Svatba ze žlutého kovu
(půl století je proti věčnosti prd)

Naše svatba se odehrála v horách. Předcházel tomu tak trochu voser ze strany našich rodičů, protože prudili a bránili nám, abysme spolu mohli jen tak bydlet. Moje máma měla strach, co tomu řeknó sósedi, že je u nás přes noc CIZÍ HOLKA. No a Olinin tatínek byl ještě větší bourec, ten mě dokonce v noci vyhazoval z Olininé postele i z bytu. Zavinili si to sami. 4 měsíce po tom, co jsme spolu začali chodit, jsme se vzali a sebrali tak prudilům vítr z plachet. Jiná doba. Prudérní. Sósedi museli držet hubu a Olda už mě nevyhazoval z bytu. Za to ta rychlá svatba stála, i když mě před svatbou mama varovala. "Rozmysli si to dobře, Dušánečku." Svatbu jsme si vymysleli takovu romantickou pro ostrý horaly. Na chalupě v Ostružné. Nejbližšího oddávající úředníka jsme našli v Branné, Olina to tam jela vyřídit, já jsem vymyslel, jak jinak, vtipný oznamko, a 29. 11. 1975 ve 12:00 proběhla svatba. Možná to bylo v 11:00.

Hory jsou zrádné, takže do sobotního rána nasněžilo a teplota klesla docela zásadně pod nulu. Jsme úsporná dvojka, takže Olina si půjčila květovaný šaty z tanečních mé sestry Aleny. Myslím, že šaty šila naše babička Karlička. Já si oklepal prach a vyhnal moly z maturitního obleku.

Obuli jsme si pořádný boty do zimy, slavnostní boty jsme si dali do igelitky a třemi auty na několikrát jsme se přesunuli z chalupy do Branné. Zleva Olinina máma Irena, moje máma Libuše, Olina s kytkou a já v kožíšku po někom.

Radnice v Branné byla v rekonstrukci, tak operativně připravili nějakou místnost ve fořtovně vedle devítiletky. Na promrzlé chodbě jsme se převlíkali z cestovních válenek a tuleních kožichů do slavnostních rób.

Musím něco technického vysvětlit. Kdyby to byla svatba někoho jinýho, odfotil bych si to sám, ale takhle to nešlo. Poprosil jsem proto naši kamarádku Naďu, aby nám svatbu vyfotila a dal jí svýho Pentacona six a udělal krátkou instruktáž o ovládání. Byla krátká asi až moc. "Tady tímhle kolečkem ostříš, tady na tohle kolečko v žádným případě nesahej, to je clona. Byla nastavená na 2,8. Tady se to natahuje a tady mačkáš." Naďa se tvářila poučeně, Akce mohla začít.

Hudbu jsme si nahráli sami na kazetu a použili kazeťák mýho táty. Hudba, která náš obřad provázela bylo od Stravinskýho Svěcení jara. Oddávající úředník byl nejnervóznější figurou z celé svatby, prej naposledy oddával před dvaceti lety, protože v Branné se nikdo vdávat ani ženit nechce a jezdí raději od normálního města.

Připravili se na to roztomile. Možná i záclony přeprali. Svatebně úřednickej proslov mě nebavil, ale vyslechli jsme si několik užitečných rad a myšlenek. Tou nejvíc erotickou radou byla poznámka oddávajícího, že budeme muset v životě manželském překonávat různé manželské přepážky a pak slavný tautologický výrok, kterému se nedá nic vytknout: "Bez lásky nemůže být láska." Naďa fotila jak zběsilá. Svěcení jara dohrálo z chrchlavýho kazeťáku - proslov trval příliš dlouho a do ticha falešné oddací síně se rozezněl šílený "Let čmeláka" Arama Chačaturiana, kterej se nehodil ani na naši potrhlou svatbu. Všichni v cimře znehybněli. Oznámil jsem jen: "Moment," a šel jsem zastavit kazeťák, převinout zpět a pustil Svěcení znova, raději hodně potichu a vrátil se na místo. Obřad pokračoval. Naďa fotila.

