V Děbolíně
(je vždycky fajn).

Poslední dny před prázdninama máme všecky víkendy nabité aktivitama. A světlo na konci tunelu nevidět. Tenhle víkend máme rodinný setkání v Děbolíně. Komorní sestava. Moje sestry z Brna a my dva z Prahy za Ájou a Martinem do Děbolína. Měl přijet i Martinův brácha Ivan se ženou, ale to nevyšlo, takže budeme muset uspořádat ještě jedno setkání na podzim. Což je dobře, protože v Děbolíně je vždycky krásně.

Našel jsem příjemný vlakový spojení od nás až do Děbolína. Holky z Brna to mají složitější, teda ne jako na cestování, jen na čas. Jedeme z Hlaváku, kde teď mají vystavenej model celýho Hlaváku.

Náš vlak přijíždí na čas. Což je z ohledem na pověst ČD chvályhodné.

Rychlíkem značky Vltava do Veselí nad Lužnicí. Ani není nijak narvanej.

Hezkej kluk v Táboře.

Jsme v Jindřichově Hradci. Jak to všecko vypadalo nestihnutelně, tak se České dráhy vycajchnovaly a co ztratily, to dohnaly. Jsme tu tedy dřív, než jsme očekávali. Měli jsme se tu sejít s Danou a Alenou, ale protože bysme museli čekat neúměrně dlouho, jdeme na oběd a pak půjdeme pěšky do Děbolína. Olina tuhle cestu nezná. Nabízí se, že budu moct dělat machra a průvodce. Ale abychom tohle všechno mohli absolvovat, musíme překročit řeku Nežárku.

Našli jsme si hospodu u Kůrků, já si ji pamatuju z minula, když jsme tudy šli a běželi s Helčou brzo ráno na vlak do Jindřichova Hradce.

Měli tu překvapivě dobrý pivo Radegast dvanáctku, vonělo po malinách. Trošičku. Vždycky když jdem s Olinou do hospody na jídlo, dáváme si každej něco jinýho a tak docilujeme královských hodů o několika chodech. Olina si dala smažený jazyky a mně vybrala maso v mrkvi. Obojí bylo báječný. Pochutnali jsme si a vyrazili na cestu.

Po pravým břehu Nežárky. Tudy jsem ještě nikdy nešel.

V Nežárce se voda skoro ani nehne.

Jdeme skrz discogolf a je to tu moc hezký. Dana s Alenou, až přijedou z Brna, půjdou po druhé straně Nežárky.

Kostelové zrcadlení Na nebevzetí panny Marie v Nežárce.

Jak máme oba mlhu po kovidu, nemůžeme si vzpomenout na kouzelnou formulku "Sezame otevři se!", tak to musíme obejít.

Na konci discogolfu by se naše trasy fyzicky sešly, ale časově jsme mimo. Vedu Olinu po červené směrem k jindřichohradeckýmu letišti. Dana s Alenou by měly dorazit skoro o dvě hodinky později.

V Jindřichově Hradci jsem byl za život několikrát, ale teprve až když se mi do Děbolína nastěhoval bratranec, jsem si uvědomil, jak je to krásný a malebný městečko. Fotka moc jindřichohradecky nevypadá, ale nenechme se mýlit. Von totiž i ten Děbolín je vlastně součástí Jindřichova Hradce. Myslím, že by si samotnej JH zasloužil víc fotek, což nebude asi problém v některém z budoucích Prasat napravit.

Třeboňsko vypadá rovně a asi by se mi tu dobře běhalo, protože kopce mi moc nejdou a po kovidu už vůbec ne.

Cesta, kterou jdeme, se jmenuje "Po stopách Emy Destinové". Když se to Roušovna dozvěděla, vyhrožovala, že mi bude po cestě zpívat árie. Nakonec jí k výhružce scházel kyslík. Vyprávěl jsem jí po cestě, že tu budou za chvíli tři rybníky a sice lžíčka, vidlička a nůž. Nezbývalo jí, než mi věřit. Ale samozřejmě jsem kecal, protože ty tři rybníky se jmenují Malá polívka, Horní polívka a Prostřední polívka. Tahle, kolem které jdeme nejblíž, je Prostřední polívka.

