Retardovaná jarní cesta
(Lužicko)

Naše pravidelné jarní a podzimní cesty dostávají kvůli koronáčovi dost na prdel. Lockdowny nás drží doma na řetízku. Což o to, vyrazit do přírody není problém, přespat pod širákem nebo v hamace nebo ve stanu taky ne, v tom vám žádnej třeba Prymula nezabrání. Ale není dobrý fňukat. Letošní jarní cesta se uskutečnila až teď v červnu. Pro nás, pražskou sekci, začíná výlet už doma, protože vyrážíme přímo z Prahy rychlíkem Labe, kterej nás doveze až do Děčína, slánská sekce přistoupí v Kralupech nad Vltavou. Poslední dvojice přijede autem přímo na start. Rychlík Labe se snaží hájit čest Českých drah, takže do Děčína přijíždíme s dvacetiminutovým zpožděním. Na přestup jsme bez zpoždění měli dvě minuty, cesta se zadrhla. Paní průvodčí z vlaku Labe má silnej hlas sirény a neuvěřitelně ječí, když sděluje informace. A kromě toho ječení, když vidí nás, geronty, tak to ječení protahuje pomalým jekem s opakováním. Aby dědci pochopili. Shodli jsme se, že její jekot nám způsoboval bolest ve středním uchu. Všem. Ale informace, kterou nám polopatě sdělila, by nás měla do České Kamenice (start první etapy) trošku složitě oklikou dostat v relativně dobrým čase. Nakonec všecko klaplo.

Cestu, jako loni či předloni, naplánoval Pepa. Letošní červnové jaro je ve znamení Děčínska.

Honza zkoumá princip respirátorů. Po čínské vakcíně prý hrozí, že člověk začne proti své vůli salutovat jako pionýr. Údajně.

Ruská vakcína je taky asi tak dobrá jako ta čínská. Například na Slovensku si zaplatili milion dávek Sputníka, dostali jich 200 tisíc, ale očkovat se jimi chce necelých 6 tisíc Slováků. Dobrej úlet. Ale prezidentku mají dobrou.

Vystoupili jsme z vlaku v České Kamenici a jak už tak u nás bývá zvykem, sháněli jsme se  po hospodě. Hned u nádraží je jedna taková docela neuvěřitelná. Jsme přesvědčeni, že mají zavřeno, ale přitom je zahrádka plná. A je tam veselo. Ptáme se přiblble, jestli mají zavřeno, mají, ale klidně můžeme vejít.

Pivo nám dají, a kdybysme chtěli i něco k jídlu, tak možná by to taky šlo, ale s obtížema. Takže jsme si vybalili vlastní jídlo, jim to nevadilo.

Když je hospoda otevřená, je  na světě dobře.

Donesli nám krásně vychlazenýho Březňáka, ale nikdo neví, jestli desítku nebo jedenáctku. Nepamatujou si, co  narazili.

Březňák s oblohou.

Pořádek v téhle stylové hospodě, kde velký pivo stojí 25 Kč, udržuje vrchní Brutus pevnou rukou.

Paní domácí.

Všichni ze zahrádky jsou si trochu podobní, furt mám pocit, že za lípou ve stínu mají zaparkovaný harleje.

Pepa na každou cestu přinese velkej bochník sekané. Máme všecko sežrat, protože on to zpátky na hrbě neponese.

Hajzlíky tu mají nové, čisté a inspirativní

Opuštěná svíčková s pěti je ale málo teplá, říká jeden z místních: "Nemá to kdo vohřát, když máme zavříno."

Březňák za 25,- je v každým případě pecka. A  zdražovat nebudou, jinak by jim těch pár hostí prchlo jinam.

Mají tu i gril a někdy koncerty.

Snědli jsme sekanou, vypili dvě báječný piva a vyrážíme na první etapu, protože Ilona s Petrem, co jeli autem, už taky dorazili. Loučíme se s hosty neotevřené hospody.

