ANDALUSIE - UŽ ZAS
(Díl sedmý - Alhambra)

الحمراء [Al Ħamrā']. V Granadě už jsem sice byl, ale na návštěvu tohoto architektonického klenotu jsem si prostor neudělal. Tentokrát nám to vyšlo. A stálo to za to.

Něco informací, který mě vždycky v zeměpise na základce strašně štvaly: Město se rozkládá na úpatí Sierry Nevady v nadmořské výšce 738 m, čili skoro přesně tak vysoko jako naše chalupa v Ostružné. Na soutoku řek Genil, Darro, Beiro a Monachil a na hranici úrodný plošiny Vega de Granada. Město v horách, ale za hodinku jste autem u Středozemního moře. Nejbližší letiště je letiště Federica Garcíi Lorcy Granada-Jaén. Nedaleko od města najdete i lyžařský středisko Sierra Nevada, kde se konalo mistrovství světa v alpským lyžování v roce 1996.

Palác Karla V. je takovej renesanční „vetřelec“. Masivní čtvercová budova s kruhovým nádvořím, kterou nechal postavit křesťanský císař po dobytí Granady, aby ukázal svou moc. Debilně poskládaný panorama hlavního amfiteátru.

Dostat se do Alhambry není sice nic složitýho, ale bez online objednávky nemáte prakticky šanci.

Původně postaveno jako vojenská pevnost a později se stal královským palácem maurskejch vládců.

Oblast obklopující dnešní Granadu byla osídlena už 5500 let před naším letopočtem a zažila římský i vizigótský vlivy. Nejstarší ruiny nalezený ve městě patří k iberskýmu oppidu Ilturir v oblasti známé jako Bastetania. Toto oppidum nakonec změnilo svůj název na Iliberri a po římském dobytí Iberie na Municipium Florentinum Iliberitanum.

Než vstoupíte do komplexu, projdete klasickou šťárou a prohlídkou tašek a batohů. Systém za ty roky mají dost zmáknutej, takže depka při přijetí k Alhambře z vás dost rychle spadne. Cvrkot jako blázen. Dokonce jsme se kvůli té rychlosti dostali do časové tísně, protože jeden ze studentů byl náhradník, takže v seznamu online objednávky nefiguroval. Ale ouha, vstup je vázanej na nějaký ID a tohle se přehlídlo. Velmi ochotně nám místní úředníci vyšli vstříc, ale byla tím trochu nabouraná časová osa, která je součástí online prohlídek. Dopadlo to dobře. Všichni jsme tam mez červený cihly pronikli.

V Granadě žije okolo čtvrt milionů obyvatel. Prej nejvíc cizinců, co tu trvale žijí, je z Jižní Ameriky. Když se vezme v potaz celá městská aglomerace, vyleze počet obyvatel až na půl milionu.

V Granadě je i poměrně věhlasná univerzita, na které studuje přes 80 tisíc studentů z celýho světa.

Proč Granada? Granada je španělsky granátový jabko. Mají ho dokonce i ve svým městským znaku.

Ale teď už k tomu rudým skvostu. Název Alhambra je s oblibou vysvětlovanej několika způsoby. Ta, dejme tomu, nejpůvodnější, je, že Alhambra znamená arabsky červený a protože je to postavený většinou ze sušenejch červenejch cihel, tak to logický docela je. Ale ono těch vysvětlení názvu je víc. Třeba, že to červená není ze sušenejch cihel, ale pochází z toho, že jak hrad dělníci stavěli, tak měli dost přesčasů a k práci si museli svítit loučema, čili to vypadalo červeně. Blbý vysvětlení, ale v dostupných materiálech se objevuje. Někteří říkají, že Alhambra svůj název získala z arabskýho al-qala’a al-hamra, rudý hrad. To by docela šlo. Jiní vidí v původu názvu jméno zakladatele Muhammada Ibn al-Ahmara. Poslední verzí vzniku názvu je zkomolenina arabskýho Dar al Amra, Dům pána. Zkrátka uzavřeme tuto pátrací relaci prostým ALHAMBRA.

První, co vás trkne do očí, když začnete objevovat Alhambru je neskutečně poutavá geometrie.

