ANDALUSIE - UŽ ZAS
(Díl jedenáctý - muzeum v parku

Je pošmourno a taky sem tam prší, na což jsme si v tomto čase nečase už zvykli. Dneska to nebude nic hektickýho. chceme se podívat do muzea, který najdete v krásným parku Marie Luisy. Naši studenti mají tohle dopoledne ne školní, ale kulturní. Zatím se těším, protože si myslím, co všechno v muzeu neuvidím. Vlastně uvidím.

Park Marie Luisy pro nás není žádnou novinkou. Byli jsme tu hodně krát. Je hezky vymazlenej a je plnej běžců a koňskejch kočárů. Skládá se částečně ze zahrad Palacio de San Telmo, který městu Sevilla darovala v roce 1893 princezna María Luisa (vévodkyně z Montpensier) a který byly v roce 1911 připsány městu Sevilla. Park a skleník s kovovou konstrukcí byly vytvořeny v roce 1893. V roce 1910 byl park vybranej jako hlavní místo pro budoucí hispánsko-americkou výstavu, která se měla konat v roce 1929.

Museo de Artes y Costumbres Populares (Muzeum lidového umění a tradic) v Seville je prej jedním z nejkouzelnějších a vizuálně nejbohatších muzeí v celé Andalusii. Na rozdíl od klasickejch galerií plnejch obrazů se toto muzeum zaměřuje na skutečnej, každodenní život, řemesla, folklor a mentalitu obyvatel Andalusie od devatenáctýho do století dvacátýho. To jsem naštěstí nevěděl, tak jsem se ještě mohl těšit na zajímavý věci. Moc jsem jich v tom kouzelným muzeu ale nenašel. Veslař mě u srdce nebral.

Muzeum ukrývá jednu z nejvýznamnějších sbírek historickejch evropskejch hraček na světě.

Tuto fakt velkou kolekci (panenky, hračky, miniaturní nábytek) darovala muzeu belgická sběratelka Lotta Smets.

Většinou jde o trvalé expozice, jen v přízemí se odehrávají všelijaké dočasné akce a výstavy. My jsme tu byli v době, kdy tu prakticky stěny nehýřily ničím úžasným dočasným.

Samozřejmě, že tu je patio s kytkama fontánama a palmama. Jinak by to asi Andalusani neměli rádi. Styl Neo-Mudéjar. Stavba je takovou jakože oslavou maurský historie Španělska. Fasáda je bohatě zdobená cihlovejma vzorama, barevnejma keramickejma kachličkama (azulejos) a složitejma obloukama.

Našli jsme tu vystavenej i výrok českýho spisovatele, kterej na svou zem zanevřel a psal francouzsky. Mně se moc líbily jeho Směšné lásky a v době vzniku mě bavil jeho Žert. Zkusil jsem si ho po mnoha letech přečíst znova a byl jsem trochu zklamanej. Možná za to může i to, co na něho všechno po roce 1989 vyplavalo.

Mezi přírůstky v posledním desetiletí patří určitě získání sbírky Loty, která obsahuje více než 2 000 starožitnejch skleněnejch desek zobrazujících detaily andaluskejch měst a života od začátku 20. století do roku 1936. A pak starý pohlednice. Skoro 7000 kousků. To mě bavilo nejvíc. Mají tu i PC terminál, na kterým se můžete pobrouzdat množstvím fotek, kreseb, plakátů, je to přehledný a chvíli to člověka i baví.

Na správným místě mají docela povedenou až vymazlenou maketu věže Giralda, o které jsem vám již tady na WWWpraseti něco napsal.

Původně minaret a nyní zvonice té slavné sevillské katedrály.

Ve spirálách schodiště se ukrývají všelijaký zlatý řezy a tím pádem taky fraktály. Záleží jen na úhlu pohledu a ohnisku objektivu. Tady by se dalo získat dost materiálů pro foto-grafiky.

Sbírka Carmen de Uriarte: Unikátní soubor víc než 1 000 kusů historický andaluský keramiky, která ukazuje vývoj stylů od maurskejch dob až po skoro dnešek.

Přemýšleli jsme, k čemu slouží tyhle krásný keramický azúlejos svícny. Mě napadlo, že to jsou možná izolátory na elektrický vedení z dob, kdy ještě elektřina nebyla. Ale pak jsem musel připustit, že to je další z kravin, které mě napadají.

Mezi nejvýznamnější sbírky patří sbírky keramiky, oděvů a řemesel v Andalusii. Za zmínku stojí také sbírka kostýmního malířství Aguiar, sbírka orientálních dlaždic a slonovinový kosti Soria, sbírka keramiky Gestoso a především sbírka krajek a výšivek Díaze Velázqueze, jedna z nejvýznamnějších v Evropě, která by sama o sobě mohla vytvořit nezávislý monografický muzeum s téměř šesti tisíci kusy. Městská rada Sevilly si v v muzeu uložila svou sbírku originálních plakátů sevillských jarních slavností. V jednom ze sálů jsou artefakty svázaný s dvěma asi nejdůležitějšíma andauskejma svátkama. Feria de Abril a Semana Santa.

