Lisabon
(pokračování v nedokončeném cestovním deníčku)

Ne zrovna hloubkovou kontrolou jsem zjistil, že jeden z cestovních deníčků není dokončenej. A sice Lisabon. Někde u čtvrtýho dílu jsem se zasekl, musel jsem ho, už nevím kvůli čemu, přerušit a dál v Lisabonu nepokračoval. Mám intenzivní pocit, že mi ty cesty nějak utíkají skrz prsty a v řadě těch cestopisů číhá čím dál víc. – Kromě mých dluhů asi dodá Honza Island jeho očima. Furt je to lepší situace než nemít o čem psát. Já vím, to Porto mi v Lomnici asi neodpustí. Zkusím dohnat sám sebe.

Slavná bronzová socha ještě slavnějšího portugalskýho básníka a spisovatele Fernanda Pessoy před kavárnou Café A Brasileira. Fernando Pessoa patřil k nejvýznamnějším literárním osobnostem 20. století v Portugalsku. Teď trochu předběhnu všechna budoucí prasečí čísla. V Portu si letos Olina s Helčou v neméně slavným knihkupectví koupily jednu jeho útlou knížku básní se zlatou ořízkou. Básně jsou však v arabštině, protože holky začaly navážno koketovat s arabštinou. Ale teď zas zpátky do Lisabonu. Pessoa do týhle kavárny rád chodil kecat se štamgasty.

Výstavní sál opodál je zaryglovanej. Nejsem si skoro vůbec jistej, ale ta bronzová socha za mřížema mi připomíná Rodinovu Evu. Ale asi to je blbost. My stejně dneska nechceme do galerie. Na dnešek nám toho Helča naložila až dost.

Lisabon bez žlutý šaliny by asi ani nebyl Lisabon.

Rovněž si málokdo tady umí představit byt bez balkonu. Ať je to jednopokoják temnej a vlhkej jak krysí sídlo, ale balkon musí být. Tady by se asi taky daly tvořit balkonovky.

Naším dnešním prvním cílem je Belémská věž – portugalsky Torre de Belém, oficiálně Torre de São Vicente. Patrně nejznámější stavba celýho Portugalska. To nemohu potvrdit, ale všude to o ní píšou. Určitě je ale symbolem zlatý éry zámořskejch objevů.

K věži se z centra jede šalinou číslo 15E. Před věží je docela rozlehlej a hezkej park plnej podivnejch lidí. Park Jardim da Torre de Belém má skoro pět hektarů a dokonce tu mají poblíž muzea Museu dos Combatentes do Ultramar hajzlík, což skoro každej ocení, protože fronta na věž je obrovská a je úplně jedno, že máte vstupenku.

Dnes k Belémský věži snadno dojdete po dřevěným můstku (pár prken chybí) z břehu řeky Tejo. Když však byla v rozmezí 1514–1519 dokončená, stála jako opevněnej ostrov uprostřed říčního proudu. V důsledku velkýho zemětřasu v roce 1755 a následnejch změn naplavenin se tok řeky posunul a věž se tak ocitla těsně u severního nábřeží.

Na druhé straně řeky, co vypadá trochu jako moře (taky jsme se nechali nachytat), je jakejsi přístav pro kontejnerový lodě.

Selfíčko před věží.

Je tu větrno a nikomu se nechce sedat si na studený židle.

Schody pod dřevěným mostkem.

Poslední kontrola vzhledu v zrcadle řeky Tejo.

Píšou, že na jedné z vnějších konzolí (kamennejch podpěr) pod věžičkama je vyřezána hlava nosorožce. Jde prej o první zobrazovací plastiku nosorožce v evropským umění. V roce 1515 totiž indickej sultán daroval portugalskýmu králi Manuelovi I. živýho nosorožce indického. Tento exotickej tvor způsobil v Lisabonu obrovskou senzaci a sochař jej na věži ihned zvěčnil. To jsem se dozvěděl až teď, takže jsem se nepokoušel nosorožce nikonem ulovit. Nosorožec mi unikl.

Ačkoliv věž vznikla jako obranná pevnost strážící ústí řeky Tejo, její funkce se v běhu staletí často měnila: Od doby španělský nadvlády (konec 16. století) sloužily podzemní prostory jako obávaný žaláře. Nejspodnější kobky ležely pod úrovní hladiny řeky. Při vysokým přílivu voda zatíkala přímo do cel, což z nich dělalo jedno z nejhnusnějších vězení v zemi.

Dlouhou dobu věž sloužila také jako celní stanice pro výběr poplatků od lodí vplouvajících do lisabonskýho přístavu.

Věž je učebnicovým příkladem manuelismu (portugalský pozdní gotiky). Tento styl je pojmenovanej po králi Manuelovi I. a spojuje v sobě gotiku, renesanci a samozřejmě nezbytný maurský prvky. Výzdoba překypuje zámořskejma motivama: kamenný provazy, uzly a kotvy. Najdete tu různý astronomický a navigační přístroje.

Na štítech a balkónech jsou kříže Kristova řádu.

Střelecký věžičky s kopulema v nárožích terasy mají výraznej orientální tvar, kterej připomíná severoafrickou nebo maurskou architekturu. Stavitel architekt Francisco de Arruda totiž před konstrukcí Belémské věže navrhoval pevnosti pro Portugalce v Maroku, odkud si tento charakteristickej architektonickej prvek přivlekl.

Tady na jižní fasádě (směrem k řece), odkud do Lisabonu připlouvaly lodě ze zámoří, je socha Panny Marie Bezpečné plavby (Nossa Senhora do Bom Sucesso). Měla chránit námořníky před nebezpečím na oceánu a zároveň sloužila jako první vítací symbol při návratu domů.

