Lisabon
(poslední den – poslední díl – hřbitov)

Vstáváme do hezkýho rána. Helča povídá: „Tak staróšci, dneska vás vezmu na hřbitov.“ Krásný ráno.

Snídani máme v ceně ubytování. Naše cesta na hřbitov začíná na zastávce šaliny číslo 28. Chvíli nám trvalo, než jsme našli tu správnou zastávku.

Jestli je něco v Lisabonu fakt jakože ikonický, tak určitě tramvaje a lanovky. A nejen svou barvou. Samotná ikoničnost pak trochu komplikuje užívat si ty atrakce. Šalina č. 28 je zkrátka narvaná, snad i když v noci nejezdí. Některý zdroje uvádí, že tramvaj číslo 28 je jednou z největších atrakcí celýho Lisabonu.

No a protože v šalině není k hnutí, koleje jsou hrbatý a pérování historické, rádi se prodírají nacvaklou osmadvacítkou kapsáři ve velmi úspěšných sehraných družstvech. Naše jízda se obešla bez nich. V době, kdy jsme tu byli, byla ona slavná trasa poněkud zkrácená.

Osmadvacítka je zařazená do běžný MHD, tak ji kromě turistů využívají i místní. Vozy na této trase pochází z třicátejch let dvacátýho století. Trasa vede tak úzkejma uličkama, že tudy normální tramvaj neprojede, protože je moc dlouhá. Chvílema máš pocit, že si můžeš šáhnout na fasádu baráku v zatáčce. Nebo že není možný si neurazit zpětný zrcátko. Poměrně přísný předpisy by nedovolily, aby tyhle starý stroje jezdily po Lisabonu, tak je zmodernizovali. Umí to spolehlivě brzdit, motory jsou taky renovovaný, ale dojem z jízdy je autentickej jak v roce 1930 (já vím, nemám to jak porovnat). S jediným rozdílem: všichni, co se v tramvaji mačkají, mají v jedný ruce mobila. Tou druhou se úporně drží tyčky.

V týhle ulici zastavilo taxi ve velmi dobrým filmu Noční vlak do Lisabonu režiséra Billeho Augusta. Pan profesor starejch jazyků si rozbil brejle a postarala se o něho lisabonská oční laborantka. Film stojí za zkouknutí.

Trasa jedné tramvaje v Lisabonu prej zdolává v některejch místech stoupání až 13,5 %, což z ní dělá jednu z nejstrmějších tramvajovejch tratí na světě vůbec. Než se v roce 1914 rozjela první elektrická linka 28 (původně jezdila na kratším úseku), jezdily v těchto kopcích vozy tahaný koňma. Pro koně to byl tak těžkej náklad, že se na nejprudších úsecích museli střídat nebo jim pomáhali voli. Řidiči musí mít pro tuto trať speciální psychologickej i řidičskej výcvik, protože projíždět s těžkou tramvají mezi turisty a auty úzkejma uličkama vyžaduje dobrý nervy i zručnost, přestože jsou pod šalinou koleje. Trasa měří zhruba 7 kilometrů a spojuje konečnou Martim Moniz na východě s klidnou rezidenční čtvrtí Campo de Ourique (hned vedle toho zajímavýho hřbitova Cemitério dos Prazeres).

Dál už musíme pěšky.

Lisabon je rozmanitej a ruce si tu docela natěsno podávají luxus i tak trochu bída.

Postmoderní stavební komplex Amoreiras (Complexo das Amoreiras).

Komplex navrhl portugalskej architekt Tomás Taveira. Dokončeno v roce 1985.

Naše průvodkyně nás spolehlivě vede na slíbenej hřbitov. I odpadkáče ji obdivně šmírujou.

Už jsme blízko.

Igreja do Santo Condestável (Kostel svatýho strážce/konstábla), římskokatolickej kostel v neogotickým stylu ve čtvrti Campo de Ourique. Architektem stavby je Vasco Regaleira. Dokončenej v roce 1955.

Nehoda před kostelem. Hřbitov už je blízko.

V Portugalsku budou brzo volby. Socha svatýho Jana Bosca váží pět a půl tuny a je z bronzu. Vysoká je 6 metrů a byla odhalená v roce 1988 u příležitosti oslav salesiánských. Autorem oslavný sochy je Luís de Matos. Svatej Jan Bosco (1815–1888) byl italskej kněz, pedagog a zakladatel řádu salesiánů, kterej zasvětil svůj život bezplatnýmu vzdělávání a výchově mládeže z chudejch poměrů. Hnedka za Boscem už je impozantní vstup na hřbitov.

