ANDALUSIE - UŽ ZAS
(Díl šestý - kolumbovo vejce)

Dneska to bude asi skoro jenom o Kolumbovi. Jako malej kluk jsem se na Kolumba díval jako na nějakýho skvělýho, dejme tomu, piráta, protože slovo námořník mi přišlo složitý. Pirát, to bylo něco. Kryštof Kolumbus je ve Španělsku a speciálně v Andalusii hrdina nambr van.

Minule jsme ke Kryštofovu vajíčku nedošli a zakotvili jsme ve studené hospodě u moderního mostu. Dneska to vypadá, že už Kolumba dosáhneme. Hlavně taky proto, že nejdeme od začátku promenády, ale od místa posledního piva. K památníku to je jen 3 kiláky. Ale začínáme pivem, aby to bylo věrohodné s tím, když jsme tu minule končili.

O mostě až později. Ale pro zajímavost: Hlavní pylon je vysokej 142 metrů a je nakloněnej pod úhlem 58 stupňů, což odpovídá sklonu Cheopsovy pyramidy. Nevím, jestli to je důležitý, ale znáte ty potrhlý numerology.

Sevilla je rájem pro sprejery a streetartisty. Ostatně on je to skoro v celým Španělsku docela oblíbenej obor. Murály jsou ve všech velkejch městech a třeba v Málaze dokonce existujou něco jako "cestovky" který pořádají placený poznávací tůry po místních muráles. Od dávnověku po novověk.

Promenáda podél kanálu na řece Guadalquivir je roztomile počmáraná. Určitě daleko líp a estetičtěji, než u nás podchod na běchovickým nádraží.

Památník Kryštofa Kolumba je téměř na konci kanálu v parku svatýho Jeronýma. Podle legendy, tentokrát méně nudné, než u jiných svatých, se Jeroným nechoval nijak příkladně a ke světci měl hodně daleko. Jeho sláva začala, když se do obce přibelhal utrápenej král zvířat. Když lva obyvatelé spatřili, uprchli, jen Jeroným se buď nebál nebo byl nalitej, a přišel na to, že lev má v tlapě trn. Trn mu holejma rukama vyoperoval a lev mu za to byl až do smrti vděčnej, dokonce se uvolil Jeronýmovi hlídat osobního osla. Stal se z něho domácí mazlíček.

Pozor, to na fotce není vyléčenej lev, ale tak trochu toulavej pes a nekulhal. Během téhle andaluské mise jsme si dali za úkol najít Andaluskýho psa Luise Buñuela a Salvadora Dalího*. To jen na vysvětlenou, proč mám tentokrát mezi fotkama tolik psů.

Monument na počest Kryštofa Kolumba má docela zajímavou historii. Jde totiž o dar města Moskvy městu Sevilla, protože v Moskvě věděli, jak si na Kolumba Sevillané potrpí. Sochu pro Sevillu vytvořil gruzínskej sochař Zurab Cereteli.

Samotná socha je samozřejmě, když už je z Moskvy, dost veliká. Prakticky jde o největší bronzovou sochu ve Španělsku. Na vejšku má 32 metrů/462 tun. Dar pochází z roku 1995 a na instalaci sochy a důstojný okolí si museli Sevillané uspořádat sbírku, protože město jim na to prachy dát odmítlo.

Nacimiento del Hombre Nuevo (Zrození nového člověka). Tak se monument ofiko jmenuje.

Monument byl dopravenej lodí, rozebranej na kusy, z Petrohradu do Santurce v Bilbau a odtud ho do Sevilly přivezlo sedm kloubovejch náklaďáků a dva speciální tahače, vzhledem k délce největších kusů.

Monument poněkud chátrá a je čím dál obtížnější shánět prachy na jeho údržbu. Monument na oslavu Kolumba to nemá lehký, protože v Seville je víc míst spojenejch s Kolumbem. Oslavnejch soch je tu totiž víc. Třeba v zahradách Murillo (Paseo de Catalina de Ribera). I když je o deset metrů nižší než tohle vejce, o prachy se přetahujou zdatně a nižší vyhrává.

Zatímco jako mořeplavec byl KK geniální, jako správce novejch území byl naprosto neschopnej. Choval se extrémně krutě jak k domorodcům, tak k vlastním lidem. Jeho vláda na Hispaniole (dnešní Haiti a Dominikánská republika) byla tak hnusná, že španělská koruna vyslala komisaře, aby ho zatkli. Kolumbus se do Španělska v roce 1500 vrátil v řetězech jako vězeň.

