Island 2026
(Díl IV. - kirk, Þingvellir, setmění)

Po první noci na farmě je cílem úterního výletu poloostrov Snæfellsnes, prý často nazývaný „Island v miniaturu“. Na západním konci mu vévodí ledovcem pokrytá sopka Snæfellsjökull - Miðþúfa (1446 m) proslavená románem Julese Verna „Cesta do středu země“. Právě do blízkosti vrcholu umístil autor vstup do podzemí. Přesto, že kniha je plná nesmyslů, jako kluk jsem ji hltal. Než se však pod horu dostaneme, začínáme na jihu u černého kostelíka se hřbitovem Búðakirkja, který je pěkný, údajně známý, ale nevím čím. Láva na okolních březích místy působí dojmem, jako by si tu produkty z živočišné výroby odložilo místní JZD.

Pokračujeme po jižní straně k západu a procházíme skalnaté čedičové pobřeží obydlené v hojném počtu mořským ptactvem. Některé skalní stěny s hnízdy by ze vzdálenějšího pohledu mohly sloužit jako vzor na látku nebo k jinému estetickému účelu nehledě na použitou bělobu. Jedno místo (na fotce po skalní bráně Gatklettur) vypadá, jako by si tady hromadu čedičových sloupů někdo připravil k naložení na loď a odvozu do prodejny nějakých exkluzivních zahradních dekorací. Ptáků různých druhů je tu opravdu velké množství stejně jako turistů, takže se pohybují docela blízko sebe a nějaká plachost se časem obrousí. Kromě moře se ptáci vyskytovali i na hladině jezera nedaleko od břehu. Všiml jsem si, že při letu někteří jedinci podivně škubali křídly, až jsem je začínal litovat kvůli postižení nějakou nervovou patálií. Vysvětlení bylo ovšem jednodušší a optimističtější. Škubáním jen setřásali ze sebe kapky vody vždy po startu z hladiny jezera. Jak prosté.

Bárður Snæfellsás je postava legend a ság, potomek trolů obdařený magickými silami, považovaný za jednoho z prvních osadníků regionu. Místní ochránce. Něco jako Krakonoš.

V Arnarstapi uvádějí mapy místo pojmenované Jules Verne Monument. Zatímco mapy.com ukazují vyfocené dva dřevěné rámy v nevalné kondici s textem a obrázky, my jsme zastihli už jen trouchnivějící dřevěný sloup s vypelichanou travnatou štětkou na temeni a monument jsme přejmenovali na Výsměch Julesi Vernovi. Ani přítomnost modelek a pohled na kopec Stapafell (521 m) v pozadí mnoho nazachránily.

Asi pohled na Snæfellsjökull od jihovýchodu a na obraná velrybí žebírka.

Þúfubjarg jsou skaliska viditelná při pokračování cesty západním směrem. Vulkanické procesy dokážou v přírodě vytvořit objekty, které se jinde mohou objevit jen těžko.

Saxhóll s vyhlídkou na Snæfellsjökull od severozápadu. Používání funkce HorizontAR na mapách.com mi zatím moc nejde.

Kdo by na severní straně poloostrova hledal jakoukoli významnou stavbu, byl by překvapen. V oblasti Gufuskálar byl postaven nejvyšší radiový stožár na Islandu, dlouhovlnný vysílač Hellissandur. S výškou 412 metrů se jedná nejen o nejvyšší stavbu na Islandu, ale zároveň o nejvyšší nadzemní konstrukci v celé západní Evropě.
U Českého Brodu více než půl století stojí/stály dva obří stožáry vysílače Liblice B. Každý z nich měří/měřil 355 metrů a společně drží/držely český výškový rekord. Jenže likvidace obou konstrukcí byla naplánována na 12. až 16. října 2026. Obvodní báňský úřad pro Prahu a Středočeský kraj už vydal povolení k provádění trhacích prací. Po samotném odstřelu má následovat rozřezávání a odklízení ocelové konstrukce, které potrvá podle všeho až do konce listopadu. Jelikož se neví, kdy se tento text dostane na stránky VP, resp. jestli nebude likvidace odložena, není možné do textu zapravit jeden slovesný čas.

Cestujeme už za zlepšeného počasí přes obec, kde přípravy na zítřejší zatmění berou opravdu vážně. Pořádá se tu vícedenní festival, budují parkoviště a stanová městečka. Spojení hýření na festivalu a vědomí, že ´bydlím v tom bílém stanu´ dává živnou půdu pro vznik mnoha zajímavých situací. Zatím se výhled na Snæfellsjökull vybírá do krásy.

Jedno z míst, které často najdete na upoutávkových fotkách. Vodopádů, jako je Kirkjufellsfoss, jsou sice na Islandu mraky, ovšem žádný z nich nemá v pozadí Kirkjufell. Souměrný strmý kopec na samostatném poloostrově, vystupující z moře až do výšky 463 metry. Kdyby se někdo ptal, tak na vrchol vede turistická cesta a podle mapy jsou na ní jen dvě místa označená žebříky. My jsme se kochali jen zdola.