Jsme tu. První, čeho si všimnete, je poměrně velký množství hřbitovních koček. Jsou tu odedávna a daří se jim tu skvěle, protože návštěvníci i zaměstnanci hřbitova se rozhodli, že se o ně budou starat. A kočky si to mezi sebou řekly. Je jich tu fakt hodně. Tahle třeba umí řídit služební motokáru.

První, čeho si tu všimnete, je, že tu je velmi málo klasickejch hrobů v zemi. Většina hrobek je na povrchu.

Někdy máte pocit, že jdete nějakou obskurní honosnější čtvrtí pro trpaslíky. A popelnice u hrobek to podtrhujou.

Jsou to hlavní i vedlejší ulice, vilky s mrtvejma, silnice i s chodníky.

Místní kostel – a samozřejmě taky honosnej.

Zátiší s rohy.

Hřbitov byl založenej v době, kdy se na Lisabon přiřítila další katastrofa. Tentokrát ne ničivý zemětřesení, ale morová rána v roce 1833.

Tady je zrovna výjimečně hrob v zemi.

Růženec.

I v Portugalsku na obloze čmárají tajný spiklenci chemtrailem. Hlava nehlava, mrtví, živí, neživí...

Hřbitov leží na západním svahu nad řekou Tejo. Díky této poloze je z jeho horní části (nedaleko hrobky hasičů) zajímavej výhled na visutej most 25. dubna (Ponte 25 de Abril) a pořádně širokou hladinu řeky. Kontrast mezi tichem hřbitova, starejma cypřišema a provozem na monumentálním moderním mostě v pozadí je dobrej kontrast.

Čuměli jsme jako blázni, když jsme viděli, že v těch domečkách fakt jsou starý rakve. Mnohdy několik rakví nad sebou jako v horský chatě palandy. A že by byly v dobrým stavu? Ani omylem. Některý rakve se úplně rozpadají. Kdyby bylo do boudiček líp vidět, určitě byste tam našli i nějaký vypadlý hnátí.

Některý hrobky jsou monumentální, do některých se dá i vejít. Výzdoba prozrazuje, že to stálo velký prachy.

Malý město mrtvejch. O víkendech sem chodí pozůstalí. Někdy si otevřou vlastním klíčem boudičku, vymění kytku a vodu ve váze na nočním stolečku, vyndají si štokrdlátko a rozjímají. Pak vrátí sesli, zamknou a jdou dom čumět na StarDance.

V tom filmu, jak už jsem se výš zmiňoval, je i scéna z pohřbu. Přivezou na vozejku mrtvýho, dělníci hřbitova vozejk zabrzdí a lhostejně odejdou. Kolem lehátka s mrtvolou se seskupí pozůstalí a hosté, slovo si vezme kněz, chvíli mluví, obřad končí. V tom okamžiku se jako na povel všichni účastníci tryzny otočí a odejdou. Dlouhej záběr na opuštěnou mrtvolu je pro nás cizince fakt divnej.

Ze života v městě mrtvejch.

Některý boudičky jsou hodně zanedbaný.

Tohle není klasický kolumbárium. Tohle je takový panelákový sídliště. Co okýnko, to rakev.

Nad schránkama s mrtvejma je další patro. Ne, nejsou to holubníky.

Hřbitovní kočičky. Někde jsem se dočetl, že hřbitovní kočky jsou takovou portugalskou specialitou. Nejen tady v Lisabonu.

Odcházíme ze hřbitova, Helča našla nějakou bezva zkratku na Google Maps, ale byla to léčka, museli jsme to trochu složitěji obejít. Odměnou nám byl pyšnej pán ulice.

Hřbitov je na kopci, tak nás to mile a bez velkýho fyzického úsilí vede dolů do čtvrti Alcântara.

Hydrant.

Prádlo se tu suší všude.

Divoká maskovaná noc to byla.

Zátišíčko.

Ozývá se hlad. Našli jsme si příjemnou hospůdku a zahnali ho.

Naší další zastávkou je něco trochu podobnýho holešovickým Jatkám v Praze.

LX Factory, tak se ta jejich holešovická tržnice jmenuje, je na ulici Rua Rodrigues de Faria.

V roce 1846 zde vyrostl rozlehlej průmyslovej komplex Companhia de Fiação e Tecidos Lisbonense (Lisabonská přádelna a tkalcovna). Byla to jedna z nejvýznamnějších textilních továren v zemi. Po desetiletích úpadku a chátrání opuštěnýho areálu se v roce 2008 zrodil projekt LX Factory. Investor prostor proměnil v „městskej ostrov“ zasvěcenej umění, designu, gastronomii, startupům a alternativní kultuře. Zachoval se přitom původní industriální ráz – cihlový zdi, tovární haly a starý nápisy na fasádách. Parádní nápad.

