ANDALUSIE - UŽ ZAS
(Díl devátý - Palacio de las Dueñas)

Olina se v rámci bratříčkování s AI pustila do dialogu s Chat GPT a chtěla po něm nějakej poznávací výlet po Seville, kde jsme ještě nikdy nebyli. Áíčko jí navrhlo, což takhle dát si Palacio de las Dueñas? Pak ještě chat přihodil Hospital de Venerables. Ukázal jí na mapě trasy a dodal podrobnosti. Takže po snídaní Roušovna zavelela a my vyrazili na naučnou stezku po historii Sevilly.

Olina je zodpovědná, tak si trasu nachystala v mapy.cz a vyrážíme z Macareny. Měla by to být brnkačka, jenže ve spletitých uličkách jsme se přece jenom maličko zašmodrchali.

Já jsem ten model, co se nechá klidně vést mapama a GPS v mobilu, moc to neřeším, ani nekontroluju. Sem tam nějakou tu odbočku přehlídnu nebo přeslechnu. Ale v zásadě té technologii důvěřuju. Olina, kromě toho, že je učitelkou, tak bývá ostražitá a kontroluje si názvy ulic a v mapách si neustále vyhodnocuje okamžitou pozici. Ani tato metoda není bez možných chyb, přesto je asi věrohodnější než ta moje joudovsky důvěřivá. Olina to má i podložený argumentama. Například jí vadí, že v místech, kde se mobilní GPS potácí mezi signály z družic, umisťuje šipku na mapě třeba mimo chodník doprostřed baráku a to Roušovnu sere.

Navzdory drobným odchylkám a krátkým návratům se k cíli nejspíš blížíme.

Zvonice kláštera Santa Paula. V roce 1473 papež Sixtus IV. udělil zakládající bulu kláštera Aně de Santillán y Guzmán, ženě, která vstoupila do San Juan de la Palma poté, co ovdověla. Tady si v ústraní přemýšlela o tom, že vytvoří klášterní památník pro řád hieronymů. Později, v roce 1475, byl kostel požehnanej a v roce 1483 paní Isabel Enriquezová, vdova po portugalským hraběti, podpořila stavbu současnýho klášterního kostela. V kostele mají taky jakési muzeum, ale to si necháme na někdy příště.

Mám rád pitomosti, třeba slepý balkóny. Je jich tu požehnaně. Baví mě, jak jsou na hovno a přesto jsou.

Není moc velikej problém se tu v klikatých úzkých uličkách ztratit. A čumět furt do mobila, jestli jde člověk správně se taky nedá, když je tu tolik hezkejch věcí.

Balkóny jsou nejen v Seville, nejen v Andalusii a prakticky v celým Španělsku, nesmírně důležitou součástí bydlení. Přijde mi, že důležitější než ložnice.

Nakonec jsme k paláci dokličkovali. Před Palacio De Las Dueñas je nápaditá socha na počest Antonia Cipriana José Maria a Francisco De Santa Ana Machado a Ruiz, známýho zapamtovatelně jako Antonio Machado (1875-1939). Je to proslulej španělskej básník a vůdčí osobnost španělskýho literárního hnutí známýho jako Generace 98. Dvoudílnou sochu vysochal Julio López Hernandez. Pro zájemce o poesii si sem dovolím podstrčit jednu Machadovu báseň o kličkování životem:

Caminante, no hay camino
Caminante, son tus huellas
el camino y nada más;
Caminante, no hay camino,
se hace camino al andar.
Al andar se hace el camino,
y al volver la vista atrás
se ve la senda que nunca
se ha de volver a pisar.
Caminante no hay camino
sino estelas en the mar.

Putníče, marně hledáš cestu
Poutníku, jen tvý stopy jsou
tvou cestou a ničím jiným;
poutníku, cesty tu nejsou,
cesta se chůzí buduje.
Chůzí se cesta tvoří,
a když se koukneš zpátky
uvidíš stezku, po níž už nikdy
znova nepůjdeš.
Poutníku, cesty neexistujou,
jen mořská pěna.

Klasika

Palacio de las Dueñas patří mezi ty nejhezčí paláce ve Španělsku. Po staletí sloužil jako soukromá rezidence slavnýho a vlivnýho šlechtickýho rodu Alba (Casa de Alba).

V zahradách paláce se hulit smí. Dokonce je tu i pár popelníků. Keramickejch.

Jako z pohádky. V zahradě roste zde přes 7 000 rostlin patřících k více než 117 druhům.

Připadá mi, že většina návštěvníků si sem přišla jen tak zalenošit. Sympatický místo.

