Rodinné setkání po kdoví kolikáté
(Křižánky)

Když tu ještě byla s náma máma, tak se vyklubala v hlavě mé družné sestry Aleny myšlenka tradičních rodinných setkání. Tedy hlavně proto, abychom se nescházeli jen na pohřbech, protože to pak není taková prdel. A místem střetu byly určené Křižánky. Místo je strategicky dobře umístěné, protože je na pomezí Čech a Moravy. Část nás totiž žije v Čechách a ta druhá na Moravě. Kupodivu se nám těch setkání podařilo již docela dost.
Místo toho, abych psal aktuální fejeton z uplynulýho víkendu, tak se prohrabuju archivem, protože po mně Evička chce nějaký historický fotky. Archívy jsou, byly a asi vždycky budou kvasarem, kterej žere člověku čas. Nevratně a v kvantech. Aby ten čas nezmizel v černý díře bez užitku, dávám sem jako první fotku tu, která pravděpodobně odstartovala všechna naše rodinná setkání směrem k dnešku.
Fotek je víc, protože kdyby jich bylo míň, dostanu od rodinných příslušníků asi čočku:

Kdysi dávno v roce 2004 to nejspíš všechno začalo.

A ještě jedna z dávna. Tenkrát nejstarší (babička hůlková) a tenkrát nejmladší (Bibi).
Dnes už je všecko jinak. Nejstarší, jak mi dochází, jsem já a nejmladší Tanya.

Přijíždí si pro nás Jíťa s Jirkou a jedeme podél pole premiéra Makaka na tradiční rodinný setkání do Křižánek.

Jíťa s Jirkou. Jsme druzí. Na chalupě už je sekce Ráčků a Dana.

Olina.

Hostitelka Alena studuje Haiku.

Dana.

Oťas a víno.

Kolem osmé doráží kladenská sekce. Helča, Bibi, Boris a David.

Boris nám vypráví své první zážitky ze své první práce. I o tom, jak se pokoušel spadnout se střechy, ale naštěstí se mu to nepodařilo.

Helča, když vypráví, potřebuje ruce. Asi by jí šlo tlumočení do znakové řeči.

Zlí jazykové tvrdí, že kdyby se jí svázaly ruce, bude mlčet.

Bibi má ve čtvrtek odevzdat bakalářku, tak urputně pracuje na posledních úpravách navzdory šrumci v okolí.

Dana nám vyprávěla historku o tom, jak si nemůže nikdy vzpomenout na jakejsi výraz pro pohodářskej přístup k životu bez starostí a jak ji z toho Tanya každej den zkouší a jak je to marný, je to marný. Vymysleli jsme tedy novou výukovou metodu. Napsala si to na propiskou na ruku, možná si to nechá i vytetovat, aby se mohla učit furt. Pro jistotu si připsala i moderní převod toho výrazu do češtiny.

První den je za námi a před námi první snídaně.

Olina s Helčou začaly od úterka chodit na arabštinu a protože jsou to obě učitelky,
nedají si a ani okolí nikdy pokoj. Po snídani rozbalily svoje deníčky s rozsypaným čajem
a provokativně se učí, nevnímajíce okolí. Alena moc nechápe, proč se učí zrovna arabštinu.
Vysvětlení, že protože to má hezký písmo, považuje za nedostatečné.

Obě jsou to šprtky a soupeří spolu a vzájemně se zkouší. Já si myslím, že se spíš chtějí
vzájemně nachytat, že ta druhá něco neumí. Určitě to obě popřou, protože jsou učitelky.
A učitelky maji co? Vždycky pravdu.

David.

První oběd. Dorazila sekce Denisa a Tomáš a sekce Bára s Kubou. A taky Linda s trochu nachcípanejma děckama. Dá se tedy klidně prohlásit, že pro letošek jsme kompletní.

Soboty mívá službu u sporáku (brněsko-sudeťácky Šporhelt) Olina, se svou vyhlášenou sekanou.

Nezbylo prakticky skoro nic. Vše poctivě sežráno

Tanya po obědě zkouší, jestli jí bude slušet role Viléma Tella (německy Wilhelm Tell).

Našla si pohyblivý cíl a vůbec jí nevadilo, že Teodor nemá na hlavě jablko.

Tím, že je prezentace a účast všech potvrzená a nikoho dalšího neočekáváme a navíc je po obědě, může začít nejzásadnější bod tradičního rodinnýho setkání - bazárek.

Tanya si svou kořist už vyhlídla. Stříbrný flitrový princeznovský šaty.
Ale bohužel nejsou zlatý, jak smutně připustila. Nevzala si je.

V bazárkovým košíčku se objevily jakože zlatý cetky. Cetky nadchly Tanyu víc než šatičky. Tibora taky.

Nakonec si Tanya vybrala zlatý hodinky, který ukazujou stabilizovaný jednotný čas, ale lesknou se a jsou zlatý.

Hodinky v ošatce jsou prý od Aleninýho Milana ještě z dob, kdy pracoval. Prej jedny podobné hodinky si vybral jeho kolega jako dárek k výročí pro svou ženu. Byly krásný, ale nešly. Dal je opravit a hodinář mu prozradil, že hodinky nešly a nepůjdou proto, že místo strojku do nich někdo vložil rozžvejkanou žvejkačku. Aby nebyly podezřele lehké.

