K jezeru Brenen
(Neboli Isabella Lake)

Kdysi, hned na začátku našeho čundru po Coloradu, jsme se pokusili o výlet v okolí Brainard lake, jenže nás vyhnal déšť a slota, tak jsme to po krátké svačince s kiwi a třešněmi, kdy zrovna nepršelo, otočili a vrátili se přes kavárnu Netherland zase domů. Tentokrát nám počasí přálo, zaparkovali jsme auto na stejným parkovišti a vyrazili na jednu z mnoha značenejch cest. Předpověď, a tady ve Skalistejch horách to je skoro norma, nevypadala nejlíp, takže byla velká šance, že to dopadne opačně. A dopadlo. Počasí bylo parádní. Sem tam se zakabonilo, sem tam výhružně zatáhlo, ale bylo to jen bububu. Tak se nám podařilo dojít až k jezeru Brenen, neboli Isabella Lake. A o tom bude dnešní fotopovídání.

Počasí nevaruje, pláštěnky máme, kontrolujeme jen cestu podle vyvěšené mapy. Nemělo by to být ani moc daleko, což se líbí především Olině. Podle šukajících brouků jsme se předpovídat počasí ještě nenaučili, ale zkusím to. Když šukají brouci, bude hezky. A nebo, když hezky šukají brouci, bude škaredě. Tak uvidíme.

Kolem tohoto trdelníku, údajně ryze českýho jídla, jsme šli i minule, kdy nás zahnal déšť.

Cesta se klikatí podél potoka South St. Vrain Creek, alespoň takhle to je na mapách. Potok je to docela vydatnej a sem tam se v přírodních ďolíčcích udělá malý jezírko, který místní ani nijak nepojmenovávají. Možná tenhle potůček vypadá na jaře při tání sněhu úplně jinak.

Olina má na ksichtě ještě úsměv. Achilovky zatím nebolí, kašle málo, kovid krize ještě nepropukla, tak to svoje chrchlání nemusí maskovat prděním.

Zastavíme se u tlustýho stromu, kde starej, asi nějakej místní model strakapouda, zaučuje mladýho. Je to docela prdel, jak tam zaklesej drápama trčí na kmeni a ani se nehejbá. Starej kolem něho poskakuje, ukazuje mu, jak má bušit zobákem do kmene, a jak si najít nějakýho červa. Mladej jen čumí a trčí.

Nakonec vyhraje mateřská nebo otcovská láska, čert aby se v tom vyznal, a ty demožoužele, které při výuce starej/stará nalovil/a, láskyplně narve do nenažrané tlamy mláděte. Hotové neštěstí je ta líná huba. Jo a věděli jste, že tihle strakapoudi nejsou žádní stromoví doktoři a zachránci? Oni těm stromům normálně ubližujou. Zdravej strom to přežije, nemocnej může jít do kopru. To byla pro mě novinka. Aby tihle datlovití mohli škodit, příroda je vybavila speciálním water-bagem kolem mozku, takže můžou přiklepávat celej den. Chudáci stromy.

Začíná se kabonit.

Tam v dáli pod zlomem je malej vodopád, ke kterýmu se musíme doštrachat.

Kopce v okolí jsou necelé 4000 metrů vysoké a sníh v záhybech tu leží pořád. Místní sportovci si sem chodívají zaskialpovat i přes léto.

Potok napájenej věčným sněhem.

To před námi je asi Pawnee Peak (3937mnm). Jsme něco přes tři tisíce metrů nad mořem.

Kytky kolem potoka zběsile kvetou a voní.

Některé skalní stěny jsou náchylné k rychlému rozpadání. Jen během naší cesty jsem slyšel dvě sesuvný rachocení. Takovej divnej praskavej zvuk.

A najednou, zničeho nic se objeví zelenomodrá hladina jezera Isabella. Jsme ve výšce asi 3300 metrů. Tam v dálce je vidět Shoshni Peak, kterýmu do 14000 stop chybí necelých padesát metrů.

