Ne o hře, ale Ohře
(den čtvrtý - raftový)

My to samozřejmě ještě netušíme, ale... Probudili jsme se do krásnýho rána, sbalíme si věci a vyrážíme směr Chocovice – půjčovna lodí Samba. A že to teda bude tanec.

Vyrážíme z kempu Jadran, kde jsme strávili dvě noci kolem oné slavné Ameriky, kde nám nedali najíst. Opět, kdoví pokolikáté, procházíme hlavním lázeňským parkem ve Františkových Lázních.

Honza má cestu zaznamenanou v mobilu, tak se nemusíme rozhodovat kudy.

Pro žlutý nebo červený srdcaře.

Čůrací Frantík zdobí směrovky.

Železnatý pramen (č. 20 / Eisenquelle). Chladnou síranovo-uhličitou kyselku s vysokým obsahem železa a příjemnou chutí zachytili už v roce 1860. Léčí se jí chudokrevnost nebo vyčerpání, což zatím nepotřebujeme, protože je teprve ráno.

O kvalitu a další parametry pramenů se stará technickej domek. Prakticky dohlíží na to, jestli se z vody v pramenech poserete přirozenou, tedy žádanou cestou, nebo jestli to bude průjem kvůli něčemu jinýmu.

Neoklasicistní kolonáda Nataliina pramene (lidově nazývaná Natálka). Pavilon byl postavenej v roce 1930 podle projektu františkolázeňského architekta Oskara Sgustava. Pramen i kolonáda jsou pojmenovaný po srbské královně Natálii, která lázně navštívila v roce 1880 spolu s manželem, králem Milanem I.

A protože jsou to lázně i na srdeční potíže, připomínají to stojánkama na kola.

Socha kojící mamky a přerostlýho kluka pochází z dílny českýho sochaře Vítězslava Eibla (1928–2009).

Pramen Žofie, volně přístupnej minerální pramen (uhličitá kyselka). Námi netestováno.

Ladys volá pronajímateli raftu – teď už to můžu prozradit, že jsme všichni 70+ – a ptá se ho, jestli to zvládneme. Chlápek tvrdí, že určitě, že můžeme klidně plout až do večera, a kdybysme to potřebovali odpískat, že máme zavolat a on si pro nás přijede.
Jde o to, že na jedné ze předexpedičních schůzek jsme si odsouhlasili, že kus expedice poplujeme raftem. Vybrali jsme místo nástupu i typ raftu a zaplatili. Pak jsme se opatrně přiznali k tomu, kdo co sjel a na jakým plavidle, z čehož vyplývalo, že jsme bohapustí amatéři bez zkušeností. Teoreticky jsme se dohodli, kdo bude mít jakou funkci na raftu. Taky jsme si vyslechli drsný historky od Petra den před touto etapou, ale ani tyto hrůzyplné příběhy nás neodradily. Petr s Ilonou s námi nepluli.

Jsme na místě, raft připravenej, majitel nikde, jen nám prozradil po telefonu, kde najdeme klíč od drátěné boudy, kam si máme dát batohy a vzít si pádla. Chvíli šaškujeme s balením do kanystru. Tady se Ladys ještě prsí, zatímco Gábi se bojí, že jsme si ukousli velkej kus vánočky.

Na příštích 16 kilometrů bude naším domovem tenhle malej raft. Nikdo netuší, co nás čeká. Sneseme raft do vody, velmi nepřesvědčivě se nalodíme, je to taková roztřesená důchodcovská samba. Nasedám jako první levej háček, pravýho háčka má dělat Ladys, ale zjišťuje, že v téhle poloze se svejma zádama není schopnej pohybu. Musíme vymyslet, co s ním. Ladys je dokonce ochotnej těch 16 kiláků jít pěšky, ale nakonec je umístěnej do vodorovné polohy a zajištěnej sudem. Místo něho nastupuje na pravýho háčka Ála. Uprostřed je Gábi a kormidelníka a čtenáře vody v jedné osobě dělá Honza. Naším vůdcem se stává ležící Ladys. Cvičně zkoušíme před prvním jezíkem, jestli jsme vůbec schopní se nějak domluvit, aby raft jel přibližně, kam má. Podle mýho to vypadá, že by to šlo. Jak se k tomu staví ostatní, se raději ani neptám. První cvičný kolečko se podařilo, vrháme se do prvního jezíku. Je takovej dětskej, ale my máme docela radost, že jsme ho sjeli. Naše šílená cesta po Ohři začala. Velmi brzy se potvrdilo, jak málo je vody, a my jsme uvízli uprostřed řeky. Honza obětavě vylézá z raftu a tlačí nás přes mělčinu do větší hloubky. Za chvíli to musí zopakovat, ale uklouzne mu noha a celej se ve vodě vyválí až po krk. Další uvíznutí už sám nezvládne a musím vystoupit taky. Dělám Burlaka na Ohři, táhnu náklad vpřed, Honza tlačí. Ladys svou váhou jistí to, že vízneme docela dlouho a prej ho tlačí kamení do zad. Tuhle proceduru jsme si zopakovali s Honzou několikrát. I mně se nakonec podaří skončit v hlubině v proudu po krk, když mi pod nohama ujede kulatej šutr.
Pak se ještě jednou dostaneme do šlamastyky, kdy nás zbytek proudu, kupodivu najednou skoro dravej, zatáhne pod větve a Honzovi jedna sejme klobouček, chytí se té větve, což má za následek, že mu pod prdelí raft ujede. Ztratili jsme čtenáře vody a kormidelníka. Musíme to zaháčkovat s Álou sami. Honza se nakonec pustí a proud nám ho připlaví k raftu. Ladys sem tam kontroluje, jak daleko to ještě máme do konce utrpení.

