Jak (ne)objevit Ameriku
(aneb jak se plánujou čundry)

Česko je přímo prošpikované krásnými místy a snad nejlépe ze všech zemí je vzorně označeno mnoha turistickými značkami. Na rozdíl třeba od Ameriky nebo Austrálie. Turistické mapy vydávané v Česku patří k nejlepším na světě. I aplikace Mapy.cz jsou čím dál lepší. Zpočátku to cucalo příliš energie z mobilu, ale teď už to mají vychytané. Na rozdíl od jiných gigantů, třeba od Google maps, jsou Mapy.cz pro turisty to nejlepší.
Volná neděle a dobrá předpověď počasí lákala k nějakýmu výletu. Rozhodl jsem se, když mi byla udělena ta důvěra, že zkusíme Berounsko. Ze Zdic do Srbska. Kolem Koněpruských jeskyní a taky s malou odbočkou do Ameriky. Mapu jsem vzorně vyexportoval jako GPX i uložil do cloudu. Řekli jsme i sousedce Miladě, jestli nechce s náma. No a v neděli ráno jsme všichni tři vyrazili.

Dopravní spojení je výborné. Panťákem na Masaryčku a z hlaváku do Zdic přímým rychlíkem Otava. Je to rychlík o dvou vozech. Kupodivu nebyl ani úplně narvanej. Času bylo dost, tak jsme si na hlaváku stihli koupit i sváču a kafe, protože po cestě na nás nečeká žádná hospoda s rozevřenou pípou. To je snad jediné mínus té trasy.

Milada vzala ikonické polomáčené sušenky, Olina koupila jakousi mřížku ke kafi.

Poslední stanicí před Zdicemi je WC Porucha.

Zdice nás vítají opatrným upozorněním, že léto je už v prdeli.

V řece Litavce se prohánějí hejna pstruhů ani voda nesmrdí.

Litavka a slunce.

Vypadá to na výlet s pěknejma výhledama.

Jo, a v té Americe si potřebuju vyfotit pár obrázků, ke kterým jsem se doposud nedostal.

Vyčůrat do kmene stromu čůrajícího chlápka dokáže jen čůrající chlápek. Tady si gender hnutí ani neškrtne.

Pole sklizená. Dokonce to tu vypadá co do remízků příjemně nesjednoceně.

Mé dámy statečně pochodujou vpřed, už teď bych jim mohl prozradit, že jdou blbě. Ale neudělám to, protože to zatím pořád ještě nevím.

Jde totiž o to, že cesta se příjemně vinula alejemi, výhledy byly poutavé a já jsem si velkopansky nechal mobila v kapse, protože tady se přece zabloudit nedá.

Tam dole v dáli jsou asi Zdice.

Kouknul jsem se zběžně do mobila, kontroluju trasu, vidím směr Neumětely a při pohledu na tu kobylku jsem si vzpomněl na Šemíka. Jo, už tady jsem měl zbystřit, ale ten Šemík, ten mě rozptýlil.

Šlo o to, že jsem si trasu připravenou doma z lakoty o elektrickou energii v mobilu vypnul, bývá označovaná červeně. A když jsem si mapu zase zapnul, červená nit se tu příjemně vinula 2D krajinou a krásně odpovídala i té 3D.

A zatímco si holky špitaly o kdečem, já jsem odbíhal za záběry a zase se vracel, pak je doháněl a tak furt dokola.

Kolem hotelu Colorado.

Kolem ještě zavřenýho salůnu, i když pintu piva bychom přivítali.

A taky kolem banky s pračkou na peníze.

Naše naplánovaná trase se definitivně vzdálila a my jdeme jinej výlet. Stále však nic netušíme. Teda já.

Holky jdou statečně a vypadají, že jsou ještě při síle. Jdeme furt vpřed a furt úplně blbě.

Neumětely, Neumětely, mrmlám si v duchu, když přestávám snít o kravinách. Neumětely, Šemík, Horymír, Vyšehrad... Po stopách dávné historie Horymír si to sral k Neumětelům na Šemíkovi a my teď taky. Pěšky.

No jo, ale Neumětely v mým plánování přece nebyly. Holky už jsou hodně přede mnou, kouknu znova na mapu a tu mi dojde ten omyl. Jdeme po červené turistické značce a ne po červeně označené naplánované trase. Měli jsme kdesi odbočit na žlutou. Matně si to v hlavě přehraji a už vím, že ta žlutá vedla po silnici, zatímco červená krásnou alejí. Tam jsem to posral. Vzpomínáte si ještě na tu fotku se dvěma motorkářema? Tam jsme měli jít chvíli po silnici tak jako jeli oni.

Nasadím tempo a dobíhám holky, které ještě v Málkově správně drží směr Neumětely, to je špatně. Potupně musím přeplánovat trasu, musíme doleva. Olině se to nezdá, na mapě to vidět nechce, konzultovat taky ne. Celá tíha mýho turistickýho selhání leží jen na mě, nenajdu spolupachatele. Účelovka, kampáň.

Nova trasa vypadá taky zajímavě, ale je poněkud delší. Naštěstí by brblání situaci neulehčilo, tak obě dámy svorně nedržkujou a pochodujeme dál.

Až do vesničky Borek.

Kostel svatého Mikuláše.

Náměstíčko v Suchomastech.

Suchomastský rybníček. Tam na druhé straně ve stínu stromů si dáváme druhou svačinku, doplňujeme tekutiny a sežereme pár gumovejch medvídků. Čeká nás naučná stezka, která zatím po žádné turistické značce nevede.

Naštěstí jsou výhledy malebné a furt je na co čučet. Pár prudkejch výstupů sice z Milady odsálo dost sil, ale furt to jde.

Mně se ta cesta líbí, jenže já nejsem směroplatnej, mně se líbí všecko a všude.

V Tobolce přiznávám, že cesta bude poněkud delší. Rafinovaně výslednou hodnotu zaobaluji do úvahy, že kdybysme se vyhnuli na té správné trase Americe, tak ta naše nová trasa bude celkově okolo 20 kilometrů. Snad proto, že si holky šetří síly, nic nenamítají.

Teď zrovna jdeme po té naší žluté, je to však jinde a v protisměru. Tudy bychom nešli, kdybych to nezvoral.

Párkrát jsme si cestu pro jistotu zkrátili přes kukuřičný sklizený pole, ale je otázkou, jestli jsme si tím pomohli, protože jít po strništi po kukuřici není žádná slast. Srbsko se však neustále a nekompromisně přibližuje.

Tady, v Kulišovně jsme už skoro v cíli a dámy se přestaly přetvařovat.

Tuhle hospodu nám slibovala i ta správná trasa, kterou jsme nešli. Všecky cesty vedou qvíčepu. Krásná studená plzeň všechno zachraňuje, dokonce stíháme i ten správnej vlak, kterým jsme chtěli jet původně.

U piva si koupíme přes mobilní aplikaci "Můj vlak" - další česká báječná vychytávka - lístek zpět, dobelháme se na nástupiště zastávky Srbsko, za chvilku přijíždí panťák S7. Je narvanej, ale nám se podaří si sednout.

Milada vyhrožuje, že už se ze sedadla nikdy nezvedne, ale kecala. Dojeli jsme se zpožděním na hlavák a pak ještě panťákem S1 do Běchovic. Víte jak neobjevit Ameriku? Stačí trochu zakufrovat.