Druhé Irsko poprvé
(Zatajil jsem ho i před sebou )

Před nedávnem jsme se všichni kolektivně dohadovali, jak to bylo s našima cestama do Irska. Co člověk to názor, sem tam se něco protlo, ale byl v tom guláš. V takové případě se přestávám hádat, vezmu chytrej telefon a začnu brouzdat starejma prasatama. Chtěl jsem všem vytřít zrak. Ale jak to tak u holedbání bývá, tohle inkriminovaný prase o druhé irské cestě jsem nenašel. Ani doma na velkým počítaču jsem neuspěl. Přitom archiv fotek má cestu zaznamenanou a fotek je tu dost. Jak je vůbec možný, že jsem o tomhle irským výletě nepsal? To se mě neptejte. Pokusím, se to napravit, ale informace jsou dost vyžrané a děravé. Zkusím se s tím poprat.

Po naší první cestě do Irska o rok dřív jsme o výletě mluvívali tak nadšeně, že se Dana nechala nachytat, že by tak strašně jela ráda s náma, ale aby nezůstalo u slov, protože se zároveň i začala vzpouzet, že jako jo, ráda by, ale nepojede. Prokrastinace. Tak jsme s Lindou upletli léčku a letenku jí za zády koupili. Danu to sice dost naštvalo a dokonce trucovala a taky se začala nervovat dáno předem. Ale vše dobře dopadlo, vše odpuštěno. Dana ve správnej čas přijel z Brna do velkoměsta za Cajzlama, vzala si s sebou pro jistotu i zajocha, kterýho dostala k narozkám nebo pod stromeček. Druhej den jsme vyrazili na letiště opravdickýho pana prezidenta. Samozřejmě tak brzo, protože Olina musí být všude včas, ale Dana musí být ještě dřív.

Už sedíme v letadle, za deset minut vyletíme a za dvě hodinky a nějakejch pár minut už zase dosedáme na beton letiště v Dublinu. Je to za bukem. Teda proti Americe nebo Austrálii je to ještě blíž než za bukem.

Pro Danu je let traumatickým valčíkem. Děsně se bojí, tak si holky sedly vedle sebe a vzájemně si drtily prsty. Evidentně to pomohlo, protože jsme nejen vylítli ale i přistáli bez potíží.

Dana je v Dublinu poprvé, my jsme starý mazáci, protože loni touto dobou jsme tady už byli. Pozor myslím tím loni před deseti lety.

Vypadá to, že bude i krásný počasí. Teda jo, vypadá, ale jsme přece jenom v Irsku, takže...

Kus jsme jeli letištním autobusem, dál jsme šli couravě směrem Jeníkův Google. On totiž musel bejt v práci. My jsme zase chtěli vidět to jeho slavný pracoviště. Hlavně Dana, my jsme tu byli už loni. Těšili jsme se na dobrý kafe.

Šli jsme sympatickejma uličkama, nízký domečky jako z nějaké animované pohádky. Irové si nepotrpí na záclony, tak šmírujeme, nakukujeme. Sem tam nás někdo pozdraví, místo aby nám dal flákanec.

Teď zpětně si nemůžu uvědomit, kterej rok tu byla ta rychlá povodeň, před kterým z našich   příjezdů. Honza nám popisoval, že tahle ulice měla vodu do půlky baráčků. Když jsme se do některý okem koukali, viděli jsme zčernalé navlhlé koberce a uprostřed obýváku sušák na prádlo. a všude bylo cítít vlhko.

Čeká nás pár dní krásnýho barevnýho irskýho podzimu.

Skartovací čtvrtek. Asi čekají kontrolu z finančáku.

Dokumenty tu trhá hejno pracovitých pand.

Bacha na chlapy s puškama.

Když jsme šli kolem firmy, co pracuje s plynem, pocítila Olina velkou touhu u nich pracovat, protože ona je přes plyny u nás doma královnou. A jak tak uvažovala o práci v zahraničí, uvízly obě uprostřed ulice a kolem frčela auta.

Dopadlo to dobře, nějakej slušňák jim zastavil a nechal je přejít na chodník.

Marně jsem se pokoušel zjistit, kdo je autorem sochy, ale nedaří se mi. Fotka je i ve fotobance Alamy, ale u ní jen jméno autora fotky. A jediný, co vím, že socha se jmenuje Žena z moře.

Kromě tý hezký sochy je v téhle čtvrti i sídlo Google. Hlavní pobočka pro Evropu. Prej.

Nezadržitelně se blížíme ke Gůglu.

A vida, už jsme tu. Honza si pro nás přišel do recepce, vytiskl nám jmenovky na triko a odvedl si nás do kuchyňky, aby nám uvařil kafe. Jmenovku se svým jménem jsem měl připláclou na klavíru možná těch deset let, ale pak jsem ji vyhodil. Dana má schované obě, protože po úspěchu této její první cesty s náma letěla i o rok později.