Matematika si tu s vámi hraje v těch nejdivočejších tvarech a formátech.

Alhambra je vrchol středověkýho inženýrství a umění.

Alhambra obsahuje všechny typy rovinný symetrie známý v geometrii. Krystalografický skupiny to najdete možná všechny, co existujou. Arabští umělci je dokázali vytvořit jen pomocí pravítka a kružítka. O moderní teorii grup věděli asi prd. Symetrie nebo opakující se struktury. Tady se po stěnách dá očima bloudit až do úplnýho zblbnutí.

Často jde i o symboly a křivky vycházející z arabskýho písma. Mnohdy to nejsou žádný konkrétní výrazy, což ale poznají jen ti, co arabskou abecedu umí. Ale samotných citátů, co nejsou jen grafikou tu najdete stovky.

A jak jim to všecko navazuje. Ach.

Zdánlivé fraktály.

Vrchol islámský architektury na Pyrenejským poloostrově. Znám lidi, co bezostyšně tvrdí, že Arabové nikdy ničeho nedosáhli a světu nepřinesli.

Salón Ambasadorů.

Alhambra je doslova „popsaná“. Na zdech nejsou jen ornamenty, ale tisíce kaligrafických nápisů – od citátů z Koránu a básní až po furt se opakující motto dynastie Nasridů: „Není vítěze kromě Alláha.“

Patio de los Arrayanes (nádvoří myrt)

Krápníková výzdoba je vytvořená z polychromvanýho štuku.

Alhambra není jedna budova, ale celej komplex, prakticky celý město (palatinát) na kopci Sabika.

Alhambra byla zapsaná na seznam UNESCO už v roce 1986.

Lví dvůr.

Ačkoliv je dnes plocha Lvího dvora vydlážděná mramorem, archeologický výzkumy ukázaly, že v dobách sultánů zde byla pravděpodobně zapuštěná zahrada s květinami a nízkými keři, což vytvářelo kontrast k bílýmu mramoru a modrý obloze.

Srdce komplexu a vrchol maurskýho umění. Slavnej Lví dvůr (Patio de los Leones) s fontánou podepřenou 12 mramorovými lvy.

Mokárny (Muqarnas): Stropy v sálech připomínají krápníkový jeskyně nebo včelí plástve. Skládají se z tisíců drobných dílků, který rozptylují světlo tak, aby prostor působil nadpozemsky až étericky.

Dvůr je obklopenej 124 mramorovejma sloupama, který podpírají bohatě zdobený arkády.

Existuje hodně teorií o tom, co tu lvi představují. Někteří historici si myslí, že 12 lvů symbolizuje 12 znamení zvěrokruhu nebo 12 hodin dne. Jiná teorie odkazuje na 12 kmenů Izraele (podle legendy mohl být původ fontány v paláci židovskýho vezíra).

Voda do fontány přitíká z hor Sierra Nevady pomocí propracovanýho systému, kterej využívá pouze gravitaci a rozdíly v tlaku. Proud vody byl navržen tak, aby hladina v nádrži byla vždy dokonale klidná a lvi „plivali“ vodu v přesných intervalech. Když jsme tu byli my, tak neplivli ani jednou.

Do Lvího dvora se otevírají čtyři nejkrásnější sály paláce.

Každej palác má svou historku, "vylhanou" legendu. Některé tu klidně velmi neseriozně prozradím, ale nevím, kterej sál je kterej. To jsem si nestihl zapamatovat.

U tohodle stropu si představuju, jak ten vládce s očima zmršenejma stářím se pokouší obdivovat výjev 7 metrů vysoko nad hlavou A taky je mi líto těch, co to malovali. Ty odkrvený ruce musely být peklo.

Tady v prostorách Alhambry získal Kryštof Kolumbus po letech kňourání a odmítání konečně souhlas a finance od královny Isabelly pro svou cestu do Indie. Kdyby to bylo v Česku a v roce 2026, dostal by od vlády hovno, Ameriku by neobjevil a nafta by možná byla levnější.

