Setkání v New Yorku
(Díl pátý - Socha svobody)

Dnešní program je na přání Oliny, strašně moc chce vidět zblízka Sochu Svobody. Honza na mobilu zařídil lístky a vyrážíme po obligátní snídani - dozen vajec a pytel bagelů - do naší čím dál víc oblíbenější podzemky.

Zeptal jsem se Roušovny, jestli jí nestačí tahle replika Sochy Svobody s ohledem na současnýho prezidenta, ale prej, že chce vidět tu pravou.

Sochu Svobody najdete na Liberty Island, takže se tam dostanete jen lodí.

Vyrážíme na Ostrov Svobody kolem piéru A a za ním se krčí muzeum židovského dědictví - památník holokaustu.

Loď je plná na všech palubách. Ti, co tam už byli víckrát, zůstávají pokoutně dole pod střechou, vědí, jak venku fučí.

Loď je i plná děcek, mají to jako školní výlet.

Z lodi je krásnej výhled na všechny strany. Hlavně takovej klasickej NYC pohled profláklej z různejch časáků jako třeba National Geograpic.

Lítají tu helikoptéry malý jako rackové. A nebo spíš rackové velcí jak helikoptéry.

S oblibou zdůrazňuju, že Amerika je zemí neomezených možností. Dřív jsem měl na mysli to, jak je vstřícná k tomu, aby se tu člověk mohl krásně rozvinout a ukázat, jakej je frajer a jak je pro svět důležitej. Po posledních prezidentskejch volbách jsem poněkud zmalomocněl, ale pak mi došlo, že i nadále platí, že to je země neomezenejch možností a úplně klidně si zvolí do čela svý země něco jako Trumpa.

Pohled na New Jersey.

Pohled na racka a pohled racka.

Je jich tu jako nasranejch. Jsou to skvělí letci.

Manhattan. To nejvyšší je opravdu to nejvyšší One World Trade Center.

Kdysi v Sydney nás drzej racek v letu okradl o bagetu s tuňákem, tady je jinej gang, klidně si troufne i na pochodeň Sochy Svobody.

Konečně vidím Sochu Svobody na vlastní oči. Hlavně taky kvůli Olině. Já bych třeba raději do jazzklubu Blue Note nebo Cotton Club, ale nakonec zjišťuju, že to byl výbornej nápad.

Plujeme i kolem slavnýho Ellis Island, ale na něj vstupenku nemáme.

Vrátím se ještě krátce k bezpečnostním procedurám, než se dostanete na loď. Těch checkpointů je během výletu víc. První je před nástupem na loď a je důkladnej. Vyslíknul jsem se do trička a všecko naházel do rentgenu. Prošel jsem bez problému rámem i moje propriety projely v pohodě. Jedinej, kdo se zasekl, byla Bibi. Starej, pomačkanej, ale usměvavej celník hrábl Bibi do batohu a vylovil s mnoha otazníky na čele její bakelitovej foťák Pionýr.

Bibi se mu snažila vysvětlit, že to je obyčejnej starej, hodně starej bakelitovej foťák. Pro celníka to bylo vysvětlení velmi nepřesvědčivý. Copak něco takovýho může mít v baťohu mladá holka, dyť má přece ajfouna? Nakonec, když viděl naše rozchechtaný ksichty, se usmál taky, hodil Pionýra Bibi k mikině do baťohu a my jsme se mohli nalodit.

Na ostrově Svobody je lidí jako podzimního listí. V parku se tyčí ti, kdož se na soše podíleli nejvíc. Jsou to skulptury hodně podobný Giacomettimu, ale já vím (mám to našprtaný), že autorem je Phillip Ratner, americkej sochař. Pětice soch tu není zas tak dlouho, vznikla na počest stýho výročí vzniku sochy a prej i trochu na oslavu velké rekonstrukce v osmdesátejch letech.

Bez těchto pěti osobností by asi socha Svobody nikdy nevznikla. Édouard de Laboulaye (1811-1885). Francouzskej historik a politolog a filosof, kterej přišel s nápadem věnovat sochu USA jako dar k oslavě svobody a konce otroctví. Možná v tom bylo i trošku uštěpačnosti??? Od Francouzů by to sedělo.