Kolumbovo vejce. Co to vlastně je? Symbolika, že i složitý problémy se dají řešit jednoduše. Tedy pouze zdánlivě. Určitě znáte ve svým okolí spoustu chytrolínů, kteří všechno věděli už dávno, všichni ti majitelé zdravýho selskýho rozumu a na sociálních sítí rozšířené ještě o Vysokou školu života.
Kolumbus na jedné z mnoha večeří vyprávěl šlechticům o objevení Ameriky, ale zdraví selští rozumbradové na to reagovali prý takto: „Objevit Nový svět není nic těžkého, prostě jste plul na západ. To by zvládl každý!“ A na tuhle debilní poznámku prý Kolumbus vzal uvařený vajíčko ve skořápce a chtěl po chytrolínech, ať ho postaví na špičku, což se samozřejmě nikomu nepovedlo.

Kolumbus pak naklepl špičku vajíčka a na tu malou plošku vejce postavil bez obtíží. Mám k tomu konstruktivní poznámku z osobního života. Znáte takový ty křehký stavby z kamenů na sobě, které stojí jakoby zázrakem, protože vektory všech sil nakonec dokážou stavbu udržet pohromadě, ale stačí nepatrná změna a stavba se sesype. Touhle nemocí někdy trpím taky a když si jdu zaběhat do lesa, tak někdy takovou věc postavím třeba uprostřed malýho potůčku. Jen tak pro sebe, ani si to nefotím, jen si to postavím a umeju nohy. Při příští návštěvě to už většinou neexistuje. Když sedíme třeba někde v zahradní restauraci a lidi si povídají, stavívám si ze sirek a vidliček podobný kraviny. Proč vám to tu vyprávím? Jednou jsem si v kuchyni hrál s tím "kolumbovým" vejcem a snažil se ho na tu špičku postavit a ono se mi to po deseti minutách na skoro deset vteřin podařilo bez Kolumbova triku. Jednoduchý to nebylo a šlo o zlomky milimetrů. Asi tak je to s tím kolumbovým vejcem. Vypadá to jednoduše, ale schovává se v tom nějakej červík.

Kryštof Kolumbus symbolicky drží v rukách námořní mapu a na ní jsou tři karavely. Karavely jsou lodě, který tenkrát obepluly svět a pomocí těchto umrněnejch lodí objevil i onu slavnou Ameriku. Jeho slavná flotila - Santa María, Pinta a Niña - byly ve skutečnosti docela malý bárky. Santa María měřila na délku jen asi 18 metrů (zhruba jako dva kloubový autobusy za sebou). Život na palubě musel bejt peklo, žádný kajuty, spalo se na palubě a hygiena prakticky neexistovala. Santa Maria byla jediná, která se z objevování kulatýho světa tenkrát vrátila, je na kanále v podobě zdařilé repliky. Zajímavostí té repliky je i to, že byla vyrobená stejně jako tenkrát a podařilo se na ní obeplout svět taky. Samozřejmě, že sextant nepoužívali a místo toho zbaběle využívali družic a systému GPS.

Kolumbus nebyl jen snílek. Před svou slavnou cestou strávil sedm let přesvědčováním španělskýho královskýho páru (Isabely a Ferdinanda), aby jeho cestu financovali. Měl dost vysoký nároky. Pokud by uspěl, požadoval: Titul „Admirál světového oceánu“. Post místodržícího (guvernéra) všech objevených zemí. 10 % ze všech zisků (zlato, koření, drahokamy), který by nový země vynesly. A to nejlepší nakonec. Kolumbus údajně vůbec netušil, že objevil Ameriku. Myslel si prej, že je už v Asii, ale jestli mu omyl došel, nebo se se k omylu nikdy nepřiznal, se nedozvíme. Je docela možný, že mu to ani až do smrti nedošlo. Traduje se, že právě proto původní americký obyvatele pojmenoval Indiáni, protože si myslel, že je někde v Indii. To jen pro pořádek a klid duší absolventů Vysokých škol života a těch, co trpí zdravým selským rozumem. Já osobně si myslím, že zdravej selskej rozum je největší brzda lidstva.

Kolumba jsem pomluvil, tak ještě k tomu Jeronýmovi, co mu tady patří celej park. Svatej Jeroným žil ve čtvrtým století našeho letopočtu. Prej byl extrémně inteligentní, uměl poměrně hodně jazyků, včetně hebrejštiny, ale byl to nasírka, pruďas a tak sarkastickej, že ho neměl skoro nikdo rád. Dal si za úkol přepsat Bibli svatou do jazyka srozumitelnýho obyčejnemj lidem. Jestli se mu to nakonec podařilo se mi nepodařilo zjistit.

Jeronýmův park je hezkej, oblíbenej u pejskařů i běžců.

Běhával jsem tudy vždycky rád.

