Ne o hře, ale Ohře.
(šestý - kombinovaný - díl čundru podél Ohře)

Dnešním dnem pro mě expedice končí. Ještě spolu s partičkou dojdeme do Sokolova, ale tam sednu na rychlík domů a další den už se budu brouzdat Portem.

Je ráno, Harryho knihovna (tapeta) se tetelí ve slunci. Snídani z vlastních zásob si odbydeme na pokoji a vyrážíme do Sokolova.

Na mostě je i vyhrazený pruh pro ranní běžce – kuřáky.

Všechny cesty vedou doleva... nebo doprava.

Jezero Medard – největší uměle vytvořený jezero v Česku. Zajímavej projekt rekultivace těžební krajiny ve střední Evropě. Vodní plocha má rozlohu přibližně 493 hektarů (skoro 5 km²), je dlouhá zhruba 4 km a široká 1,5 km. Maximální hloubka dosahuje až 50 metrů. Kolem jezera vede cyklostezka, kde se prej dobře jezdí i na inlinech a nebo st tu dá i běhat. Okruh má 12 kiláků.

Díky napouštění z Ohře a absenci přirozeného splachu hnojiv ze zemědělský půdy má jezero mimořádně čistou a průhlednou vodu s viditelností do hloubky několika metrů. Pro potápěče ráj. Kromě toho, co tu je po těžbě zatopený, sem přihodili i nějaký kraviny, takovej Legoland pro potápěče.

Pro mě konečná. Pár set metrů jdeme podél hnusný zateplený trubky z teplárny a příšernejch paneláků. Jakejsi dědula se mě snaží hned po ránu přizabít blbejma kecama, ale s překvapením zjišťuju, že umím to jedno slyšící ucho odpojit a blbě se usmívat, jakože poslouchám. Za rourama kostel sv. Jakuba Většího.

Libo-li kávu v Sokolově? Nemusíte mít obavy, káva se vám asi nevylije, dávají ji určitě do větších hrnků, aby vyrovnali sklon.

Evangelický kostel sv. Tomáše.

Zase ten Nepomuk.

Naše partička dorazila na Most lásky. Honza se pokouší o moderní gesto – smajlík.

Jediným mostem lásky široko daleko v Karlovarském kraji je ten sokolovský. Město, respektive Městský dům kultury, na něm a v jeho okolí pořádalo úspěšné akce pro zamilované. Možnost zavěsit zámeček na Most lásky si zamilovaní oblíbili. A i když organizovaných akcí na mostě ubývalo, lidé ho stále navštěvovali a dle tradice na něj věšeli zámky.

Pro nás není důležitý, že to je most pro zamilovaný, co potřebujou věšet zámečky, ale to, že lávka vede přes tu naši Ohři.

Buďto trafika, nebo něco technickýho. Třeba trafo...

Snažíme se najít nějakej bufet, abysme dosnídali, ale nedaří se nám.
Tady nabízejí jen bezpečnostní systémy. Nakonec jsem si to vyřešil v sámošce rohlíkem a plzní do vlaku..

Předávám slovo i obraz Honzovi a frčím do Porta:

Počínaje odjezdem ranního vlaku ze Sokolova na Prahu, ve kterém sedí redaktor, přebírám odpovědný úkol dokumentovat zbývající průběh letošní výpravy podél Ohře od státní hranice do Karlových Varů.
Před odlukou jsme si ještě stihli prohléhnout z mostu nad železnicí řeku Ohři a její propojení se zatopenou zbytkovou jámou bývalých hnědouhelných povrchových lomů Medard a Libík, které se postupem doby spojily v jeden. Těžba uhlí v této lokalitě byla ukončena v roce 2000. Během ní zde zaniklo pět obcí. Protože dno jámy je mnohem níže než přirozená hladina podzemní vody, bylo potřeba pronikající vodu odčerpávat. Po ukončení těžby a čerpání tak v roce 2008 začalo být jezero napouštěno zprvu důlními vodami, poté i vodou z Ohře a menších místních vodotečí. Plánované výšky hladiny bylo dosaženo v roce 2016. K roku 2020 se jednalo o největší umělé jezero v Česku. Jelikož v tomto oboru pracuji, musím se krotit, abych se nerozkecal. Lokalita bude sloužit k rekreaci.

