Ne o hře, ale Ohře
(den druhý)

Přestože jsme si udělali hezkej prodlouženej víkend v Karlové studánce, můžu se s ohledem na věhlasnou neserióznost vrátit zase k té naší expedici ne o hře, ale o Ohři. Úvodní díl je pro připomenutí zde.

A jak jsme v něm psali, náš první nocleh byl v příjemným penzionu v obci Libá. Večer v hospodě jsme se domluvili, že snídani si koupíme ráno v místním kvelbu.

Krámek otvírá v osm, ale vesnice je téměř mrtvá. Ani živáčka.

Navzdory všem digitálním přesným hodinkám a mobilům, osmá hodina krám otevřít nedonutila. Na nás si nepřijdou, my umíme být trpěliví, i když třeba někteří ubrblaní.

Číháme na neznámou hodinu H, kdy se krám otevře.

Jak je vidět z propriet kolem krámu je tohle hlavní společenskej point. Tady se řeší všechno. A do hloubky. Tedy přesněji do dna. Největší specialitkou tu je vodka v kalíšku. Včera, když jsme šli z hospody, mělo být už zavřeno, ale stáli tam chlapi v holinách a modrákách, na hlavě bekovky, v hubě cigára, kalíšky vodky jely. Řešilo se Mistrovství světa ve fotbale. Nakonec se krám otevřel a my si mohli koupit něco k snídani, To už přicházeli i včerejší chlapi, postěžovali si, jak málo kvůlivá fotbalu spali a jeli další Božkov kelímky.

Po snídaní sbalíme a naše parta se rozdělí. Ilona s Petrem berou autem Olinu do Františkovejch lázní, protože pro ni prakticky expedice končí, musí dělat předsedkyni nějaké maturitní komise v Kladně. Kurci, Frolíci a já vyrážíme pěšky.

Hrad v Libé je solidně zrekostruován, můžete se tu najít a snad i ubytovat. Původní hrad pochází ze 13. století a dřív se jmenoval Liebenstein.

Cesta vede kouzelně svěžím listantým lesem.

Ale taky kolem hezkýho Libského rybníka až ke křížku.

V mapě je tenhle kříž pojmenovanej jako Pfeiferův kříž a já nemám důvod tomu nevěřit, jen když hledám informace na webu, nechtějí se údaje moc zkamarádit. V každým případě, ať už je to, nebo není Pfeiferův kříž, je téměř jisté, že má na sobě vytesáno 1865. Litinová hlava se někomu šikla do zahrádky jako ozdoba, tak ji šlohl. Replika kříže z litiny se povedla.

Od kříže doprava - směr Ostroh.

Chvílemi poprchá, ale nestojí to ani za řeč, ani vyndávat deštníky.

Nebesák.

Dva horizonty a pět stromů.

Před Ostrohem nás vítají unavený krávy.

Ostroh.

V Ostrohu máme sraz s Ilonou a Petrem, kteří odvezli Olinu a bágly do Františkovejch Lázní, abysme mohli jít nalehko. Sraz máme v hospodě.

Kdoví, co vaří dobrýho. Až teprve doma, když jsem s fotkou pracoval objevil jsem skrytý tajemství.

Někomu se podařilo šutrem, jediným hodem vytvořit kvalitního ukřižovanýho Ježiše Krista. Vemeš šutr, hodíš a je z tebe umělec. V případě nezletilýho umělec s poznámkou v žákovské knížce.

Hrad Seeberg. Cyklisto zavírej vrátka.

Nakoukneme do nádvoří hradu a jdeme hledat hospodu, Prý tu je jen jedna, tak nehrozí, že bysme se s Ilonou a Petrem nesešli.

Před hradem na louce se místní vypořádali s Turkovým děsivým snem - větrníkama.

Sraz v hospodě Seeberg.

Přichází Ilona s Petrem, trochu dostaneme sprďana za to, že jsme nezavolali, kde jsme.

Ale jinak to stejně dopadnout nemohlo, že se sejdeme v té jediné hospodě.

Po dobrým obědě jdeme otestovat další léčivej pramen. Za nás je testerem asi jen Honza. Studna u Seebergu.

Reklamní triky mě nepřesvědčily. Honza říká, že voda dobrá.

Poslední ohlídnutí na hrad. Jdeme prozkoumat zajímavej objekt. Kostel svatýho Wolfganga.

