Colorado - Boulder
(Irskej koncert v irské hospodě)

Z toulaček po české krajině momentálně nic novýho nemám, tak toho využiju pro další díl o Coloradu. Posledně jsem psal o výletu do hlavního města Colorada Denveru (Díl první, Díl druhý). Hned po návratu do Boulderu s mezizastávkou v deštném pivovaru na nás Honza vybafl s nabídkou, že v jedný místní irský hospodě je koncert nějaké irské kapely, jestli chceme jít. Tak jsme šli. Jsme v Coloradu, tak proč ne irská hospoda. Irský večer ve Skalistých horách.

Když jsme vyrazili na koncert, tak před náma hopsal zajíc. Nevypadal ani trošku vyplašeně, nevypadal překvapeně, jak je možné, že se ocitl uprostřed města. Boulder už je takový.

Kdybych hned první dny pobytu nezažil při svém výběhu na Mount Sanitas v zahradě dva pasoucí se neochočené jeleny, byl by pro mě zajíc na chodníku asi překvapením.

Když jsme se blížili k hospodě, ucítil jsem vůni asi irské whisky. Jasně, možná to nemělo nic společnýho s tou hospodou, ale takto prostě někdy a některé hospody voněly i v Dublinu. Jakože už zvenčí. Ta dnešní vůně se však brzo vysvětlila, na chodníku byl flek a v popelnici poblíž se válely střepy od jakési whisky-flašky.

Ale když jsme vešli dovnitř, bylo všechno jasný, i zde to vonělo jako venku mokrej chodník. Vybrali jsme si jedno z mnoha piv u sličné servírky. Ale bacha, jsme v Americe a možná se nevyplatí jí cokoliv o sličnosti říct. Ani raději naznačit.

Sál není velikej, ale lidí je tu dost. On to vlastně ani není jeden sál, ale tři takové na sebe navazující místnosti. Málo, velmi málo světla umocňuje atmošku.

No a protože nejde o žádnej koncert slavné hvězdy, kterej se projevuje především tím, že když má produkce začít v osm, začne v devět, protože to tak prostě je, tihle milovníci irské hudby začali v osm.

Kapela má členů téměř nespočítatelně. Flétničky zobcové i příčné, klarinety, housle, banja, kytary, chrastítka, harmonika a dokonce i malá přenosná irská harfa.

Dbáme na ústní pohodu a zkoušíme všelijaká piva. Jak jsem již psal v dřívějších povídáních o Coloradu, mají Coloraďané nejvíc malejch pivovarů na počet obyvatel. Většina piv, která jsme tu ochutnali, byla fakt dobrá.

Malá irská harfička má nenápadný něžný zvuk. Jen se tak potichu a lísavě včleňuje mezi ostatní nástroje. Určitě nejde o sólový nástroj. Když zavřeš oči, jakoby její tón v té irské veselé vřavě zmizí. Oči jsou k identifikaci nutné.

Mně se nejvíc líbí, že irská hospoda je plná sympaťáků. Takovejch nepřehlídnutelnejch modelů.

Irská lidová muzika je hodně prošpikovaná mnohohlasy a hlasitým zpěvem. Jednotlivé linky se vzájemně proplítají... a ano, nejsem žádným vyznavačem irskýho folku. Jak by řekl klasik, není to můj šálek kávy, není to má parketa, prostě klidně se bez ní obejdu. A ano, je to hudba třeskutě veselá. Sem tam se přistihnu, že se při focení přiblble usmívám a podupávám si do rytmu.

Kdo ví, jestli tím jen neprozrazuju, že můj odstup od irské lidové je jen pitomá póza. Asi není, protože tuhle muziku nevyhledávám.

Fakt se tu v té tmě fotí blbě a ani 12 tisíc ASA mi příliš nepomáhá. Jen si uvědomuju, že kdyby to bylo v dobách analogických, fotil bych na kokodáka 3200 ASA, něco bych podexponoval, něco převyvolal a něco dohnal v temné komoře volbou papíru a vývojky. Děsná práce. Tímto přiznáním definitivně prohlašuju, že i u mě už analogová fotografie uhnívá exponenciálním tempem. Hlásím však jedním dechem, že komoru zatím neruším.