Následující dva dny se trasa treku skoro nevzdaluje od řeky. To je pěkné, ale například dnešek během dne nenabízí skoro žádné možnosti stravování. Sázeli jsme ještě v Sokolově na Grilované kuře U Karlose, ale otvíračka se zpozdila a než by se´rozehřály pánve´, redaktorův vlak by byl v trapu. Přímo před vlakovou stanicí už jsme uspěli lépe. Než nám ale šedesátisedmiletý Turek z Istanbulu naplnil placku masem, zeleninou a pálivou omáčkou, stačil kromě jiného vyzvědět, kolik je mi let, kolik stojí durum ve Slaném a jaký beru důchod. Když ho však Alena požádala o ubrousek, odvětil bez zaváhání, že pro ní by udělal všechno.
Z naší původní osmičky jsme zůstali na trase čtyři. S tím se nedá nic dělat, jsme v dobré formě a zvládneme to.

Kousek od Sokolova po proudu dostává Ohře velkou vodní injekci, odhadem ve stovkách litrů za vteřinu (sekundu). Jak jsem výše psal o potřebě čerpat vodu z těžební jámy, jejíž dno je hluboko pod hladinou okolní vody, tak zde se jedná právě o vodu z provozovaného povrchového hnědouhelného lomu Jiří. Teprve na mapě si člověk uvědomí, jak krátká vzdálenost dělí obří vanu v zemi od řeky a železnice. V mapě se dá najít na dně jámy vrstevnice 315 metrů, hladina Ohře má nadmořskou výšku kolem 400 m. Zajímavé je, že čerpání související s těžbou je třeba korigovat mimo jiné s ohledem na ochranu a možné ovlivňování blízkých lázeňských pramenů!

Do dnešního cíle v Lokti projdeme dvě obce. První je Královské Poříčí, z něhož vidíme ovšem jen menší část s kostelem svaté Kunhuty z 13. století, vesnickou památkovou zónou s chráněnou venkovskou usedlostí čp. 32, jakožto typickou lidovou hrázděnou stavbou, a nijak nechráněným sídlem místní základní organizace chovatelů poštovních holubů.

Druhá, větší část obce leží severněji za želenicí. Je také zajímavá hradištěm Bugberk, zámečkem, muzeem řemesel, obchodem s potravinami a restaurací Statek Bernard. Tato zacházka se ovšem do našeho kilometry nabitého plánu nevejde.
Obec je chráněna protipovodňovými opatřeními (PPO), zčásti násypem, zčásti mobilní stěnou montovanou jen v případě ohrožení v místě silnice. Ovšem ohrožení žízní a hladem hrozí nyní z úplně jiné strany – kiosek v Kempu Baron je zjevně zavřený. Občerstvení jsme nezískali, ovšem poučení ano. Kontrolou zde odpočívajících raftů jsme pojali podezření, že naše plavidlo nebylo dost nahuštěné, i proto jsme se v něm místy převalovali jak namydlení lachtani. Potvrdili to i kolegové raftaři, kteří dofukují každou chvíli. Aha, proto jsme měli v raftu tu věčně překážející pumpičku.

Na řece můžeme sledovat pohodičku na lodích. Je zde o poznání více vody než mezi Tršnicí a Kynšperkem, stejně je ale občas slyšet, jak lodě drhnou o písek a kameny na dně.

Padlý strom přes cestu, právě zpracovávaný skupinou s pilami a těžkým strojem, nepředstavoval pro výpravu žádnou překážku.

Zde jedna z invazivních rostlin v povodí Ohře, voňavá a líbivá netýkavka žláznatá, jednoletá bylina s 5000 semeny vystřelovanými na vzdálenost až 4 metry. Tuto si do zahrádky neberte. Dalšími agresory jsou bolševník velkolepý a křídlatka. Zatímco využití bolševníku vyplývá už ze samotného názvu, křídlatka by se mohla stát významnou energetickou plodinou.