Celej prostor je navrženej podle geometrickejch pravidel a zlatýho řezu. Sloupy jsou rozmístěný tak, aby si hrály se světlem a stínem, to se mění s pohybem slunce během dne. „Les“ sloupů není rozmístěnej náhodně - sloupy jsou seskupeny po jednom, po dvou i po třech, což prej vytváří rytmus připomínající palmovej háj v oáze. Proč ne, ale hezký to je, i kdyby prameny kecaly.

Sál dvou sester (Sala de las Dos Hermanas). Tento sál se pyšní fantastickou kopulí typu muqarnas (krápníkový strop), která se skládá z více než 5 000 drobnejch dílků. Světlo přicházející z oken v patě kopule vytváří dojem, že se strop vznáší.

Ale teď zpátky k těm sálům. Sál Abencerrages (Sala de los Abencerrajes). S tímto sálem se pojí krvavá legenda. Údajně zde bylo zavražděno 36 členů šlechtického rodu Abencerrages během hostiny. Červené skvrny na dně zdejší fontány (způsobené oxidem železitým) jsou dodnes lidmi interpretovány jako krev obětí.

Letní sídlo sultánů s rozlehlými zahradami.

Gazela z Granady a za ní Granada.

Výhled z teras na čtvrť Albacín. Vlevo pohoří Sierra Nevada.

Celej komplex Alhambry je vlastně takový malý městečko. Samozřejmě, že nejpůsobivější jsou paláce a nádvoří vládců. Protože však se o to všecko někdo musel starat, zalejvat kytky, vynášet nočníky, vařit, prát...tak tu je i spousta baráčků pro služebnictvo - takové podhradí. Třetí, vlastně tou nejstarší částí je původní obrannej hrad - Alcazaba.

Alhambra měla několikrát na kahánku. Během napoleonskejch válek chtěli ustupující francouzští vojáci vyhodit celej komplex do luftu. Nálože už byly rozmístěny, ale jeden ze španělskejch vojáků údajně stihl včas přeřezat doutnáky a památku tím zachránil. Zní to neuvěřitelně a možná to je taky hoax alias píčovina, ale hezky se to poslouchá.

Fontána v podobě kytky.

Generalife sloužil jako odpočinkový místo pro nasridské emíry a byl postavenej ve 13. a 14. století.

Jeden z výhledů, kterej malovali umělci jak zběsilí. Kdoví, kolik na světě existuje obrazů s tímto zátiším.

Torre de las Damas. Dámská věž.

S Granadou je spojenej i slavnej autor Dona Quijota Miguel de Cervantes y Saavedra, kterej v Granadě okolo roku 1597 dělal komisaře výběrčích daní. Ale byl děsnej bordelář a úřad vedl tak mizerně, že ho zatkli a obvinili za "nepořádky v úřadě".

Město mezi horama. Jako nějaká vydařená impresionistická malba. Někdy i kolorovaná. Dnes nikomu nehrozí, že ho přepadnou lupiči jak v osmnáctým nebo devatenáctým století. Dnes si vystačíme sami v krámcích s cetkama a ochotně zaplatíme za pár blbostí. Což je taková moderní dobrovolná lupičina.

Zdejší vodní systémy využívají důmyslný tlak vody z hor Sierra Nevada bez jakýchkoliv čerpadel.

Když už jsem tu zmínil slavný autora Dona Quiota, dovolím si jednu básničku, kde se mihne i ta naše Granada:
Ať tě mají za lháře
od Sevilly k Marcheně,
od Granady po Lochu,
v Londýně, vší Anglii.
Sedneš-li si ke kartám,
– hrejž si jakoukoliv hru –
král ať se ti vyhýbá,
o eso ať nezavadíš!
Prst si celý uřízni
místo oka kuřího,
kořen v dásni zůstaň ti
z přetržené stoličky!

Leden a jak je tu krásně zeleno. Inu Andalusie.

Tři Grácie (Three Graces) od Jeffa Koonse.

Socha je vyrobena z zrcadlově leštěný nerezový oceli s průhledným barevným nátěrem

Prej ho inspirovaly porcelánový figurky, kterejch jsou plný antikvariáty.

Alegoría de la Paz - Alegorie míru. Palác Karla V.

Sál Abencerrajů.

