Ne o hře, ale Ohře.
(osmý - poslední díl čundru podél Ohře - Honza K.)

19.6.2026 pátek – den osmý
Zašlá sláva Karlových Varů – na úvod ještě několik poznámek ke dni sedmému.
Přestože jsme se celý týden pravidelně sprchovali (nepočítám do toho koupání některých cestovatelů během raftování) a udržovali svůj nos čistý, měli jsme trochu obavu, jestli v recepci či restauraci nebudeme působit nepatřičně bez kalhot s puky a vyžehlené košile. Přece jen týden v batohu voňavé a nepomuchlané tričko neudržíš a lakýrky se ti také nechce celou dobu tahat. Navíc ten incident s nečistotu organického původu na botě, jak jsem psal minule.
Ve skutečnosti přišlo dost citelné rozčarování. Ne, že by nás někam nechtěli pustit nebo koukali nevrle. Vysvětlím. Nejmenovaný hotel přímo na kolonádě. Příznivá cena noclehu ve čtyřlůžkovém apartmánu a tříchodového menu v místní restauraci. Příjemná obsluha. Čistě povlečeno. Jenže. Těch jenže je opravdu víc. Dále nebudu pitvat detaily například z koupelny, několika výškových přechodů mezi místnostmi (nenápadné schůdky jako pasti k zakopnutí), otřískaných zdobených skříní nebo svislých žaluzií mezerami připomínajícími noty na buben. Vyberu detail s křesly. Sedák vypadal jako částečně vyrobený z podšívkové látky. Tak jsme ho otočili a nalezli kromě děr i slupky z dýňových semínek. Kdo tu asi před námi bydlel?
Co restaurace? Venkovní sezení obsazené slušně, skladba hostů neznámá. Uvnitř s námi, jinak jedinými hosty, byla jen čtveřice s asijskou vizáží mluvící rusky. Ten rádoby úžasný styl omšelého nábytku s kudrlinkami jsem chtěl nazvat přiléhavým odborným výrazem, ale váhal jsem mezi empírem, bídrmajerem, rokokem a pozdním barokem. Tak jsem ho raději no name vyfotil.
Použitý výraz ´zašlá sláva´ se ale netýká jen jednoho pokoje či hotelu. Je třeba nápadné, jak překotné opravy a úpravy budov z dob přibývající klientely dožívají. Je to například vidět na opadávajících omítkách v místech balkónů, které jsou vždy citlivé na správné technické řešení a pečlivé provedení. Těch detailů, které jdou těžko přehlédnout, je ale mnohem víc.

Ráno po snídani nám zbývá jen volným krokem za častého ochutnávání léčivých tekutin dojít na hlavní karlovarské nádraží a nastoupit do správného vlaku. Jednoduché jen zdánlivě. Jelikož redaktor kromě dokumentátora zároveň plní funkci náčelníka logistiky a kupuje jízdenky přes nějakou aplikaci, my ostatní jsme zlenivěli a směřujeme k závislosti až nesvéprávnosti v horším případě. Naštěstí Ladys se tomu hodlá vzepřít a pro případ potřeby hlavního logistika zastoupit. Nechal si předvést postupy a nákup vlakových jízdenek s místenkou v Krušnohoru 10:57 dotáhl do finále. Jako na potvoru ta dosud neomylná aplikace se zeleným autobusíkem zakoupený spoj ignoruje, stále nás (mě) posílá buď na autobus nebo osobákem z hlavního na dolní karlovarské nádraží. Snad to bylo jen chvilkové zaváhání, protože vlak přijel i odjel v plánovaném čase. Do Ústí nás chvíli doprovázeli hluční cyklisté, jinak cesta proběhla v klidu a pokoji.
Hotely, stylové poklopy kanálů, prameny na kolonádě. Voda, která odtéká z Vřídla do řeky Teplé vyrábí pod mostkem páru (čtvrtá fotka odtud). Nevím jak moc může přihřát vodu, aby Teplá byla ještě teplejší.

