Ne o hře, ale Ohře
(den třetí)

Jsme třetí den na pouti spojené s řekou Ohří. První noc v socialistickejch chatičkách dopadla dobře. Jen Ála musela zápasit uprostřed noci s armádou mravenců. Podařilo se jí je přemluvit, aby táhli. Použila na to chemii, ale co už. Když jsem šel ráno na hajzlík, kemp liduprázdnej, jen proti mně šel asi čtyřicetiletej chlápek v teplákách s pivním pupíkem. Usmál se a pronesl: „Vyspinkanej?“ Ty vole, málem jsem zapomněl, že se mi chce na hajzl.

Po nenápadné snídani vyrážíme přes celej lázeňskej park kolem dvou pramenů na autobus. Honza oba modely otestoval, i když v manuálu píšou, že zrovna tady tenhle Glauber je mírně projímavej. Pramen najdete v parku Westend, poblíž Labutího jezírka. Byl zachycenej v roce 1919.

Františkovy Lázně jsou, ač lázně praskají pod důchodci trpícími nespavostí, skoro vylidněné.

Mapy.cz nás neomylně zavlekly na správnou autobusovou zastávku. Jsme tu tak brzo, že by z toho měla Roušovna radost, ale ta už předsedá komisi v Kladně.

Autobusu se dočkáme a ten nás za pár minut doveze do Chebu před nádraží.

Elegantním a čistým osobákem se dostaneme za pár zastávek do Nového Drahova.

Tady začíná naše vlastivědně-naučná etapa.

NPR SOOS – Národní přírodní rezervace SOOS.

Jestli jste zvědaví a chcete vědět, co znamená SOOS, tak vězte, že to nemá nic společnýho s dlouhým voláním o pomoc (SÓS), i když by tomu mohlo nasvědčovat to, že hned v H. Drahově je záchranná stanice pro zvířátka.

SOOS pochází z chebskýho německýho nářečí (Egerlandisch), kde slovo „Soos“ (případně Moos) označuje močál, rašeliniště nebo močálovitou půdu. Často se uvádí i tradovanej českej výklad, že název vznikl zkrácením a zkomolením spojení „Sumpf-Ost-Obr-Sumpf“ nebo českého „sosaat / močál“, ale odborníci se kloní k německému původu nářečního slova pro bažinu.

Rezervace patří k nejunikátnějším geologickejm lokalitám ve střední Evropě.

Připomíná chvílema měsíční krajinu nebo takovej mini Yellowstonskej park, kde ze země furt bublá plyn a vyvěrá minerální voda.

Studenej Císařskej pramen. Má vysokej obsah oxidu uhličitýho a železa, který barví všecko kolem do ruda.

Když nevíš, který brejle dřív.

Půda je tu velmi slaná, což se projevuje na vegetaci.

Někdy to připomíná krajinu na Měsíci. Teda píšou to na tom internetu, já jsem na Měsíci nebyl, tak nevím.

Konzistence bahna je zajímavá a pamatuje si.

Samotnej naučnej dřevěnej chodník vede přes vyschlý rašelinový jezero. Délka chodníku je skoro jeden a půl kilometru.

Během staletí tady vznikla bílo-žlutá vrstva pokrytá výkvěty minerálních solí.

Díky vysoké koncentraci solí v půdě se v SOOS daří vzácnejm slanomilnejm rostlinám (halofytům), jako je kuřinka solná nebo rohatec sporný.

Bublání a trošku smrad. Na rozdíl od Islandu tady to všecko bublá studeně.

Křemelina – zpevněné schránky třetihorních rozsivek (řas).

Krajina jak z nějakýho mysteriózního filmu.

Mofety (bahenní sopky): Jedná se o postvulkanický úkazy, kde z hlubin zemský kůry uniká oxid uhličitej. Pokud plyn prochází vodou nebo blátem, vytváří bublající krátery a kužely.

Podivnost krajiny vynikne skoro líp černobíle.

Když nás stezka vyplivne na asfaltce, najdeme starý zarostlý úzkokoleje. Poskakuju po zbytcích pražců a fotím důkaz, že rovnoběžky se setkají v nekonečnu, ale to tady nehrozí. Protože jsem si o NPR SOOS nic v předstihu nepřečetl, tak mě nakonec překvapilo, že tu normálně jezdí vlak.

Pramen Věra. Mají tady kýbl bublin. Klasická bluesová dvanáctka.

Vytvořil jsem si panoráma rašelinovýho jezírka, který ale, jak se zdá, nemá jméno.