Pivo ven.

Na náš start dohlíží medvídek Pú. Ten medvídek, kterej objevil severní tyčnu. Přeje nám přijemnej pobyt v CHKO.

Když jsme seděli v tý hospodě, tak jsme si vyslechli obvyklé a oblíbené fňuky na téma, jak to všude stojí za hovno a jak to je daleko horší než to bylo za komoušů. Oblíbená zábava spousty Čechů.

Odmítají vidět to dobrý, přetapetovávají to podrobnostma a komoušský časy uměle vyčesávají do drdolu. Prej dřív bylo všecko, všecko jsme si uměli vypěstovat sami (asi i ty suchý pomeranče z Kuby, který jsme s Fidelem měnili za traktory Zetor). Za komoušů prej (říkal ten v hospodě) se nemusel bát o práci, teď ho klidně kurva kapitalista vyhodí jen proto, že se mu nechce jít v sobotu do práce. Připomněl jsem mu, že za komoušů bejvaly po vzoru SSSR subotniky, akce Z i směny v sobotu, tak jestli tenkrát si dovolil nepřijít na akci Z. Odzbrojil mě, že to byl ještě moc mladej. Takže tak. Brblalové se odmítají dívat kolem sebe a bejt trošinku objektivní. Dyť i tady v Č. Kamenici jsou fasády zářivý a těch komoušsky zaostalejch staveb je tu pomálu.

I móda je v době svobody rozmanitá až svébytná.

Takhle to za komoušů nevypadalo!

Nebo třeba taková korveta na náměstí České Kamenice v zemi trabantů a Wartburgu a škodovek 105 byla nemyslitelná.

Což o to, je-li, či není Schrödingerova kočka živá/mrtvá. Naše úloha po úpravě zní, je-li Schrödingerova kočka celá/ necelá.

V České Kamenici mají muzeum psacích strojů, ale tam jsme ani nebyli, ani jsme tam jít nechtěli.

Celá oblast trpí hrníčkovou mánií a starý krásný hrnky tu visí na kdejakým plotě.

Vnořili jsme se do lesa a krásně to tu voní po malým deštíku.

Čím jsme starší a zkušenější, tím dýl nám trvá rozhodnout se a hlavně dohodnout, co se má udělat a kdy. Třeba tady řešíme problém, jestli chceme odpočinkovou zastávku.

Pepa, ten s holemi, autor trasy, je asi proti. Nebo ne? Už si to nepamatuju.

Rozhodnutí bylo správné - ne! Za chvilku bude posezení. A bylo. Vyndáváme čerta. Pro ty, co nevědí, tak čert je turistický nápoj připravovaný z griotky a rumu v poměru 1:1. Je výživný a zahání chmury a depky. Podle Ladyse je ale poměr 1:1 blbej, že pro pořádnýho čerta musí být rumu víc.

Trojjediná věž???

Jdeme kolem Jehly (478m). Asi čedič. Momentálně je dole upozornění, že vyhlídka na Jehle je mimo provoz.

Odborníci tvrdí, že je tu místy dobře vyvinutá sloupcová odlučnost. Sice vůbec netuším, co to znamená, ale...

Honza o čediči, horninách a skálách ví hodně. A ještě nabízí čerta.

Zatímco Pepa, starej horolezec, dumá, jestli by to ještě šlo. Teda jako vylézt nahoru.

Dokonce i odhodil hole a šel si to zkusit. Jeho rozumná žena ho od toho nápadu odradila. Teda jen slovně, ale stačilo to.

Přestože byla vyhlídka v rekonstrukci, šli jsme se na ni podívat a vyfotit pár výhledů.

Vyhlídka byla zprovozněna v roce 1879.

Z Jehly vidíte Českou Kamenici, Kamenický Šenov i zalesněný kopce Lužickejch hor. Na západní straně vystupuje České středohoří s Bukovou horou a České Švýcarsko s mohutným Růžovským vrchem, když je hezky a dobrá viditelnost, je v dálce viditelný Děčínský Sněžník, Milešovka a stolové hory Saského Švýcarska v Německu.