Olina je šťastná, že pro ni příroda nachystala pohodlný křeslo.

Honza neodolal lákání čisté vody a skočil tam. Zkoušel jsem to bosou nohou a moc by se mi tam nechtělo. Jako jo, vydržet by se to dalo, ale proč? To se musíte zeptat Honzy.

Olina shodila batoh, aby jí uschlo triko na zádech a o vykoupání kupodivu ani nepřemýšlí. Jinak je vodní zvíře a koupe se ráda a skoro všude. Jen žraloci v moři jí vadí, což tady nehrozí. Přesto do vody nejde. Prej je ráda, že může skoro normálně dejchat.

Kámen v popředí se opičí po hoře na horizontu.

Jezero Isabelle.

Zajímavostí tohoto jezera je, že právo na vodu vlastní jakási soukromá společnost, která vodu během srpna vypouští pro zemědělské účely.

Vypouštění zatím naštěstí nezačalo.

Je tu krásně.

Než jsme se vyškobrtali nahoru, měl jsem úplně promočenej mikrohadr na čelo. Ale fouká tu tak svěží větřík, že mi hadr uschl za chvilku.

Zkouším si toreadora, ale pak mi dojde, že tu žádný bejci nejsou.

Celá tahle oblast je jezery prošpikovaná.

Někdy zůstává rozum stát nad urputností stromů. Všude kolem tolik krásné půdy, ale on si klidně zakoření v šutru.

Po cestě zpět se napojujeme na Pawnee Pass. Cestu, která by nás doleva dovedla k vrcholu Pawnee Peak a doprava zpět k Long Lake a k našemu už známému Brainard Lake.

Čas dobrej, tak si ještě chvilku chladíme nohy v jezeře Brainard, ryby zděšeně neprchají, jsou na zapařený smradlavý nohy trénovaný.

A jak už to v této oblasti bývá zvykem, povinně se zastavujeme v naší oblíbené opičí kavárně v městečku Netherland. Výborný kafe a malej sendvič. A taky samostudium místních odložených knížek.

Matka a syn.

Honza se sice už tváří překvapeně, ale ještě netuší proč.

Moje holky. Jedem zpátky do Boulderu. Někam na normální jídlo, máme totiž hloubkovej hlad.

Potřebujem udělat jazyk šťastným.

V kavárně v Netherlandu Honza vytrousil platební kartu, ale přestože jsme se vrátili, nikde jsme ji nenašli. Tak jen poprosil šéfíka u báru, že kdyby ji někdo našel, ať Honzovi zavolá. Kartu ale nikdo nenašel. A to proto, že ji Honza ztratil už v autě a ona se někam škvírou propasírovala do jiný dimenze. Nakonec ji našla Réza, když se pokoušela uklidit bordel v autě. Honza je mistr ztráceč kartiček. Ztratil několikrát řidičák, spousty platebních karet, dokonce i zelenou kartu kamsi zašantročili a museli čekat na novou.

Hospoda, kterou Honza vybral, nás však překvapila, protože v ní stejně karty nebrali a museli jsme po kapsách najít zatoulaný dolarový kešky.

Trochu se seru do zelí Elliottu Erwittovi, kterej celej život fotil psy.


Najedli jsme se, napili, zaplatili, sedli do auta a jedem zase do domečku.

 

podpis



Z tátova archivu: Tomáš zkouší Erica Claptona. (1982)


Hádejte kdo?:
„Co teď zas útoky pro superhrubou mzdu? My lidem peníze chceme, aby měli, chceme je potěšit. Zeman nechtěl to, tak se udělají 2 roky, a řeší to někdo pak. Hamáček je proti, různí jsou někdy proti někdy pro, opozice jen říká a my pak jak máme udělat to, když peníze chybí?“

SLEČNA MARPLOVÁ SI ROZŠIŘUJE

svoje území a chodí po terase zkoumat terén.


