu ve čtvrt
(Balvan v čase)

Je úplně prázdná křižovatka, nikdo nikde, všude vajgly a rozšlapaná hovna a já tu stojím a čekám na zelenou. V 10:30 začíná důležitá tiskovka. Jdu pěšky Brnoxem.

Ten barák je přinejmenším tajemně provokativní. Ten barák vás rafne pod krkem a už vás v klidu nenechá. Samozřejmě, že se svět zase rozdělí na tři skupiny. Ta první, a nebude malá, jsou ti, kterejm je to u prdele, nezajímá je to a Kameňák jim postačí. Jejich omluvou je především to, že ten barák ani neuvidí a ani se nebudou snažit to někdy změnit. Druhá parta jsou ti, kteří se budou cítit pobouřeni. Pobouřeni a rozhořčeni, že jim někdo do cesty složil něco, co se vymyká jejich lahodným snům a realitám. No a pak ta třetí parta. Lidí, kteří budou nadšeni, ohromeni, poznamenaní a taky vykolejení. Ten dům je tu ale pro všechny tři party. Pro všechny. A poraďte si s ním, jak uznáte za vhodné.

Kristkův dům je tu již nějakej pátek a lidi se tu zastavují, obdivují nebo kritizují a i si pěkně vymejšlí, co to všecko může představovat, co tím chtěl autor říct.

No a proto Lubo Kristek svolal tiskovku, která by do toho měla vnést něco světla i tmy. Protože, co si budeme namlouvat, v případě Lubo Kristka si nemůžete nikdy být jisti, co si máte myslet. Podstatné je, že něco si myslet budete, ať chcete, či nechcete.

Možná začnu tím, kde ten čarovný dům najdete. V Brně. Na Tišnovské ulici. Stojí to za to a republika není tak veliká, aby se nemohl přijet podívat každý. Kristkův dům je daleko blíž než pyramidy v Gíze. A třeba mně se líbí ten dům daleko víc než ty pyramidy.

Tiskovku navštívil tým České televize, rozhlasáci, ČTK i Právo, ale tuhle informaci neberte moc vážně, já totiž ani přesně nevím, odkud všichni byli.

Lubo Kristek má asi nejraději ze všech disciplín asambláže. Klidně se dá říct, že i každý jeho happening je takovou asambláží z lidí, herců a hudebníků, která se chvíli chvěje v prostoru, ulpí divákům i účinkujícím v mysli, ale na místě už nezůstane. Nebo asambláž hudební. Ten výrazně jiný dům je také takovou asambláží.

Nic není náhoda, vše je nějak navlíknutý na pevnou strunu osudu. Tady poblíž Tišnovky totiž byl původně Lubův rodný barák, kde prožil svoje dětství. Osud ho pak zavál hodně daleko do světa. No a pak, po mnoha letech, příští rok bude Lubo Kristek slavit své životní jubileum (75), se naskytla příležitost pořídit ten dům a začít realizovat další z jeho snů. Lubo totiž tvoří pod vlivem svých snů, které ho přepadají celý život. Jak sám rád říká, já nejsem autorem svých děl, já jsem jen ten, který to, co na mě bylo sesláno, stvoří.

Lubo Kristek je bytostný surrealista a je to vidět na každým kroku, na každým místečku toho baráku. Zevnitř i zvenčí. Většina z diváků však spatří jen ten krásnej fialovej kabát, ruce vzpínající se k nebi s nevysloveným přáním a nejoriginálnější hodiny přinejmenším v Brně.

O spínajících se rukou tu psát moc nebudu, ty v sobě skrývají tajemství, které nechci prozradit, protože se mi líbí, že to je tajemství. Je to jen část Lubovy vize, kterou mi prozradil a já jsem se rozhodl, že to nenapráskám.

Ale o tom orloji, o tom vám něco prozradím. Znáte Sisyfa? Pamatujete si tu jeho storku ze školy? Ona sama o sobě i v té primitivní školní verzi je skvělá, jen v ní je tak trochu zakleté poslání, které je pro ubrblané Čechy celkem přijatelné. Jinými slovy, ta školní verze nám říká. Sisyfos byl potrestán bohy za jakousi drzost trestem nekonečným. Musí vytlačit na prudkej kopec obrovskej a těžkej balvan.

A když se mu to podaří, bude vysvobozen, jenže proradní bozi mu vždycky podstrčí kus blata nebo šlupky od banánu pod patu a vítězství nad balvanem je ve psí. Balvan se vysmekne a skutálí zase zpět do údolí. Vyčerpanej Sisyfos musí zase dolů a jeho utrpení začíná nanovo. Furt dokola. Důvod k nasranosti. Tahle historka inspirovala spousty umělců ke zpracování. Albert Camus se příběhu ujal v geniální a tenké knížce Mýtus o Sisyfovi.

