Island 2024
(úvodní díl)

Nevím už přesně kdy, ale volala mi Roušovna, jestli se mi nechce jít do kina na nějakej islandskej film, a já kejvnul, že jako jo. Zážitek to byl fantastickej. Estonsko-islandskej černobílej film s takovým překvapivým stylem černýho humoru, jakej jsme ještě neviděli. Nechci spojlovat, ale ten film je akční úplně něčím jiným než střihem, či rychlostí scén a nebo nějakejma akčníma bitkama ve stylu Chucka Norrise. Představte si třeba pokoj, konferenční stolek, na něm starej kazeťák ze kterýho se zní stará předpověď počasí. U stolu sedí stará dáma a prošedivělej chlápek středního věku a oba pletou svetr. Nic víc. Sem tam nějaká poznámka, která chlápka tak trochu nasírá, ale chová se slušně a tiše neutrálně. Máma a syn. Ubrblaná máma mu prozradí, co všechno chtěla v životě vidět a kde všude nebyla a umře. Syn sice byl z matky docela otrávenej, ale když umřela, rozhodl se, že jí ta její nesplněná přání splní. Obleče mámu do cestovního, oblíkne kožich, nalíčí ji, posadí do starýho zrzavýho auta a vyrazí na všechna mámou zmiňovaná místa. Máma mu ve filmu nedá pokoj ani po smrti a furt jakože držkuje a prudí při jízdě autem. V žádné scéně nevystupuje víc než 4 nebo pět osob, ale většinou jen on s mámou. Dokonalá černobílá filmařská frajeřina.

Ze všech fotek z Islandu, které jsem vídával na netu, převládaly jednoznačně fotky barevný, černobílejch bylo minimum. Island figuroval v mých tajných snech, že ho jednou budu (budeme) muset navštívit. Obecně platilo (a platí), že je to dražší destinace než nějaká Amerika nebo Austrálie.

Když jsme vylezli ohromeni z kina, řekl jsem jen: "Musíme jet na Island." Olina na to odpověděla, že ale to je určitě drahý. Já zase oponoval poznámkou: "My na to snad nemáme?" "No jo, máme, tak najdi nějakej zájezd a pojedeme," dodala Roušovna. Jinými slovy - byl to náš nejdražší film v životě.

Vybrali jsme brněnskou cestovku, kterou Olině doporučil její kolega. Komunikace vzorná a přehledná. Termín - konec srpna. Všechno až nebezpečně bezproblémové. Jen cena byla tak trochu odpovídající tomu, že ten film, kterej náš výlet inicioval byl fakt nejdražší film, co jsme kdy viděli. Sraz na letišti Václava Havla.

Pořád žádnej zádrhel, máme pojištění, máme itinerář a máme letenky a trochu hlad.

Hlad mají i jiní.

Letíme s islandskou společností PLAY. Islandské letušky krev a mlíko vypadají přirozeně vesele.

Let trvá něco přes tři hodinky a letíme na noc. Z okýnka letadla je vidět nějaký soptění, což je pro nás poprvé v životě. Je noc a letadlo nás vyplivlo v Keflavíku na největším islandským letišti.

Čeká na nás autobus, kterej nás odveze do kempu, kterej je od letiště něco málo přes sto kiláků. Jedeme kolem soptící sopky. která se tu narodila před nedávnem. Byla toho plná česká televize a najednou to máme téměř na dosah. Podrobnosti zatím nevíme, ale už teď vám můžu prozradit, že se je od naší průvodkyně dozvíme.

Sopka se nachází poblíž letiště Keflavík a chrlit prý začala v roce 2021. Jmenuje se patrně Fagradalsfjall. Přesněji řečeno, erupce se odehrála v oblasti Geldingadalir, která leží u hory Fagradalsfjall, asi 40 km jihozápadně od Reykjavíku a zhruba 20 km severozápadně od letiště Keflavík (KEF). Erupce začala 19. března 2021 po zhruba 6000 letech nečinnosti sopky a asi 800 letech od poslední erupce na Reykjanesském poloostrově. To, co jsme viděli je nějaký ještě dodatečný produkt této aktivity. V některým z dalších pokračování se k tomuto tématu, které kolem nás jen tak nočně prolítlo rychlostí 100 kiláků za hodinu, vrátím.