Už je to velká holka a nebojí se lézt po střeše. Vypadá to, že se sem občas chodí schovávat, možná odpočívat od dětí...
V sobotu byl tak krásnej den, že jsme museli udělat výlet na kole do hospody.
Pavel se vrátil po 14 dnech z Ústí, kde mu operovali kotník. Teď už může opatrně fungovat, takže přijel odvolit na kole.
Přidal se pak k nám i s kamarádem Pitátem na cestu po docela nové cyklostezce. Dojeli jsme do sokolnického pivovaru a stezka obdržela pochvalu. Přes protivítr, kterej měl fakt óbrovskó silu, jsme to zvládli krásně. Jen ten kotník byl docela oteklej...


Na pivovarském dvoře se krásně mudrovalo o rozpínavosti vesmíru. Pitát je brácha Teru, ve skutečnosti se jmenuje Štěpán. Tu geniální přezdívku mu vymyslela, když jí bylo asi pět roků, udrželo se to úspěšně dodnes!


V pivovaru je příjemně, dobře tam vaří a pivo není špatný. Genius noci to ovšem néni!


Pobyli jsme tam asi hodinu a půl, cesta zpět pak stála za to! S větrem v zádech to šlo skoro samo, připadala jsem si jako na elektrokole. A Pavlův kotník nakonec přežil v pohodě!

V NEDĚLI PŘIŠLI NA TERASU ZA SLEČNOU MARPLOVOU

i Toník s Johankou.


Ona bude asi vážně převtělení Evy - její babičky... Hrozně ráda se fotí a pak se tomu upřímně chechtá, vždycky jí musím hned předvádět, co jsem vyfotila.


Jirka krouhal zelí, co nám zbylo ještě z velkého krouhání do zeláku. Petr nám věnoval asi 15 velkých hlávek... Děti ochutnávaly. A Toník se chtěl vyfotit se slečnou Marplovou, která se na rozdíl od Johanky snažila rychle prchnout.


A to syrový zelí je fakt moc dobrý!

Takhle Johi vydrží přirozeně pózovat, dokud ji nevyfotím. Ty geny tam zřejmě budou!

Dada a spol.

Vážení přátelé,
opatření vydaná vládou České republiky na nejbližších 14 dnů mi bohužel opět neumožňují ani v náhradním termínu 17. 10. 2020 uspořádat 8. ročník festivalu Bluesová pomlázka.
Ještě to ale stále nechci definitivně vzdát a mám v úmyslu se pokusit o zřejmě poslední možné řešení, pokud mám na mysli ještě letošní rok.
Na sobotu 21. 11. 2020 mám do stejného sálu sjednán koncert skupiny Ruchadze Band-Amsterdam Beyond. Ten prozatím samozřejmě neruším, protože stále doufám, že se situace může změnit k lepšímu. Prostor v Železném je přístupný méně než stovce diváků, takže i drobné rozvolnění pravidel (dokonce by mohla být i přísnější než mají v příštích 14 dnech činoherní divadla a kina) by znamenalo možnost akci zrealizovat. Tím pádem mne logicky napadla myšlenka, že bych mohl obě akce spojit a - jednoduše řečeno - byla by z toho vlastně "Pomlázka" rozšířená o jednu další kapelu navíc. S kapelami už je v tomto smyslu jednáno, prozatím vcelku úspěšně...
O vývoji situace Vás budu informovat.
Václav Seyfert, Tišnov

Vážení přátelé a příznivci galerie, chtěla bych Vás pozvat na výstavu.
Protože je situace taková jaká je, tak se nebude dělat “normální” vernisáž, ale o setkání s autory nepřijdete - budou tu celé odpoledne. Věřím a doufám, že nás neopustíte a přijedete.
Máme k dispozici desinfekci, jednorázové rukavice, event. roušky, větráme, desinfikujeme a bude-li pěkné počasí můžeme být venku. p+p