Traduje se, že na Jehle žili kdysi skřítkové a dokonce tu měli snad i malinkej pivovárek.

V lese je pořádně zeleno.

Kousek od Jehly je tak trošku ukrytej, jenže cedulky prozradí, Bratrskej oltář. Replika sochy sv. Jana Nepomuckého.

V pískovcovejch skalách jsou vytesané rámy a výklenky pro obrazy křížové cesty a sochy světců.

Podle lidové tradice se tu v letech 1515 - 1614, kdy kamenické panství patřilo protestantské šlechtě, tajně scházeli katolíci, zatímco po bitvě na Bílé hoře tu naopak měli tajné bohoslužby vykonávat protestanti. Podle některých vlastivědných autorů ale tyto pověsti vznikly až v 1. polovině 19. století a místo pobožnosti zde bylo zřízeno teprve v roce 1867. Při rekonstrukci roku 1887 zde bylo upraveno poutní místo s barokní výzdobou a pod skalním převisem byl vybudován bohatě zdobený oltář se sochami svatých a andělů.

Replika sochy Anděla smrti.

Výklenek Božího hrobu.

Hlavně tu moc nehulákejte, protože tu spí hlava lvice maskovaná pískovcem.

Křížků a poutních míst tu je jak naseto. Jsou tu kříže prosté, dřevěné.

I rafinované.

Po pár kilometrech přicházíme do malinké obce Líska. Přivítají nás děcka, dají nám na ruku razítka.

Mně půjčili na chvíli své plazivé kamarády. Ten bližší se jmenuje Dál a je to kluk (údajně) a vzdálenější je Daisy, slepejšská holka.

Mají tu krámek, kde si dáváme pivo v plechovce a dámy kafe.

Olina si dala rádlera, Pepa si přinesl vlastní plzeň, já jsem si dal nijakýho kozla. Ale v tom obchůdku kromě kafe a piva v plechu měli třeba i světelné vodiče a věci pro elektroinstalaci. A vysavače.

Pepa vypráví veselé historky.

Líska se táhne do pěkně prudkýho kopce. To je pro nás, pro kovidáře, pěknej záhul. Bereme s Roušovnou tenhle výlet jako testovací, co všecko už dokážeme, nebo ne. Sice děsně funíme, ale už dokážeme celej kopec vyjít jen s drobnými zastávkami.

Líska vypadá poeticky.

A mají tu nudapláž (FKK) přímo na Líseckým potoku.

Nad Lískou se zase vyloupnou malebné horizonty.

Větřík vlní trávou, ale taky asi přivane nějakej déšť. Zatím dobrý.

Tahle holka si buď spletla nudapláž, nebo ji někdo ubil místo umyl.

Hnízdo strakapouda.

Začíná nám na konec první etapy pršet.

Prší už jen drobně, ale Chřibská nás očekává. Máme tu zamluvenej nocleh v penzionu Bamako.

To je on. Ze střechy jim visí kovoví ptáci na šňůrkách, a když si člověk v posteli čte, tak periferně se toho ptáka leká.

Olině ještě čouhá sláma z bot.

Lehce se zkultivujeme a vyrážíme dlouhých 95 metrů za první roh. Hned vedle rodnýho domu Tadeáše Haenkeho je restaurace Radnice. Jo, a kdo to byl ten Haenke? Žádný vořezávátko. Tadeáš Xaverius Peregrinus Haenke, německy Thaddäus, španělsky Tadeo (1761), byl českej botanik, lékař, etnograf, kartograf, geolog, chemik, hudebník, cestovatel a objevitel. Byl sice rodák z Čech, ale sám byl Němec z německý rodiny a občan rakouský monarchie. Jako první v českejch zemích roku 1784 vypustil montgolfiéru.