Dalším zádrhelem bylo, že jsme neměli normální prstýnky, ale jen takový kousek zkroucené elektrody z iontoforézy. Vystřihla nám je Dana obyčejnejma nůžkama. Byly na tácku, ale úředník měl pocit, že to není důstojný, tak prstýnky ignoroval a místo toho zákeřně vyndal odkudsi skleničky a Sovetskoje Igristoe - sovětské šampaňské. To zase vykolejilo mě, protože tehdy jsem byl fanatický abstinent, co nežral ani rumový pralinkykvůli rum v názvu. Olina stihla nenápadně vychlastat obě skleničky.

Důkazné foto se šampáněm

Ještě podpisy.

Podpis mýho svědka sestry Dany.

Olina to podepsala.

Dostali jsme ještě pamětní diplom, ale ten jsme si neprohlíželi.

Strejda mi nasadil chomout, protože prej svatba bez chomoutu není svatba.
Ještě ten technickej dovětek. Když Naďa fotila, tak první, co udělala, že se dotkla toho zakázanýho prstence od clony a z 2,8 to nastavila mimoděk a nevědomky na 22 a takto nastaveným foťákem odfotila celej obřad vevnitř. Ale to jsem zjistil až doma v temné komoře, když tyhle svitky byly po vyvolání a ustálení téměř čiré. Ani jedna fotka ze svatebního obřadu, to už je dobrej výsledek. Kovářova kobyla a tak dál, všichni se mě ptali, kdy budou fotky. Nezbývalo mi než nastudovat Kulhánka a pak i Přemysla Koblice a nakoupit chemikálie na fyzikální zesilovaní podexponovaných filmů. Ty moje filmy nebyly ani podexponované. Nebylo na nich prakticky nic. Jen teoreticky se tam krčilo pár zrnek stříbra. Fyzikální vyvolání moc nepomohlo, jen to vypadalo ušmudlanějí. Napadlo mě to zkusit ještě několikrát, čímž jsem docílil toho, že tam nějaký šmouhy z chemikálií vyrostly a při velmi opatrné expozici na ultratvrdej papír FORTE v podchlazené vývojce něco málo vylezlo. Bylo to hnusný a tak jsem to ještě zhoršil natónováním nahnědo. Hrůza. Moc se mi s tím na veřejnost nechtělo, ale překvapilo mě, kolik lidí si to nakonec pochvalovalo, že jako "umělec" se nezapře. Nerozumím tomu. Fotky nakonec skončily v nějaké krabici od tenisek a byly dlouhá léta klid. Když jsem začal digitalizovat negativní archiv, zkusil jsem ještě sílu digitalizační, takže něco se tam ještě víc objevilo. Ty fotky zvenku, ty jsem trochu uměle zase naopak zkurvil, aby se k těm slabejm hodily.

Je po všem, venku je děsná kosa, ale potřebujem nějaký fotky.

Diplom,který jsme dostali nás dost rozhodil.

Druhej svatební polibek v kose před základkou.

Tenbtokrát zprava: Karel - partner od Olininé mámy s nezbytným cigárem v ruce, vedle něho Irena - Olinina máma, Pak Olina, zkroucenej já, moje mama Libuše a úplně vpravo můj tata Jura.

Ještě společné foto svatebního týmu. Zprava: Moji bratranci Ivan a Martin, Karel, Irena, dřepící Dana, Olina, dřepící sestra Alena, já, mama, Olinin dřepící svědek Macarát a můj tata. Celá akce měla ještě dohru v tom, že jedno z těch tří embéček, který nás z Ostružné dovezly do Branné se porouchalo, takže Macarát, Dana a já jsme si stopli náklaďák, kterej nás vzal do Ostružné, ale museli jsme se ještě stavit v kravíně nakrmit telata. Telatům se můj oblek líbil a na chalupu jsem přijel solidně proslintanej.