Vřídlo. Každý ho zná, nemá smysl se nějak blíž rozepisovat. Snad jen, že je nejteplejší (72,2 až 73°C) a stříká nejvýš (až 12 metrů nárazově). Chtěl jsem u Vřídla nějak nezvykle vyfotit naši skupinu, ale ta se tvrdohlavě zdržovala v blízkosti paní s trochu tučnou, svítivě bílou rukou pokrčenou v bok. Jednou jsem jí schoval za proud vody, další záběry jsem nějak vyčekal.

Pět kolonád, jeden pramen vedle druhého. Tempo takové, že jsem nestačil odpívat vodu z hrnečku. Vylévat nedopité zbytky léčivé vody považuji stejně jako vína na ochutnávkách za plýtvání, tak se mi některé prameny smíchaly. Asi bych je stejně chuťově nerozpoznal.

Sprudelstein – vřídelní kámen. Myslím, že se odtud vozily jako suvenýr růže, které se po dostatečně dlouhém máčení obalily slupkou z tohoto kamene. Ve vodovodních trubkách to už taková paráda není.

Ještě jeden pramen (Libuše, 62°C) a náhled do Sadové kolonády.

Zatím tu je ještě relativní klid, ale v Thermalu a jeho blízkosti se už připravuje 60. Mezinárodní filmový festival. Začne v pátek 3. července a v sobotu 11. se dozvíme, který film bude na slavnostním zakončení odměněn hlavní cenou - Křišťálovým glóbem. Ti neúspěšní si mohou aspoň v blízkém stánku nakoupit italské speciality. Vypadají skutečně lákavě. A naproti němu jsou i speciality kuchyně maďarské.

Mají tu nejen 3 druhy kanálových deklů s vlastními motivy, ale i odpadkáče se stylizovaným znakem. To město má styl (v kurzu je i jiný výraz, ale nepřipadá mi ani vhodný, ani slušný).

Na Ostrovském mostě nad místem, kde se do Ohře vlévá Teplá, se s řekou loučíme. Přestože jsme se plavili jen jeden den a považujeme se za vodáky-elévy, nemáme zábrany radit z bezpečné vzdálenosti sledovaným lodím, kudy nejlépe projet peřej nebo se vyhnout mělčině. Inu zařadili jsme se do velké skupiny trenérů nároďáků ve fotbale, hokeji a poradců v řízení firmy nebo státu.

Podle sebraných údajů odhadujeme celkovou překonanou vzdálenost na 110 km pěšky a 16 km na raftu. Nutno podotknut, že jsme navštívili kraj jen kolem menší části Ohře. Každopádně tato část je přívětivá pro turistiku v mnoha podobách, provozovanou pěšky, na kole i na vodě, včetně možností ubytování a stravování. Jestli bude možnost, síla a čas ...
Ještě mi zbylo trochu místa, tak se pokusím vybrat pár nezážitkových (neplést s ´nezáživných´) informací týkajících se navštíveného kraje.
Stručně o místních minerálních vodách
Zdroj – Kačura G., Franko O., „Minerální vody Československa“, časopis Vesmír, strany 111-114, neznám však ani číslo, ani ročník (letité to je, to ano, takže některé číselné údaje mohou být zastaralé). Nějak mi to nevyšlo, no.
Františkovy Lázně – krušnohorská zřídelní oblast. Centrum rozsáhlých výskytů studených kyselek typu Na-HCO3-SO4. Celková mineralizace od 2 do 13 gramů na litr. V užší lázeňské oblasti se využívá cca 20 pramenů, v širším okolí je asi 50 lokalit, některé s větším počtem vývěrů. K nejvýznamnějším patří kyselka v Hájku, vyvěrající do sirno-železité slatiny. Dalším pátráním na mapy.com se dá zjistit, že Hájek je u rezervace Soos navštívené minulou neděli. Zde je značený jednak Císařský pramen (pěkný, mohutný, ale z popisu to nebude on) a pramen Věra, který: „...je zaplaven vodou z rašelinného jezírka, takže není pitný, jeho voda je znečištěna humáty. Pozoruhodný je mohutný výron CO2. Je přístupný buď po naučné stezce NPR Soos, nebo po silnici z parkoviště podle kolejí úzkorozchodné drážky.“ Yesss!