Pepa po mně chtěl, abych mu udělal důstojný oficiální portrét.

K jídlu jsme si s Roušovnou dali napůl játra na roštu a mexický fazole. Ale přehnali jsme to. Byli jsme děsně přežraní. Šíleně nezdravý porce.

Přestalo pršet, z večeře jdeme zpátky do penzionu. Na trojce bude večírek. Ilona v předstihu zjistila, že je tu, ač neděle, otevřené pekařství, kde dělají i kafe. To je na obrázku tam vlevo dole, tam, jak psával Zemanův Peroutka o gentlemanovi Hitlerovi. Snídaně zajištěna.

Olina si našla kamaráda.

Na trojce je večírek.

Po večírku s pětiletým rumem jsme se probudili do slunnýho rána. Vyrazili jsme na kafe a makovej koláč do toho pekařství. Mají tu děsně moc druhů chleba. V Chřibské po ránu chodí jen pajdaví a pomalí lidé s hůlkama.

Po deváté už nastupujou borci na kolech a bílí pudlové.

Potok se jmenuje Chřibská Kamenice.

Po nábřeží jede svatej Jirka na koni.

Pyšně a splihle tu visí i vlajka EU. Někteří místňáci brblají, protože to je ryze českej fenomén. Ale bez EU by nesvítilo tolik fasád a vlakový zastávky by vypadaly hnusně. To si musíme připustit. A taky agrofertu by se vedlo blbě.

Radnice.

Chřibská Kamenice.

Drobné zboží a plyn.

Svatej Jiří si udělal rychlokurs na odběry PCR.

Pro rum a rohlíky.

Prodej skla a upaluj.

Vyrážíme do druhé etapy. Tentokrát nás limituje odjezd vlaku, kterej bysme měli stihnout. Podle většiny z nás to není problém. Ale uvidíme, jaké budou nástrahy a lákadla. Kolem torza Střeleckého terče míříme do cíle dnešní etapy - Jedlové.

Střelecké společnosti vznikaly už od středověku. Původně měly chránit majetek obyvatel. V devatenáctým století se střelnice často spojovaly i s hostincem. Asi, když si dají střelci pořádně do trumpety, aby měli kam střílet. Dřív stříleli kuší, tak to nebyl takovej kravál. Terčem byl plechovej orel. Později se přidali i střelci s puškama, takže založili ještě ostrostřeleckej spolek (1792) To, co z terče zbylo, je tento podstavec, na kterým pak trčel samotný terč. Terč postupně chátrá a ostrostřelci změnili zbraně i střelnice.

Prvním lákadlem na cestě byla odbočka k Chřibským vodopádům. Chvíli jsme nerozhodně postávali na křižovatce a zvažovali, jestli se máme jít podívat, jestli máme dost času. Zvítězilo rozhodnutí, že se podívat musíme. To byla první odbočka od vytčeného cíle. Zkusil jsem, jestli se mi podaří udržet v ruce foťák dvě vteřiny. Nic moc.

Ale vteřinu už jsem udržel. Náhoda.

Cesta se vine lesem plným tančících stromů.

Tenhle strom jsem si musel vyfotit na několikrát a doma spojit do panorama. Protože 24mm ohnisko nestačilo.

Osada Jedlová.

Specialitou obce je zimní údržba komunikací.

V obci čile jedou ve skle. Kovářojc kobyla...

U chaty Zvoneček jsem málem zakufroval, protože jsem na mobilu hledal nastavení, aby mi mobil posílal do foťáku GPS údaje. Nejen, že jsem neuspěl, ale málem jsem minul důležitou odbočku. Dál se šlo kurevsky do kopce, tak jsme si dobře zafuněli.

Tady nastalo další štěpení party. Máme čas? Nemáme? Když nemineme horu Jedlovou? Nakonec jsme se rozdělili. Jedna skupina šla po zelené a celkem po rovině do železniční stanice Jedlová a tři dvojice vyrazily do hory. Dokonce i my, koviďáci. Vyšlapali jsme sjezdovku pod Jedlovou. Mokrý záda a hlasitej dech. Zkusil jsem si to zkomplikovat, tak jsem při výstupu kecal kraviny. Nezdech jsem a to se počítá.

