WWWiditelné prase č.10-2026

Andalusie - už zas
(Díl první - Macarena)

Když jsem dokončil povídání o New Yorku, kterej mě nadchl, měl jsem jen týden na to, rozhodnout se, o čem budu psát. Mám tu v záloze pár cestopisnejch fotofejetonů, ale jen v ryze teoretické, spíš jen takové skryté podobě. Napsáno nic, jen fotky v v bezedným archívu. Nakonec to vyhrála naše oblíbena a často navštěvovaná destinace. Andalusie.

Doba pobytu konec ledna, začátek února. Olina to má jako služebku, má na starosti dvacet studentů jejich školy, já si jedu jen tak pro radost ze Španělska.

Z Prahy jsme vyrazili nekřesťansky brzo, což zase umožnilo východ slunka z letadla.

Pod náma řeka Guadalquivir. Nejvíc důležitá řeka Andalusie.

Guadalquivir je dlouhá 657 kilometrů, pátá nejdelší řeka Pyrenejí, pramenící v pohoří Sierra de Cazorla. Jediná velká splavná řeka ve Španělsku.

Tam ty černý čtverečky za městem nejsou úhledná políčka, ale solární panely jedné z největších solárních elektráren ve Španělsku. Kromě toho, že jim tu o něco víc svítí slunko, tak nemají ministra životního prostředí debila. I ministr průmyslu tuhle energii velmi podporuje.

Před několika lety jsme ve společnosti Abengoa byli na exkurzi. Nejsem si jistej, jak je to s touto společností teď, proslýchalo se, že zkrachovali, protože se tam urodila hrstka defraudantů, ale koupila to jiná firma a jedou v green energii dál. Turka by jejich činnost asi zabila a náš ministr životního prostředí tudíž upadl na chodník. Tady na té nekvalitní fotce se mi podařilo vyfotit jejich slavnou solární věž. Je to docela unikátní zařízení. Vysoká věž je obklopená zrcadlama, který jsou zaměřeny na vrchol věže, kde je speciální výměník s kapalinou, která umí nacucat hodně tepla. Zrcadla se sama natáčí tak, aby paprsky mířily přímo na špičku věže. Taky se automaticky mejou, když jsou zaprášený. Médium zahřáty asi na 600°C pak předává teplo přes výměníky do parní turbíny. Z nich už leze elektřina. Bylo to impozantní. A teď jsem měl to štěstí, že jsem si to mohl vyfotit z letadla.

Povrchovej důl poblíž Sevilly ale vím o něm prd a nic se mi nepodařilo zjistit.

Kromě obnovitelnejch zdrojů se najde místo i na políčka.

Naše letadlo se pomaličku chystá na přistání. Sevilla, Guadalquivir a kanál Alfonse XIII, kterej štěpí historickou Sevillu od čtvrti Triana. Určitě o ní něco časem napíšu. I o tom kanálu.

Shora vypadají všechna města docela přehledně a hezky.

Přivítalo nás příjemnejch 18°C a slunko a kytky, ze kterejch byla Olina samozřejmě úplně ohne sich.

Kdyby tady byla Helča, už by se hrnula do kávovýho parlamentu.

Trochu jsme si odpočinuli a vyrazili na první obhlídku. První muráles, na který jsem narazil asi představuje, jak hloupé a nevzdělané ovce se nechávají očkovat proti kovidu, přestože vzdělaný svět kolem Kotlára, Pekové a Rajchla dávno ví, že vakcíny obsahujou Gatesovy čipy, mění DNA a pomřely po očkování desítky milionů lidí. My dvě zombie jsme vyrazili do staré čtvrti a já s překvapením zjišťuju, že v téhle části města Olina nikdy nebyla a tak jsem mohl trochu machrovat a dělat průvodce, protože tuhle čtvrť mám prochozenou, profocenou i proběhanou.

Bydlíme v Macareně.

Za zdí je to naše Casco Antiguo.

Torre Blanca Torreón de la Tía Tomasa. Věž strýčka Toma.

Botella de Ballantinesa. Flaška strýčka Ballantýna.

Balkón strýčka LGBTQ+

Vlajka oslavující narození Ježíška je tu oblíbenou ozdobou oken a balkónů. Tady si na prapory s Ježíškem hodně potrpí. Možná víc, než na vlajky fotbalovejch klubů.

Tahle židle tu je pěknejch pár roků. Sedávávala na ní jedna stará tlustá babka a jen tak čuměla před sebe. Novinkou je, že je teď přivázaná. Ta židle. Možná ani ne kvůli zlodějům židlí, ale aby se židle s babkou nepřevrhla. Babku jsem letos nezastihl.

