Half Moon Bay
(tak trošku na pár vteřin horor)

Je ráno, vstáváme relativně brzo. Dnes bysme měli jet vláčkem za Jiřkou a Lálou do San José, což je takové městečko poblíž San Francisca a Oaklandu. Teda, ono to zas poblíž není z pohledu zemí českých, ale na Americké poměry to je za rožkem. Busíkem do centra SF, pak metrem a nakonec vláčkem až do SJ. Tam už na nás čeká Jiřka a veze si nás hned domů do jejich novýho baráčku.

Společné foto před domečkem.

Vypadá to honosně.

Jejich kočka se na nás kouká jak na okurky. Tady to je její, tak co tu děláme.

Lála je rapl do motorek a i s Davidem na motorkách závodí a jezdí skoro každej víkend na všelijaký závody. Lála se už několikrát docela zramoval, ale přestat nemůže. A protože kromě ježdění miluje motory a vrtání se v nich, neuměl by si představit bydlet v domě bez garáže. Ale protože motory jsou nej, tak v Lálové garáži se musí návštěvníci přezouvat do čistých přezůvek. A má tak neuvěřitelnej pořádek.

Tady je zas království Jiřky. Přehledná kuchyň, americká boubelatá lednička, která umí kromě studenýho žrádla chrlit ven ze dveří na tlačítko kostičky ledu a nebo přímo studenou vodu. Inu Američani umí svoje výrobky promejšlet. Jsou v tom docela machři. Prý i nápad držáku na kafe do auta je z jejich hlav.

Jiřka nám připravila bohatou snídani na verandě za domečkem, chvíli si jen tak lenošíme.

U Jiřky vítězí kočky.

A po snídani jedeme k jedné pláži, kde to má Jiřka ráda a ráda by nám to ukázala.

Typicky americký příběh. Vlajky jsou tu důležité.

Městečko Half Moon Bay je takové letovisko pro návštěvníky.

Hlavní ulice je plná obchůdků s lákadly.

Taky z Afriky je tu hodně věcí.

Některé obrázky jsou velmi sympatické.

Ale kontrola je nezbytná. Co kdyby to byly silikony.

Mísa plná hrochů.

Dřevěný natvrdlý černoušek.

Některé předměty prokazují vyšší stupeň pokleslosti, ale já mám pro Afriku slabost, tak se mi líbí i tohle. A jen doufám, že ten kel je umělej. I když asi ne, protože kel v Africe je levnější než umělohmotnej.

Takovou vesnicí jsem kdysi projížděl. Uprostřed Súdánu. To městečko se jmenovalo Sennar a všude kolem byla třtinová pole.

Paní galeristka ve volných chvílích učí skákat plyšovýho veverčáka.

A tohle zase je jak výjev z jiného městečka na jihu Súdánu, které se jmenovalo Juba. I tam sedávali černoušci před domem u ohýnku, usmívali se na svět a připravovali něco voňavýho k snědku.

Takhle otagovaná zeď marketu se mi hodně líbila. A sezení ve stínu velké vlny, kde si můžete zahulit, akorát, že tu moc lidí zas nehulí.

Stojánky na kola tu jsou veselé.

A spousta obchůdku za hadříkama. A protože jsem byl jedinej kluk v dnešní výpravě, tak jsem jen čuměl, na ty tři holky, Jiřka. Olina a Helča vymetají krámky, osahávají prackama látku, koukají na barvy, přikládají k tělu a prohlíží se v zrcadlech. A to vše zjevně s přesvědčením, že si nic nekoupí. Ani prodavačky nevěřily, že by si holky něco koupily, ale byly vždy milé a usmívaly se. To koukání do zrcadla je takovej předchůdce selfíček.

V jedné galerii zase měli docela hezké velké obrazy. Tam se zase líbilo mně. A to nejen proto, že byla galerie zadarmo.

Tenhle obraz by se mi doma líbil, jen nemám takhle velkej volnej kus stěny.

Prudérní Amíci se někdy spletou a vystrčí před obchod placatou plechovou smaltovanou holku.