Frédéric Auguste Bartholdi: Francouzskej sochař, ten Sochu Svobody navrhl a vytesal model. Říká se, že tvář sochy modeloval podle své matky, Charlotte.

Bez tohohle chlápka by se pravděpodobně sochařův nápad v požadované velikosti asi nepodařilo postavit. Alexandre Gustave Eiffel (1832-1923). Geniální inženýr navrhl vnitřní ocelovou kostru. Vlastně to nejdůležitější na celé soše. Zkušenosti ze Sochy Svobody pak zúročil, když navrhoval svou slavnou Ajfelovku.

Tenhle pán se na vzniku podílel velmi zásadně. Sice neuměl seknout do kamene a počítat konstrukce už vůbec neuměl, ale byl šikovnej manažér (pro některé nebezpečnej manipulátor). Joseph Pulitzer: Novinovej magnát (zakladatel své - Pulitzerovy ceny), kterej uspořádal bombastickou sbírku mezi obyčejnejma Američanama, aby se vybraly peníze na stavbu podstavce sochy.

Francouzi slíbili sochu, ale jedině, když Američani vybudujou správnej a důstojnej sokl. Mocnejm a vlivnejm se do toho nechtělo, měli plno keců. Americkej Kongres odmítl uvolnit prachy a stát New York taky. Výbor pro stavbu podstavce byl na mizině a stavba se zastavila u základů. Socha přitom už v bednách trčela v newyorským přístavu. Bohatí Američani odmítali přispět, protože sochu vnímali jen jako „dar pro New York“, nikoliv pro celý USA. Ostatní města (jako Boston nebo Philadelphia) dokonce nabízela, že podstavec zaplatí, pokud se socha přestěhuje k nim. Pulitzer rozjel sbírku. Přispěly desítky tisíc obyčejnejch Američanů. přispívali i chudí. Někdy třeba jen dva centy. Pulitzerovi se nakonec podařilo příslušnou částku vybrat a sokl se podařilo dobudovat. Byl to vlastně takovej první moderní úspěšnej „crowdfunding“.

Emma Lazarus: Americká básnířka, jejíž slavnej sonet „The New Colossus“ (Nový kolos) s verši o „vítání chudých a utlačovaných“ je vyrytej na desce v podstavci sochy:

Ne jako drzý obr řecké slávy,
s dobyvatelskými údy, kráčejícími obkročmo ze země na zemi;
zde u našich mořem omývaných bran při západu slunce
bude stát
mocná žena s pochodní, jejíž plamen
je uvězněným bleskem, a její jméno je
Matka vyhnanců. Z její ruky jako majáku
září celosvětové přivítání; její mírné oči velí
vzdušnému mostu, který tvoří dvojčata měst.
„Chraňte, starobylé země, svou legendární okázalost!“
volá tichými rty.
„Dejte mi své unavené, své chudé, své schoulené davy toužící po svobodném dechu,
ubohý odpad vašeho hemžícího se břehu.
Pošlete mi tyto, bezdomovce, bouří zasažené,
zvedám svou lampu u zlatých dveří!

Frederic Auguste Bartholdi

Phillip Ratner je dost uznávanej americkej sochař. Specializuje na sochy historickejch osobností. Jeho práce najdete nejen na Liberty Islandu, ale také například v muzeu na Ellis Islandu nebo v Smithsonian Institution ve Washingtonu, D.C. Jeho styl pro tuto konkrétní zakázku byl zvolen tak, aby byl realistický a vzdal důstojný hold těmto „otcům a matkám“ projektu.

Verrazzano-Narrows Bridge: tenhle most (bacha plochozemci) už musel tak trochu počítat se zakřivením zemskýho povrchu, protože ty dvě nosný věže vysoký 211 metrů nejsou vzájemně rovnoběžný. Věže jsou od základny od sebe o 41 milimetrů odkloněný. Jinak by konstrukce nepasovala. Kromě toho most solidně dejchá kvůli tepelný roztažnosti. V létě je kvůli vedru až o tři a půl metrů níž. 54 let se most - pojmenovanej po italským mořeplavci - jmenoval blbě „Verrazano-Narrows Bridge“. V roce 2018 to opravili a přidali to chybějící z.

