WWWiditelné prase č.23-2026

ANDALUSIE - UŽ ZAS
(Díl desátý - Hospital de Venerables)

V minulým čísle jsem prozradil, že dnešní poznávací čundr nám naplánovala umělá inteligence. Odpoledním poznávacím cílem je Hospital de Venerables. Barák, kterej se před náma úspěšně skrejval. Mapy.cz, ač je považuju za jedny z nejlepších, si s tím nedokázaly poradit. Vodily nás trochu za nos.

Tak dlouho se motáme dokola, až jsme se museli rozhodnout pro návštěvu téhle kavárny. Možná jim bylo divný, proč tak samoúčelně kolem ní kroužíme. Po tapas jdeme hledat znova.

Je období padání mandarinek. Época de la caída de las mandarinas. Samotný mandarinky vypadají normálně, ba přímo sympaticky, akorát, že se nedají pozřít. Jsou hnusný.

Tudy už jdeme potřetí.

Teď už to víme, tady stačilo za mandarinkama u popelnice zahnout doleva. Jen zahnout doleva a nepřemýšlet.

Přímo před vchodem do domu se baví holubice se ztopořenou vodou.

Po škole.

Ale protože jsme u mandarinek neuhnuli, čeká nás ještě jedno bloudivý kolečko.

Olina dokonce naznačila, že bysme se teda na tu nemocnici mohli klidně i vysrat.

Ale byla by to chyba. Jsme tu.

Hospital de los Venerables (oficiálně Hospital de Venerables Sacerdotes je jedním z nejvíc zachovalejch baráků ve stylu andaluskýho baroka.

V případě, že byste ho taky někdy chtěli hledat a nechali se nachytat mapama v mobilu, tak ho najdete v historický čtvrti Barrio de Santa Cruz. Tak jednoduchý to je.

Barák přetejká velkým množstvím uměleckejch děl.

Samozřejmě, že uprostředka baráku je patio. Bez toho se snad ani tyhle historický baráky nešly postavit.

Kromě patia tu najdete i zasraný okapy a sympaticky neudržovaný střechy z nezdravýho eternitu.

Trvalo nám to dlouho, ale vyplatilo se to.

Příběh z Lukášova evangelia, kdy se vzkříšenej Ježíš zjevuje dvěma učedníkům a poučuje je na tajňačku při cestě do blízké vesnice Emauz. Mají to asi 11 kiláků, takže na povídání je času dost. Ten učedník vpravo by mohl bejt Kleofáš. A nebo ten vlevo, co já vím. Je to takovej zašmodrchanej příběh, kdy má člověk pocit, že všecko stojí za prd, nic mu nevychází, nechápe a není chápán, když tu náhle se objeví někdo, kdo má příliš daleko k profi-žvanilům jako je třeba Paulo Coelho nebo Dušek a podaří se ty zdrchaný učedníky přesvědčit, že to tak úplně za hovno nestojí. Omlouvám se všem vykladačům Bible, já to chápu takto. Obraz se nedal pořádně vyfotit, protože světlo v chodbě dopadalo tak frajersky na olejomalbu, že fungovalo líp, než ochrannej vodoznak.

Guillermo Pérez Villalta - La Túnica Di Giuseppe. Proč se to jmenuje zrovna takto, mi není úplně jasný, ale protože to je obraz z roku 1991, může jít jen o provokativní modernu.

Benjamín Palencia - Holčička s kloboukem (1945).

Ramón Gaya.

Sympatický na interiérech bejvalý nemocnice je, že si tu podávají ruce všechny styly, všechny směry i všechny možný věky. Tady se nudit nebudete.

Když začne bejt vedro neúnosný, což v lednu nehrozí, přijde někdo z místních, uvolní provázky a přijde stín. Pod balkonem nejsou kupodivu mandarinky, ale regulérní pomerančovníky. Plody jsou prej chutný. Nevím, nezkoušeli jsme je.

Ángeles Agrela -„Afrodita v průvodu“. Za tohle dílo dostala malířka nějakou cenu, ale nevím jakou.

Vlasta Třešňák napsal ještě za totáče milou knížku Klíč je pod rohožkou, ale tady v kapli autoři klíč umístili na strop. Zlatej.

Roušovna prožívá euforii z toho, že se nám nakonec podařilo překonat geografický nástrahy a nemocnici jsme si objevili.

Nemocnici založil v roce 1675 kanovník Justino de Neve. Původním účelem komplexu bylo poskytnout domov, péči a důstojný stáří nemocnejm, chudejm nebo penzionovanejm duchovním (odtud název Venerables – ctihodní). Jen tak na okraj, když začali stavět, zjistilo se, že jsou tu nepříjemný spodní vody a podloží natolik neuspokojivý, že to málem vzdali, ale pak někoho napadlo, že odvádět tu spodní vodu by mohli pomocí takovéto pěkně provedené kašny.

