Island 2026
(Díl I - most mezi kontinenty až lavašou)

Island – země ohně a ledu. Vcelku otřepané, ale výstižné. Zatímco led je očekávatelný vzhledem k severní zeměpisné šířce až přes 66° (severní polární kruh protíná pouze výběžek ostrova Grímsey), oheň si zasluhuje obsáhlejší stať (později). 

Navštívit Island jsme chtěli snad odjakživa. Až v roce 2025 tento záměr dostal konkrétní podobu. Dokonce jsme již měli zakoupené letenky, ale cestu zmařila Petrova (teď nevím, jestli úplně vyhřezlá) ploténka. Opakování záměru se konalo o rok později. Určili jsme si termín, koupili (píšu „my“, ale stejně to, jako skoro všechno, udělala Ilona) letenky. Až pak jsme zjistili, že cílíme do oblasti úplného zatmění Slunce 12. srpna 2026. Na jednu stranu dobrá zpráva, že se dala očekávat další „pecka“ do programu, ta špatná stránka se projevila značným nárůstem počtu zatměníchtivých turistů a odpovídajícím nárůstem již tak vysokých cen ubytování a dalších potřebností.

Polovinu členů výpravy jsem již jmenoval, dalšími byli Alena a Jan (zde autor textu a většiny fotek; pokud jsou použity i fotky dalších účastníků, dostal jsem k tomu zřetelně vyslovený ústní souhlas v místě s dobrou akustikou).  

Z rozpařené srpnové Prahy jsme se během několika málo hodin odpoledním letem přesunuli do zamračeného Keflavíku. Než jsme zde našli parkoviště šatlu, který by nás dovezl k vyzvednutí objednaného auta, začalo mžít, a v půjčovně už regulérně pršelo. Ohledali a zaznamenali jsme škrábance na karoserii a nárazníku Dacie Duster, aby nám při vracení nebyly přičteny k tíži, a při ukládání kufrů do kufru jsme pak delší dobu zápasili s takovou vodorovnou dělicí přepážkou, která bránila vložení všech zavazadel. Teprve po několika pokusech připomínajících Tetris jsme docílili jejich optimální skladby v poskytnutém prostoru. Přepážka překážela po celou dobu zájezdu, ale nechat jí v půjčovně jsme se báli. Proč, si může každý domyslet. 

Za sílícího deště jsme přejeli na jižní pobřeží do Grindavíku, kde jsme měli strávit první dvě noci, a ještě stihli otevřený Papa´s Restaurant nabízející fish and chips a lokální točené pivo bez pěny s přijatelnou chutí. Plán prvních dvou dnů je oblast Reykjanes na nejjihozápadnějším poloostrovním výběžku Islandu.

S islandštinou je to zapeklité nejen kvůli písmenům, které čeština a zřejmě ani žádný jiný jazyk nezná. Se jmény a názvy je to pro cizince ještě horší, protože se má podle nich orientovat v mapách a v terénu. Nejen, že se nedají zapamatovat, někdy ani nejdou plynule přečíst a vyslovit. Když už to vypadá, že by se nějaké místo dalo ztotožnit a pojmenovat, objeví se podobný název s odlišnou koncovkou v krajním případě i název zcela odlišný. Uvedu drobný příklad. První dnešní zastávkou má být „Most mezi kontinenty“, islandsky Brú milli heimsálfa. Jednoduché, než se objeví na informační tabuli uprostřed lávky slovo miðlína. Člověk pak pracně vypátrá, že se nejedná o nové jméno, ale o výraz, který znamená v překladu z islandštiny středová čára nebo osa. Lingvistům docvakne, že mið- (jako middle – střed) a -lína (lajna) to logicky dají do kupy. Po této a několika dalších podobných zkušenostech jsem se rozhodl, že se tedy budu snažit bez záruky používat názvy, o nichž si myslím, že by mohly být správné. Zajímavou odbočkou jsou jména osob/následníků tvořená s jistou dávkou pravidel, ale o tom příště. 

Jinak islandština je pozoruhodná tím, že jako severogermánský jazyk se v historii příliš neměnil, proto má prý stále přibližnou podobu pramáti severských jazyků. Píše o tom už Fr. Hellwald (viz o mnoho dále, což znamená asi v některém dalším dílu). Bez ohledu na to skoro všichni, až na zaťaté výjimky, používají angličtinu.

Zpět k programu dnešního dne. 15 metrů dlouhý Most mezi kontinenty z roku 2002 (pojmenovaný také po islandském mořeplavci Leifu Eriksonovi, někdy s přídomkem Šťastný) je převážně prezentován jako místo, kde je rozhraní litosférických desek a můžete si několika kroky obrazně přejít z Evropy do Ameriky a zpět. Podobně, jako v divadelní hře „Dobytí severního pólu“ z roku 1997 přecházeli herci z divadla Járy Cimrmana severní pól. Podobně, jako když jeden druhému říká: „Udělej mi na pólu značku“. Nebudu to celé nějak zpochybňovat, rušit kouzlo lokality, je ale třeba rozlišovat agenturně lákavé téma pro turistiku a podstatně komplikovanější realitu. Přivítal jsem alespoň, že v některých textech se vyskytuje výraz „symbolický“. Teď se však chci nechat unášet představivostí, názorový rozbor nechám na jindy. Na čtvrté fotce od konce skupiny je ukázka provazové lávy (anglicky „ropy lava“) označované po havajsku typ „pahohoe“. 

