Když začne táhnout
(na osmdesátku)

Ne, nechci, aby to vyznělo depresivně. Není nic depresivního, když člověku táhne na 80. Tohle vydání je tu hlavně pro všechny příbuzné, abych od nich nedostal čočku, že jsem nikde neukázal fotky z oslavy (oslav). A taky trochu z vychcanosti, protože jak všichni stárneme, naše schopnost si vzpomenout na podrobnosti se snižuje a zároveň neochota připustit, že se mýlíme, se zvyšuje. Od toho je tu i rodinná kronika maskovaná pod názvem neseriózního internetovýho plátku „WWWiditelné prase“, aby uvedla po letech vše na pravou míru. V dalším vydání se opět vrátím k Ohři.

Olina vymyslela, že ty její kulatiny oslavíme v indické hospodě u nás v Počernicích. Několikrát se nám tahle příjemná hospoda osvědčila. Obsluha je vstřícná, prostředí příjemné a skoro chvílemi až indické.

Ono ani nejde tak o tu oslavu samotnou, jako o to, že se nám podaří se sejít, když je určenej cíl. To je na oslavách u nás nejlepší. I tahle oslava se podařila a sešlo se nás docela dost.

O výzdobu se jako obvykle postarala Jíťa. Jirka nafoukl sedmdesátku, ale zapomněl, jak se píše sedmička.

Bibi s čepičkou v barvě šatů. To, že jsme se sešli, je možná trochu zázrak, protože Helča ještě včera byla na táboře a zítra všichni odlítají za Honzou do Ameriky. To úterní narozeninový odpoledne byl jedinej okamžik, kdy jsme se mohli sejít. A sešli.

Z naší rodiny chybí jen Honza, kterej je v Americe, ale je to skoro, jako by tu byl s náma, protože zítra doletí Helča, Bibi, Boris a Bobík do Boulderu s pozdravama k Honzovi. Budou dělat výlety, lozit po skalách a kempovat. Bobík si zašoféruje po americkejch silnicích.

Dorazili i rodiče od Jíti.

Naše indická hospoda je docela stylová. Vaří tu výborně.

Olina zase dostala žábu.

Od Marty kytku v drátěným držáčku.

Složitý vybírání pochutin.

Helča něco vysvětluje. Něco vysokýho a dlouhýho.
Pro pořádek zdůrazňuju, že to není žádnej Turkův pozdrav.

Indickou hospodu jsme vyzkoušeli i na loňský Vánoce. Tradiční "kapr" po indicku.

Olinina máma se postarala o dobrý překvápko. Nechala do indický restaurace poslat hromadu rudejch růží i s přáníčkem. Pan vedoucí kytici předal Olině a postaral se tak o velký překvápko. Helča pak zahájila předávání darů a dárků.

Jedním z darů byl i poukaz na Letní filmovou školu v Uherským Hradišti. Takže další víkend je UH.

Město, kde jsem před mnoha lety, snad ještě za totáče, okradl v mlíčňáku cikánku o nedojezenou smaženku. To vám bylo tenkrát ostudy. Zkusím ten mlíčňák najít a ukázat ho holkám (protože jede i Alena s Evičkou z Brna), až budeme na LFŠ.

Helča s Bibi.

Jirka předává kytku.

Ozve se telefon a volají Jiřka s Lálou z Ameriky a přejou Olině k narozkám.

Jsou to vymoženosti, že si můžeme navzdory časovejm posunům a placatosti Země videopovídat prakticky zadarmo. Za půl hodiny po Jiřce s Lálou se ozval i Honza s blahopřáním. Díky WhatsAppu jsme komplet.

Olina s Jíťou.

Bobík s Borisem...

... dali Olině knihu o pletení.

Marta s Milanem archivní víno...

... a knihu portrétů od Rudo Prekopa Underground.

Olina Bibi ulehčila výběr dárku. Rozbila si krásnej hrníček od Bibi, co dostala na Vánoce.

Novej hrnek. Zahájeno odpočítávání životnosti.

Kniha o pletení.

Bibi a smažená cibule.

Helča s Bibi jsou si čím dál podobnější.

Bibino oko.

Oslava se vydařila. Zítra sedmdesátku Olina vyfoukne.

Žába na Ladě.

Olina se kdysi před dávnými lety zamilovala do sevillskýho Plazza de España. Po pár letech mě napadlo, že jí ho nakreslím, ale ještě několik dalších let trvalo, než jsem se do toho pustil. Ještě že mi to trvalo tak dlouho, měl jsem alespoň jeden dárek k sedmdesátinám. Kresleno plnicím perem Parker z potopené lodi v Suezu českým skvělým inkoustem Dokument, kterej by měl být vodostálej a časuvzdornej. Kecají. Asi.

Nevím, jakej dres a vlajku má Ducla Praha. Se sedmdesátinama se u nás v rodině letos roztrhl pytel. Ti další oslavenci žijou v Brně, tak tam jedeme.

Zatímco my si vezeme prdel rychlíkem rychlostí 154 km/hod, na polích dozrálo obilí a zemědělci sklízí Babišovy miliardy. A do toho jim sem tam prší.