Součástí sbírek jsou i ukázky profláklejch andaluskejch řemesel. Ať už je to kovařina, chov koní, lisování olivovýho oleje, všelijak zakroucený kosy a srpy. Je tu toho hodně.

Mně udělal velikou radost tenhle knihařskej lis. Takhle zdálky a čistě teoreticky bych si dovedl představit, jak si tisknu sám sobě svoje knížky s fotohaiku na ruční papír. Teda jen haiku. Tisknout barevný fotky tenhle krásnej stroj neumí. Čuchal jsem k němu a zbytek kinhařský barvy jsem cejtil. A nebo jsem si to namlouval. Tenhle vymazlenej kousek je buď Poege a nebo Chandler & Price. Oba totiž pro usnadnění tisku používají těžkej litinovej setrvačník. Jsou to krásný kousky.

Najdete zde historický kostýmy pro toreadory, typický andaluský jezdecký oblečení (traje corto) a raný verze slavnejch flamenkovejch šatů (traje de flamenca). Tady mezi krajkama a rudejma látkama by se asi brněnská Tanya zbláznila štěstím.

Tahle mechanická, prakticky úplně pitomá hračka se mi moc líbila. Taková hezčí verze zajíce co tříská do plechovýho bubínku.

Olina zase skenovala oddělení švadlen a pletení. Myslím, že si na mobil šlohla i nějaký zajímavý vzory.

Herdule. Tohle by zase určitě zajímalo Jíťu. Pro zájemce o španělštinu: Paličkování (paličkovaná krajka) se řekne encaje de bolillos. Samotný slovo encaje znamená krajka a bolillo je palička. Paličkovat se asi teda řekne hacer encaje de bolillos. Herdule (paličkovací polštář) se nejčastěji řekne almohadilla nebo mundillo. Almohadilla (v doslovným překladu „polštářek“) je nejpoužívanější termín pro klasickej podlouhlej nebo válcovej polštář na paličkování. Mundillo se používá specificky ve spojení s tradičním španělským paličkováním a často se takto označuje celej ten stojan v němž je polštář usazenej. Konec jazykovýho okýnka.

V suterénu jsme našli různý sekce řemesel. Tady jsem maličko zbystřel, protože třeba o zpracování kůže vím prd a tuším, že by mě to asi bavilo. Hlavně jsem se snažil si zapamatovat všelijaká ta udělátka, která umožňujou pracovat s koží bez vztekání. V sekci truhlařiny to vonělo dřevem a měli tam nádhernej skoro dvoumetrovej hoblík.

Samotná budova muzea je uměleckým dílem a pravděpodobně nejfotografovanější částí celýho komplexu. Muzeum sídlí v Mudejarským pavilonu (Pabellón de Arte Mudéjar), kterej na profláklým náměstí Plaza de América v parku María Luisa. Stavba je údajně oslavou maurský historie Španělska.

Parádní svítilny v parku Marie Luisy.

Fuentes del Parque de las Palomas (Fontána holubů).

Dílo vytvořili sochaři Emilio García Ortiz a Juan Ramón Lafita Seva přibližně v roce 1964.

Sochy jsou z malovaný terakoty.

Přímo před muzeem je slavný „Plaza de las Palomas“ (Náměstí holubů).

Stovky většinou bílejch holubů. Místní sem chodí s děckama kupovat od báby holubí krmení. Jednotná cena za prověřený a zdravý jídlo pro holuby stojí stejně jako vstupný do muzea pro Japonce nebo Američany.

Holoubci mají teplý pařátky, ale klidně vám poserou koženou bundu.

Nebo vlasy.

Za žvanec jsou ochotní se nechat vyfotit.

Tenhle obrovskej pes není pro holuby nebezepčím, má svázanou tlamu.

Abych nezapomněl ještě takovou poznámku k tomu muzeu obyčejnýho života v Andalusii. Vstupný je pro všechny obyvatele EU zdarma. Stačí vám k tomu pas nebo občanka. Pro návštěvníky z jinýho světa jde o symbolický vstupný. Euro pade, čili něco kolem 36 korun. Sranda.

Selfíčko s holubem.

Tenhle "holub" je jinej levl.

Monte Gurugú, uměle vytvořenej kopec s altánem na vrcholu v parku Marie Luisy. Pod kopcem vede tunel, kterým dřív projížděl malej vlak, kterýmu říkali „tren liliput“ během Iberoamerický výstavy v roce 1929. Místo se jmenuje po hoře Gurugú poblíž města Melilla a je součástí historickejch zahrad původně navrženejch pro palác San Telmo.

Fotkou řeholníků řádu svatýho Augustýna na prochajdě se s vámi na týden zase rozloučím. Jo a samozřejmě, v pozadí mandarinky.