Marně u jeho zdí stojí holka s bicyklem a kytkama. Stojí tu dlouho a vypadá, že už je jí všecko jedno.

Kostel byl postavenej v letech 1470–1480 a představuje jednu z nejcennějších ukázek pozdně gotické venkovské architektury na Chebsku.

Kostel stojí v bezprostřední blízkosti hradu Seeberg. Původně plnil nejen duchovní roli, ale pravděpodobně i funkci opevněnýho refugia (útočiště) v případě nebezpečí.

Zasvěcení svatému Wolfgangovi (biskupovi z Řezna a patronovi bavorské země) je v českým prostředí poměrně vzácný jev a dokládá silnej historickej, kulturní i osobnostní vliv Bavorska a Řezna na Chebsku.

Pod podlahou kostela se nachází krypta, kam byli pohřbíváni majitelé hradu Seeberg z rodů Junkers, Schirnding nebo Brander. V lodi se nachází několik dochovanejch renesančních a barokních náhrobních kamenů.

Po odsunu německýho obyvatelstva v roce 1945 kostel přestal sloužit svým účelům. V 60. až 80. letech 20. století byl zcela opuštěnej, zdevastovanej a hrozila mu demolice. Vnitřní zařízení bylo rozkradenýo nebo zničený.

Kostel prošel v 17. a 18. století barokní přestavbou, během které získal charakteristickou cibulovitou báň na věži a dřevěný empory (kruchty) po stranách lodi, což je typickej prvek pro protestantský i katolický kostely na Chebsku.

Po roce 1989 se díky iniciativě obce Poustka, spolku rodáků z Německa a za přispění česko-německého fondu budoucnosti podařilo kostel v 90. letech a počátkem 21. století kompletně zrekonstruovat.

Dnes kostel funguje nejen pro občasný bohoslužby, ale především jako kulturní stánek – pořádají se v něm výstavy, koncerty vážný a duchovní hudby a je zpřístupněnej v rámci prohlídkovýho okruhu hradu Seeberg.

V interiéru kostela se dochovaly velmi vzácné pozdně gotické fresky a malby z konce 15. století, které znázorňují výjevy ze života sv. Wolfganga a mariánské motivy.

NONsense

Ostroh se tu klikatí...

...až z toho jde hlava kolem.

Můžete se tu zhoupnout.

Jdeme hezkou a svěží krajinou.

Z informací vytaženejch z mobilů vyplývá, že tu žádné občerstvovny nejsou nastraženy, takže víme celkem s jistotou, že jíst se bude až někde u kempu, kde dnes bydlíme.

Našli jsme si na mapě odpočinkovou lavičku, kterejch tu je poskrovnu. Ale ani ta jediná lavice s přístřeškem nám nebyla přána. Mravenci si ji dlouhodobě obsadili daleko dřív než my.

Skupinové foto a zpět na rozpálenou silnici. Cesta totiž jinudy nevede a je to prakticky nejnepříjemnější úsek dnešní etapy.

Konečně konec silnice.

Honza pro nás má připravenou přednášku o nějaký štole.

Františkovy lázně v podání Jaroslava Štelíka. (jen taková vsuvka k místu činu).

Goethova průzkumná štola na Komorní hůrce (u Františkových Lázní) je z vědeckýho i historickýho hlediska absolutní světovej unikát. Nejde o běžnej důl na těžbu nerostů, ale o první důlní dílo vyražený výhradně k vědeckýmu experimentu a ověření geologický hypotézy.

Kromě toho, že to je absolutní světovej unikát, tak mně například se vůbec nepodařilo vytvořit společné foto pomocí dálkové spouště ani samospouště. Světová prohra.

Na přelomu 18. a 19. století zuřil mezi pedagogy a geology po celé Evropě ostrý vědecký spor mezi dvěma tábory: Neptunisté: Tvrdili, že všechny horniny (včetně čediče) vznikly usazováním na dně moří. Plutonisti: Tvrdili, že horniny jako čedič vyvrhl zemský žár a mají sopečný původ. Johann Wolfgang von Goethe, kterej byl nejen básníkem, ale i vášnivým mineralogem, byl přesvědčenej o vulkanickým původu Komorní hůrky. Aby nebylo pochybností, navrhl v roce 1822 jednoduchý řešení: do kopce se musí vykopat štola, která protne přímo sopečné hrdlo.Štola se razila v letech 1834–1837 pod vedením horníků z Jáchymova.