Ještě perlička ke Kolumbovi: Kolumbus nebyl prvním Evropanem v Americe. Vikingové (v čele s Leifem Erikssonem) ho předběhli o celejch 500 let. Kolumbus byl ale první, kdo o tom dal vědět zbytku světa a spustil vlnu kolonizace.

Dvě stě metrů dlouhej Puente del Alamillo, navrženej Santiagem Calatravou a dokončenej v roce 1992. Zajímavej visutej most přes Guadalquivir. Postavili ho pro Expo 92, spojuje město s "Isla de la Cartuja", kde se nachází Isla Mágica a Parque Científico y Tecnológico.

Vyznačuje se svým jedinečným designem s jedinou protizávažnou pilou a 26 kabely, což je docela unikátní řešení. Důležitější je, že u tohodle mostu je ona slavná studená hospoda, kde si s Roušovnou dáváme pivo, když řešíme Kolumbova vejce.

Slunko v Guadalquiviru.

Murál zobrazující kartu tarotovýho slunce. Autorem díla je chlápek kterej si říká Libindo. "El SOL XIX". Usmívající se sluníčko, slunečnice, unavenej kůň a čerňoušek.

Hádka hydrantů. Vycházi ze slavnější války gigantů.

Dostáváme zase hlad na pivo, Olina chtěla něco najít na mobilu, ale zvolili jsme zde v Seville jednodušší metodu, jít dopředu ve stylu Kryštofa Kolumba a někde zakotvit. Kaváren, bufetů, hospůdek a tapas tu je tolik, že by se možná ani do mobila nevešly.

Na malým náměstíčku pózuje další andaluskej pejsek. Tady je to správný místo. Usadíme se naproti.

V hospůdce jménem Quilombo.

Máme tu dobrej rozhled na všechny okolní bary a na podvečerní páteční Sevillu, která se pomaličku plní Sevillany, kterejm skončila hokna a oni se jdou bavit a jařit, jak to v těchto končinách bejvá na konci týdne zvykem.

Ulice štěbetají a ze všech rohů je cítit páteční vděčné veselo.

Jídlo vybírá Olina, já si pod názvama neumím ani nic představit. Moje fantazie končí někde u chleba se sádlem v případě jídla. Ale artyčok si kvůli slavné fotce Edwarda Westona pamatuju. Španělsky to je alcachofa.

Ten cvrkot mě baví. Mladí, staří, na vozejcích i po svejch. Za hodinu už bude skoro problém najít volnou sesli. Ale protože se tu nikde nehulí, nikde v báru nehoustne dým.

Přicházi naše kelnerka zeptat se, co si dáme ještě.

Vypadalo to, že už nic, ale Roušovna zavelela a dali jsme si několik opečenejch brambor s různejma dipama.

Ani tenhle pudl se mi nepřiznal, že by znal Dalího a ve filmu nehrál. Jo, prej i to pivo stálo za hovno. Horší než Starobrno v petce, tajně mi prozradil.

Den se pomaličku balí do večerních světel, procházíme naší domovskou Macarenou. Real Parroquia de Omnium Sanctorum (Královská farnost Všech svatých), jedna z nejstarších a nejvýznamnějších církevních staveb v Seville. Zvonice z červenejch cihel, 13. století.

Toho večera jsem na psy měl štěstí, ale žádnej andaluskej. Vlastně všichni.

Arco de la Macarena jedna z historickejch vstupních bran do starýho města. Tato brána je součástí původních městskejch hradeb z 12. století.

Těsně sousedí s bazilikou Basilica de la Macarena. Jedná se o jednu ze tří dochovanejch městskejch bran, která byla v 18. století přestavěna do současný barokní podoby. Prochází tudy tradiční procesí během Svatého týdne (Semana Santa).

Před hotelem Exe Sevilla Macarena se sešli podezřelí lidé. Na hlavě mají šátky. Pozdrav slunci to asi nebude, protože to před chvílí zapadlo.

*) Luis Buñuel a Salvador Dalí natočili v roce 1929 krátkometrážní film. Prej ho stvořili pod vlivem svejch snů. Buñuel měl sen o tom, jak mrak protíná měsíc a břitva rozřezává oko. Dalí zase sen o ruce plné mravenců. Tak o tom natočili film. Prej ať to je hodně potrhlý a racionálně nevysvětlitelný. V celým filmu neuvidíte ani jedinýho psa a neodehrává se vAndalusii. Název je naprosto náhodnej a má jedinej účel: zmást diváka hledajícího logiku. Existují sice spekulace, že šlo o urážku jejich kolegy, básníka Federika Garcíi Lorcy, kterej byl zavilej Andalusan, ale autoři filmu to vždycky popírali. Možný je všechno a to moje hledání andaluskýho psa se odvíjelo ve stejným duchu, tak v tom nic víc nehledejte.