Karlovy Vary - krušnohorská zřídelní oblast. Termální prameny se známým pramenem Vřídlo s teplotou 72,2°C jsou Na-HCO3-SO4 typu. Obsah rozpuštěného CO2 je v pramenech mezi 0,5-0,7 gramu na litr. Kromě toho uniká asi 2,5 metru krychlového CO2 za minutu. Přímo v Karlových Varech je známo 89 vývěrů termální vody. Prameny jsou vázány na výstup v místech silně tektonicky porušených zlomy krušnohorského směru a směru příčného. Původ termálních proplyněných vod v sokolovské centrální pánvi je obdobný. Plynový režim oblasti (karlovarské a sokolovské) je ve vzájemné závislosti. Hle, to už jsem psal v popisu středy před dvěma dny.
O Komorní hůrce
Zdroj – Rapprich V., „Za sopkami po Čechách“, Grada, Praha (2012)
Je nejmladší nebo aspoň patří mezi nejmladší sopky v Čechách. Tvoří jí relikt struskového kužele, zalesněný vrcholek a kruhová prohlubeň o průměru asi 100 metrů, jenže to je pozůstatek po lidské činnosti – těžbě. Přítomné silně porézní bazické horniny o velikosti vlašského ořechu, kterým se říká strusky, odpovídají strombolskému typu aktivity (podle italského ostrova Stromboli). To je relativně slabá až středně silná explozivní erupce s pravidelnými, krátkými výbuchy plynů, které vyvrhují žhavou lávu a popel do výšky desítek až stovek metrů. Naposledy činná byla sopka podle odhadů vědců na počátku čtvrtohor, tedy před milióny let.

Komorní Hůrka je jednou z nejprobádanějších sopek (Kašpar hrabě Šternberk zde nechal razit štolu později nazvanou Goethova) známou v celém vědeckém světě. O její slávu se zasloužily desítky vědců, kteří této sopce věnují pozornost už více než 200 let. V té době se ještě geologové přeli o způsob, jak vlastně horniny vznikají. Byli rozděleni ve dva tábory – neptunisty a plutonisty. Neptunisté soudili, že horniny vznikají usazováním ve vodním prostředí, a že tedy i Komorní hůrka má svůj původ v uhelných slojích, které později vyhořely. Plutonisté naopak zastávali názor, že jsou sopečného původu. Například vyhořením uhelných slojí sice mohou vznikat porcelanity (vypálené jíly), ale obecně se ukázalo, že plutonisté mají pravdu. Poznámka: Goethe si kreslil obrázky Komorní hůrky. Z nich je vidět, že nyní zarostlý vršek byl tehdy holý.
Z knih Via Czechia
Zdroj – Vydavatelství Euromedia Group v edici Universum - Hocek J., „Jižní stezka“ (2021), „Severní stezka“ (2021), „Centrální stezka“ (2023)
Všechny tři stezky se v ašském výběžku potkávají, a tak některé etapy v jednotlivých knihách jsou úplně shodné. My jsme se tak občas vyskytli přímo na trase nebo v popisované lokalitě. Jmenujme namátkou románský hrad Seeberg, rybník Amerika, Františkovy Lázně, Skalnou, Komorní hůrku, Soos. Všechny tři knihy, které jsem měl k dispozici, jsou moc pěkné, ale taky moc těžké. Dohromady váží přes 3,5 kila. Takže půlku cílové hmotnosti batohu „do 7 kil“ na dlouhé cesty.
A to byl pokus o závěrečný vtip (nepíšu bonmot, protože k tomu výrazu mám z nepochopitelných důvodů odpor) na rozloučenou s Ohří, keltsky pojmenovanou Agara – Lososí řeka.
River foriver.