Od té doby, co Honza nastoupil ke Google, tak solidně přibral a udělaly se mu trochu špeky na pupku (i když to není vidět, tak nepřeháním. Honza ví, že viníkem je vzorná starost o zaměstnance. Firma dělá všecko proto, aby jim nic nechybělo, aby se cejtili jako v bavlnce. Žrádlo zadarmo a kolik chceš, odpoledne si můžeš odnést domů kolik chceš jídla z toho, co zbylo. Jsou tu takoví experti, co vůbec nevychází z bludnýho kruhu práce-práce-domov-práce-práce. Dopoledne dorazí do práce, dají si bohatou snídani a jdou plnit úkoly, cítí-li, že na ně padá únava, můžou si najít nějakej volnej gauč a hodit krovky.

Výhled na Grand Canal.

Když ti nejde facha, tak si můžeš šťouchnout do koulí, nebo se někam zašít do speciální nory, kde je absolutní ticho, nebo si jít zaplavat, nebo zaposilovat. Jenže Honza z toho dělal jen maličko, hlavně žral ty dobrý jídla. A přestože hodně sportuje, špeky dokázal nainstalovat. Jeho nejmilejší sportovní činností byl surfing, kterej je tu hodně oblíbenej. Chodívali surfovat hlavně brzo ráno před prací. Vlastně celoročně. Hlavně kvůli tomu rannímu surfingu se rozhodl, že si konečně udělá řidičák. Dokonce se i přihlásil, ale moc tomu nedal, a než došlo ke zkouškám, přesunuli se z Dublinu do San Francisca. Což už pro nás není ani trochu za dubem.

Pak nás Honza vzal domů. Bydleli ještě s jedním kamarádem, Slovákem Edou, kterej taky pracuje v Google.

Místo jídla jsme se pustili do ochutnávek všech možnejch hlavně irskejch whisky. Mají tu tak těch flašek šíleně moc, ale protože skoro nepijou, tak se flašky množily.

Myslíte, že se nám podařilo s něma zacvičit? Ani náhodou, vůbec to nebylo poznat, že jsme je všechny koštovali. A některý byly moc dobrý.

Olina se usmívá už po prvním panáku, ještě dva a začne asi zpívat.

Že by už?

Honza si pořídil doopravdickou basu, protože ještě než zmizel do Irska, tak tady v Praze hrál s jakousi kapelou na baskytaru. Hráli takovej roztomilej jazzrock.

Dana padá do pelíšku i se zajochem. Za chvilku totiž vyrážíme na noční procházku Dublinem.

Honza nás vzal taxíkem, ale už si nepamatuju proč a kam. Jen vím, že jsme měli namířeno někam do dobré hospody. Ale problém je, že v Dublinou skoro všecky hospody dobrý.

Třebas tato.

Chlastáme guinessa, abysme rozpustili whisky, ale nějak to nefunguje.

Hospoda je hodně rozměrná a má mnoho sekcí, člověk musí dávat bacha, když jde na hajzlík, aby se vrátil do správnýho sektoru a když se připočítá ten whiskovej hendikep.

Všude po Dublinu jsou sdílený kola. Dvě barvy tu převládají modrý a růžový. Což na černobílé fotce moc neuvidíte.

Kluci blbnou, holky se podpírají a jdou docela spořádaně a já si fotím. Krásnej večer.

Prej nějaká univerzita.

Ale koho to po whisky ředěné guinessem zajímá, že jo.

Buď je to jedna z více řek, které protínají Dublin a nebo je to ten Grand Canal.

Nejvíc na sever je Santry river, pak Tolka a největší je River Liffey a ještě umělej Grand canal. Úplně na jihu se ještě kroutí Dodder. Všecky stejně skončí v Dublin Bay.

Volte Ne! Zdá se, že tu jsou rozumnější než my s tím posraným Babišovým ANO. Možná ale jen plakát nabádá, aby nikdo nevolil pracující klokany.

Bronzová socha holky s bronzovými ňadry, bronzovým dvoukolákem a bronzovými pletenými košíky.

Přestože je Dublin příjemně večerní a rozverné město, kde kuřáci už několik let chodí spořádaně hulit na ulici a jak se zdá, nikomu to nevadí, že se v hospodě přestalo kouřit. Vesele si povídají, pivo na chodníku. A když prší? tak nejdou hulit a nebo když musí, tak jdou a zmoknou. S tím pivem na chodníku trochu přeháním, protože to dělá jen pár návštěvníků, Naprostá většina si pivo dopije, pak si jde zahulit a po cestě zpět si u pultu koupí další pivo. Tady v pivnicích většinou pinglové pivo neroznáší, jen čepujou. Taky tu je dobrej zvyk, že ten, kdo jde koupit pivo, koupí ho pro celou společnou, se kterou je. Blbý je, když je to parta o více kusech, pak bývá cesta domů brutálně náročná.

Kolem dvou svatejch jdeme domů. Je děsně pozdě a zítra už nás čeká vejlet. Ale o něm až někdy v příštím pokračování.