Albert Camus bejval docela často zpruzelej, když o něm někdo prohlásil, že je filosof, ale tahle knížka ho trochu prozradila. Je. Camus pojednává o lidském údělu. O beznadějné práci a jak se s tím vypořádat. Stojí za to, žít takto absurdní život bez světlé budoucnosti? Nestojí to všecko za hovno? Má cenu se trápit a zůstávat tu na tom světě dál? Hlavním poslání Camuse pohledu je jakási definice absurdna.

Tohoto velice zvláštního příběhu se ujal ve svých úvahách i Jiří Voskovec, parťák Jana Wericha. Lubo Kristek se s ním v Americe potkal někdy v sedmdesátých letech a na Sisyfa samozřejmě nutně padla řeč.

V podání Voskovce se však příběh mění v úsměvnou a optimistickou pohádku o veselým chlápkovi, kterej přijme svůj osud, a aby své nasrání převedl na zadavatele, nenechá se otrávit, ví, že těsně před vrcholem mu zase někdo nastraží past a balvan se svalí do údolí. Sisyfos si na vrcholku odpočine a vesele hopsá do údolí, pozoruje krajinu, všímá si, jak je na světě krásně, tu si ke kytce přivoní, tu válí sudy. Je radostnej a dalo by se možná s jistou nadsázkou říct, že ho to vůbec neštve. Což musí bohy dost štvát.

Voskovcova verze Lubo Kristka inspirovala, roky v něm bujela myšlenka na ještě jiný úhel pohledu na slavný mýtus.

A tak se zrodil Sisyfos brněnský. Orloj totiž představuje verzi tuto:
Podle Camuse je tím balvanem čas, který člověk před sebou valí a nikdy nad ním nezvítězí. Proto hodiny. Na minutové ručičce visí Sisyfos, houpe se a tlačí čas do kopce. Nejvyšším místem kopce je celá hodina. Zde mu kámen z rukou vypadne až na dno, a Sisyfos se spouští, minutu po minutě se vrací do údolí. A zde Lubo Kristek nastínil, že by to všechno mohlo být ještě lepší. Někde ve čtvrt na něj totiž čeká jeho krásná milenka. Chvíli se hladí a líbají a přesně ve čtvrt dojde ke spojení. Oba si to velice užijou, rozloučí se, milá volá, že na něj počká. Sisyfos rozradostněný ze setkání si dojde pro balvan a tlačí ho nahoru. Je spokojenej, brouká si, protože ví, že ve čtvrt se zase potká s dámou svého srdce. Mnohdy před vrcholem zahazuje kámen sám, jen navenek to vypadá, že v tom mají prsty bozi.
Krásné poselství pro lidstvo. Nebuďte nasraní ze zdánlivě zbytečné práce, nenechte se znechutit. Odměna vás nemine.

Lubo Kristek má velmi blízko k jazzu. V cizině hrával v různých kapelách a dodnes rád zasedne ke klavíru, aby vypustil stavidla jazzového neklidu. Všude, kde se Lubo pohybuje, mívá nějaký klavír, aby hudba mohla tryskat. A protože hudba je pro něho zcela zásadní, je v mnoha performancích, sochách, obrazech, happeninzích, tedy obecně ve všech jeho asamblážích hlavním hrdinou buď hudba sama, nebo hudební nástroje.

Jeho dům skrývá ohromnou asambláž od přízemí až po střechu. Říkal mi Lubo, že by ještě rád nějak zachytil zvuk všech těch nástrojů v asambláži v jediném tónu. Tedy něco, jako když se zvuk utrhne a posluchače zavalí.
Kristkův dům je pro mě živej organismus, kterej se neustále mění a doplňuje.

Celá ta hudební asmabláž v chodbě, ten vodopád shora a vodotrysk zdola se jmenuje HUDEBNÍ SURSUM.

Lubo Kristek vysvětluje štábu, že je jen prostředníkem snů, které k němu přicházejí, a on je jen realizuje. Sám tomu říká: Já nejsem autor, já do toho jen kecám.

Pan redaktor z Práva si točí Lubo Kristka na mobil. Ach ta technika. Přesto jako první o Kriskově domě referoval Blesk, který na tiskovku žádného redaktora nevyslal. Inu Blesk.

ČTK a iDnes.

Camus v Mýtu tvrdí, že jedinou skutečnou úlohou člověka, zrozeného do absurdního světa, je žít, uvědomovat si vlastní život, vlastní vzpouru, vlastní svobodu.

Albert Camus: „Nejdříve jsem chtěl vyjádřit negaci. Ve třech podobách. Románové: to byl Cizinec (L'étranger). Dramatické: Caligula, Nedorozumění (Le malentendu). Ideologické: Mýtus o Sisyfovi (Le mythe de Sisyphe)."

Pocit absurdity, který se může vynořit na nároží kdejaké ulice, dokáže zalomcovat každým. Jako takový je tento pocit ve své zoufalé nahotě, ve svém nevyzařujícím světle, nepostižitelný. Tato potíž si zaslouží, abychom o ní uvažovali. Je patrně pravda, že lidé pro nás zůstávají provždy neznámí, že je v nich vždycky cosi nezlomného, co nám uniká.

