Island 2026
(Díl III. - neděle vestmannaeyjar)

8. 9. 2026

Konečně poznáváme, že na Islandu může také svítit slunce. Na programu je cesta lodí na Vestmannské ostrovy (Vestmannaeyjar), ležící asi 10 kilometrů jižně od břehů Islandu. Z celkem 18 ostrovů je obydlen pouze ten největší, Heimaey (nyní s rozlohou 13,4 kilometru čtverečního), s více než 4000 obyvateli živícími se hlavně ruchem a rybolovem. Ostrovy jsou vulkanického původu, vznikly před 10 až 12 tisíci roky. Lepší je napsat začaly vznikat, protože nejmladší a druhý největší, Surtsey (1,9 kilometru čtverečního) na jihozápadě, se z moře vyloupl až v roce 1963. Nejznámější je ale erupce z roku 1973, která sice dočasně vyhnala všechny obyvatele, ohrožovala vjezd do přístavu a pohřbila asi 360 domů, ve finále ale poskytla přístavu dodatečnou ochrannou stěnu z lávy a přidala na ploše ostrova 2,5 čtverečního kilometru. O záchranu přístavu se významnou měrou zasloužili hasiči, kteří neúnavně postupující lávu ochlazovali mořskou vodou. 30 miliónů tun vyhřezlé lávy kromě ničení vytvořilo u města novou kuželovitou horu Eldfell (s výškou 205 metrů) charakteristické tmavě červené barvy.  

Cesta po moři netrvá dlouho, ale zážitek je to úchvatný. Míjíme jednotlivé ostrovy osamocené nebo ve skupinách. I když jsou vesměs označené jako neobydlené, na několika větších ostrovech se zelenou čepicí je vidět stavení, při detailnějším pozorování i docela vybavené k bydlení. Záhadou zůstává, jak se tam dostávají obyvatelé a zásoby. Inu ideální pro někoho, kdo nemusí denně do práce a nemá rád kontakt s civilizací. Nedávno byl pořad v televizi, kde se stavení popisovalo jako lovecká chata.

Vjezd do přístavu je důstojným završením plavby. Máš pocit, že si na strmé skály můžeš sáhnout, jejich blízkost zrychluje vzájemný posun jednotlivých kulis jako na divadle, jenže tohle je skutečnost. 

Jediné městečko na ostrovech Vestmannaeyjar se jmenuje Vestmannaeyjabær. To je přesně ono, o čem píšu opakovaně. Ani jedno nejde přečíst ani vyslovit, vypadá to stejně, ale znamená to dvě různé věci. Vznik názvů souostroví znamená v překladu ze staré norštiny „ostrovy západních mužů“. Těmi jsou míněni irští otroci nebo irští mniši. Starý výraz Vestmen se v islandštině udržel dodnes (ale napsané se to dá najít různě). Pro seveřany se naopak používal výraz Ostmen, což značí muže z východu. Ke vzniku jména se vypráví legenda, možná sága, chcete-li, stejně jako jiné ságy plná pomsty a krve, a to nemám zájem číst ani přenášet na jiné čtenáře.

Po Haimaey se pohybuje autobus Hop-on Hop-off, ale nejezdí moc často a ve čtyřech lidech je dražší než taxík. Prý jediný na ostrovech, ale viděli jsme jich víc. Každopádně my jsme měli přesun na východisko minitreku hlavně po pobřeží i s přednáškou hlavně o vulkanické historii souostroví jako celku i exkurzí do míst erupce z roku 1973.

Vycházku začínáme na parkovišti ve středu jižního poloostrova, celý ho obcházíme a pokračujeme po pobřeží až k severozápadnímu rohu pod kopec Blátindur. Mimo výhledů na moře a fantasy ostrovy jsou tu místa plná papuchalků, většinou dosti plachých. Souostroví má teplejší mikroklima než sousední „pevnina“, více deště než sněhu, proto je oblíbeným hnízdištěm asi 30 druhů ptáků. Sopečné produkty tady střídají formy a barvy, odvážné rostliny si osvojují zdánlivě neúrodné plochy. Přesto zde přírodovědci zaznamenali přítomnost asi 150 druhů rostlin a 80 druhů hmyzu. Ostrovy jsou také centrem průmyslového rybolovu. Vyskytují se zde i velryby. Zlí jazykové tvrdí, že jen co si turisté na fakultativních výletech velryby prohlédnou, ofotí a spokojeně odjíždějí, jdou rybáři do akce. Člověk se pohoršuje snadno, ale obyvatelé souostroví měli vždy těžký život. Zemědělství zde bylo téměř nemožné, proto se živili lovem ryb a ptáků i sběrem ptačích vajec. K tomu všemu i nedostatek pitné vody a v historii nájezdy pirátů. Je zaznamenáno, že v roce 1627 připluly 3 lodě z Alžíru za účelem lovu otroků. Do Alžíru si odvezli přes 230 zajatců, kde jich většina zahynula. Pouze 34 osob bylo vykoupeno a část z nich se vrátila zpět. Jeden ze zajatců, Ólafur Egilsson, napsal o zkušenostech ze zajetí knihu.