Joseph Pulitzer, sám imigrant maďarskýho původu a majitel novin The World, se vrhl do propagace sbírky. 16. března 1885 vydal v novinách vostrej úvodník. Kritizoval milionáře, že se rozhodli stavbu bojkotovat, i když mají hromady peněz. Prohlásil, že socha není darem od francouzskejch milionářů americkejm milionářům, ale darem lidu lidu. Slíbil, že v novinách vytiskne jméno úplně každýho dárce, bez ohledu na to, jak malou částku pošle. Tento tah vyvolal obrovskou vlnu solidarity, no a taky lidi chtěli vidět svoje jména v nejčtenějších novinách té doby. Během pouhejch pěti měsíců se vybralo potřebnejch 100 000 dolarů (což by dnes bylo zhruba 3 miliony dolarů). Víc než 120 000 lidí poslalo peníze. Drtivá většina darů byla nižší než jeden dolar. Děti posílaly svoje kapesný (často jen 5 nebo 10 centů). Jedna malá holčička poslala 60 centů jako „příspěvek od osamělé malé holky“. Skupina dětí z mateřský školky v New Jersey vybrala 1,35 dolaru a poslala ho s dopisem. Lidi z chudinskejch čtvrtí odevzdávali svoje drobný úspory.

To je naše hvězdná pěchota. Na ostrově Svobody fučí jako sviňa. Studeně. Nejzodpovědněji se oblíkla Olina. Já, jako obvykle, jsem podcenil všechno. A zima mi teda docela byla. Ani Nikon mě nezahřál.

Molo pro lidi zavřené. Jehla vlevo je One World Trade Center. Nejvyšší domek v USA i na celé západní polokouli.

Ostrov Ellis. Třídírna imigrantů. Když připlouvala záoceánská loď z východu plná imigrantů do New York Harbor, byla Socha Svobody to první, co cestující uviděli. Proto se jí taky začalo říkat „Matka vyhnanců“ (Mother of Exiles). Bohatí byli odbavení už na lodi a mohli vyrazit nakupovat do Manhattanu, ti chudí museli projít poměrně složitou procedurou na Ellisu. I když zásadní většina imigrantů prošla (tenkrát), přesto asi dvě procenta sítem neprošla (nemoci, nebo politika) a mazali zpátky. Což bylo dalších až dvacet dní na hnusný lodi.

Vydrásali jsme se na horní verandu. Krásnej výhled a kurevskej vichr.

Nákladní přístaviště s jeřáby. Ty na zimu netáhnou.

Shora vidíme, jak se dělníci pinoží s dlážděním. Kdo z vás to má? Vyhřívanej chodník kolem Sochy Svobody.

Pořád nemůžu uvěřit, že na vlastní oči čumím pod sukně Sochy Svobody.

Jestli se nepletu, tak tenhle most na horizontu je Brooklyn Bridge. O něm určitě taky něco napíšu. Někdy.

Pytle s pískem a One World Trade Center.

Nesedat, nestoupat nelehat...

Včetně podstavce měří socha 93 metrů a představuje ženu, která ve zdvižené pravé ruce drží pochodeň, v levé ruce pamětní desku s datem přijetí Deklarace nezávislosti (4. července 1776). Pochodeň, která od špičky plamene ke spodní části rukojeti měří 8,8 metru, je přístupná po 12,8 metru dlouhém žebříku uvnitř ramene (tento výstup byl veřejnosti přístupný od roku 1886 do roku 1916). Výtah vyváží návštěvníky na vyhlídkovou plošinu v podstavci, na kterou se lze dostat také po schodišti, a točité schodiště vede na vyhlídkovou plošinu v koruně postavy. Za příplatek.

Roušovna vylezla ze Sochy Svobody.

Honza taky.

Asi to je docela fuška udržovat takovej kolos v kondici.

Vevnitř je i docela obsáhlý muzeum se zajímavostma.

Tohle jsou jakési halucinační studie.

Nevím, kdo je tenhle Lenin, protože jsem si to nezapsal do hodinek.

Pár dobovejch fotek z budování sochy. Frédéric Auguste Bartholdi původně spolupracoval s Eugènem Viollet-le-Ducem, ale po jeho smrti najal Gustava Eiffela. Eiffel navrhl revoluční vnitřní železnou kostru, která dovoluje měděnýmu „plášti“ se volně pohybovat při silném větru nebo změnách teplot. Plášť je tvořenej z měděnejch plátů tlustejch jen 2,4 mm. Postupně celá socha zezelanala, jak už to tak měď dělává.