Mraky vypadají dramaticky a Meteoradar hrozí, že chytnem nějakej ten slejvák. Tvrdí to i Roušovna, když vzhlíží k běsným mrakům. Ulhaná Klára, naše oblíbená nedůvěryhodná apka na počasí, se stydlivě hlásí k tomu, že prdlajs, že pršet nebude. A tak, jak to u Kláry bývá často, její lež se vyplnila a nespadla na nás ani kapička.

Vono to tu vypadá všecko dost rovně, ale jen vypadá. Když jsem se zasekl při focení a Roušovna byla dost vepředu, proběhl kolem mě mlaďoch tak krásně, elegantně a rychle, nejmíň 15 kiláků za hodinu. Tvářil se, že běží na půl plynu. Za chviličku už dobíhal Olinu, která se ani neohlídla a pomyslela si, ten Rouš se asi zbláznil, takhle rychle běží a nefuní. Dopadlo to dobře, nestihla ani nic vtipně nevhodnýho říct a kluk byl pryč. Doběhl do Děbolína a běžel zas zpátky. Hezky se na to kouká, když to někdo umí.

Bělásků mám ve své fotosbírce motejlů víc, ale žádnýho ještě v letu. Tak se to pokouším napravit. Je to dřina.

Olina na mě čeká na vyhlídce Karla Zvěřiny. Prej to byl náruživej turista a zasadil se o vytvoření velmi husté sítě turistických a dobře značených cest v oblasti Jindřichohradecka. Do jeho vily na břehu rybníka Vajgar jezdil rád a často malíř Josef Čapek.

Sympatický je, že žlutá toho premiérskýho kripla tu není nejčastější komoditou. To samozřejmě neznamená, že tu nežije spousta jeho voličů. Jak by jinak nasbíral za své neskutečně blbé a nezdravé vládnutí tolik hlasů.

Jsme u Martina. Před pár minutama dorazil z Prahy. Hned nám ukazoval, jak tu má chytrý jihočeský jiřičky nebo vlašťovky. Vybudovaly si totiž hned nad vchodem hnízda a vesele tu sraly před vchodový dveře. Sem tam i na hlavu. Martin jim tam nalepil pásku "POZOR PLYN". Vlaštovky z jižních Čech jsou vzdělané, umí číst, tak si postavily letos hnízda o kousek vedle a už neserou příchozím na hlavu.

Počkali jsme za příjemnýho krafání a při dobré kávě na Danu s Alenou a vyrazili na malou večerní výpravičku k rozhledně.

Martin tu nemá žádnej balkón jako my doma, tak musím tentokrát vyfotit tzv. nebalkónovku.

Poblíž rozhledny je odpočívátko s Ježíškem.

Rozhlednám se v Česku daří. Někde jsme se dočetli, že údajně je Česko snad na prvním místě v počtu rozhleden na počet obyvatel nebo snad na plochu, to už nevím. Je fakt, že rozhledny jsou skoro všude. Svobodná doba umožňuje obcím, aby se architektonicky vyřádily. Děbolínská rozhledna je na Rýdově kopci. Rozhledna se jmenuje stejně. Bacha, její provozní doba je od osmi do osmi. Mají na to člověka, kterej dojede na kole, zkontroluje, že tu večer nikdo nezůstal, a zamkne. Ráno zase odemkne. Rozhledna je vysoká 33 metrů a nahoru vedou dvoje schody. Ocelové a dřevěné. Ocelovejch je 102, dřevěnejch 128.

Vúkol rostou bílé máky. Asi na opium. Ale bude ho málo. Menší než malé množství.

Rozhledna je založená na myšlence trigonu, neboli tři rovnoramenné trojúhelníky, které, kdyby to šlo o dost vejš, by se nahoře potkaly.

Večerní procházka byla příjemná a probudila v nás potřebu sedět a kecat. To nám jde snad ještě líp než večerní procházky.

Vrháme se do něžného pomlouvání, což by se dalo i charakterizovat jako "Co je u nás u všech novýho".

Alena, tak jako dycky, nezklamala a přivezla další složku s fotkama vyšisovanejma stářím. A já si začínám uvědomovat, že se stávám, ať chci nebo nechci, kronikářem rodu, protože většina těch fotek je z mýho archívu.

Martin je snad jedinej příbuznej, kterej každý ráno přísně dodržuje pět tibeťanů. Má k tomu stejnej důvod jako já. Když necvičím, bolí mě za krkem a mohla by se mně rozbolet zádat. Pravidelným tibeťanstvím držíme neduhy mimo dosah.