Pro veřejnost byl palác poprvé otevřenej až v březnu 2016 z iniciativy současnýho 19. vévody z Alby, Carlose Fitz- Jamese Stuarta.

Palác v sobě ukrývá obrovský množství příběhů, uměleckejch pokladů a botanickejch skvostů.

Byl postavenej na přelomu 15. a 16. století. Svý jméno „de las Dueñas“ získal podle kláštera Santa María de las Dueñas, který stál na sousedním pozemku a v roce 1868 ho zbourali.

Sběratelsky zajímavej Francisco Soria Aedo. Ze sbírek v paláci se nic prodat nesmí. Mají to ve stanovách.

Když ne vše se podaří.

Stěny a schodiště zdobí tisíce tradičních keramickejch kachliček vyrobenejch v jiné slavné sevillské čtvrti Trianě v 16. až 18. století. O Trianě možná později.

Palác původně patřil rodině Pineda. S jeho vlastnictvím se však pojí docela dramatickej příběh: v roce 1484 musela totiž rodina sídlo prodat dámě Catalině de Ribera, aby získala prachy na výkupné za Juana de Pinedu, kterýho během války o Granadu zajali Maurové. Do rukou rodu Alba se pak palác dostal v roce 1612 díky sňatku tehdejší dědičky s budoucím 6. vévodou z Alby.

Stěny zdobí díla mistrů jako Joaquín Sorolla, Ignacio Zuloaga, Sofonisba Anguissola či Luca Giordano. V palácové kapli visí vzácnej renesanční obraz Panna Maria od Neriho di Bicciho z 15. století.

Zahrada je plná stromů, kytek a nahejch soch. Třeba tahle mramorová je od Marcose Pereze Giraldesa.

Zahrada je příjemný místo, kde je fajn, i když sem pere slunko.

Dokonalá sevillská harmonie. Palác je mistrovskou ukázkou tak zvanýho gotiko-mudejarskýho stylu s výraznejma prvkama renesance. Mudejarskej styl kombinuje křesťanskou architekturu s maurskejma dekorativníma prvkama (typické pro Andalusii po reconquistě). Sympatická symbióza.

Císařovna Eugénie de Montijo a královna Viktorie Eugenie v roce 1920.

Najdete se tu cenný flámský gobelíny ze 16. a 17. století (např. od Willema de Pannemakera) i starověký římský plastiky. -Tohle však ony slavné gobelíny nejsou, jen obyčejný "záclony" proti slunku.

Vpravo vypuštěnej bazén.

Ve 20. století se Palacio de las Dueñas stal společenským centrem, kde se potkávala evropská smetánka, umělci a politici. Palác navštívili nebo v něm pobývali například: Jacqueline Kennedy, Grace Kelly s knížetem Rainierem III. z Monaka, britský král Eduard VIII. a jeho bratr Jiří VI. Nebo americká jazzová ikona Cole Porter. Ve století jednadvacátém třeba Roušovna a já.

V horním patře paláce se nachází velkolepej salon s úchvatným osmibokým kazetovým stropem se zlacením (alfarje). Ale dneska máme naštěstí smůlu a do patra se nedostaneme.

Srdce paláce tvoří typické andaluské patio (Patio principal) lemované půlkruhovými oblouky s jemnou štukovou výzdobou (platereskní styl) a bílými mramorovými sloupy.

Jednou z největších kulturních zajímavostí paláce je, že se zde v roce 1875 narodil Antonio Machado, jeden z nejvýznamnějších španělských básníků 20. století. V 19. století totiž palác na čas přestal sloužit jako šlechtické sídlo a byl přebudován na nájemní pavlačový dům. Otcem básníka byl Antonio Machado Álvarez, který v paláci pracoval jako správce a rodina zde žila. Machado na svý dětství v paláci vzpomínal ve svejch nejslavnějších verších: „Mé dětství jsou vzpomínky na sevillské patio a jasnou zahradu, kde dozrává citroník...“
Ten citroník tu je prý dodnes, ale já jsem si ho nevšiml a tudíž ani nevyfotil. Normální citroník, no.

Uvnitř paláce se nachází neuvěřitelných 1 425 uměleckých děl a starožitností. Všechny předměty jsou chráněny andaluským zákonem o historickým dědictví, což znamená, že rodina Alba je nesmí prodat a musí zůstat na svým místě v paláci.