Po druhém noclehu na farmě nastal Den zatmění a my dopoledne směřujeme mimo jiné opět do zóny styku litosférických desek. Vracím se k problematice nakousnuté v dílu I. Je nezbytné začít trochu zeširoka a vysvětlit si, co je zač tenhle Transatlantický, často nazývaný též Středoatlantický hřbet. Je to obrovské podmořské pohoří, které se táhne středem Atlantského oceánu od Arktidy až k jižnímu cípu Afriky. Jedná se o nejdelší horský systém na Zemi, měřící na délku přibližně 16 tisíc kilometrů. Vzniká na místě, kde se od sebe rozestupují tektonické desky rychlostí přibližně 2,5 centimetru za rok. Vzniklou mezerou neustále stoupá magma zemského pláště. Na dně oceánu se ochlazuje, tuhne a vytváří novou oceánskou kůru. Středem hřbetu se po celé jeho délce táhne hluboká trhlina (riftové údolí), která je široká 10 až 20 kilometrů a hluboká místy až několik kilometrů. Většina hřbetu leží hluboko pod hladinou oceánu, ale jeho vrcholy na několika místech vystupují nad hladinu jako ostrovy. Jedná se hlavně o Island, kde je trhlina mezi deskami viditelná přímo na souši, například v národním parku Þingvellir u největšího islandského jezera Þingvallavatn. Čtyři písmena Þ otočená do kříže po 90°, která je možné vidět na kameni vpravo na následující fotce, tvoří logo tohoto parku.

Druhým významným vystoupením hřbetu nad hladinu jsou Azorské ostrovy, kde se dokonce stýká několik litosférických desek. V geologické stavbě a příbuzných věcech mají Island a Azory hodně podobností.
Ptáme se: „Je náhoda, že hřbet prochází zrovna osou oceánu?“, a hned si odpovídáme: „Naopak, pozice oceánu se odvodila od hřbetu a tedy od styku oddalujících se desek.“ Proč zrovna Island vystoupil z moře? Protože pod ostrovem se ještě navíc nachází „horká skvrna“ (hotspot), což je oblast v zemském plášti s trvale zvýšeným tokem tepla, kde z hlubin stoupá roztavené magma a projevuje se na povrchu sopečnou činností. Horké skvrny nejsou vázané na okraje litosférických desek.
Teď o horninách. Ověřeně nejstarší celistvá hornina na Zemi je akastská rula z Kanady stará zhruba 4 miliardy let. Nejstarší známé horniny v České republice jsou světlická a rájovská ortorula v jižních Čechách staré asi 2,1 miliardy let. Nejstarší povrchové horniny na Islandu mají stáří přibližně 15 až 16 milionů let, jsou tedy více než stonásobně mladší. Nacházejí se na okrajích ostrova, hlavně na severozápadě a severu. Celkově se geologické stáří hornin na Islandu snižuje směrem do středu ostrova, kde probíhá aktivní vulkanický rift.
Rozdělení hornin na Islandu podle stáří: Nejstarší (10–16 milionů let) - třetihorní čediče a vyhaslé sopky, lávové plošiny na severozápadě a severu ostrova. Středně staré horniny (3–10 milionů let) - v širším pásu po stranách centrální vulkanické zóny. Mladé horniny (0,7 až 3 miliony let) - z období starších čtvrtohor. Nejmladší horniny (současnost až 700 000 let) - v aktivní riftové zóně procházející napříč Islandem od jihozápadu na severovýchod. Zahrnují čerstvá lávová pole a podledovcové vulkanity.
Pohled na geologickou mapu ostrova potvrzuje výše uvedený text. Mechanismus vyplňování aktivní zóny tlačí starší horniny od osy na okraje a uprostřed je nahrazují mladší. V riftové zóně široké více než 10 kilometrů tedy nelze najít blízké body a mezi nimi udělat dělící čáru. Kdyby rychlost posunů v zóně jako celku byla trvale 2 centimetry za rok, vykonaly by nejstarší horniny pouť 16 miliónů let krát 2 centimetry, to je 320 kilometrů, protože 1 milión centimetrů je 10 kilometrů. Napříč osou riftu měří Island přibližně 400 kilometrů. To docela sedí. Island se neustále pomalu zvětšuje.