Říkal Martin, že si na starý kolena udělal radost novou kytarou. Vybral si model od Furcha. Furch je fenomenální a ve světě velmi známý pojem. Člověk najednou cejtí hrdost, že je Čech, krásně to vyvažuje ten stud a odpor z politické reprezentace posledních let. Hradní hnůj, premiérský hnusy... Ne, nebudu to míchat. Furch je značka, o které se ve světě ví. Martin mi říkal, že když si byl kytaru vybírat, vzal s sebou kamaráda se skvělým hudebním sluchem. Požádali o několik kusů stejnýho modelu. Říkali jim prý: "My vám jich pár přineseme, v tom není problém, problém bude, až zjistíte, že všechny stejné modely mají stejný zvuk a nedokážete si vybrat, která je nejlepší z těch přinesených." Nakonec po dlouhém zkoušení, hraní a testování musel Martin s kámošem připustit, že opravdu mezi donesenými kytarami není žádnej rozdíl. Prej při výrobě používají CNC mašiny, které si sami navrhli a nechali vyrobit a upravit. Moderní technologie a počítačem řízené frézování korpusů pro jednotlivé typy kytar jsou příčinou té stejnosti. Mají hodně modelů. Od 15 tisíc až do závratných výšin v té nejvyšší kategorii. Martinova kytara je krásná a je dobře slyšet v celým prostoru.

A zase to pomlouváníčko.

V sobotu ráno po snídani vyrážíme na relativně a zákeřně krátkej výlet. Prý devět do Roseče. Tam bychom měli mít možnost zajít si na plzeň a kremrole. Jdeme bez Áji Báji, kterou bolí klouby, ale to nevadí, protože ona má elektrokolo a navigaci, takže je dost pravděpodobný, že se v té hospodě všichni sejdeme.

Moje oblíbená borovice, sosna, limba - nehodící se škrtněte. Vždycky, když jsme v Děbolíně, musím si ten strom vyfotit. Je to rituál.

Motýlů tu kupodivu není mnoho. Vyfotil jsem si do sbírky kromě pár bělásků i babočku kopřivovou.

Martin nás vzal okolo Svaté Barbory.

Stůj, noho, posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš...
Podle několika balvanů, které se tu povalují, usuzují archeologové a historici, čert aby jim věřil, že tu bývalo posvátné místo Keltů. Vítkovci pozvali už ve 13. století do Jižníh Čech Johanity - členy rytířského špitálního řádu svatýho Jana. Ti tu postavili kostelík pro poustevníky. Postupně to furt někdo předělával, přestavoval, až z toho vznikl pozdně gotickej kostel. V roce 1789 to někdo rafinovaně, asi cinknutej projekt, střelil soukromníkovi pro světský účely. Vybavení se dílem rozebralo, rozprodalo, rozkulačilo, rozpadlo. Pak poustevnu zbořili a postavili si tam myslivnu. Za komoušů se kostel dostal do klasickýho typicky komoušskýho stavu. Vymlácený vokna, vytrhaná podlaha, pobořený zdi. V roce 1975 tam dokoce vybudovali příčky a udělali z kostela skladiště. V roce 1975 si barabiznu od státu odkoupil nějakej soukromník a památku používal jako kůlnu. Až v roce 2008 měl objekt štěstí. Dostal se do rukou Čechokanaďana, kterej to myslel vážně a uvedl kostelík i přilehlé budovy do takovýho stavu, v jakým snad nebyly ani v dobách vzniku. Majitel si zakládá na tom, že používá správný materiály, najímá nejlepší jihočeské řemeslníky a umělce. A prej to všecko financuje z vlastních prostředků, žádný dotační babišárny.

Náklaďáček Kanaďanovi řídí jezevčík. Kdo ví, jestli má řidičák.

Trepků rybník.

Pole s obilím hlídají kytky v modrejch uniformách.

Říkalo mi tele, že jsou lidi voli. Jen si nejsem jistej, jestli myslelo i mě. Asi jo.

Už při minulé návštěvě jsme se dozvěděli důležitou informaci, že o víkendech a státních svátcích vyjíždí na pole výhradně modré traktory, ve dnech všedních, pracovních traktory zelené.