Jestli se nepletu, tak za chvilku budu moct Roušovně prozradit, že tu je starý zaprášený divadlo.

Jo, je, a nic se nezměnilo, jen to velký vokno je daleko víc zaprášený.

Modrá a žlutá.

Jako dva holoubci...

Většina balkonů je přesycená kytkama a Roušovna furt vykřikuje: "Jééé, tohle mi vyfoť...", protože její balkón je to samý. ale narozdíl od Sevillanek, Roušovna musí na zimu kytky lifrovat ke mně do pokoje a já pak celou zimu nevidím denní světlo.

V Macareně se o velikonocích odehrávají velká procesí, chodí tam veselí kukluksklanský figurky. Po zbytek roku jejich makety prodávají v krámcích.

Kostel Santa Marina (Iglesia de Santa Marina). Jeden z nejstarších kostelů ve městě, jehož původní docela jednoduchá až primitivní struktura je z druhý poloviny 13. století. Najdete ho v ulici Calle San Luis. Stojí v místě, kterýmu se tu říká Calle San Luis, hlavní severojižní tepnou města od maurskejch dob. Budova se stala prototypem farních kostelů v Seville v raným středověku a jejím hlavním rysem je strohost. Věž sousedící s kostelem je cihlová čtvercová se schodištěm kolem centrálního pilíře, je dvoudílná. V horní části je zvonice, která se v současnosti nepoužívá. Interiér kostela Santa Marina má obdélníkový půdorys a tři lodě oddělené cihlovými lomenými oblouky, podepřenými na osmi křížových pilířích uspořádaných v pěti částech. Střední loď je širší a vyšší a vede do velké apsidy. V bočních zdech jsou otvory vedoucí do kaplí. Série požárů zničila mnoho uměleckých děl, z nichž se dochovalo jen pár kousků, které darovalo Bratrstvo La Sagrada Resurrección. V kostele je obraz La Sagrada Resurrección de Nuestro Señor Jesucristo, dílo Francisca Buizy Fernándeze (1973). V lodi La Epístola najdete kapli Nuestra Señora de la Aurora od Antonia J. Dubé de Luque, 1978; představuje Marii truchlící nad smrtí svého Syna.

Kostel svatýho Ludvíka Francouzskýho. Barokní architektura 18. století. Kostel byl navrženej architektem Leonardem z Figueroa a postaven v letech 1699 až 1731. Ulice, ve které je tenhle hezkej barák je tak úzká, že kostel nejde normálně vyfotit. Dokonce ani jako normální skládaný panoráma. Zkusil jsem si to nafotit 15mm objektivem na několikrát a pak spojit ve fotošopu, ale zkreslení je tak obrovský, že to vypadá spíš jako nějaká rotunda, ale je to normální rovnej barokní barák. Nikdy se mi nestalo, že by byl kostel otevřenej. Je za zábradlím a dovnitř se asi leze jinudy, nebo já nevím.

Taneční škola pro mladé a pokročilé.

Kostel San Marcos (Iglesia de San Marcos). Zdá se, že v téhle čtvrti se kostelům daří jak houbám po dešti. Odstup je opět téměř nemožnej. Poskládáno z pěti fotek.

Od poslední návštěvy se tu vyrojilo velký množství elektrickejch koloběžek. Najdete je tu všude.

Knihkupectví Malýho prince.

Roušovna před garáží.

Na pivo s mámou. Přestože je leden, venkovní kavárničky a hospůdky jedou skoro naplno.

Vypadá to, že si všimla, že je fotím a jde mi dát po tlamě, ale ne, šla si objednat ještě jedno pivo.

Zajímalo by mě, jestli existuje nějaká statistika, kolik je v Seville venkovních hospůdek a kaváren.

Boční průčelí kostela svaté Cataliny.

Dlaždičky tu mají moc pěkný, tohle třeba bylo přilepený na jedné se stovek lékáren. V Seville i v jinejch městech Španělska je neobvykle velký množství lékáren. Rádi si chodí kupovat pilulky.

Dvě piva a dom. Máma v kožichu vypadala velmi přísně. Když jsme pak doma šli na islandskej film Na cestě s mámou, vzpomněl jsem si na tuto mámu. Byly si velmi podobné, jen tahle byla určitě živější než ta islandská.