Gunnuhver (v překladu „Gunnin horký pramen“) je aktivní geotermální oblast s velkými bahenními jezírky a silnými parními vývěry (fumarolami). Na rozdíl od jiných geotermálních míst na Islandu je podzemní voda v Gunnuhveru mořská. Oblast a největší bahenní vřídlo na poloostrově Reykjanes jsou pojmenované po Guðrún Önundardóttir (známé jako Gunna). Chtěl jsem stručné vysvětlení toho, co Gunna předvádí za činnost na obrázku, ale je k tomu zapotřebí celá slavná islandská strašidelná legenda o rozzuřeném duchovi. Zkusím to zkrátit. 300 až 400 let nazpět. Chudá Guðrún žila v podnájmu u bohatého farmáře/soudce. Neměla na zaplacení nájmu, zabavil tedy její jediný majetek – litinový hrnec na vaření. Guðrún se rozzuřila a vyhlásila hladovku, případně zemřela vztekem. Vrátila se na svět jako agresivní přízrak. Hned po jejím pohřbu našli farmáře mrtvého. Následně duch terorizoval celý poloostrov. Mocný kněz a čaroděj Eiríkur z Vogsósaru vymyslel lstivý plán. Dal lidem klubko vlny, jehož konec hodil do vroucího bahenního pramene. Duch Gunny se konce provazu chytil (proč?) a klubko ji vtáhlo přímo do vařícího vřídla, kde je uvězněna dodnes. V husté páře stoupající z pramene je občas možné stále zahlédnout její stín. Na obrázku je tedy vše podstatné – duch, klubko, vřídlo.

Na třetí fotce je vidět nějaké zařízení, které určitě parazituje na místních zdrojích. Hůře dopadli osadníci z domu na pátém snímku. Byli to Höyerovic, on byl Dán, ona Lotyška. Ve 30. letech 19. století si tu postavili domek. Chtěli pěstovat květiny a z jílu vyrábět květináče vypalované místním teplem. Dopadli špatně, protože v místě domu je teď ten největší chrlič. Dřevěné trosky na místě vyhlížejí ale poněkud nově.

Když na mapách budete nyní hledat maják Reykjanesviti (zajímavé je, že ve jméně je obsaženo české sloveso ´nesvítí´), který jsme navštívili, dostane se vám popisu majáku Reykjanestá s dosvitem 40,7 kilometru, který je kousek jinde. Nebudu se v tom dál pitvat, protože jsem si nad islandskými jmény již poplakal výše a v dnešní mlze by stejně dosvit možná nedosáhl ani k moři. 

Ovšem blízké pobřeží, konkrétně lokalitu Valahnúkur, žádná mlha ani déšť o kouzlo nepřipraví. Důvod přítomnosti zbytků létajícího talíře mezi veleoblázky nebyl objasněn. Počet různých druhů lávy na jednom místě je udivující. Celistvé, různě barevné a pórovité. Detaily v horninách tvořených promícháním popela a úlomků připomínají fraktály s podobností detailů, větších skupin i krajiny jako celku. Do toho trhliny v lávových příkrovech, kde mohutné šestiboké sloupy ochotně praskají podemleté příbojem.

 

Klávesový nástroj na betonovém podstavci zde není náhodou. Připomíná píseň Volcano Man, která se proslavila v televizní soutěži Eurovize. Ta je na Islandu ve veliké vážnosti.

 

Přišla láva do města. Grindavík se dostal do povědomí veřejnosti hlavně v létě 2024, kdy se severně od zástavby v zemi rozevřela trhlina, skrze ni vytékala na povrch láva a postupovala k zástavbě. Komplikovanost území na celém poloostrově Reykjanes je znázorněna na dvou převzatých obrázcích, které ukazují přibližně totéž různými prostředky. Na druhém z nich je černou čarou přibližně vodorovnou vyznačena osa riftového pohybu a šipkami jeho směr. Přestože tok lávy byl usměrňován předem i průběžně navršenými valy, místy pronikla až k obydlím. Na pátém přefoceném obrázku z místní informační tabule je vidět jeden z obytných domů v kontaktu s proudem, na dalším už chybí, kdežto sousední byl, zdá se, uchráněn.