Ani se mi nechce vzpomínat na smutnou Linhoffku v plechovým kufru, ani na planfilmy 10x15 cm někde hluboko v lednici v temné komoře. Asi jsou ty krabičky už úplně v prdeli. Jsou roky prošlé, zahalené a nepoužitelné. Možná na pokusy? Srdce mi trhá nečinnost mýho Nikona F2, kterej se nudí a tísní vedle Nikona FM2 v brašně Tamrac. "Zbytečný" železo plné vzpomínek a nostalgie. No jo, taková je dnešní doba.

Kdo ví, jak to bude s focením po éře digitální. Co asi nahradí digitální foťáky?

Dost nostalgie. Irská zrzavá houslistka v protisvětle.

A další vymoženost digifoťáků, přepneš na barvu a fotíš, pak přepneš zpátky do BW. U klasickýho foťáku to možné nebylo. Tedy u několika středoformátových modelů, i u té mé spící velkoformátové Linhoffky, jo. Jen se vyměnil zadek za jinou kazetu. Ale pohotovost nulová až záporná, reportážní focení nemožné.

Roušovna s Honzou se baví.

Irové jsou neunavitelní, furt jedou na plný pecky. A nebo to je tak v notách? To nevím.

Ale jo, některý balady jsou hezký.

Je dopito, hrajou dál.

O další přestávce si musím vyfotit dobové fotky z časů, kdy to nebyla hospoda,
ale pivovar s přidruženou palírnou.

Původní vybavení je k vidění přes zasklené průhledy. Generátory v akvárku.

Vystojíme si malou celkem marginální frontičku a zase máme co pít. I tady funguje režim s otevřenou platební kartou. Přijdeš, objednáš si první pivo, prozradíš jméno, kellnerka to zašoupne do elektronické poklady, kartu ti vrátí a pak už jen objednáváš a hlásíš jméno. Až skončíš, oznámíš to obsluze, ta kartu uzavře. A nebo zapomeneš, a taky ji na konci šichty uzavřou. Podvodů tu prý je minimálně.

Začíná poslední série. Tu se ke mně přitočil docela milej chlapík, začal na mě tak rychle, že jsem se svou angličtinou byl v prdeli a musel si vzít na pomoc Honzu. Byl to manažer toho irskýho tělesa. Chtěl po mně, jestli bych mu ty fotky, co jsem tu za večer nalovil, neposlal, protože prý mají fotek z živejch koncertů málo. Slíbil jsem mu pomalou drhanou angličtinou, že jo, že až se vrátím do Česka, že nějaký vyberu, upravím a pošlu.

A světe div se, zase jsem to splnil a nevysral se na to. Sice se mi už neozval, tak nevím, jestli si je z cloudu vyzvedl nebo ne, ale je mi to celkem jedno. Hlavně, že jsem na to nezapomněl a svý slovo dodržel. Kdybych si takto vydělával na chléb můj vezdejší, chcípl jsem už dávno hlady.

Manažer kapely John Mullen v Boulderu zrovna teď jeden semestr učí na místní konzervatoři. Je instruktorem hry na buzuki a bodhrán.
Buzuki je řecký strunný drnkací nástroj, původně z Anatolie. První zmínky o tomto nástroji spadají do Řecka, do 4. století př. n. l. – drnkací nástroj podobný Buzuki byl u Řeků populární v Byzantské době a nazýval se tambura. Prý je ale mezi řeckým a irským nástrojem jakýsi rozdíl. Že by v ladění?
Bodhrán je tradiční irský rámový buben. Má v průměru 30–60 cm, je vysoký 8-20 cm, potažený z jedné strany kozlí kůží. Bodhrán se drží v levé ruce, která zároveň může napínat kůži a ovlivňovat tak zvuk. Hraje se na něj paličkou, která může být oboustranná. Vše naštudované z Wikipedie.

Uff. Koncert skončil.

Ještě po mně chtěl jeden lokální opilec, abych ho vyfotil u staré fotky, jenže tu byla tma ještě větší než v prdeli. Naštěstí po mně tu fotku nechtěl poslat, musel bych se hanbit, jak blbě vousáč dopadl, ale ty sudy vzadu mě bavily.

Prší, venku to voní mokrem, zajíc je někde zalezlej. Nebo šel zpátky do lesa. Jdeme domů. No a to je konec dnešního prasete. Co bude příště? Navštivte za týden WWWiditelné prase a zjistíte to.