V jednom antikvariátu jsem objevil svůj oblíbenej psací stroj Underwood. Na něm jsme s Jirkou Klementem někdy v roce 1973 začali psát knihu "Bible Ďáblova". Mysleli jsme si, jak jsme originální, ale podobnej nápad měl kdekdo. Napsali jsme několik stránek, Jirka ke knize nakreslil několik krásnejch ilustrací tužkou, dílo jsme odložili a nikdy se k němu nevrátili. A dobře jsme udělali.

O almužní místa před kostely bejvá docela boj, protože prej jsou v blízkosti kostelů lidi tak nějak štědřejší.

Po pár hodinách toulání jsme dorazili na Plaza de Abastos se slavnejma houbičkama - Setas neboli Metropol Parasol.

Je to patrně největší dřevěná stavba na světě. Na vrcholu houbiček jsme byli už tolikrát, že jsme si říkali, že letos se na to vyprdneme. Houbičky se skládají z víc než 3 000 dřevěnejch dílů (mikrolaminovaná finská borovice). Celá konstrukce je potažená speciální polyuretanovou vrstvou, která dřevo chrání před extrémním sevillským vedrem, ale zároveň ho nechává prej „dejchat“. Původně mělo na náměstí Plaza de la Encarnación vyrůst normální podzemní parkoviště. Když se ale koplo do země, dělníci narazili na rozsáhlý římský a maurský zříceniny (mozaiky, domy). Město muselo plány změnit a vypsalo soutěž na stavbu, která by tyto památky ochránila a zároveň náměstí oživila. Tak vzniklo podzemní muzeum Antiquarium, nad kterým se Setas vznáší.

Německej architekt Jürgen Mayer H. navrhl stavbu tak, že žádný dva dřevěný díly nejsou stejný. Celá konstrukce byla vyrobená v Německu pomocí špičkovejch digitálních technologií, dopravená do Španělska a tady poskládaná jako nějaký velikánský 3D puzzle. Žádnej hřebík. Stavba dlouho dráždila Sevillany. Asi podobně jako třeba Šulin v Brně. Ani cena se nepovedla. Slibovali, že to bude 50 milionů €, ale vylezlo to na kilo. Takovej klasickej syndrom tunelu Blanka. Jo a největší voser vznikl, to mě fakt vždycky pobaví, že stavba je tak těžká, že se na dřevěnejch nohách neudrží a museli to předělat, takže sloupy a klouby, na kterých houbičky stojí jsou plný ocelovejch výztuh. Ale stavba je to dojemně krásná i když pro spoustu Sevillanů zbytečná.

Protože jsme měli chuť na něco dobrýho, vyrazili jsme do jedné hospod pod Parasolem.

Byl správnej čas, kdy lidi končí v hokně a jdou se bavit, tak jsme museli chviličku počkat na volnej stůl.

Hospoda byla plná výrazných pomalovaných dam v kožiších...

...a luxusních límcích.

Všichni si dávali churros y chorizos a děsně nahlas hulákali. Prostě to tu žilo.

I my jsme si dali nějaký chobotnice a červený víno.

Některý uličky nejsou pro každýho.

No a když už jsme byli tak blízko, tak jsme ještě zkontrolovali, jestli nám nepřestěhovali Katedrálu, památku světovýho dědictví UNESCO.

Největší gotickou katedrálu na světě s renesančníma prvkama.

K večeru bejvá vstup do katedrály zadara, tak jsem tam nahlídli.

A rozhodli se, že ji určitě tentokrát navštívíme a pořádně prozkoumáme.

Rychle jsme proběhli část katedrály a začali se těšit, až si sem zajdeme na pořádnou prohlídku.

V lednu tu rostou ozdobný pomeranče jako divý. A padají taky jako divý. Některý chodníky jsou nebezpečně oranžově klouzavý.

Mlýnský kola nejsou na ozdobu, drží celej barák pohromadě.

Tři králové na balkóně.

Zahulit a zpátky na plac. V Seville a vlastně v celým Španělsku je pořád ještě hodně kuřáků.

Ostrej rytíř Pepa.

Opět dokument o elektroinstalaci, která by zadusila každýho českýho revizáka, ale tady je to norma. Vždycky jsem se tomu poškleboval, přestože jsem to dobře znal ze zemí Blízkoasijských i afrických. Až teprve tady ve Španělsku jsem se dozvěděl, že to je ta nejpraktičtější elektroinstalace. Jednoduchý opravy, žádný kopání do asfaltu nebo do cihel. A pro klasický vykuky, dobrej přístup k zlodějinám.

Když jsem spatřil tuhle paní s psíkem, napadlo mě, že tentokrát věnuju víc času tomu, abych konečně našel Andaluzskýho psa Luise Buñuela a Salvadora Dalího z roku 1929.