Před obchůdkama bývají často lavičky na sezení, aby třeba kluci nemuseli s holkama do krámu a pošlou místo sebe jen kreditku a sami si sednou před obchod a tupě čumí po cizích holkách,. A nebo naopak, holky si sednou, když si jdou kluci koupit novej výfuk. To se tu ale nestává, výměnu výfuků vlastnoručně, to je spíš specialita zemí bývalýho východního bloku, kde nikdy nic nefungovalo jak mělo. A proto si každej musel vejfuk sehnat a o víkendu si ho ve starejch tepláčkách vyměnit sám. I můj táta, doktor, si měnil zpuchřelý benzínový hadičky sám. A nebál se, že auto bouchne. I já, inža přes lékařskou elektroniku jsem uměl u starýho stejšna opravit prasklou hadičku od chladiče uprostřed výletu nepoužitou šprckou. Než jsme ujeli 200 km, tak se šprcka teplem sama přetavila v kvalitní záplatu, asi v kombinaci s lubrikantem vůně banánu, takže pak nebylo potřeba shánět hadičku tlakovou novu. Ta prezervatívovej kus vydržel až do prodeje auta. Noveho majitele jsem na to upozornil, ale mávl rukou, že to tak nechá.

A výjevy z pohádek a ruských bylin.

Nebo experti s beletrickýma nůžkama uměli za hodinku zmršit stromy do hejna pyšných pávů se schlíplými ozdobami.

Panenka svatá kohosi pod sukní ukrývá. Barva pláště prozrazuje, že to bude od Mexika. Kromě toho je to paroháč, čili ten příběh bude daleko barvitější, košatější a složitější.

A hajzly v Americe jsou zadarmo a čistý. Často i barevně povedený. A pro velký i malý kluky.

Prostě americkej standard.

Jedeme dál kolem bejvalé palírny kořalky, ze které je teď docela prosperující stylová hospůdka.

Obrázky na zdech se mi líbí. Mám slabost pro starý fotky.

A to je pohled na palírnu.

A současný stav.

Je tu i dobovej obrázek z doby, kdy se začínalo pracovat na slavným GGB. Ten GGB se mi nějak objevuje v americkejch fejetonech pořád.

I dopravní značky jsou tu takové infantilně vstřícné pro ty, kteří se moc bránit neumí. A už podle značek se dá předpokládat, že co řidič, to vůl. Proto ta značení.

Dům, ve kterém, podle mýho bydlí nějakej úspěšnej americkej spisovatel, nějakej místní Viewegh.

Jdeme se kouknout na jedno místo u moře.

Jdeme hájem a lesíkem, kterej vypadá dost čarodějně.

Cesta je vyznačena svodidly, protože lidem je potřeba ukazovat ty správné cesty, ty správně směry, jinak by bloudili a možná se chovali i nezodpověděně. Takhle je vše daný. Například u horké vody bývá často napsané, že je to voda horká a že by si mohli něco udělat, kdyby to nevěděli. V Americe je spousta právníků, kteří číhají na případy, kdy cesta není nalajnovaná.

Les jak z Blair Witch.

Nebo z Dallasu.

Vidíme moře. Výhled se mi zminimalizoval. Skoro mi připadne zločinné a pitomé mít foťák s velkým rozlišením na těch pár čárek a minimalistické zbarvení.

Ale barvy tu bývají i krutě zrzavé.

Je to jako namalovaný. A ani čárka navíc.

A nebo takhle.

Pak se odkudsi vyloupne další díl hororu. Thriller o prchající holčičce a číhajícím nebezpečí.

Začínám se raději opatrně rozhlížet kolem, kde jsou ty zombie ukryté.

Ale nakonec se musím uklidnit, ze srázu je vidět dole u moře na prohřátém písku pláže hejno zcela zlenivělých a provokatérsky se válících lachtanů,

Vypadá to, snad ještě dozvuky z děsnýho lesa, jako hromadné pohřebiště tučných lachtanů.

Jenže tu žádný mrtvolný zápach necítíme a při pozorném sledování se sem tam nějakej lenoch trošku pohne. Asi mrtví nebudou.

Jdeme zase zpátky kolem žlutejch kytek. Ale uznejte sami, že díky svodidlům je vše jasné a naplánované.

Žluté kytky a mrtví lachtaní.

Je to tu úhledné.

Domeček nějaké malířky.

Pláží je tu víc a jsou propojené asfaltovým chodníčkem. Určitě se tu dobře běhá.

Při jízdě domů nás bere Jiřka do svého oblíbeného květinářství. A protože to je v Americe, je to květinářství obrovské, spousty skleníků a v nich miliony vůní...

...a barev...

...a tvarů.

A veselých prací nudících se zahradnic.

A nebo libo-li ze sádry na zahradu ozdobu?

A nebo "vtipný" teploměr?

Ještě není dopravní špička, tohle je v Americe tak nějak jakože normální.