O Ohři, ne o hře...
(úvodní díl expedice podél Ohře)

Minulé vydání, bylo jasné, LSD. No a v Lomnici jsem dostal od "tety Hany" úkol, že nutně potřebuje, abych už začal psát o Portu, že se těší, ale já ji teď neposlechnu a budu se věnovat naší poslední říční expedici. Hano, hned po Ohři se pustím do Porta. Snad.

Honza - plánovač cest podél českých řek na letošní expedici připravil řeku Ohři. S vydatnou pomocí Ladyse a Gábi připravili cestu do nejmenších podrobností. Začínáme v pátek na Hlaváku v Praze. Směr Cheb. Já mívám v partě funkci dopravního referenta, zařizuju jízdenky a místenky. Proto jsem vybral ve vlaku místa u stolu, abysme měli kam odkládat kalíšky.

Poslední dobou se ve vlacích dostávám do technických potíží. Buď se mi stane, že se dveře od hajzlu otevřou když čůrám, aby všichni poblíž viděli, jak mi to jde a slečna, co stiskla otvírací knoflík, mi radila, jak to mám příště udělat správně, abych nebyl na očích. Prozradil jsem jí, že vše, co mi radí, jsem udělal. Odpověděla: "Tak to já jdu raději na jinej hajzl," a odešla na druhou stranu vagónu, kde je klasický WC. V tomhle vlaku jsem zase mačkal tlačítko WC a nic. Až když jsem bezradně zvedl oči k nebi, uviděl jsem nápis. Motivační. Zatlačím, nepodělám se a dveře se otevřou. Asi to se mnou jde z kopce.

Náš rychlík se pomaličku šine přes Planou, kde jsem v roce 1977 asi týden pobýval v místních kasárnách, ale pak mě vyhodili jinam. V Chebu máme čas na polívku ve vietnamské hospodě Arowana. V tomto městě jsem byl taky na vojně. Přesněji o čtyři kiláky dál v Dolních Dvorech. Cheb jsem po těch letech nepoznával. Jen jsem si vzpomněl, že jsem tu tenkrát byl v kině na Modrá Electra Glide, ale protože žádný Cheban do kina nechtěl, musel jsem si koupit pět lístků, aby promítali.

Je výluka, tak do Pomezí nad Ohří jedeme náhradní autobusovou dopravou. Prší a bus nám zastavil až za hospodou. V budce jsme se schovali před deštěm vyndali pláštěnky a deštníky, pozdravili malý rorejse a vyrazili zmoknout.

To, že nám autobus zastavil až za hospodou, kupodivu stačilo k tomu, abysme se nevraceli a šli v dešti dál, třeba bude po cestě jiná občerstvovna.

U pomníku Čsl. obce legionářské jsme si musel dát pláštěnku i na batohy. v Pomezí je ještě jeden památník. Ten je věnovanej hrdinné Pohraniční stráži včetně desky desátníku Václavu Königsmarkovi, kterej zde zemřel 2. dubna 1951. Ve slavnejch padesátkách byl jeho příběh komunistickou propagandou prezentovanej jako hrdinná smrt v boji s „imperialistickými agenty“. Archivní materiály však ukázaly, že byl při výkonu služby omylem zastřelenej hlídkou vlastního útvaru.

Já vím, že teď se dopustím tak trochu podpásovky, ale neodpustím si ji. Tady je na cyklostezce krásně vidět, kde končí Německo a kde začíná Česko. I v Německu jsou některý cyklostezky správně hnusný. Ale my jdeme pěšky, takže to je irelevantní poznámka.

„Begegnung der EU“ je vytvořeno z místní žuly. 3,5 m vysokej obelisk je vyrobenej z waldsteinský žuly a přibližně 75 reliéfů z maulbronnerskýho rákosovýho pískovce.

Je tu v kapradí ještě jedna plastika. Asi interaktivní, protože se sem tam stane, že někdo svalově vybavenej to U otočí vzhůru nohama. Asi nějakej příznivec EU. Pak to zase někdo obětavej vrátí zpátky a takhle si tu objekt žije. Furt se něco děje.

Gandhiho šutr: "Státní hranice nám nezabrání šířit naši službu k sousedům. Tyto hranice Bůh nevytvořil."
(Mahatma Gandhi 1896-1948)

Přestává pršet. Snad zázrak nebo co.

K vesničce Fischern.

Vesnička, kde množství cedulek na plotě výrazně převyšuje počet baráčků.

Pokud si s někým chceš porozumět, buď musíš nakecat hodně slov, nebo mu dej kytku.

Něco skoro Coelhovskýho o meduňce a harmonii.

Něco o kytkách, šeptání ve větru a kořenech.

Za vesnicí už je les bez inspiračních cedulek.

Tam za zeleným listovím prosvítá ta naše Ohře.

Tato kamenná plastika se jmenuje „Energietanker“. Dílo vytvořil sochař Florian Seidel. Socha je poblíž pramene Carolinenquelle, kam míří naše kroky.

Svůj současnej název získal pramen v roce 1824 na počest bavorský královny Karolíny (Karolína Frederika Vilemína Bádenská), která místo osobně navštěvovala a chlastala tu kyselku. Následky se v písemné formě nedochovaly.