O kus dál je z věže vidět poměrně monstrózní stavba, která mi trochu připomíná Stalinovu frontu na maso pod Letnou.

Nossa Senhora do Bom Sucesso.

Prej to je furt funkční.

Racek na všechno sere.

Návštěvu věže můžu vřele doporučit. Je to pěkný místo.

Fronta návštěvníků nepolevuje.

Bambulí k odpočinku tu je víc než racků.

Když už jsme si vystáli tu frontu, tak jsme prošmejdili všechna zákoutí.

Belémská věž nebyla na obranu ústí řeky sama. Na protějším (jižním) břehu řeky Tejo v Caparice stála její sestra – věž Torre de São Sebastião. Pokud do ústí vplula nepřátelská loď, obě věže ji dostaly do křížový palby. Protější věž však podlehla zničujícímu zemětřesení v roce 1755.

Já se čučím, já se chechtám.

Od roku 1983 je Belémská věž společně s nedalekým klášterem jeronymitů (Mosteiro dos Jerónimos) zapsána na seznam světového dědictví UNESCO a patří mezi 7 divů Portugalska.

Všechna děla jsou na dřevěnejch lafetách.

Replika hydroplánu Lusitânia připomínající první přelet jižního Atlantiku z roku 1922. Gago Coutinho a Sacadura Cabral. Památník byl slavnostně odhalenej v roce 1991.

Přístaviště.

Sépie.

Možná že medúza.

Památník objevitelů (Padrão dos Descobrimentos). 52 metrů vysokej betonovej památník ve tvaru lodní přídi. Připomíná slavnou éru portugalskejch zámořskejch objevů v 15. a 16. století a na jeho bocích jsou vysochány desítky významných osobností té doby, v čele s Jindřichem Mořeplavcem. Mně to fakt ale připomíná spíš to letenský monstrum, i když to znám jen z fotek.

Místo aby fotily všechny ty významný vysochaný osobnosti, co se plíží okolo betonu, tak si fotí kaluž.

Ale výhled z "Fronty na maso" je pěknej.

Lego lisabonské.

Někde na Wikipedii si můžete dohledat, který slavný osobnosti tu jsou vysochaný. Já z toho monumentu mám smíšený pocity. Tady to třeba vypadá, že na sebe ty slavný postavy číhají a brzo si dají do držky.

Ve výšce 52 metrů jsme zjistili, že máme hlad. Hlad na něco mořskýho. Až nahoru k ochozu slyšíme Leonarda Cohena.

Naštěstí je poblíž monumentu sympatická hospoda, kde si dáváme rybí polívku a nějaký rybí dobroty.

Naproti naší hospodě s rybama je krásnej barák. Helča ho měla tajně v plánu a čas je nám nakloněnej.

Klášter jeronymitů (Mosteiro dos Jerónimos) ve čtvrti Belém patří taky k nejvýznamnějším architektonickejm a historickejm památkám celýho Portugalska. Protože máme speciální lístek na šalinu, kterej platí i jako vstupenka do muzeí a na výstavy, a ještě je čas na návštěvu, neváháme.

Zvenku to vypadá bombasticky a zevnitř ještě víc.

Stavba kláštera byla zahájená v roce 1501 za vlády krále Manuela I. Byla tak nákladná, že ji panovník financoval ze speciální 5% daně uvalené na dovoz exotického koření (především pepře a skořice), drahokamů a zlata ze zámořských výprav do Indie a Brazílie. Ale jinak to vypadá, že Manuel byl spíš ořezávátko proti Trumpovi. Chachá, pět procent. Jak směšný.

Klášter je považovanej za absolutní vrchol manuelismu. Fasáda i interiéry jsou doslova posety detailně vyřezávanými motivy: mořský vlny, mušle, korály a kamenný lana, exotický rostliny a zvířata z nově objevenejch zemí. Tady se mezi klenotama všeho druhu ztratíte.

Klášterní rajskej dvůr a jeho dvoupodlažní křížová chodba (Claustro) platí za jednu z nejkrásnějších na světě. Čtvercovej dvůr o rozměrech 55 55 metrů je obklopen bohatě zdobenými arkádami

Každá má odlišnej architektonickej detail.

Když 1. listopadu 1755 zasáhlo Lisabon to šílený zemětřesení spojený s tsunami a požárama, většina města lehla popelem. Klášter jeronymitů díky své neodfláknuté robustní konstrukci a pevnýmu podloží zkázu přežil jen s minimálním poškozením (zřítila se pouze část balustrády).

Sala do Capítulo.

Mramorovej náhrobek (túmulo) portugalskýho historika a spisovatele Alexandre Herculana, kterej najdete v kapitulní síni (Sala do Capítulo). Slavnejch osobností tu odpočívá víc.

Sala do Capítulo.

Klášter nehraje roli jen v dávný historii. V roce 2007 se jeho křížová chodba stala dějištěm slavnostního podpisu Lisabonský smlouvy představiteli členských států Evropské unie.

Lví kašna.

Tady je samozřejmě dlaždiček taky dost, jsme přece v Lisabonu, ale my se ještě chystáme do muzea dlaždiček. Tam jich bude asi taky hodně.
Dlažky v místní jídelně. Většina panelů v této části zachycuje biblický příběhy ze života Josefa Egyptskýho ze Starýho zákona.

Světlo a dlažky.

Tenhle nádhernej barokní kostel Panny Marie Matky Boží (Igreja da Madre de Deus)
je součástí Národního muzea dlaždic (Museu Nacional do Azulejo). Ale o tom až příště.