Za ty výhledy to jednoznačně stálo.

Břízy pod vrcholem.

Tento pán je první, kterého jsem viděl, že nevyjel kopec na elektrokole.

Kurevsky prudkej kopec nás přivedl až k rozhledně. A je tu i hospoda. Je sice docela nacvakaná, ale místečko se našlo. Zatímco my dva funilové jsme se rozhodli výšlap na rozhlednu vynechat, Ála, Ilona, Honza a Petr se tam podívat šli, jen jsme jim hlídali batohy.

Objednali jsme si s Roušovnou zelňačku. Tak dobrou jsme už dlouho nejedli. Pak Roušovna začala zkoumat, jestli bysme neměli chuť i na bramborák, ale dřív, než jsem stihl říct, že klidně ne, tak ho objednala u sličné kellnerky Přinesla nám něco luxusního. Říkali jsme si, že takhle ošetřenej bramborák není normální. Když jsme z jednoho talíře zobali tu dobrotu, přiběhla sličná kellnerka, že jestli to víme, že jíme cizí jídlo, že nebylo pro nás a natahovala ruku, že ho chce zpět. S úsměvem jsme jí prozradili, že sice umíme klidně vrátit třeba čas, ale jídlo ne. Tak nám ho nechala a pak přišly ještě tři další kellnerky a postupně se nám za ten omyl omlouvaly. Nevadilo nám, že to popletly.

Venku jsme čekali na ostatní, až dojedí, jenže tu u jednoho stolu byli dva malí kluci a oba jedli svůj talíř hranolků. Považoval jsem za svou povinnost je varovat: "Kluci, jestli to nesežerete dost rychle, nebo talíř na minutu opustíte, tahle Roušovna vám ty hranolky okamžitě sežere." Vypadali rozrušeně a pevněji objali své talíře. Roušovna se snažila jejich tatínkovi vysvětlit, že to je jen zlá, ale opravdu zlá a falešná kampaň.

Teď už jen obejít horu a napojit se zase na zelenou.

To jsou dneska lidi, někdo se tu pokusil ukrást velkej šutr.

Za pár set metrů už nás vítal kuřáckej koutek nádražky v Jedlové. To bylo furt strachu, do odjezdu našeho vlaku máme skoro hodinu. To je ještě na pivo a čočkovou polívku. Tentokrát nikdo nic nepopletl a přinesli nám opravdu čočkovou polívku.

Posezení na zahrádce. Na rekultivaci tohoto kouta už prachy z EU nezbyly.

Dodržujeme rozestupy.

Společné foto jsme během dvou dní nějak sklili, tak jsme to napravili alespoň tady na nádraží.

Roušovna řekla, že teď nás vyfotí zase ona a já ať to pak propojím ve fotošopu, abysme na fotce byli všichni. Za a) se mi nechtělo a za b) to zas tak jednoduchej proces není.

My s Roušovnou jsme si koupili lístek na vlak přes mobilní apku, ale ostatní až ve vlaku, protože teď už jedeme každej jinam. Lístek pro slánskou sekci měřil něco přes půl metru. Včetně lístku pro Robina, nejstatečnějšího jezevčíka. Ten pejsek kmitá malejma nožkama rychlostí 5,5 km/hod, a když jdeme pomaleji a zdržujeme ho, nebo nedejbože zastavíme k odpočinku, začne nasraně kňučet. Robin má 13 let a už by mohl mít rozum.

V České Kamenici vystupuje pražská sekce, protože tu má Petr auto a vezme nás do Prahy. Ostatní Slaňáci jedou dál.

Těšíme se na další společnou akci. Díky.

Závodem parních válců se s vámi zas na týden rozloučím.