Bourání plotů je činnost užitečná.

Kačák v Roseči.

Nejsem si jistej, jeslti jde o živý kačeny nebo o zdařilé atrapy.

Konečně hospoda u Jitky. Je totiž vedro k padnutí. Hospoda je zavřená, jen nějaká svatba se tu odehrává, ale paní šéfová o nás ví a pivo a kremrole jsou k mání.

Tak na zdraví a častá setkání.

Pěstují tu kamerunský kozy. Tváří se velmi lhostejně.

Cesta domů má být podstatně kratší, ale jak už tak bývá dobrým zvykem, počet našlapanejch kilometrů je výrazně vyšší, než bylo slibované. Mně osobně to vyhovovalo, ale vypadali jsme uchozeně. Alena mi vyhrožovala, že se mi do rána sloupá ze slunka čelo a opuchnu, ale nezná mě, nepodařilo se.

Krajina tu je velmi malebná a příjermná, ale nesmíte se na to koukat panoramaticky, protože pak máte z fotky pocit, že to není krajina, ale třiceticentimetrový pravítko do školy.

Modří hlídači polí.

Martin je až skoro fanatickej pravohřibnej houbař, tak samozřejmě zaplul do lesa, ale vyplul bez úlovku.

Ája Bája, vybavená elektrokolem, byla doma daleko dřív než my, taky proto, že nikam nezabloudila, tak připravila stůl k obědu. Výborná polívka a k večeru budeme grilovat. Kapra a špízy. A pít víno a pivo a zase něžně pomlouvat.

Nejbližší rybník od jejich baráčku obývá silné stádo ukvákanejch žab. Je to model, který kváká téměř 24/7, ale prý v pravý poledne na hodinku zmlknou. Provádí údržbu kvákadel.

Je neděle - pro Olinu den D. Prozradil jsem totiž před lety Martinovi, že se chystáme s Olinou udělat si kurz svařování, a Martin neprozřetelně slíbil, že by se to dalo u něho vyzkoušet, že má doma novou klasickou stejnosměrnou svářečku. Neděle tedy byla v duchu dělnickém.

Můj astronaut si přidělal samozatmavovací svařovací helmu, dostala starou mikinu, vzala si dlouhý gatě a červený rukavice.

Pak jí Martin krátce vysvětlil základy svařování. I typy elektrod a co všechno je potřeba udělat, aby to poprvé prsklo. A prsklo.

K našemu velkému překvapení to Olině šlo dost dobře. Sice neudržela směr, ale oblouk jo.

Dokonce i přismrkala něco k něčemu. Asi budeme muset koupit svářečku.

Vosce je celý Olinino svařování u prdele.

No uznejte sami, kdo tohle dokáže po třech minutách instrukcí.

Ale svařování není žádná prdel. Po lehkém a vynikajícím obědě se vydáváme na vlak, tedy přesněji náhradní autobusovou dopravu. Jedeme zase domů...

Nebejt Martina, tak by nám ta náhradní doprava z Děbolína nevyšla. Měli jsme za to, že když je to náhradní doprava, tak ten busík vždycky zastavuje co nejblíž vlakové zastávky. Ale ne v Děbolíně. Ani apka, co umí všecko jako Ťapka, nám neprozradila, že tato úvaha je debilní. Martin se na problematiku koukl do svýho telefonu jinou apkou, co nekamarádí s Ťapkou, a tam bylo, že náš náhradní autobus zastavuje 500 metrů od nádraží úplně jinde. Naštěstí se to všecko sešlo a vytvořilo se z toho cestovní dobro.

V Kardašově Řečici na nás mává kluk s palačinkama se šlehačkou. Za deset minut máme být ve Veselí nad Lužnicí, kde by na nás měl čekat vlak Vltava do Prahy. Blonďatá slečna průvodčí kouká na hodinky a chrlí optimismus. Oprávněně, vše jsme stihli, i když to nevypadalo. Ve Vltavě bylo sice vedro a hlučno z otevřenýho okna a stošedátikilometrové rychlosti, ale protože jsem usnul, tak mi cesta utekla šíleně rychle. Nevím, jak to utíkalo Olině, ale určitě můžeme už teď oba prohlásit, že se moc těšíme zase někdy do Děbolína. Díky Ájo Bájo, díky Martine.