ANDALUSIE - UŽ ZAS
(Díl dvanáctý - jen mandarinky)

Ten dnešní díl je jen flastr kontinuity, protože jsem na celej týden+ zcema mimo jakékoliv počítače. Jedeme totiž s partičkou zkontrolovat a možná i objevit cokoliv kolem řeky Ohře. A hned vzápětí rychlá návštěva Porta. Z toho důvodu je prase připravené v předstihu, dalo by se tedy říct, že zastaralé. Vykrývací prase je v duchu mandarinek.

Určitě nikomu, kdo navštíví Sevillu neunikne, kolik tu všude je stromů s mandarinkama. Někteří, mš nevyjímaje, se pokusili nějakej ten oranžovej plod utrhnout a pokusil se ho sežrat. Můžu vám narovinu prozradit, že to je blbej nápad, Jsou to plody nestravitelný.

Tenhle obrázek je jedinej, kde mandarinku nenajdete. Je mimo záběr. A ne jedna. Mír mandarinkám,

Mandarinka obecná (Citrus reticulata) není jen „menší bratranec pomeranče“ – geneticky je to přesně naopak.

Mandarinka je jeden z původních „citrusových prarodičů“. Moderní věda (genetický mapování) ukázala, že na počátku existovaly pouze tři čistý původní druhy divokejch citrusů: mandarinka, pomelo a cedrát. Téměř všechny ostatní citrusy, který známe (pomeranč, citron, grep, limetka), vznikly křížením těchto tří prarodičů. Například klasický sladký pomeranč je hybridem mandarinky a pomela.

Název pochází z Číny. Tyto citrusy byly považovány za tak vzácný a lahodný, že k nim měli přístup pouze nejvyšší čínští vládní úředníci – mandaríni. Plody navíc barvou připomínaly jejich tradiční oranžový hedvábný hadry, co nosili na sobě.

Mnadarinky se staly symbolem vánoc, ale vysvětlení je prostý. Sklízí se většinou na podzim, takže než se dovezou do Evropy nebo, Severní Ameriky, jsou tu vánoce.

Na tomhle obrázku fakt neuvidíte ani jednu mandarinku, tak alespoň jednu zdravotní informaci. Kůra mandarinek je prej léčivá (ostatně jako cokoliv, důležitý je jen PR) sušená umí pomáhat se zdravotníma problémama. A aby si užili i ezo-čtenáří, tak kúra mandarinek vylepšuje proidění energie čchi.

Ještě jednou, ty smrade, sebereš ze země tu mandarinku a sežereš, tak dostaneš na prdel.

Sevilla je pravděpodobně vítěz v množství vysazenejch okrasnejch pomerančovníků na světě. Kdesi jsem se dočetl, že jich tu roste čtyřicet osm tisíc. Tajemství prozrazeno. Nejsou to mandarinky, ale okrasný pomeranče. To však neznamená, že nejsou krásný a že se nedají žrát. Ty, co visí na stromě, jsou kyselý jak sviňa, ty co samy spadnou na chodník jsou hořký jako sviňa. Místní se nachytat nedají, návštěvníci jen jednou. Proto se stromy nechávají jen tak, až plody spadnou, nastoupí čety v overalech, všechno to zametou, smetou , sesbírají a někam odvezou.
Existuje však ještě jedno využití, než odvoz do biodvora. Tyhle hnusně hořký plody uchvátily Brity a vozí si jich do Británie stovky tun, kde z nich dělají speciální velmi hořkou marmeládu, protože v plodech je extrémní množství pektinů, který způsobujou kvalitní zrosolovatění marmelády. Jednou jsme to měli doma, Je to kurevsky hořká, ale dobrá marmeláda.

Největší devizou, kromě skromnýho stínu ve žhavým létě, je jeich vůně. Tohle fakt stojí za zážitek. 48000 stromů parfémuje Sevillu luxusní kolínskou.

Pomerančovníky přivezli do Andalusie arabští vládci (Maurové) kolem 10. století. Nevysadili je pro jídlo, ale ze tří rafinovanejch důvodů. Intenzivní vůně květů fungovala v horkým městě jako přírodní parfém a maskovala smrady středověkejch ulic. Stromy mají husté zelený koruny, který poskytujou stín, a v zimě dodávají městu svěží barvu. No a ten třetí důvod je, že podle tehdejší islámský tradice přinášely tyto stromy majitelům domů štěstí a prosperitu.
A jedna ekopecka na závěr. Andalusané jsou v bioelektřině docela chytří a nebojí se ani větrníků, soláry jsou tu prioritou zcela zásadní a dokonce i tyhle hořký bambule dovedou využít energeticky vtipně:
Sesbíraný plody putujou do speciálních komor, kde se z nich lisuje šťáva. Tato šťáva plná fruktózy se nechá kvasit a při procesu vzniká biometan. Zachycenej plyn pohání generátory, který vyrábí čistou elektřinu. Tato energie se následně používá k provozu městských čističek odpadních vod. Ze zbytků slupek a pecek se navíc vyrábí hnojivo pro andaluská pole. Dovedu si představit hysterii českejch expertů na internetu, jak by se do toho nápadu obuli a ho sepsuli.