Bazárek je každoroční důležitá oslava. Je to velký přesun hader z domácností do domácností. Překvapivě skoro vždycky se něco někam přesune. To, co zbyde se odveze do šatního kontejneru.

Alena se sice pokoušela do tradičních slavností hader hodit vidle s omezením, že maximálně tři kusy na rodinu. To se nikomu nelíbilo, a proto podmínku nikdo nepřijal. Alena to obhajovala slovy, že v Křižánkách už není hadrovej kontejner. Linda na to zareagovala, že to neva, protože ona zbytek hodí do velkýho auta a nasype do kontyše někde po cestě do Brna.

Evička si našla halenku.

Nejprofesionálněji se v nových hadrech pohybuje Bibi. Není se co divit, Učí se to přece na DAMU.

Jirka a Bára všecko jen zpovzdálí sledujou. Nic si nevybrali.

Tenhle typ bazaru strčí do kapsy všecky arabský tržiště, který jsem kdy navštívil. Arabsky se bazaru říká bazár a nebo arabštěji a hezčeji súq. Píše se takto سوق. Už vidím, jak obě učitelky kontrolujou, jestli jsem to napsal správně. Vzhledem k tomu, že tu šlo i o ošatku se "zlatem", bylo by přesnější súq označovat spíš jako Súq ad-dahab. Jak se to píše už nechám na učitelkách.

Bibi v medu.
Eva tajemná.

Ajťáci testujou.

Teodor získal bazárkový skládací brejle

A vybral si létající košili.

Olina v pozadí našla šálu. Tomu odolá málokdy.

Bibi s Davidem v šále.

Mé sestry v bílém a černém.

Dana v částečně zimní verzi.

Helča s Bárou.

Nejšílenější modely si většinou vybírávaji Boris a taky náš Honza,

Honza letos z Ameriky nedorazil. Trénuje salsu.

Boris tenistkou.

Letos je nás jen dvacet a kupodivu se nenašel ani jeden rozsesírač společnýho fota. Naaranžováno a vyfoceno bylo během pěti minut. Společný foto mě donutilo projet archív a zjistil jsem, že dvacet kousků není zas tak málo. Byly slabší roky s patnácti nebo sedmnácti účastníky, ale i silné roky s počtem kusů dvacet sedm. To, myslím, byl nejsilnější ročník, takže dvacet letošních docela dobrý.

Jirka s Jíťou musí jet domů, protože na ně čekají slepičky, kačeny a včely.

Na každý prase se podle často používanýho narativu vaří voda.

Nastal čas výletu. Alena navrhla i odsouhlasila cestu do Milovy. Cíl byl zvolenej taky s ohledem na sekci nachcípanejch Lindinejch dětí a těch, co bolí nohy. Sraz v hospodě v Milovy.

Blížíme se k zatáčce, kde každej rok najdu nějaký žáby. Ani letos se to bez nich neobešlo. Jen jsou v takové trochu preschrödingerově 2D verzi. Barevně nevýrazný model.

Na břehu řeky Svratky... uprostřed řasky.

Milovy - hospoda U Šlechtů. Obě skupiny (moto i pěší) se setkávají na předvoleném místě. Pivo, limo, zmrzlina.

Další společný foto mínus dva kusy (JaJ).

Milovský rybník.

Něco romantiky a zmaru.

Pylové reje na hladině potěší každýho alergika.

Šlapadla jsou na sezónu připravená.

Už jsme prakticky skoro u chalupy u oblíbenýho rybníka Řásníka. I letos pár drsňáků do vody vlezlo. Letos jen samý holky, kluci byli tentokrát poserové.

Křižánky.

Slunko se chystá zapadnout, což je čas pro zapálení ohně.

Zapálení a přípravu ohniště má na starosti Teodor, protože chodí do skauta a umí sekat sekerou. Nejvíc se těší na bílý párky. Ty jsou sice především určený pro Oťasa, kterej měl před pár dny nějakej břichabol. O tyto extra párky se nakonec svedla mezi labužníky docela bitva. Večer za tmy se nechal přemluvit David a zahrál na místní kytaru pár krásnejch písniček, ale pro doprovod s harmonikou byly moc složitý. David je první člověk, u kterýho jsem na mobilu viděl zpěvníček s klasickejma notama. Ne jenom slova a akordy, jak bejvá u táboráků zvykem. Možná i proto jsem se s tou svou chromatickou harmonikou vůbec nechytal. Musím víc trénovat a neflinkat to. Mládí zůstalo u ohně prej až do dvou v noci. My staří jsme šli spát ještě dnes.

Je neděle, slunko svítí. Akce se vydařila. Ani sobotní havárie vody nám pobyt nepokazila. Našli jsme pokažený místo, rozebrali s Jirkou kuchyňskou linku a všecko připravili na objednanýho instalatéra. Bobky jsme splachovali kyblem vodou ze studny.
Našli jsme si cestu autobusem a vlakama domů, ale díky těm blbejm mobilům už v Křižánkách víme, že nás autobus do Poličky nepřiveze včas. Helča sedla do auta a obětavě nás do Poličky dovezla. Pak už vše jelo podle jízdních řádů a my jsme dorazili, zpátky do Pařezin. Díky vám všem za příjemnej víkend uprostřed republiky.