Nechci tedy jako machrovat, ale to, co pan kolega redaktor VP píše o svítící lávě viditelné za tmy z letadla v cestovních deníčcích z Islandu 2024, se stalo o rok, resp. o jeden až tři roky dříve (viz dále). Časově i místně jevy pozorované z letadla vyhovují událostem, jak je popisuje Geofyzikální ústav ČSAV: „Erupce na Islandu pokračují (23. 8. 2024). Po krátké odmlce pokračuje na poloostrově Reykjanes na Islandu sopečná aktivita letos již šestou eruptivní epizodou. Odehrává se opět severně od městečka Grindavík. Erupce ve formě lávových fontán a proudů probíhá podél trhliny o délce 4 kilometry. Podobně jako u předchozích epizod se předpokládá, že trhlina se bude postupně uzavírat a výlevy lávy se omezí do několika kráterů. Erupci předcházel silný seismický roj a zvýšení tlaku ve vrtech.“

O výše zmiňovaných událostech spojovaných se sopkou Fagradalsfjall ležící poněkud východněji (a nejen o nich), velmi fundovaně a poutavě píše profesor Lukáš Krmíček v knize „Svět sopek zblízka: Zrození vulkánu“, kterou vydal CPress v roce 2024. Koho téma zajímá, musí si přečíst. Fagradalsfjall po letech nečinnosti předvedla letní erupce postupně v letech 2021 až 2023. Ty přilákaly místní obyvatele i turisty díky své dostupnosti. Mimo podrobného popisu ve zmiňované knize jsou tyto události přehledně vyobrazeny na přefocené místní mapce komentované dále. Trasa našeho odpoledního výletu na mapce pojmenovaná A (Geldingadalir) sledovala okraje lávových proudů z roku 2021 (modrá barva v mapce). Přestože sytě černá barva lávy časem šedne, na řadě míst zřetelně vystupovala z mlhy a deště. I když v terénu bylo vidět poněkud větší podrobnosti než na fotkách, získat nějaký přehled bylo obtížné. Promokli jsme až na spoďáry, ale i tak to bylo moc pěkné. No a Papa´s Restaurant jsme opět zastihli ještě otevřený.

Je toho hodně, tak do prvního dílu ještě natlačím další deštivý den. Seljalandsfoss (Vodopád prodané země) je jedním z nejznámějších vodopádů, je napájen řekou Seljalandsá. Padá z bývalých útesů do hloubky 60 metrů. Raritní pro turistu je na něm fakt, že se dá procházet pod převisem za padající vodní clonou. V dolní části prostoru vodopádu, kde se turisté pohybují, roste mezi trávou andělika lékařská (Angelica archangelica). Vypadá trochu jako bolševník, ale je to andělika. Jmenuje se podle ní nejvyšší hora na Islandu Hvannadalshnjúkur. Hora se nachází blízko jižního pobřeží na okraji největšího islandského ledovce Vatnajökull. Její nadmořská výška je 2110 m včetně ledu. Výraz hvönn označuje anděliku lékařskou nazývanou též děhel, dvouletou až víceletou mohutnou bylinu z čeledi miříkovitých. Jo a u vodopádu jsme potkali sousedy z našeho pražského bydliště. Od jiné sousedky jsme sice věděli, že na Island cestují, ale že je potkáme hned první den s výlety, byla dost náhoda. A to nebyla jediná náhoda. V jedné samoobsluze později jsme zase potkali sousedku ze Slaného. 

Pak jsme také několikrát projížděli kolem sopky Eyjafjallajökull, která svou erupcí na jaře 2010 ochromila leteckou dopravu ve velké části Evropy. Sopka je pokrytá ledovcem, což při erupcích přináší další komplikace s odtékající vodou z roztátého ledu. Jméno je natolik nezapamatovatelné, že bylo pracovně nahrazeno numeronymem E15, protože název má údajně 15 písmen. Já jich tedy napočítal 16. Kdyby se dvojité „el“ počítalo jako jedno písmeno (jako že se to v islandštině nedělá), bylo by jich 14. Naopak AI mi prozradila, že výslovnost zdvojeného „el“ je specifická, nejčastěji zní jako „tl“ nebo „dl“ (například eja-fjatla-joukutl). V mlze jsme jí dnes neviděli (až jindy), tak jsme si aspoň prohlédli naučnou expozici u silnice. 

 

Dosti nečekaným topem zamračeného dne se stali papuchalkové v blízkosti mysu Dyrhólaey. Nenechali se nijak vyrušovat blízkostí lidí, naopak to vypadalo, že se chtějí předvádět. Jejich chování je ale v mnoha ohledech odlišné od jiných ptáků, včetně letu a dobrodružných přistání. Je tedy možné, že všechno to schůzování a porady byla jen příprava odletu na moře, který probíhá právě někdy během srpna. 

Ve stejné lokalitě je možné spatřit Černou pláž Reynisfjara se skalním útvarem Arnardrangur.

Od lavashow v obci Vík jsem tedy mnoho neočekával přesto jsem se těšil. Nakonec s jedním korýtkem, do něhož vtékala ze zákulisí roztavená hornina a kusem roxoru manipuloval operátor velmi zručně a působivě. Jeho práce připomínala skláře. Sice vázu nevyfoukl, ukázal ale, jak vznikají různé formy sopečného skla a popsal i princip vzniku lávových tunelů. Myslím, že diváci odcházeli přivzděláni a spokojeni.

Na večerní cestě směřujeme kolem kostelíku s červenou střechou na nocleh v červené chatě s palandou v kempu Kirkjubær II. Palandy nerad.