Ne o hře, ale Ohře.
(Pátý díl čundru podél Ohře)

Včerejší námořní bitvu s klouby a stářím a taky trochu s vodou jsme přežili. Dokonce nám skoro všechno uschlo. Po společné snídani vyrážíme na další etapu. Penzion byl sympatickej.

Kynšperk – město, který kolem roku 1232 založil českej král Přemysl Otakar I. (nebo že by to byl jeho syn Václav I.?) jako pomezní pevnost. Na ostrožně, který říkají Zámecký vrch, stával královskej hrad, kterej v sedmnáctým století srovnali se zemí Švédové. Prej tam je vidět i zbytek základů a je odtud hezkej výhled na město, ale tam jsme nešli.

Dokonce ani tu slavnou dřevěnou lávku přes Ohři jsme nenavštívili.

Zdejší historickej pivovar z roku 1840 prošel rozsáhlou obnovou a dnes opět vaří tradičního Kynšperského Zajíce. Jak chutná, nevíme, protože včera k večeři po tom slavným vodním výkonu jsme si dali plzeň.

Jez Kynšperk nad Ohří.

Ohře se tu rozverně rozlejvá do několika ramen. Pár stovek metrů nad jezem je ta dřevěná krytá lávka přes Ohři. To jen pro pořádek, kdybyste sem někdy zavítali.

Ohře mělká. Tady bysme určitě zase uvízli.

Honza k nám měl přednášku o starých dolech, který s těžbou skončily, a co se pak odehrávalo. V okolí Kynšperka se totiž (především v prostoru mezi Kynšperkem, Libocí, Kaceřovem a Pochlovicemi) rozsáhle těžívalo hnědý uhlí už od 19. století. Uhlí obsahovalo hodně bitumenů, takže se hodilo na briketování. Na Kynšpersku byla největší briketárna. Největší a nejstarší (1880). Když se s těžbou skončilo, začala se okolní zem propadat a plnit vodou. Prej to dokonce bylo někdy tak rychlý, že se na to místní chodili nevěřícně koukat. To ale mělo za následek i drobný propady na místech, kde stály baráky. Dodneška ty baráky praskají a bude to pokračovat. No a těm vodou zaplněnejm propadům se říká oprámy. Voda nevypadá vábně, ale prej tu je spousta zajímavejch kytek a vodních ptáků. Tahle fotka je Malej oprám Boží požehnání.

Hned za kolejemi, co tu po těžbě zbyla, je Velkej oprám Boží požehnání. Voda stejně hnědá.

Honza má geologickou přednášku a Álu to nezajímá.

Vypadá to, že přemýšlíme o včerejším vodním dobrodružství, ale není tomu tak. Dumáme, kdy bude na cestě hospoda s pivem.

Odpočinkovej altán se zajímavou střechou.

Kaple Panny Marie Pomocné, často se jí tu říká kaplička na Zeleném nebo Drsném vrchu. Stojí u lesní cesty jižně od poutního místa Chlum Svaté Maří.

Cihlová rozhledna na Drsném vrchu z roku 1903. V roku 1904 tu byl i stánek s dobrotama.

Kdo jinej než svatej Jan Nepomucký.

Nad Chlumem Svaté Maří.

Včela – druhá nejdůležitější živá bytost na zeměkouli. Hned po Václavu Klausovi.

Přicházíme do Chlumu Svaté Maří. Zdejší kostel vyznamenává barokní poutní areál a taky kulturní památka. A mají tu i slibovanou hospodu (podle našeho itineráře).

V Chlumu věří v kulatost zeměkoule.

Sluneční hodiny se na chvíli zastavily v důsledku oblačnosti.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svaté Maří Magdaleny (v plným názvu národní kulturní památky – Poutní areál Chlum Svaté Maří s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a svaté Maří Magdaleny).

Byl postavenej začátkem 15. století u konventu křižovníků s červenou hvězdou, kteří sem byli povoláni v roce 1383.

Nachází se zde (nevím kde) gotická soška sedící Panny Marie s Ježíškem z období tzv. krásného slohu (kolem roku 1400), nalezená podle legendy v křoví u cesty. Celý poutní areál byl v roce 2018 prohlášenej národní kulturní památkou.

Jestli jsi zas nacamranej z hospody, tak si mě nepřej!

Památka byla v roce 1963 zapsána do seznamu kulturních památek pod názvem „Areál poutního kostela sv. Maří Magdaleny“. V roce 2016 došlo k revizi rozsahu ochrany a bylo rozhodnuto o rozšíření rozsahu kulturní památky. Rozšíření se týkalo barokní zahrady při proboštství Chlum Svaté Maří, které navazuje na severní průčelí proboštství. Nařízením vlády o prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky došlo s účinností od 1. července 2018 k prohlášení kulturní památky za národní kulturní památku. (Wikipedie)

Na každým zákoutí je vidět, že se snaží památku ošetřovat. Ale je to nekonečnej boj s časem a prachama.