Malá technická. Protože je o památku obrovskej zájem a lístky se musí shánět měsíce dopředu, je to velmi přísně ošéfovaný tak, že se tam nemůžete pohybovat furt. Máte většinou nějakej časovej limit. Myslím tím interiéry. Venkovní zahrady, nádvoří a dvorky jsou mimo hru, tady se můžete povalovat, jak jel libo.

Třeba do tohodle baráku nám vstupenka neplatila. Iglesia de Santa María de la Encarnación, kostel postavenej v 16. století na místě původní mešity.

Přestože obloha často strašila deštěm až bouřkou, skoro nikdy z toho nic nebylo. Jen chvíli poprchalo, když jsme šli s Olinou kupovat cetky pro děti.

V roce 1492 (zrovna, když Kolumbus objevil Ameriku) předal poslední sultán Boabdil klíče od města katolickejm králům Isabelle a Ferdinandovi bez krveprolití, aby zachránil palác před zničením. Traduje se, že když Boabdil opouštěl Granadu, na kopci se naposledy ohlédl a zaplakal. Jeho matka ho prej sprdla: „Nebreč jako ženská pro to, co jsi nedokázal ubránit jako chlap.“ Drsná máma a feminismus v nedohlednu.

Alcazaba: Nejstarší část, vojenská pevnost. Z jejích věží (Torre de la Vela) je nejkrásnější výhled na čtvrť Albaicín a pohoří Sierra Nevada. Někde jsem narazil na informaci, že těch obrannejch věží tu je třináct, ale nemůžu to dohledat, tak to možná bude nějaká kravina. A možná, že ne.

Ještě jedna perlička: Slavnej americkej spisovatel Washington Irving žil v 19. století přímo v opuštěnejch prostorách paláce. Jeho kniha Příběhy z Alhambry pomohla zchátralou památku znovu proslavit a podnítila její rekonstrukci. Dovolím si kousek z jeho povídání o Alhambře (klidně přeskočte):
Pode mnou, v klíně okolních kopců, leželo staré město válečníků, tak často zmiňované v kronikách a baladách. Právě z tamté brány a dolů z onoho kopce kdysi vypochodoval oddíl španělských kavalírů té nejvyšší hodnosti a nejstatečnějšího vzezření, aby se během války o dobytí Granady vydal na ono tažení, které skončilo žalostným masakrem v pohoří Malagy a uvrhlo celou Andalusii do smutku. Dále se rozkládala úrodná nížina (vega), pokrytá zahradami, sady a obilnými poli i smaltovými loukami, která si v ničem nezadala s onou slavnou nížinou granadskou. Napravo se do roviny jako skalnatý mys táhla Skála milenců, odkud se dcera maurského purkrabího a její milenec v zoufalství vrhli dolů, když byli pronásledováni.“
Co jsou to smaltová luka se mě neptejte.

Maurští básníci Alhambru přirovnávali k „perle vsazené do smaragdu“. Asi kvůli těm zelenejm zahradám.

Ale jak tak koukám na všechny ty fotky, tak těch věží tu fakt je asi třináct. Komplex je obrovskej.

Dle legendy byl tenhle cypřiš svědkem milostnýho vztahu mezi rytířem z Abencerrajhů a Baobdilovou manželkou. Cypřiše nemluví, tak bokovku neprozradil. Ale je známo, že Andalusané se v klevetách vyžívají.

Lvi!

Tak snad někdy příště, krásná Alhambro. Omlouvám se, že to bylo dost chaoticky a na přeskáčku, ale on ten komplex je svou rozlohou a možnostmi taky docela chaotickej.

Prohlídka Alhambry nám tentokrát zabrala skoro celej den a přesto se nám podařilo nahlídnout pod pokličku architektonickýho klenotu jen pranepatrně. Navíc nás to tak vyhladovělo, že se musíme jít najíst do města.

Takto to dopadne, když chceš podojit kozla.

Na courání po městě jsme tentokrát moc času neměli, protože zbylých pár desítek minut do odjezdu autobusu jsme museli věnovat chobotnicím ve skvělé omáčce v jedné milé hospodě. Třeba to není naše poslední návštěva Granady. Je tu hezky.