Takhle tomu rozumím. Mohu pouze chápat motivy, proč jsou některá místa prezentována jako kontakt desek vzdálených od sebe několik metrů. Teprve po hlubších úvahách v klidu pracovny (vznešeně jedním bývalým kolegou označovaných jako „kamerálních“), které by přinesly méně emocí a více faktů, je možné dobrat se kompromisu, že bez ohledu na vědeckou korektnost je třeba ona místa (Most mezi kontinenty, Þingvellir a další) chápat ve spojitosti s riftem jako symbolická. Srozumitelnějším však jazykem, bohužel, jako „fintu na diváci“.
Kromě tohoto přírodovědeckého významu je národní park Þingvellir na jihozápadě Islandu u poloostrova Reykjanes významný též historicky. Právě v této oblasti vznikl Althing (Alþingi), jeden z nejstarších parlamentů na světě. Dosud se zde nacházejí jeho pozůstatky, pročež byla oblast v roce 1944 vyhlášena za národní park. Od roku 2004 pak byl zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO. Parlament byl založen v roce 930 a fungoval zde až do roku 1798. Nejsem moc na dějiny, ale když bude čas, přečtu si něco víc.
Kdybych byl otravný, tak bych napsal, že místo, kde se podle historických pramenů ´poslanci´ scházeli, se před tisíci roky nalézalo kvůli posunu desek o 20 metrů jinde, ale už dám pokoj. Skalní kulisy pro schůzování jsou každopádně působivé a důstojné. Něco takového by měli postavit v Praze. Pochybuji ale, že by někteří naši zákonodárci té důstojnosti od prostředí aspoň trochu nabrali. Možná, že tady ale působil ještě další motivační faktor, protože řeka protékající areálem se jmenuje Öxará, neboli Sekerová řeka a vodopád kousek proti proudu odtud Öxarárfoss. Podle staré islandské Knihy o osídlení dostala prý řeka název proto, že první osadníci v této oblasti zasekli do ledu sekeru, aby tak označili a nárokovali své nové území. Nebo možná proto, že se sekera používala i k jiným účelům v případě, že se například někdo v parlamentu nechoval slušně. Demokracie měla vždy svoje meze.

V rozsáhlém areálu je také zatopená roklina jménem Silfra, do které je možné se potápět. Voda v ní je filtrovaná při dlouhé cestě podzemím, takže je mimořádně čistá. Poskytuje dobrou viditelnost i v nejhlubších místech podvodní rokle s hloubkou přesahující 40 metrů.

Kostelík a historický statek s kostelíkem. Děhel a provazová láva s postavou.

V podvečer se přesouváme do městečka Akranes na konci menšího samostatného poloostrova severně od Reykjavíku, kde odborný výpočet nabízí totalitu (ve smyslu úplného zatmění) po dobu mezi 60 a 75 vteřinami. Kéž by tak žádná totalita netrvala déle. Bez ohledu na zamračenou oblohu se chystáme na zatmění podobně jako další davy po celém pásu totality. Jen kvůli zatmění prý sem přicestovalo asi 75 tisíc turistů navíc oproti normálu. Chtěl bych touto cestou ocenit krátký článek na internetu s názvem „What if it is cloudy?“. Přinesl klid a útěchu těm, kteří nepřestávali doufat v jasno, přestože se čím dále tím více zhmotňovala zatažená předpověď. Ono zatmění totiž zdaleka není jen o tom nasadit si na několik desítek vteřin brýle proti vypálení sítnice, ale také o možnosti časově neohraničeného rozjímání o vesmírné mechanice, pohybu kulovitých těles neporovnatelných průměrů, které ale společně za výjimečných okolností vytvoří na nebi i na zemi zvláštní divadlo. Nakonec se odehrálo přesně to, co psal článek, a čemu jsme se zprvu zdráhali věřit. Se začátkem totality se i šero pod mraky postupně změnilo v regulérní noční tmu, aby se po zhruba minutě světlo cestou přes zátoku od severu vrátilo. Kdo to zažil poprvé byl ohromen. Se setměním současně se někde blízko rozštěkal pes. Ten by se zřejmě rozštěkal i při plném světle, ale v dané chvíli to přiživilo atmosféru. Tři fotky pořízené krátce po sobě jev dokumentují jen neúplně, protože čidla ve foťáku změnu osvětlení částečně kompenzují.

Zprávy z jiných lokalit hovoří o tom, že v Reykjavíku na chvíli odešly mraky, ale Slunce už nebylo celé zakryté (to bylo od sousedů z Barrandova, ale ne stejných, o kterých jsem psal v prvním dílu). V Praze bylo jasno, ale Jakubovi od Petra se zatmění schovalo za sousední panelák, našemu Ondrovi zase za budovu Geologie na Barrandově. Byla za tím lemplovská příprava pozorovacího stanoviště. Štěpán těsně před zatměním cestoval v letadle při přesunutém letu ze Sicílie, protože na původním letišti padal popel z aktivní Etny. Když přistáli v Praze, a bylo zatmění, hledal zavazadlo.
Děly se i jiné zvláštní úkazy, například na nepromokavé pláštěnce na batohu se mi objevila jakási rohatá bytost, z níž se naštěstí vyklubala jen prosvítající část umělohmotné přezky. Zatmění v plné parádě jsme mohli bez rizika pro oči tedy sledovat aspoň virtuálně na mobilu v aplikaci Sky Map. Poslední printscreen už je z následujícího dne ráno.