podpis



Teplákový trio

Ivan Mikloš bývalý minister, rok 2012: "Pán poslanec Blaha, Vy ste vzácny, doslova kryštáľovo čistý typ človeka, ktorý je vzdelaný až za hranicu svojho intelektu."

MORAVSKÁ ZEMSKÁ KNIHOVNA UMOŽNILA

režiséru Ivo Krobotovi výstavu dokumentů o jeho
divadelních režiích, kterých spáchal hodně, minimálně patnáct!
Z nich asi třetina patřila textům Bohumila Hrabala,
ty on rád a radost z nich přenáší i na herce, ale taky
na svoje studenty. Všechno se ukázalo ve středu v konferenčním
sále, kde se konal podvečer s názvem „Rozvzpomínání s přáteli".
Přijeli jsme s dostatečným předstihem, pan Jiří nastěhoval klavír
a začal chystat mikrofony. Ivo se ale rozhodl, že budeme naživo...
Ze dvanácti čerstvých absolventů činohry jich přijelo pět!
Vážím si toho, protože jsou právě v období hledání angažmá,
což není úplně nejpříjemnější činnost. Všichni jsou talentovaní,
šikovní, originální, ale k uplatnění by se hodila i nějaká dávka štěstí...
Přijeli včas! Lukáš Hroník, David Piskač, Anna Karolína
Měřínská a Míša Skalová. Hned jsme začali zkoušet.


S nevelkým zpožděním přijel i Jakub Krol, vlak měl zpoždění.
Slovo Rozvzpomínání přesně pasovalo zrovna i na naši zkoušku,
ale dařilo se líp, než jsem čekala. Dali jsme dohromady
snad 12 písní a pan režisér si mohl vybírat.
Lidí přišlo tolik, že zaplnili sál, překvapili nás!
Ivovi herečtí přátelé zaujali místa na druhé straně proti
studentům a improvizovaný večer mohl začít.


Ctirad Götz přijel „až z Prahy!", jak nezapomněl Ivo Krobot
zdůraznit a zabodoval tím, že valil všechny texty zpaměti!
Vybral si mimo jiné Taneční hodiny pro pokročilé.
Absolventi zazpívali na úvod Nebe na zemi a pak přešli
na Bulisovy písně, zazněl i Nekonečný valčík, jehož text
vytvořil právě Ivo. Sám si taky zabrouzdal Hrabalem...


Gabriela Štefanová krásně pojala prózu, kterou Hrabal
napsal o sobě jakoby očima své ženy Elišky.
Lukáš Rieger četl míň známé texty, o kterých si musím
zjistit víc. Jsou o vztahu Hrabala k víře a pro nás zatím
skoro neznámé, máme co dohánět!


Dostali jsme od pana režiséra pokyn ke zpěvu tanga na
Hrabalův text Rozmluva, zhudebnila jsem ho loni.
Absolventi nezapomněli, tango dokonce krásně vyzrálo!
Následoval herecký koncert Michala Bumbálka a Jana Kolaříka
v rolích opilého básníka a Hanti. Sice s texty v ruce, ale nádherní!


Ctirad opět zazářil zpaměti!
Vrcholem večera se pravděpodobně stala Píseň o hovně,
zhudebněná Zdeňkem Klukou, nenapodobitelně dirigovaná
Honzou Kolaříkem.


Zdeněk Kluka byl v publiku a k úspěchu se nehlásil,
leč nahlásili jiní! Pan režisér ho vyzval, že musí něco
zahrát a tak na závěr vystoupili v duetu s Kolajdou,
jak jest tento Ivo Krobotem důvěrně nazýván.


Večer byl inspirující a ještě ke všemu nás pan režisér pozval
na dobré vínko a ochutnávku sýrů. Pro řidiče žádná sláva,
ale Jirka se s tím vyrovnal dobře.
Vyfotil nás aspoň na závěr i s paní Věrou Böhmovou, která
se o výstavu i pořádání večera hodně zasloužila.


Panu Jiřímu tímto děkuji za reportáž chytrým telefonem,
bez něj bych neměla ani Ň.

Dada a spol.