No a to už je ten vláček, kterej tu pravidelně v sezóně jezdí mezi Hájkem a Kateřinou. Je to plechový, barevný a dělá to kravál.

Divná vegetace.

Dřív se úzkokolejka používala při těžbě rašeliny a křemeliny.

Jedna z konečnejch.

Bacha, vlak.

Už jede zase zpátky.

Tady jsme se na chvíli rozdělili. Ilona s Petrem se ještě vrátili na start, už nevím proč. A pak nás zase dohnali.

Míříme po červené do Zelené. To je malá obec, aby nedošlo ke zmatení.

Kaple Panny Marie. V roce 1860 začali místní sedláci s výstavbou kapličky v Zelené. Zvon z roku 1792 je od chebského zvonaře Mathiase Daniela di Vall. V roce 2003 kapličku odkoupilo Město Skalná. Následující rok 2004 proběhla rekonstrukce.

Dovrávorali jsme do restaurace Pohoda ve Skalné. A fakt, je tu pohoda. Budete-li tady někdy, určitě hospodu navštivte. Hodnocení mají 4,7.

Socha svatýho Jana Nepomuckýho, patrona mostů a ochránce před povodněmi. Patrně nejčastěji se vyskytující socha v Česku.

Vody málo, ale to ještě netušíme...

Směr je jasnej – Františkovy Lázně.

Cesta vede krásně rozkvetlejma loukama.

Strážce stínů, betonovej pokus o Františka Bílka.

Roubenka.

Žírovice.

Lascivní laciné motivy.

Málo zvlněná krajina.

Neodolali jsme a na chvíli si odpočinuli pod střechou, protože zrovna trochu pršelo.

Usedl tu i nějakej potemník nebo střevlík, čert aby se v nich vyznal.

Na začátku Františkovejch Lázní jsem přistihl prasečí rodinku u talíře netřesků.

Ilona naplánovala kavárnu, kterou jsme jí odsouhlasili. Byla to sice zacházka, ale občerstvení bylo fajn.

Pak už jsme jen prošli napříč celejma lázněma.

V parku hráli pro lázeňský hosty filharmonici jako o život.

V čele se zrzavou houslistkou.

Lázenští hosté (75+ vítězilo).

Nějaká ruská klasika.

Jim drobnej déšť nevadil, hráli v altánku.

Tři růžový princezny mají z klasiky prdel.

Kostel Povýšení svatého Kříže je jednou z mála čistě empírovejch sakrálních staveb v Česku. Stavba probíhala v letech 1815–1820 podle plánů vídeňskýho dvorního stavebního úřadu. Kostel najdete na konci osy Jiráskovy ulice a duchovní správu zde zajišťuje Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou.

Fontánou začíná pěší zóna na Národní třídě.

Krásný lucerny.

Chlapi si plánujou úprk do hospody.

V bočních uličkách to tepe Vietnamem.

Boží klídek. Prej je ale docela obtížný sehnat v těchto lázních místo.

Dvojice sem a dvojice tam.

Prostory pro tancovačky a další lázeňský zábavy.

Františkův pramen je patrně nejstarším zachyceným pramenem ve Františkovejch Lázních. Pavilon postavili v roce 1832 podle návrhu Josefa Esche. Neochutnal jsem.

Stínový divadlo zeje prázdnotou.

Panoráma několika lázeňských objektů.

Franzl. Podle místní legendy by ženy, který chtějí otěhotnět, měly pohladit levou nohu sochy. Původní dílo od sochaře Adolfa Mayerla z roku 1934 je uložený v Městským muzeu, zatímco v lázeňským parku stojí jeho replika. Je zajímavý, že má ošahanějšího pindíka než levou nohu. Záhada?

Je tu klid a pohoda.

Pomník Clary Nonnerové je poctou významné donátorce města z roku 1905. Pomník tvoří mramorový portrétní reliéf od chebskýho sochaře Karla Wilferta, kterej je vsazenej do kamenný mohyly. Clara Nonnerová (1849–1902) odkázala městu značný finanční prostředky, který byly využity například na chod azylovýho domu. Ten pomník si to zaslouží.

Patrně nějakej parkovej svícen. A nebo něco jinýho.

Komu se nelení...

Ještě jsem si stihl vyfotit pilnýho čmeláka mobilem.

No a tady se opět dělíme jako nějakej buněčnej tvor. Ilona s Petrem musí domů za prací. Loučíme se a zůstáváme osiřelí už jen v pěti. Tak jsme si dali na recepci rozlučkový pivo.

Zítra nás totiž čeká velké dobrodružství...