Učená společnost si spílá. Neptunisti a Plutonisti si slibujou nevídanou kohabitaci. Po vyražení hlavní chodby a odboček (celkem okolo 300 metrů) horníci v hloubce cca 15–17 metrů narazili na čedičový sopouch (přívodní dráhu vulkánu). Tím byl jednoznačně dokázanej sopečnej původ Komorní hůrky a plutonisti slavně zvítězili.
Tím, jak se vše vyřešilo, potvrdilo, vyvrátilo, přestal být o štólu zájem a všechno zchátralo. Výztuže se zhroutily a lidi začali štólu zavážet odpadky. Až v roce 2016 zahájil Geofyzikální ústav Akademie věd ČR (pod vedením seismologa Milana Brože) společně s městem Františkovy Lázně a Karlovarským krajem náročný odkopávání a čištění štoly. Našli zde spousty relikvií z té neptunisticko-plutonické doby a dokonce prý i hornický boty. Kdo by to byl řekl. Po téměř 180 letech byla štola zprovozněna. Návštěvníci tak dnes mohou projít vyčištěnou a zabezpečenou částí (cca 50 metrů) a na vlastní oči vidět stěnu tvořenou ztuhlou vulkanickou brekcií a čedičovým jádrem sopky. Komorní hůrka je spolu se sousední Železnou hůrkou nejmladší známou sopkou v ČR (soptila před cca 300 000 až 400 000 lety).
Právě v okolí Komorní hůrky a podél mariánskolázeňského zlomu se dnes projevují známá Chebská zemětřesná rojová pásma a vývěry oxidu uhličitého (mofety), což dokazuje, že hluboko pod povrchem je oblast stále tektonicky živá.

Přestože máme všichni na mobilech mapy, GPS a další vymoženosti, stejně se nám podaří uhnout dřív, než jsme měli. A přišli jsme na to v tak kritické době, že se některým z nás nechtělo jít celou cestu zpátky k odbočce, tak Petr zvolil metodu přímého sešupu. Je pravdou, že terén byl hnusnej, plnej výmolů a vysokejch kopřiv, ale Petr byl jako buldok a nenechal se zviklat. Ilona nás sice trochu strašila, že Petr je průkopníkem slepých cest. Přesto se nám po úmorné cestě českou džunglí dojít na tu správnou silnici k Americe. Naše záchrana je na dohled.

Jenže vše je jinak. I když se nám podařilo dorazit včas, šéf Ameriky nás velmi slušně vypakoval. Oznámil nám, že hospodu zabrali Hells Angels a jsou děsně arogantní a už serou celej kemp, všichni se jich bojí a že je mu to líto, ale neobslouží nás. Zavtipkoval jsem, že ještěže to nejsou Noční vlci. Ale on se na mě přísně podíval a prohlásil. "Pane, to se mýlíte, Noční vlci jsou proti nim zlatí, já k nim taky patřím, měl jsem být jejich předsedou, ale to nevyšlo, protože bych musel dojet na motorce do Moskvy a nechat se přijmout Putinem, což teď nejde." To jsem si teda naběhl. Ale v rámci objektivity musím připustit, že debata s ním byla v pohodě a na úrovni, žádnej Foldyna. Normální debata bez sprostoty.

Máme hlad, že jsme se chystali vylovit bazének s červenejma čudlama. Ilona však našla náhradní řešení.

Hnedka za Amerikou je bufet "Imbiss", kde se o nás postarali klobásama a studeným pivem. Červený rybičky zachráněný.

I hůlky začínají být unavený, Jdeme přes rozsáhlej park ve Františkovejch lázních až do kempu Jadran.

Dejchl na nás totáč. Nabídli nám strašidelný chatky, ale jejich devastace byla natolik veliká, že nešly ani otevřít ani vykpopnout dveře a verandičky byly posraný od ptáků. Paní vedoucí nám po stížnosti bez mrknutí oka přidělila tři jiný chatky, který byly v pohodě. Přece jenom tu budeme spát dvě noci.

Večer při vínu jsme probrali zase úplně všechno.

Ilona s Petrem dovezli dobrý víno.

Den se nachýlil až k soumraku, víno vypito, kalíšky umyty, jdeme spát. Toto bude první noc v klasický starostrukturálním kempu. Tady se čas zastavil. snad jen auta, parkující poblíž chatiček napovídají, že doba asi jiná je.