Islandskej půlměsíc a jakési souhvězdí. Ve hvězdách se nevyznám, tak nemůžu sloužit žádnejma relevatníma informacema. Za hluboké tmy dorážíme do kempu v městečku Selfoss.

Ráno v Selfossu. Na několik dní máme zaplacenej dřevěnej srub a snídaně. Velkopansky jsme si připlatili i za večeře. Dobrej nápad.

Nebezpečně bohatá snídaně. Mně nejvíc ale chutná islandskej jogurt skyr. Chutná trochu jako náš jogurt, ale taky trochu jako tvaroh. Tradičně se skyr vyráběl ze syrovýho mlika, ale dnes se používá už jen pasterizovaný odstředěný mliko. Během fermentace se odděluje syrovátka, což dává skyru jeho typickou hustotu a vysoký obsah bílkovin. Na výrobu 1 kila skyru se spotřebuje 3-4 litry mlika. Budu si ho dávat každej den. Je o maličko míň kyselej než naše jogurty.

V jídelně nám podstrkujou upletený svetry a čepice z pravé islandské vlny. Jako v tom filmu. Ve filmu Na cestě s mámou je hlavní hrdina nakonec uvězněn. V islandské věznici učí ostatní vězně plést svetry.

Vítr zacuchal islandskou vlajku.

Náš srub. Za chvíli odjíždíme autobusem na první výlet.

Městem Selfoss protéká řeka Ölfusá.

Nalevo i napravo trčí z krajiny špičatý kopce.

Protéká tudy řeka Hvítá.

Podle průvodkyně lze tady na Islandu chlastat vodu z jakýhokoliv přírodního zdroje bez rizika posrání. Zní to jako pohádka, ale já tomu docela věřím. Zvlášť, když vidím, jak jsou tu vody v řekách čistý.

Skoro každá řeka umí oba režimy, i poklidnej línej tok i zdivočelý peřeje po deštích a při jarním tání.

Půda je tu obecně spíš úrodná, ale počasí je tak trochu zemědělskou brzdou.

Všude se tu pasou islandští koně. Islanďani jsou na ty svoje roztomilý koníčky dost pyšní. Často je na půl roku vyhání do hor a nechávají je bez dozoru. Na zimu si pro ně jedou. Mají na to různý finty, jak je skoro všechny najít, pochytat a zahnat domů.

Všude, kde je nějaká farma jsou pozemky opečovávané.

Blížíme se k biskupství Skálholt - vyslovuj moderní islandštinou jako [ˈskaulˌhɔl̥t].

Skálholt je místo, kde najdete asi tak 20 stavení a to včetně stodol.

Skálholt byl osm století jedním z nejdůležitějších míst na Islandu. V roce 1056 zde bylo založeno biskupství. Až do roku 1785 byl jedním ze dvou islandských biskupských sídel, spolu s Hólarem, čímž tvořil kulturní a politické centrum. První oficiální islandská škola, Skálholtsskóli [ˈskaulˌhɔl̥(t)sˌskouːlɪ] (dnes Gymnázium Reykjavík, MR), byla založena ve Skálholtu v roce 1056 za účelem vzdělávání duchovenstva. V roce 1992 byl seminář ve Skálholtu obnoven pod starým názvem a nyní slouží jako vzdělávací a informační centrum Islandské církve.

Je to bez záruky, ale asi to je ledovec Langjökull.

Kopce většinou vyvřelinově černé.

Hnedka vedle katedrály je replika původního kostelíka. Stánek svatýho Thorlaka. Celej dřevěnej a izolovanej drnama.

Katedrála není ani původní a ani se nesnaží o napodobování. Původní kostel shořel kolem roku 1527.

Nepodařilo se mi zjistit, kdo je autorem tohoto krásnýho Ježíše.

Interiér kostela je svěží a neotřelej.