V archivu jsem našel fotku z jediné zlaté svatby ve vesmíru našich rodů. Olinina babička s dědečkem se dožili taky zlaté svatby, Byli jsme tam, koláčků a jídla nepočítaně, oddávající úředník, prostě klasická svatba. To se nám naštěstí vyhnulo. Na té fotce je babičce Marii o rok víc než dnes Olině a dědečkovi Vilémovi o dva roky víc než mně teď.

 

Toto je taková, jak to jen říct, asi největší pecka té naší slavné svatby. Kdo z vás to má?

Několikrát během těch padesáti let, když jsme vyprávěli o svatebním diplomu, nám lidi nevěřili a měli nás za lháře. Nejhodnotnější na tom je, že jsme se rozhodli na jejich socialistický rady vysrat a naše rodina byla a je nesrovnatelně pevnější a nerozbornější než byla doporučovaná láska k russákům. A tím se dostáváme do druhé poloviny tohoto fejetonu:

Na den přesně po půl století, snad o hodinu později, jsme si vyšvihli jednu svatbu ze žlutýho kovu. Olina se iniciativně rozhodla to managérovat, vymýšlela různý finty, ladila, rušila a znova vymejšlela, jak to uděláme. Velmi nám pomohlo to, že na našem "Národním výboře" se neoddává. To se mi teda ulevilo. Pak byla ve vzduchu verze s výletem do Hrubýho Jeseníku na místo činu, ale i z toho sešlo, až nakonec se z toho stal jen takovej přijatelnej milej mejdan v místní hospodě. Bez obleku, bez kravaty, bez lakýrek, bez úředníka s šerpou, s rodinkou a kamarádama.

S focením problém tentokrát nebyl, pohodil jsem svůj foťák na komodu s tím, ať s ním fotí každej, kdo bude chtít a ať pokud možno fotí hodně. Kromě toho mají stejně všichni mobily, který se nedají tak snadno ošálit, aby fotily špatně, jak se to podařilo tenkrát Nadi. Koblic s Kulhánkem mohli odpočívat v pokoji.

Olina měla úvodní proslov s představovačkou, kdo je kdo.

Tohle je třeba Bibi.

Tohle zase Jíťa, která se ujala profi-výzdoby a všelijakejch svatebních věciček, myrty a tak, tomu já nerozumím, takže to jen tak písemně odflinknu.

David od Bibi.

Náš Jirka od Jíti

Helča, Bobík a Jíťa.

Sekce vpravo

Helča s Evičkou.

Zleva: Gábi, Ladys, Bobík, David, Bibi.

Jirka si na naši zlatou svatbu vzal svou svatební vyšívanou košili. Oni totiž letos měli taky svatbu. Teda přesněji druhou půlku své svatby. Vpravo nakukuje Milan - táta od Jitky.

Ladys si objednává pivo a snaží se rozdejchat to, že nemají točenou plzeň.

Gábi si k jídlu objednala kachnu.

Bobík, David, Bibi.

Tam ti malí vzadu, to jsme my - Olina a já. Podotýkám, že jsem si dokonce vzal slušný gatě (to znamená, že nebyly ani děravý, ani od bláta a k tomu slušnou tmavou košili. Sám sebe jsem tím překvapil.

Pak si vzala slovo Helča a měla tak krásnou a dojemnou řeč, že i mně, zkušenýmu ironikovi, zmokly oči.

Pak nás hosté vyhecovali k polibku.

Neumím posoudit, jak moc se změnila technika polibků za padesát let, když se obecně doba tak dramaticky za půlstoletí proměnila.

Marta - máma od Jitky pro nás připravila zlaté origami prstýnky, který jsme si vzájemně nasadli.

Takže tradice pokračuje. Před padesáti lety to byl cínovej plíšek, dnes ze zlatýho papíru.

Dostali jsme i hodnotný dary. Nejrozmilejším dárkem byl obraz od Táňky a Tibora dětí od Lindy z Brna. Obraz už nám doma visí v obýváku. Děcka, díky, je super.