Palác byl milovaným domovem legendární Cayetany Fitz-James Stuart, 18. vévodkyně z Alby, která byla zapsána v Guinnessově knize rekordů jako osoba s největším počtem šlechtických titulů na světě. Cayetana byla známá svou nekonvenčností, láskou k flamencu a býčím zápasům. V říjnu 2011 se v palácové kapli – ve svých 85 letech – potřetí provdala za o 24 let mladšího úředníka Alfonse Díeze. Vévodkyně v tomto paláci v listopadu 2014 také zemřela. V tanečním sále (Salón de la Gitana) dodnes stojí bronzová socha romské tanečnice, kterou milovala.

Tady trávívala Císařovna Evženie de Montijo hodiny, když tu pobývala na návštěvě. Jak ráda tvrdívala "Španělské slunce nikdy nemůže ublížit mým očím". Naposledy tu seděla i v roce 1920. Ještě téhož roku pak v Madridu zemřela. Na svou poslední návštěvu Sevilly přijela autem. Drsňačka.

Palác Los Dueňas je krásný místo. Stojí za návštěvu. Nás dnes ještě čeká nemocnice, kterou nám naordinovala umě(eck)á inteligence.

Náměstí Cristo de Burgos. Manuel Serrapí Sánchez (11. července 1904 – 14. dubna 1972), spíš známej pod uměleckým jménem Nino Ricardo, byl jeden z nejuznávanějších flamencovejch skladatelů. Rodilej Sevillan.

Můj oblíbenej sevillskej velkostrom.

Vyrážíme do nemocnice.

Ale hlad a touha po dobrým andaluským kafi (který je mimochodem úplně stejně dobrý, jako kdekoliv jinde na světě, protože globalizace) nás na sympatickým náměstí poblíž těch dvou velkejch stromů nahnala do hospody. A protože zrovna nepršelo, seděli jsme venku. V lednu na sluníčku. Paráda.

Květinářství nebo kavárna? Tolice vojtěška. Slovo „alfalfa“ pochází z arabskýho al-fásfasa, což v překladu znamená „táta všech potravin“ nebo taky „nejlepší krmivo“ – což skvěle vystihuje její mimořádné vlastnosti.

Skoro ve mě hrklo, že Saša Vondra.

Po dobrým jídle nás čeká ta nejlepší část dne. Bezcílný bloumání sevillskejma starejma uličkama. Samozřejmě, že za občasnýho kouknutí do mobila, jestli směr nemocnice není ohroženej.

Sevilla začíná poobědně ožívat.

Samozřejmě, že se tu taky, je ta globalizace, hodně běhá. Běhání je krásná móda.

Barevnej víceplošník.

Vyhozená z domu.

Takovejch krásnejch vrat tu ve staré Seville jsou mraky.

S dědou na zmrzku.

Kolo je takové sevillské MHD..

Tenhle barák napravo je pro mě takovou metou, majákem, kterej mi umožní orientovat se v křivolakejch uličkách starýho města. Ale taky někdy způsobí, že mám pocit, jakoby Sevilla byla malý město.

Osobní auta tudy projedou. Takže je to vlastně spíš široká ulička.

Motorky projedou všude.

Slunko se sem prodírá s obtížema.

Blížíme se k nebezpečné zóně. Tady totiž je hnízdo krámků s šátkama a šálama.

Úder sluncem po dešti.

Starý město je dnes plný cizinců a turistů.

Jsme na náměstí Joaquin Romero Murube. Tady mají taky fajn hospodu. Dnes ji jen míjíme.

Ulicí se žene poslíček s objednávkou. Možná taky zabloudil.

Jak jsem zmínil výše. Nebezpečná zóna je každé místo na světě, kde jsou vystavený šály a šátky. Roušovna pro ně má slabost a ještě nikdy se jí nepodařilo tuhle závislost porazit. Jednou dvakrát se stalo, že šátky omakala a šla dál, byla na sebe pyšná, jakou morální silou oplývá. Ale pak se většinou vrátí a nějakej šátek si koupí.

Výhodou šátku je, že jsou skladné a moc neváží.

Takže zase nad sebou nezvítězila.

Je všední den a děcka mají po škole.

Říkám Roušovně, že jsme nebezpečně blízko obchůdku s kořením a čaji.

A taky že jo. Musíme si něco koupit. Už i proto, že v tomhle krámě to fakt zběsile voní.

Hlavně pro naše rodinné příslušníky, aby se jim rozvoněla kuchyň exotickou Andalusií.

Před krámkem stojí vůní omámená dvojice.

Od tohoto okamžiku začínáme programově bloudit v malých i velkých kruzích a nemůžeme najít Aičkem doporučovanou nemocnici Hospital de Venerables. Ale o tom někdy příště.