Uvnitř dali prostor lidskejm malířům a grafikům. Tady venku okolo patia se vyřádila příroda sama. Bez vzdělání, bez škol a bez toho, že by někdy slyšela o slavným prasklinovým umělci Vladimíru Boudníkovi.

Někdy si svoje díla i sama zarámuje. Zadarmo a vkusně.

Protože nám dost dlouho trvalo, než jsme ten barák našli, nestihli jsme navštívit všechny nabízené atrakace.

Stavba probíhala v letech 1675 až 1697. Prvním architektem byl Juan Domínguez, ale nejdůležitější otisk budově vtiskl slavnej architekt Leonardo de Figueroa, kterej je považovanej za doopravdickýho mistra sevillskýho baroka.

Jak už to tak mezi náma lidma chodí, byl komplex kompletně vypleněnej během napoleonský invaze. V roce 1840 z baráku dokonce na chvíli udělali textilní továrnu a kněží museli objekt opustit. Později jim byl majetek královským dekretem zase vrácenej, protože na obnovu prachy nebyly. Kněží se snažili a objekt zachránili. Od roku 1971 je budova chráněná jako kulturní památka (Bien de Interés Cultural).

V přízemí je obrovskej a nádhernej kostel. Fakt velkolepej. Vyrazí vám dech, jen vstoupíte.

Slunko a okna jsou geniálními osvětlovači interiéru.

Předtím, než byl špitál postavenej, se na tomto místě nacházelo slavný divadelní nádvoří Corral de Doña Elvira. V 16. a 17. století se zde hrály divadelní hry slavných autorů španělskýho "Zlatýho věku", jako byli Miguel de Cervantes, Lope de Vega nebo Tirso de Molina. Na tuto tradici komplex navazuje i dnes – pořádají se zde taky koncerty vážný hudby využívající výjimečné akustiky kostela a moderních varhan značky Metzler.

Kostel svatého Ferdinanda (Iglesia de los Venerables). Kostel vznikl v roce 1689 a je absolutním vrcholem celýho komplexu. Je tak bohatě pomalovanej, že mu říkají „Sevilská Sixtinská kaple“.

I tady jsme našli pro Andalusii tak typický vodorovný píšťaly u nádhernejch varhan. Varhany značky Metzler.

Nádherný fresky v presbytáři a sakristii vytvořil slavnej barokní malíř Juan de Valdés Leal (zobrazují např. nalezení Svatého Kříže).

V malbách na stěnách a klenbách hlavní lodi, které dokonale využívají techniku trompe-l'œil (optický klam simulující zavěšený tapisérie a prostorovou hloubku), pokračoval jeho syn Lucas Valdés.

Hlavní oltář.

Uvnitř nemocnice bylo zřízený výzkumný a výstavní centrum věnovaný nejslavnějšímu sevillskýmu rodákovi, malíři Diegu Velázquezovi. Nadace centrum vybudovala po odkoupení Velázquezova mistrovskýho díla Santa Rufina v roce 2007. Kromě tohoto obrazu zde můžete obdivovat i plátna od dalších velikánů, jako jsou Murillo, Zurbarán nebo taky Pacheco. Velázquéze jsem zapomněl vyfotit

To je on. Snad mě za tu e-krádež obrazu nebude nikdo popotahovat.

Okna jsou tak rafinovaně rozmístěná, že vytváří mysticky tajemný osvětlení. Během dne se osvětlení dramaticky mění.

Najdete tady taky sochařský díla od mistrů španělskýho baroka, jako třeba Juan Martínez Montañés a Pedro Roldán.

Zase nám z toho umění a tolika krásy vyhládlo, tak opouštíme barák plnej skvostů. Venku na nás útočí vůně odpoledních tapas a další dobroty. Ach jak krásně přízemní.

Mandarinka před hostelem.

No jo, tady to už důvěrně známe. Dnes odpoledne jsme v týhle ulici byli několikrát.

Vybíráme si občerstvovnu.

Už jsme si asi vybrali.

Tři holky a kluk před sochou Juana Pabla II.

Modelka?

Na schodech Památníku Neposkrvněnýho početí se dají hrát nerušeně drsný střílečky.

Monumento a la Inmaculada Concepción (Památník Neposkvrněného Početí). Tuto sochu najdete na náměstí Plaza del Triunfo. Blízko sevillský katedrály a paláce Alcázar.