Když už nám zbývá jen pár nudných zatáček, rozhodneme se, že v zátočině s klidnou vodou zaparkujeme, nebo jak se tomu říká mezi vodáky, zakotvíme, Ladys zavolá majiteli a zjistí, co máme dál udělat. Kotvu obětavě dělá Ála. Ani Honza, ani Ladys nemůžou najít správný číslo na majitele. Proč mám tak málo fotek, je celkem jasný.

Foťák jsem si raději zabalil do nepromokavýho pytlíku do sudu a nechal jsem si na krku jen mobila v podvodním obalu. Měl jsem furt plný ruce práce s uvízlým raftem nebo pádlováním. Dostával jsem od Ladyse kapky, že to jen tak šolichám a flákám. Ála byla chválená. Honza možná taky dostal pár kapek, že četl blbě vodu. Ladys – ležící se snaží najít číslo na raftera. Honza – sedící se snaží o totéž. Gábi odpočívá a Ála kotví. Já fotím mobilem přes igeliťák.

Podvodní pouzdro neboli předraženej igeliťák už je letitej a prakticky skoro slepej, což z fotek činí zasněnou, až poetickou, ale vylhanou náladu.

Honza a já jsme úplně mokří, Ála částečně. Dorazili jsme do cíle. A to v docela hezkým čase. Tedy s ohledem na to, jak nás Ladys rafterovi vylíčil, se nemáme zač stydět. Jen ten výstup z lodi měl být zaznamenanej na video. Bylo to téměř velkolepé. Ladys jako ležící velitel mi nařídil, že mám vystoupit první a uvěznit loď šňůrkou. Molo se mlelo a po 16 kilometrech v poloze, která se mýmu spravovanýmu kolenu vůbec nelíbila, byl můj výstup podobnej spíš chrobákovi než zkušenýmu mořskému vlkovi. S oranžovou stuhou v ruce jsem se potácel po molu, ale nakonec jsem ani neupadl. Přidržel jsem raft, vystoupila Ála, pak se vyvalila z raftu Gábi a vypotácel se i Honza. Ladys prohlásil, že se nemůže hejbat. Kvůli zádům. Přemýšleli jsme, jestli ho teda nemáme v raftu nechat a jít dál bez něho, ale nakonec jsme vymysleli, jak ho dostaneme ven. Museli jsme si ho otočit na bok a pak vyplácnout/vyklopit na molo. S hlasitým žuchnutím a zaduněním hlavy o prkna se nám to podařilo. První Ladysova slova byla, že dobrý. Tak tohle měl asi na mysli, když majitele varoval, že jsme samí důchodci 70+. Vynesli jsme rafta na určený místo, vzali si z boudy batohy a jali se převlékat do suchýho.

Já ne. Na převlečení nic nemívám a většinou si mokrý věci na sobě suším sám.

Myslím si, že jsme všichni rádi, že tahle náročná etapa je za námi.

Svislé a vodorovné značení a taky informace z mobilu nám určují kudy a kam.

Jsme v Kynšperku. Bydlíme v penzionu v apartmánu, kam se my všichni pozůstalí pohodlně vejdeme. Apartmán se plní mokrejma zapařenejma hadrama a botama. Bude to trochu vlhká noc.

Město vypadá sympaticky odrbaně. Mám pro tenhle druh odrbanosti slabost.

Kynšperk nad Ohří. Kostel Nanebevzetí Panny Marie. Barokní jednolodní stavba s charakteristickými dvěma vysokými cibulovými věžemi, postavili ji v letech 1721–1727 podle projektu stavitele Jana Volfganga Braunbocka.

Holky se kromě venčení pokouší vychovávat svoje mazlíčky, ale zatím jim to vůbec nejde.

Kynšperk je tak trochu nahoru a dolů. Málo rovinek.

Pobavila mě tahle prodejna. Alzheimer Kynšperk Center. Za větví je ještě poznámka „Nemáme“.

Pan domácí nám doporučil hospodu Skleník. Prej tam mají dobrý pivo a dobře vaří. Měl pravdu. Jídlo bylo výborný a pivo studený. Dá se říct, že máme radost, že jsme přežili Ohři na raftu. Šestnáct blbejch kiláků a taková fuška. Ani nevím, kdo s tím nápadem před expedicí přišel. Schválili jsme si to ale všichni. Jo a ještě jsem dostal „vynadáno“, že jsem zatajil to, že jsem sjel na kanoi řeku Váh, že jsme s Olinu kdysi sjeli docela těžkej jez a udělali se, až když o nic nešlo a voda byla klidná. Bál jsem se přiznat, že v Českým Krumlově jsme s nebožtíkem Honzou Kalinou bezpečně dopravili skoro půlku reklamky do cíle. Vlastně i tady to dopadlo dobře, i když ne mojí zásluhou.

Málo usměvaví místňáci ve Skleníku.

Ale jo, mají se tu dobře. I když to nikdo nahlas neprozradí. Držkovat se přece musí vždycky. I kdyby na chleba nebylo.

Ráno si do této pekárny zajdeme pro něco k snídani a budeme putovat teď už zase díky bohu pěšky. Věci nám přes noc skoro uschnuly.