Hodinovej hostýlek U rozpláclý mouchy.

Je to inspirativní místo. Hospůdka vedle hospůdky, pivní bary, kavárny, restaurace.

Mraky stánků s hadrama, obrazama, sochama, cetkama. Tady se určitě nudit nebudete.

Pronikli jsme i dovnitř, kde jsou různý dílny a ateliéry.

Hodně krámků s originálními modely.

Galerie s obrazy a grafikami.

Přelakovat bordel.

Hnízdo tu má i světoznámej Banksy.

O patro vejš jsou různý ateliéry, dílny a studia.

Taneční škola u tyče pro starší a pokročilé.

Naše průvodkyně.

Olina obdivuje barevný červy.

Zkrátka, tady určitě najdete svůj ráj.

Street-Z. Dnes poněkud riskantní písmeno.

Konec.

Hyena.

Žena.

„Pes, kterej štěká, nekouše,“ píšou na okně, ale moje prdel moc dobře ví, že to jsou opravdu, ale opravdu špatná slůvka. Kouše!

A pak tu máme, tak jak je v portugalským světě zvykem, opět portrét jejich slavnýho básníka. Ferda Pessoa. Dovolím si zase jeden úryvek z jeho básně V přehledném lese:

„… tak nejasně jsme byli dva a žádný z nás
nevěděl, jestli ten druhý není on sám,
jestli ten nejistý druhý žil…“

Holky si trochu pošopovaly, já pofotil. Helča pro nás má ještě jednu atrakci, která je cílená přímo na Olinu. Někde tady, pár zastávek autobusem, je ještě jakási botanická zahrada. Mračí se, slunko zalezlo. Asi bude pršet.

Schyluje se k průtrži. Vystupujeme z autobusu a míříme do botanky. Paní u pokladen je trochu zmatená, proč přicházíme, když všichni odchází. Nejsem si jistej, snad nás pustila zadarmo. Asi tušila, že z toho nic mít nebudeme. Po sto krocích začíná pršet a pak ta průtrž. A vítr. Stihli jsme se s Roušovnou schovat u nějakejch pískovcovejch andílků, kde na nás téměř nepršelo. Helča se ukryla jinde. I když stále pršelo, volali jsme si mezi kapkami deště mobilem. Helča byla o patro výš pod obrovským stromem.

Nakonec se nám podařilo se sejít, jenže to bylo komicky dramatický. Helča k nám běžela a při brzdění jí uklouzly nohy a spadla na prdel přímo do největšího bahna. Holky si našly hajzlík a snažily se některý kousky blata odstranit. Spotřebovaly na to tolik hajzlpapíru, že až do konce roku si tam nikdo prdel neutře.

Tady se to stalo. No a protože je Helča moderní dáma, nosí mobil na prdelní kapse v těsnejch džínách. My, co jsme vzdělaní přes elektroniku a tohle vidíme, je nám těch všech mobilů moc líto, ale co naděláme. Bláto se dostalo i do USB 3, takže nebyla šance, že si Helča mobil ještě v Lisabonu nabije. Nepomohlo ani párátko. Musela si to nechat vyšťourat za pětikilo až v mobilpohotovosti v Praze.

Přestalo pršet.

Oba pávi, co tu žijou, byli extrémně nasraní a promoklí.

Nekratší návštěva botanické zahrady.

Dojeli jsme autobusem do naší čtvrti, našli si sympatickou hospodu, kde jsme se přežrali mořskejma plodama k prasknutí.

Šourali jsme se pomalu do hotelu. Z výloh na nás čučeli Santa Clausové...

... a jesličky s jezulátkama. Tady se náš premiér vyřádil.

Děsnej předčas vánoční.

Můžeme jet domů žlutou tramvají, ale potřebujeme setřepat chobotnice.

Je po dešti, vzduch voní. Okultista k dispozici.

Obě Roušovny ještě vlezly do krámku s cetkama a dlouho předlouho tam cosi vyhledávaly.

Zítra brzo ráno pojedeme Uberem na letiště.

To je z Lisabonu protentokrát všechno. A všechno taky nasvědčuje, že se nebudu bránit se sem podívat ještě někdy znovu. Od příštího čísla začíná cestopis islandský. Tak, jak Island viděl a zaznamenal Honza K.