Dostali jsme i historický zlatý noviny, kde bylo přehledně zpracováno, kdo slavnej se v té době narodil, že ten rok získal Karel Gott Zlatýho slavíka, A k tomu i ceník různých komodit z dob drsnýho normalizačního socialismu. Nejzajímavější položkou byla cena jednoho litru rumu - 65 Kčs, což v přepočtu na dnešní průměrný platy dělá z dnešního rumu nebezpečně dostupnou komoditu. Za průměrnou mzdu tenkrát jste si mohli koupit skoro 30 litrovejch flašek rumu. Letos víc než 150. To je nebezpečnej trend.

Marta s Milanem kontrolujou, jestli všecko v novinách sedí.

Helčin dojemnej projev si můžete přečíst zde.

Honza si nevěřícně čte náš padesát let starej svatební normalizační diplom.

Marta, Milan, Jíťa, Jirka ve svatební košili, kterou mu vyšívala Jítina teta Majka, sestra od Marty.

Olina v poslední zatáčce před zlatou svatbou sehnala ještě svatební koláčky.

Zleva: Alena, Honza, Ála, Gábi, Ladys.

Bibi.

Evička a Davidovo oko.

S věnečky.

Zavzpomínali jsme s Olinou, jak v den naší svatby zabránila mýmu tatovi, aby vylil lák od okurek do dřezu a vychlastala ho do dna. No a můj tatínek na to reagoval: "No, tak teď už vím, proč máte tak rychlou svatbu!" Byl vizionář, protože fakt přesně po dvou letech (jako u slonů) se nám narodilo první dítě. Tahle Helča.

Jirka, Olina, Alena.

Olina a náš nejmladší synek, kterej prozradil, že prej se tak trochu nechali s Jíťou inspirovat tím, jak jsme spolu s Olinou dlouho a regulérně se po deseti letech společnýho života vzali.

Naše Jíťa.

Nejmladší sekce.

A ještě přípitek pro Lindu do Brna, která zůstala doma s děckama.

Posvatební mudrování.

Od Aleny si tenkrát Olina půjčila její šaty z tanečních, aby se měla v čem vdávat.

Evička je naše nejrychlejší mluvčí. Nikdo neumí tak rychle chrlit slova jako Evička. Já zvládám zachytit zhruba 40 % a to jen proto, že Evičku dobře znám. Helča umí taky děsně rychle mluvit, ale proti Evičce je máčka.

J&J

E+H

Chybí jen Honza. Ale chybí jen fyzicky, zrovna zkouší high_line někde mezi skálama v Mohawské poušti. S ním jsme zlatou v předstihu oslavili před pár dny v New Yorku. Večer nám ještě zavolal přes WhatsApp.

Bibi s Davidem.

To jsou naše krasavice.

A pak krasavice o generaci zpátky. Alena, Dana (ta co se schválně pitvoří) a zlatosvatební Olina.

Zatímco jsme se oblíkali, když mejdan skončil, dohadovali se u hajzlíku Jirka z Poděbrad s Matyášem Korvínem, kdo to tenkrát v bitvě u Vilémova v roce 1469 víc podělal. (Mikoláš Aleš, 1878)

Když jsme vylezli z Českýho statku, čekal tu na nás odvoz domů. Všem zúčastněným moc děkujeme za parádní akci. Speciální dík za květinovou výzdobu patří Jitush. Velký díky za dojemnou řeč, kterou přednesla a i vymyslela Helča. A Jirkovi za promítání dobovejch fotek. Díky všem za krásný a vtipný dárky. Kdybych byl lhářem a snílkem, slíbil bych vám, že si dáme repete za dalších padesát let, ale vědci z univerzity v DP odhalili, že takových činů je schopná jen bába Makropulos, ale protože jsem jen snílek, lhát vám nebudu. Za padesát let se na vás budem čumět shora.