Počátky poutí do Chlumu Svaté Maří, kde již od 13. století byla uctívána soška Madony, jsou spojovány s legendou o nalezeném obrázku, který se po nalezení a odnesení domů vrátil na původní místo a na místě nalezení byla postavena dřevěná stříška. Koncem 13. století nahradila stříšku dřevěná kaple. Kolem kaple se sochou Madony vznikla osada Chlum Svaté Maří. Ta však neměla vlastní faru, a proto se o kapli starali křižovníci s červenou hvězdou. V listinách se vesnice objevuje poprvé 16. května 1341. V roce 1383 daroval rytíř Heinrich z Reissengrünu řádu křižovníků s červenou hvězdou šedesát jiter orné půdy na kopci Chlumu. Jiné zdroje však první věrohodnou písemnou zmínku o Chlumu Svaté Maří kladou do 13. srpna 1383, kdy je zmiňována stavba, snad kaple, zasvěcená Panně Marii. Kolem roku 1400 byla zřízena první vlastní kaple a prvním farářem byl jmenován křižovník Johann Pichelmann. Do stejné doby spadá stavba kamenného kostela na místě dřevěné kaple. V roce 1429, během husitských válek, přepadli husité Chlum Svaté Maří a silně poškodili kostel. Ten byl po skončení husitských válek obnoven a za velmistra křižovníků Mikuláše Puchnera byl v letech 1482–1492 rozšířen na jižní straně. Jižně od kostela byla v roce 1499 zřízena kaple Tříkrálová, kde se rovněž konaly pobožnosti pro poutníky.

Opravit tyhle stropy bude pěknej voser.

Opravuje se všude a pečlivě.

Zapletl jsem se do skupiny kněží v civilu, kteří to měli s odborným výkladem. Chvíli jsem poslouchal, ale brzo jsem se ztratil ve všech těch svatejch.

Stéla s nápisem věnovaným Rosalii Mürlingové z obce Maria-Kulm, což je ten dnešní Chlum Svaté Maří.

Bedna. Možná významná a chráněná.

Poutní ambit: Krytá chodba obklopuje celej kostel dokola ze všech stran a tvoří uzavřenej dvorcovej areál. Tento typ prej taky sloužil jako úkryt pro poutníky před deštěm a pro procesí. Takový poutní spaní téměř pod širákem.

Tady už je to prozatím opraveno.

Využil jsem toho, že byl kostel nezamčený. Oltář v Milostné kapli..

Panoráma vnitřku chrámu.

Takovej krásnej strop.

V celým areálu je celkem jedenáct oltářů.

Když jsem vylezl z chrámu, narazil jsem na otevřený dveře do věže. Nakoukl jsem dovnitř a zaslechl hlas Ladyse. Aha, tak oni jsou na věži! Vydal jsem se po parádně ošlapanejch schodech nahoru za hlasy. Ale nebyl to Ladys. Byli to ti zbožní muži v civilu. Jeden z nich měl hlas jako Ladys. Potkal jsem je, když se sunuli dolů. Doufal jsem, že mě vnímají a ve věži mě nezamknou. Dopadlo to dobře.

O místních zvonech jsem nic nevypátral. Zatímco jsem je obdivoval, moje partička už zahřívala židle v místní hospodě. Dostal jsem od nich zprávu, kde jsou. Je zajímavý, že tahle dobrá hospoda, kde velmi dobře vaří a platí se jen v hotovosti, na Mapy.cz není.

Ohře opět v dohledu.

Na mapě píšou Výklenková kaplička, ale co to přesně znamená, to netuším. Je to před Dasnicemi.

Dasnice.

Ta naše Ohře.

Za lávkou pro pěší přes tu naši Ohři na nás čeká obec Šabina a měla by tu být i hospoda.

Vypadá to nadějně.

Před tou naší hospodou parkuje divný auto. Že by tu měl dolnouherskej premiér mítink?

Hospoda je stylová, kromě Svijan mají i Plzeň a zajímavej jídelníček. I paní kelnerka je stylová.

Hospodské portréty naší party: Ála.

Gábi.

Honza.

Ladys.

Po jídle a pivu nás čeká cesta, která bohužel vede po silnici, což je docela nepříjemný. Nalevo od silnice v dáli je na úzkým komíně rozvrkočený čapí hnízdo. Pokouším se ho vyfotit s padesátinásobným přiblížením, ale nemám pevnej úchop.

Elektrárna Tisová. Byla v roce 1962 největší velkoelektrárnou v Československu. Výkon přes půl GW. Samozřejmě že to bylo propojený s místním těžením uhlí na Sokolovsku. Elektrárna měla přímý pásový dopravník s dolem Medard. Nepřehlédnutelnou dominantou krajiny byl určitě obrovskej 200 metrů vysokej betonovej komín. Ten byl ale zbouranej v rámci modernizace a snížení emisí. Komín byl odstřelenej před třema rokama.
Po odstavení starších uhelnejch bloků prošla tepelná elektrárna rozsáhlou ekologizací a dnes se postupně transformuje na využívání biomasy, plynu a moderních kombinovanejch zdrojů.

Naproti elektrárně jsou sádky s rybama a asi i prodejna.

Ta naše Ohře, lehce zasněná.

Opět přecházíme přes tu naši řeku do obce Citice, kde máme zamluvený nocleh U hrocha v hnízdě Harryho Pottera.

Všechny pokoje jsou podle HP. Toto je ložnice Ály a Honzy.

Já přespím v předložnici na rozkládací sedačce, před kterou leží Harryho truhla. Předstírá, že je stolkem, ale dekl je na číselnej zámek. Já, kterej mám problém otevřít i láhev s bublinkovou vodou, samozřejmě prohrávám a tajemnou truhlu se mi otevřít nepodaří. Tak si na ni dám aspoň nohy a mobila, aby to vypadalo, že jsem se o otevření ani nepokoušel.

Jdeme na hroší večeři.

Mají výbornou kulajdu. Jdeme spát. Snad se mi nebude zdát o Hermioně. Zítřek je pro mě poslední „ohří“ den, protože musím i já partičku opustit. Letíme totiž s Olinou a Helčou do Porta. Reportáž o Ohři však bude pokračovat až do konce. Novinářský žezlo zítra převezme Honza.