Když jsme v Brně vystoupili z vlaku, radovala se Olina ze svejch sedmdesátin, protože od onoho dne už může i v Brně jezdit šalinama zadarmo. Vyhrožovala, že bude celej víkend jezdit ze Židenic do Komína... do Pisárek a Řečkovic. Asi pod vlivem těch MHD snů jsme neomylně nasedli do správné šaliny nesprávným směrem. Místo do Čertovy rokle jsme si to srali do Juliánova. Ale přišli jsme na to brzo, vystoupili jsme, počkali na šalinu zpět a začalo boží dopuštění. Tma, zima, prudkej liják. Čumí se na to krásně z oken tramvaje "nambr najn" (Beatles). Jenže i na Halasově náměstíprší o sto šest. K Aleně se brodíme potokama z Lesné. Po kotníky, a řek je několik.

Sešli jsme se u Aleny v menší sestavě, protože kdekdo má omluvenku. Alena už taky může jezdit na občanku. A její Milan taky. Zdá se, že celé nejstarší žijící generaci Roušů už nekompromisně táhne na osmdesátku. Já vím, je to jen číslo. Dámy mi tu prostořekost prominou. Já totiž nechápu, proč obecně dámy celýho civilizovanýho světa mají tendenci tajit svůj věk. Když pak nějaká dáma předstírá padesátku a někdo jí řekne, že vypadá na šedesát, urazí se. Když by ale řekli, že vypadá na šedesát a ne na sedmdesát, potěší ji to. Ale možná je moje interpretace od základů mylná. Nevím, co se dámám v hlavě honí.

Zleva: Linda, Olina, Alena, Dana, Iveta, Reník. Milan hraje kulečník, ale taky dorazí.

Lindě ještě potrvá, než bude smět jezdit zadarmo po Brně šalinama.

Pindáme hovadiny, pijeme dobrý víno a dostali jsme výborný řízky s bramborovým salátem. Přichází Milan z tréninku, loučíme se a jedeme přespat za Danou, protože potřebujeme ráno do květinářství u Mašků, Jiřince pro muškáty.

Loučíme se s Danou, máme od ní pozdravovat Jiřinku. Čeká nás horor s jídlem a mě ještě horor s Renatinou čtečkou. U Jiřinky to bejvá skoro vždycky stravovací peklo. Je jistá šance, že na oběd půjdeme do hospody, tak to bude možná decentnější, co do množství potravin na talíři a chodů. Jiřinka už na nás čeká před vchodem a nadává na svět zlodějů a vrahů kytek. Je přesvědčená, že jí ňáké hajzl otrávil muškáty jedem. Prý to opatrně ochutnávala na špičku jazyka, aby zjistila, čím muškáty otrávili. Na nic nepřišla a dokonce i přežila.

U Jiřinky nás čeká naštěstí jen snídaně, pak přijdou ještě Renata se čtečkou a Zuzana s Tonym. Pro mě nastává těžkej boj se vzájemnou nevraživostí mezi elektronickými zařízeními. To, co mi u androidních seznamek trvá pár minut, se mění v urputnej zápas. iPad a PocketBook, plus taky trochu iPhone, na sebe nevraživě čumí a odmítají uzavřít alespoň dočasnej mír. Spíš je to taková Macinkova kohabitace. Je to zápas, kterej vypadá beznadějně. Sice se mi skoro všichni, kromě Jiřinky, snaží nějak poradit, často si tajně přečtou radu AI, co mi mají říct, aby mi pomohli. Smutný je, že to všechno, co jsem od nich slyšel, jsem už dávno vyzkoušel. Prohrávám. Všichni ostatní kromě Renaty a mě odchází do hospody a já zápasím. Renatu k tomu potřebuju, protože k ověření účtů potřebuje iPad její obličej. Někdy heslo, někdy PIN. Je to voser. Vzdávám to (to ale není můj styl) a jdeme taky do hospody. Po jídle bude líp, říkám si. Oběd byl fajn, i když se mi hlavou proháněly ajfouní myšlenky. Jedinej závěr z toho zápasu je, že možná navždy zůstanu u přívětivého otevřeného androidího světa. Když jsme se vraceli z hospody, ukazovala mi Jiřinka ty samý muškáty co ráno a poznamenala, že už jim zase někdo ušmikl další květy. Mám fotografickou paměť, tak vím, že kytky jsou ve stejným stavu jako ráno. Pro mě je záhada zabitejch muškátů vyřešená.

Je fakt, že po obědé fakt bylo líp, podařilo se mi porazit tu divnou elektronickou vzpouru. Renata si už může kupovat e-knížky a posílat si je do čtečky a všechno funguje, jak má. Byl to boj. Můj boj.

Zůstáváme s Olinou a Jiřinkou sami. Dozvíme se, kdo všechno je neschopnej, co druzí pokazili, kdo je šmelinář a jak je všecko drahý, chodba neuklízená a nad ní někdo v noci cvičí, až se hópó lustry. To všecko už umíme a známe, tak jen přikyvujeme hlavama. K večeři klobása. Jen jedna na jednoho!!! Sláva, mohlo být hůř.

Loučíme se s Jiřinkou, že zas někdy přijedeme, a vyrážíme na Rolu – Hlavní nádraží v Brně. Olina zase zadarmo a má z toho radost jak malá holka. Před odjezdem si ještě v bufáči s americkým názvem "Bistro Bufallo" dáváme dobrou vietnamskou phólívku.

Prej se tomu podchodu pod nádražím v Brně říká metro nebo taky Rola-metro. Někdy Myší díra, ale metro vítězí.

Za pár minut přijíždí náš rychlík. Sladkej domove, jak se na tebe těšíme.

Olina si za oknem rychlíku Svitava lebedí u pletení fusaklí, že jí déšť zaleje zahrádku. Všude dobře, ale doma je líp. Dost bylo oslav.