Podcházíme velkolepý oblouk dálničního mostu mezi Prahou a Chebem, který ovšem labutí rodinu nechává lhostejnou při krmení se jakousi slizkou vodní hmotou.

Druhou obcí mezi Sokolovem a Loktem je Staré Sedlo. Samotná obec je kousek od řeky na pravém břehu, proto tentokrát zůstala nenavštívena (stejně jako blízká pseudokrasová jeskyně Cikánka - to je typ na nějaký příští výlet). Celý kraj zde je poznamenán hornickou činností. Dávno před povrchovou těžbou uhlí se například zde, pod Starým Sedlem, těžily a zpracovávaly kyzové lupky v minerálních závodech. Následující čtení se nedoporučuje během konzumace jídla. Cituji z naučné tabule, takže s tím nic neudělám: „Minerální závod Svaté Trojice ve Starém Sedle byl založen v polovině 16. století. Podle zápisu ve falknovské městské knize byl závod v r. 1573 v čilém provozu. Získával se nejprve kamenec a později také skalice a vitriolový kámen k výrobě dýmavé kyseliny sírové (olea).
Při výrobě kamence se využívalo nejprve lidské moči sbírané v okolí do sudů a odvážené do Starého Sedla ke zpracování. Když však řádil v této oblasti v roce 1582 mor, vzepřelo se obyvatelstvo proti tomuto nehygienickému nařízení vrchnosti. Výroba pak přešla na kyzové lupky, které se v okolí hojně vyskytovaly.
Dolní minerální závod Svaté Trojice stál u štoly Jana Křtitele na pravém břehu Ohře. Kyzové uhlí s pyritem se do něj naváželo vozíky ze štoly. Z části materiálu se získávala síra pálením ve vyháněcích pecích, zbytek se vršil na hromady, kde se vlivem povětrnostních vlivů a za zkrápění vodou kyzová hornina rozkládala na kyselou hlínu, ze které se získával síranový výluh do výroby.“
Dědičná štola Jana Křtitele má celkovou délku 950 metrů. Její portál se nachází u lávky na pravém břehu kousek po cestě ke Starému Sedlu. Stále z něho vytéká silně rezavá voda plazící se po proudu těsně podle pravého břehu. Kdo sledoval kauzu kolem otrávené Bečvy, mohl by se případně z tohoto stopovacího pokusu míchání látek v proudu v měřítku jedna ku jedné nějak ponaučit.
Co je dědičná štola (historicky často nazývaná též erbštola) a proč se tak jmenuje? Jedná se o vodorovné nebo mírně ukloněné důlní dílo, jehož hlavní funkcí je odvodňování hlubších částí dolu samospádem do nějakého vhodného údolí. Název „dědičná“ je odvozen od skutečnosti, že se dědila z generace na generaci a byla budována společně všemi těžaři, kteří měli v daném revíru právo na těžbu. Zajišťovala odvodnění celého systému šachet a nesla tak trvalé náklady, které se mezi těžaře dělily.

Loket. Nedotáhl sice městské vybavení ke kanálovým deklům zobrazujícím městský znak, ale aspoň do betonových odpadkáčů vtiskl stylizovaný obrys hradu.

Poloha obce na vysokém skalním ostrohu obtékaném až na úzký spojovací krk zcela a úplně řekou je výzvou a lákadlem zároveň. Předkové si toho byli vědomi a náležitě s tím naložili. Most, Černá věž, Sloup Nejsvětější Trojice. A mnoho dalšího (muzeum tajných spolků, muzeum knižní vazby, muzeum lázeňských pohárků, ...). A také propojení pobřežní části s centrem mnoha schody, schodišti, šikmými i strmými uličkami. Dobrý labyrint.

Na snídani následujícího dne se paní od ubytování ptala jednoho z hostů, co mají ten den na programu. Odpověděl: „Loket.“ My tedy měli od středečního příchodu do večera času podstatně méně a navíc naše cesta vedla záhy do pivovaru Forián. Pivo dobré a místní expozice vydala za několik muzejí.

Procházkou přes hrad a nudle u Číňana jsme den ukončili v Penzionu Ve Skále, který je opravdu postavený ve skále.

Zítra čekají Vary.