3D studie.

Kohosi dokonce napadlo, jestli by to nemohl bejt třeba někdo jako Rhodos.

Socha Svobody vzbuzovala všechny emoce. Byla často haněná.

Socha je vyrobena z měděných plechů, ručně tepaných do tvaru a sestavených na rámu ze čtyř gigantických ocelových podpěr, který navrhl Eugène-Emmanuel Viollet-le-Duc a Alexandre-Gustave Eiffel. Kolos byl slavnostně předanej americkýmu vyslanci ve Francii Levi Mortonovi (pozdějšímu viceprezidentovi) v Paříži 4. července 1884. V roce 1885 byla dokončená socha, vysoká 46 metrů a vážící 225 tun, rozebraná a přepravená do New Yorku. Podstavec navrhl americkej architekt Richard Morris Hunt a byl postaven na hradbách pevnosti Fort Wood na ostrově Bedloe's Island. Sochu na podstavci odhalil prezident Grover Cleveland 28. října 1886. V průběhu let prošla pochodeň několika úpravami, včetně přestavby na elektrický pohon v roce 1916 a jejího přepracování (s repoussé mědí potaženou zlatými listy) v polovině 80. let 20. století, kdy byla socha opravena a restaurována americkými i francouzskými dělníky u příležitosti oslav stého výročí, které se konaly v červenci 1986. Místo bylo zapsáno na seznam UNESCO, Seznam světového dědictví, v roce 1984.

První, co imigranti viděli, když dopluli do Ameriky, byla Socha Svobody.

Socha Svobody je univerzální koncept. Pochodeň symbolizuje osvícení a cestu ke svobodě. Současná pochodeň je z roku 1986 a je pokryta 24karátovým zlatem. Původní pochodeň z roku 1886 je vystavena v muzeu na ostrově. Socha drží v  levé ruce desky s nápisem JULY IV MDCCLXXVI (4. července 1776), což je datum vyhlášení nezávislosti USA. U nohou Lady Liberty leží přetnuté okovy a řetězy, což symbolizuje osvobození z pout útlaku a konec otroctví. Často přehlíženej detail. Teď mě za to někdo nařkne za levičáctví, libtardismus, demokratismus a další zločiny, woke a tak.

Odpůrci Sochy Svobody si nezadají z brněnskými brblaly. Ale je jich tu míň. Myslím, že na tenhle symbol jsou Američani docela pyšní. Symboly tu docela fungujou.

"humor"

Koruna se sedmi hroty, který představujou sedm moří a sedm kontinentů světa.

Origami jako kráva.

Socha Svobody a hydrant na vodu.

Než vstoupíte do útrob Sochy Svobody, prohlídne si vás zkušený oko strážce či strážkyně, vyhodnotí velikost batožiny a většinou tě vyžene ke skříňkám. Není mi jasný, jak se jim podařilo optimalizovat množství skříněk, ale prej je skoro dycky jen pár skříněk k dispozici. Stojí to čtvrťák, nejdůležitější mince v Americe, protože bez ní si ani veřejně nevyperete. Dřív bez čtvrťáku nešlo zaparkovat nebo telefonovat z budky. Když bydlíte v nějakým činžáku, kde je k dispozici společná pračka se sušičkou, tak jedou na čtvrťáky.

Mraky lidí, co navštěvujou Sochu Svobody, se míjí na molu s mrakama lidí, co ji už navštívili. Je tu obrovskej mumraj. Celej den jezdí lodě z pevniny na ostrov a vozí lidi sem a tam. Někde jsem se dočetl, že ročně Sochu svobody navštíví skoro 5 milionů lidí.

A ještě jedna zajímavost. Do Sochy Svobody udeří blesk zhruba 600 krát za rok.

Promrzlí a spokojení jedem zpátky na pevninu.

Tentokrát už zůstáváme dole pod střechou, ať mrznou jiní.

Kdoví, jestli se vynálezci newyorskejch mrakodrapů neinspirovali dřevěnejma pilířema na piérech.