Lubo v chodební asambláži popustil uzdu objevitelské vášni a vyvinul několik velmi specifických hudebních nástrojů. Například Mandolínu da gamba nebo typické moravské didgeridoo.

Kromě toho zásadního orloje je dům vyzdoben tišnovskou lokálkou, která tu jezdila za Kristkova mládí. Lubo na ni vzpomíná s nostalgií. A bývá často v náznacích i na spoustě jeho obrazů.

Vzpínající se ruce skrývají tajemství, které vám neprozradím. Ale však se jednou dočkáte a sami uzříte.

První setkání od zahájení tiskovky.

Fotografové a novináři jsou určitě docela šokovaní, ale umně to skrývají, protože jsou profíci.

Ještě minutku a jsou v sobě.

Teď! Ten balvan za to stojí.

Cyklus Sisyfiade aneb Balvan v čase.

Vzadu na zahradě je TOTEM SOUČASNÉ CIVILIZACE. Z jednoho televizního vystoupení na ČT1 v roce 1994, kdy se Lubo Kristek vrátil z Německa domů.

Obličejová relikvie.

Malá černá figurka nenápadně ukrytá v trávě je eskymáckej bůžek z Lubova dědictví po předcích.

Lubo v asambláži umně a láskyplně kříží různé druhy nástrojů a očekává překvapení.

Celý vodopád nástrojů začíná u stropu letícím křídlem.

Hejno H(o)US(l)Í na hlavou.

I kontrabas od Cigána.

Bacha, bude se fotit.

Nostalgické vzpomínky na vlak do stanice dětství.

Když štáby odešly, sedli jsme si s Lubem v kuchyni pod žlutou kytku a Iveta nám udělala kafe. Lubo mi prozradil své další tvůrčí tajnosti, protože ví, že je neprozradím.

Bývám vždy unešen a fascinován, když vidím u sochařů v ateliérech modely objektů, které se jim v hlavě urodily, a ten modýlek vypadá tak nesplnitelně, tak utopicky a idealisticky. A pak uplyne ta správná inkubační doba nemoci zvané tvorba a sen se změní v realitu. Jsou umělci, kteří dovedou své polystyrén-papírovo-dřevěné modely realizovat s až nehoráznou přesností.

Stejně tak bývám fascinován skicami, které si malíři dělají, než se pustí do znásilňování plátna vypnutého na blindrámu. Tato asambláž nese jméno HARLEKÝNA V POKUŠENÍ.

Lubo je naplněnej jazzem a ten přetlak musí někudy a někdy ven.

Klavír je pro Luba ideální přetlakový ventil.

Nehovořím o umění forem nebo barvy, kde vládne výhradně popis ve své nádherné skromnosti. Výraz začíná tam, kde končí myšlenka. Filozofie těch adolescentů s prázdnýma očima, kteří zabydlují chrámy a muzea, byla převedena na gesta. Pro absurdního člověka je taková filozofie poučnější než veškeré knihovny. Z jiného aspektu to platí i o hudbě. Pokud nějaké umění nepřináší žádné poučení, pak je to právě toto. Hudba je natolik spřízněna s matematikou, že od ní převzala i její neopodstatněnost.

Česká televize si zaznamenala do archivu Kristka jazzmana.

Avšak veškeré vědění této země mi neposkytne nic, co by mě ujistilo, že tento svět je můj. Popíšete mi ho a naučíte mě ho zařadit. Vypočítáte jeho zákony, a protože žízním po vědění, připustím, že jsou pravdivé. Ukážete mi jeho mechaniku a moje naděje vzroste. Zcela nakonec mě poučíte, že tento přenádherný a rozmanitý vesmír lze zredukovat na atom a že atom se dále redukuje na elektron. To všechno je v pořádku a čekám, že budete pokračovat. Vy ale začnete vykládat o neviditelném planetárním systému, v němž elektrony obíhají kolem jádra. Vysvětlíte mi ten svět pomocí obrazu. Pochopím, že jste se dostali k poezii: nikdy se už nic nedovím.

Za chvilku zas.

Lubovi se moc nelíbí značky v okolí, ale mně se zrovna tahle kombinace líbí. No uznejte sami. Ve čtvrt má dojít k aktu, ale značka zakazuje stání.

Jakmile absurditu rozpoznáme, stává se vášní, tou nejdrásavější ze všech. Avšak zjistit, zda můžeme žít se svými vášněmi, zda můžeme přijmout jejich prvotní zákon, znamenající spálit srdce, které tyto vášně zároveň opěvují, to je otázka.

Čtyřiadvacetkrát za den vždycky ve čtvrt. Jen aby se i tato činnost nakonec nestala sisyfovskou prací. Úmornou, nekonečnou a beznadějnou. Záleží jen na nás.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
důležitá poznámka pod čárkama: kurzívou jsou ve fejetonu označeny části z knihy Albert Camus Mýtus o Sisyfovi. Omlouvám se, že jsem tak důležitou informaci umístil až na konec textu, takže mohli někteří z vás nabýt dojmu, že tu moudře kafrám já, a on to zatím Albert.