Během středověku probíhala ve Skálholtu významná činnost; vedle biskupského úřadu, katedrály a školy zde bylo rozsáhlé zemědělství, kovárna a, dokud trval katolicismus, i klášter. Spolu s ubytovnami a byty pro učitele a služebnictvo tvořilo město značné seskupení staveb. Adam Brémský, píšící kolem roku 1075, popsal Skálholt (Scaldholz) jako „největší město“ na Islandu. Nejprve byla diecéze Skálholt sufragánou arcidiecéze Hamburk-Brémy. Když byla v roce 1104 diecéze Lund povýšena na arcidiecézi, stal se Lund metropolitou Skálholtu a v roce 1153 se Skálholt stal součástí provincie Nidaros.

Skálholt pokračoval jako biskupské sídlo i po reformaci k luteránství.

Třímanuálový varhany jsou docela skromnej nástroj.

Ten obraz je fakt nádhernej.

Ze všech stran katedrály jsou vitrážová okna a slunko si s interiérem může hrát skoro celej den.

Ve Skálholtu se koná docela dost kulturních akcí, nejčastěji koncerty. Nejvýznamnější z nich je program Letních koncertů v červenci, na který jsou zvaní známí klasičtí hudebníci, sbory i sólisté.

Současná katedrála ve Skálholtu je ve srovnání s většinou islandskejch kostelů poměrně velká; její rozpětí od dveří k apsidě je asi 30 metrů. Některé z jejích předchůdkyň byly ještě delší, dosahovaly délky až 50 m. Nová katedrála byla postavena v letech 1956 až 1963 jako součást oslav tisíciletí biskupského sídla. Ostatní skandinávské církve to oslavovaly spolu s islandskou církví a mnoho předmětů nové katedrály jsou jejich dary.

Ty vitrážový okna Gerður Helgadóttir jsou darem dánskýho království.

Na jedné stěně je cedule, kde jsou zaznamenaní všichni biskupové od roku 1056. Samozřejmě, že to bylo trochu rodový, fotr to předal synovi a ten zase svýmu synovi. Bylo jich za tu dobu hodně.

Skálholt pokračoval jako biskupský sídlo i po reformaci k luteránství. Konec katolicismu na Islandu byl završenej v roce 1550, kdy byl ve Skálholtu popravenej poslední katolickej biskup Jón Arason z Hólaru spolu se svými dvěma syny. Posvátná relikvie svatého Thorlaka (šestýho biskupa Skálholtu) byla uchovávána v katedrále, dokud nebyla taky zničena v roce 1550. Biskupovy pozůstatky byly rozsypané po areálu katedrály.

Replika malýho kostelíka je vybavená velmi prostě, fotka ukřižovanýho Ježíše, hezká bible, malý varhany.

Zadní východ, kdyby musel kazatel zdrhnout, ale už to není potřeba, je to jen atrakce pro turisty.

Þorláksbúð (Stánek/Bouda/Komora Thorlaka) je spíš hypotetická stavba, která představuje budovy, jež zde stály od první poloviny 16. století do konce 18. století. Þorláksbúð byl postaven za biskupa Ögmunda Pálssona ve Skálholtu, v první polovině 16. století. Tenhle barák byl pravděpodobně postavili j po požáru kostela ve Skálholtu v roce 1527 a sloužil k bohoslužbám, zatímco si stavěli novej kostel. Poté Þorláksbúð sloužil po staletí různým účelům, až do konce 18. století.

Místní hřbitůvek.

Asi ledovec.

Je tu relativně mrtvo. Jen náš autobus.

Hvítá

Toto jsou užitečné informace pouze pro kanálníky. Takto je označenej místní kanálovej dekl.

Na to, že to v 18 století srovnalo se zemí zemětřesení to tu vypadá poklidně a upraveně.

Ve Skálholtu se můžete i ubytovat. Je tu pár chatiček i hotel a hajzlíky, kde se sice jakože nemusí platit, ale doporučuje se to, taková jakási svobodná volba. Něco hoďte do kasičky a my vám ty hajzly budeme udržovat čistý a voňavý. Docela rozumnej přístup.