Dále trochu faktů. Nejmladší (na celém světě) ostrov Surtsey, což by mohl být ten mlhavý vzadu na čtvrté fotce od tohoto místa, má podobný tvar jako Heimaey, taková švestka se stopkou, jen je menší a obrácený vzhůru nohama. Jelikož je vzácný, nesmí se na něj vstoupit. 

Další heslo na třetí fotce odtud, Sigriđarslysiđ, je připomínkou nehody lodi Sigriđur VE 240 dne 13. února 1928, kdy v bouři narazila na břeh a roztříštila se. Mimo jiné, ten symbol s lodičkou vytvořený v pamětním kameni nad textem představuje vlajku Vestmannských ostrovů. Tím, že symbol je možné spatřit i na kanálových deklech, získávají u mne ostrovy značné množství kladných prestižních bodů.

Druhá a šestá fotka odtud ukazuje údajně na zdi z lávových kamenů sloužících k zabránění dobytku zatoulat se. Jak mi sdělil jeden odpočívající turista, stavěli je už Vikingové. Nevím jestli myslel tyhle konkrétně nebo jen obecně do historie, v dané chvíli jsem nemusel věřit ani jednomu.   

Čtvrtá fotka odtud popisuje jednu úžasnou věc. Když mladí papuchalkové prvně opustí hnízdo, jejich cílem je hladina moře. Může se stát, že ztratí orientaci kvůli městskému osvětlení a namíří si to na opačnou stranu než měli. Tím se dostanou do nebezpečí. V tomto období ale ve městě fungují hlídky (hojně v nich jsou zastoupené děti) s papundeklovými krabicemi a baterkami, které obvykle takové zbloudilce do rána ubytují, poté je předají odborníkům. Ti mláďata zváží, zkontrolují jejich kondici, převezou k moři a vypustí na svobodu.   

Přiblížil se závěr našeho pěšího putování po pobřeží a s ním i Sloní skála na úpatí kopce Blátindur.  Proč Sloní, to je vidět na první pohled. Jak pro koho. S Alenou jsme se shodli, že jsme slona stále hledali uprostřed, kde do vody směřuje jasný chobot, a nevěnovali jsme pozornost levému okraji, kde je slon z profilu i s chobotem, okem a dalšími sloními atributy. Inu fantazie funguje různě. Výstup na Blátindur s vyhlídkou se nekonal pro nedostatek času do zpátečního odjezdu lodi.

Kolem golfového hřiště přicházíme zpět do městečka. Šli jsme po asfaltce, po které jezdí golfisté na parkoviště, to ale některým z nich nebránilo pálit nám nad hlavami tréninkové dlouhé odpaly. Prošli jsme bez zásahu. 

Na čtvrté fotce odtud je vidět dva sopečné kužely, ten novější, červenější Eldfell je vlevo.  Co nás upoutalo, bylo množství duhových vlajek na všech možných místech (nejen na ostrovech), třeba i v blízkosti kostela. Zajímali jsme se třeba o postoj k Ukrajině, jenže dost dobře nebylo, koho se zeptat. Na ostrovech jsme zaznamenali jednu ukrajinskou vlajku, když jsme se ptali Lukáše, který na Islandu již 5 roků pracuje, překvapivě nám řekl, že místní spíš podporují Palestinu a zejména písničkovou soutěž Eurovize. Jestliže některý stát prý provede něco opravdu nehezkého, jako první trest mezi běžnými lidmi padne vyloučení z Eurovize!

V přístavu je vidět, že sem zajíždějí i lodě s mnoha podlažími. Před odjezdem ještě stihneme krátké občerstvení. Kromě piva bylo na talíři niečo, čo sa volá karpačo. Ta rozmlžená fotka s bílou skříní mi má připomenout, že naši loď poháněly elektromotory a ona skříň ukrývala obří zástrčku pro dobíjení. Na palubě jsme se dali do řeči s krajanem, z něhož se vyklubal pan Jiří Kolbaba, známý český cestovatel a fotograf.

Když jsme šťastně dopluli do přístavu na „pevnině“ a domnívali se, že všechna dnešní dobrodružství jsou už za námi, spletli jsme se. Rackové si totiž usmysleli, že na nedělní vycházku s mláďaty bude nejvhodnější místní parkoviště. Jenže tam chodili lidi a jezdila auta. Dospělí ptáci se mladé snažili chránit tím, že napadali a odháněli všechny, kteří se k nim i bez jakýchkoli zlých úmyslů přiblížili. Jelikož jsme si nepamatovali, kde naše auto stojí, pátrali jsme v neorganizované rojnici. Říkali jsme si, že lidi z toho tmavého auta, na kterém si rackové udělali základnu, mají pěknou smůlu. Jenže se ukázalo, že to auto je naše Dacia. Petr se jako první neohroženě pustil do akce s cílem opětovného získání nadvlády nad autem. Mávaje nad hlavou rukama chránil se před ostrými zobáky. Podařil se mu průnik dovnitř vozu a měli jsme vyhráno. Výsledkem bitvy bylo vítězství bez zranění, ovšem za cenu pos**né střechy. 

Spíme na farmě Fíflholt, za oknem se pase rezavý koník.