To je ta naše Ohře (někdy také Ohara, Oharka, německy Eger) pramení v Německu. Její tok je dlouhej 316 km, z toho 246,55 km teče u nás. Povodí má rozlohu 5614 km², z toho 4601 km² v České republice.

Taky jsme ji ochutnali a narozdíl od spousty jinejch pramenů, který jsem kdy ochutnal, tahle minerálka byla dobrá.

Honza nám o kyselce sdělil pár zásadních údajů včetně toho, co všecko se v té železité vodě ukrývá. Zásadní je extrémně vysokej obsah volnýho oxidu uhličitýho, téměř trojnásobně překračujícího minimální hodnotu nutnou pro to, aby mohla být voda oficiálně označená za kyselku.

Fotka pro mou sestru Danu. Napili jsme se všichni. Zatím dobrý.

Za hlubokou strží je obrovská bílá houba. Gábi je houbařka a měli jsme co dělat, abysme ji zabránili v tom, aby se vrhla do strže pro nějakou Calvatii giganteu.

Od minerálky se drásáme do prudkýho kopce do Hohenbergu an der Eger. Hrad. Jednou z nejzajímavějších částí hradu je obranná věž zvaná Schneckenturm. Svůj název nedostala podle šneků přilepenejch na zdi, ale podle unikátního vnitřního točitýho schodiště, který se kroutí jako ulita. Věž sloužila jako poslední útočiště pro obránce hradu a její konstrukce umožňovala snadnou obranu i proti velký přesile. Probíhají rekonstrukce, takže pohled jen zvenčí.

Přestávka na popadání dechu.

Hohenberg - nejzachovalejší pevnost v regionu

Zachovalost hradu oceňujou i místní čápi a zapíchli to přímo na špici.

Hohenberg vyniká porculánem. V roce 1814 zde Carol Christian Hutschenreuther totiž objevil vydatná ložiska kaolinu a křemene, tak tu založil první soukromou továrnu na porcelán v Bavorsku. Dařilo se mu převelice. V městečku je i muzeum německýho porcelánu, toho bílýho zlata. Ale v něm jsme nebyli.

Hrad byl založenej pravděpodobně kolem roku 1170 a v průběhu staletí měnil majitele. V roce 1322 ho podepsáním Chebské zástavní smlouvy získal jako zástavu českej král Jan Lucemburský. Hrad tak po určitou dobu tvořil nejzazší obrannou baštu Českýho království směrem na západ.

Pevnost tvoří uzavřenej čtyřúhelník s mohutnejma hradbama, obrannejma věžma a předhradím. Díky svýmu opevnění nebyl hrad Hohenberg během třicetiletý války nikdy dobytej, přestože se o to švédská vojska opakovaně pokoušela.

Sedíme před hradem a přemejšlíme o polívce. Hospoda poblíž je však ještě hodinu zavřená a tak dnes už podruhé ignorujeme možnost zalézt do nějaké hospody pojíst a popít.

Zajímavá kašna. Kdo je autorem jsem nedohledal.

Přestože je Hohenberg vyhlášenej svým porcelánem, jsou za zaprášenou výlohou s turistickejma cetkama dřevění andělé s plechovejma křídlama.

A diskokoule.

Asi bych měl coby čápě závrať.

Srdce pro pláč.

Voraz. V Bavorsku je prokazatelně daleko víc laviček na turistickejch trasách než u nás v Česku.

Domeček, nevíme pro koho. Za rohem číhá německej pohraničník na Okamurovy krvavým nožem ozbrojené černé doktory. Nudí se a těší se na konec šichty.

Vědci z Univerzity v DP odhalili, že se svět genderově výrazně zjednodušil. Jsou jen dvě skupiny. Jedna má a druhá nemá koule. Samotné pohlaví (týka se i koulí) vliv na dělení nemá. Dokonce ani s IQ to nesouvisí. Nejnebezpečnější pro skupinu mající koule jsou kulervoucí příběhy. Výzkum ještě neskončil.

Zaplať a nakrm moji drůbež.

Nalevo Bavorsko, napravo Česko.

Farmář kromě vajec nabízí i veteš. Samoobsluha. Opouštíme Bavorsko a přes řeku se noříme zpět do rodnýho Česka. Naše kroky míří do Libé, kde máme zamluvenej penzion.

Tady dnes přespíme. Je tu i muzeum palnejch zbraní, ale myslím, že zrovna tohle mě nezajímá.

Našli jsme si vyhlášenou hospodu, tak se po ubytování plazíme do hospody Liebenstein. Vaří tu výborně.

Zároveň tu máme bod střetu s Ilonou a Petrem, kteří se k nám na dva dny připojí.

Zařídili jsme jim u vstřícné obsluhy večeři, přestože přijedou až po kuchyňské zavíračce. Pak jdeme zpátky na penzion. Na jedničce bude mejdan.

Multimejdan spojenej i s oslavou Honzovejch narozenin. Petr dovezl velkou flašku šampaňskýho a další bublinky. Honza má na ponožce stejnou díru jako já.

Kecáme kraviny. Ostatně tak jako na každým mejdanu

Ladys.

Ilona s Petrem.

Už je čas, pane učitel, jdeme spát. Ráno nás čeká nákup rohlíků v místní Jednotě...