Lisabon
(muzeum keramickejch dlaždiček a hrad v noci)

Dostáváme se do předfinále. Máme s sebou Helču, a protože jsme byli v přesile, rozhodli jsme s Roušovnou, že Helča je naše průvodkyně po Lisabonu. Jednak proto, že je nejmladší, taky proto, že ji to asi i baví, když nám může naplánovat atraktivní objevovačky, ale taky proto, že se v Lisabonu před mnoha lety na skok objevila a vůbec nic si z té návštěvy nepamatuje. Zatím nás všechny její cíle bavily. Její itinerář hlásí, že naší další zastávkou bude muzeum dlaždiček, teda vlastně asi keramiky. Ono bejt v Lisabonu a nejít se podívat do muzea, když je celý město od nejbohatších po nejnuznější čtvrti okachličkováno z 89 procent...

Podle Google Maps, který Helča pro plánování používá, musíme jet autobusem podél delty řeky Tejo až do Penha de França, kde se to dlaždičkový muzeum – Museu Nacional do Azulejo – nachází.

Helča velí vystoupit. Jsme skoro na místě.

Barák už zvenčí vypadá zajímavě a samozřejmě dlaždičkově.

Muzeum je poměrně rozlehlej komplex s mnoha sály a tisícema azulejos. Muzeum je prej prakticky pořád plný návštěvníků. Jsou tu skupiny artovejch studentů.

Šílený Van Goghovo ucho mě ujišťuje, že mě to tu bude bavit víc, než jsem si původně myslel.

Kam se podíváš, děje se něco akčního. Třeba v týhle chodbě frekventanti kurzů keramiky navrhujou svoje vlastní dlaždičky.

Muzeum dlaždiček (jak přízemně to zní) je poměrně unikátní, a to nejen v Portugalsku, ale i světově. Mapuje víc než 500 let techniky azulejos. Charakteristická modrobílá barevná kombinace se rozšířila až na konci 17. století. Byla přímou reakcí na dovoz čínskýho porcelánu z období dynastie Ming a holandské fajánse z Delftu, který se staly v Evropě symbolem luxusu.

Muzeum najdete v bejvalým klariským klášteře Convento da Madre de Deus, kterej v roce 1509 založila královna Leonor z Viseu (vdova po králi Janu II.).

Velká část kláštera přežila katastrofální zemětřesení v roce 1755, který Lisabon skoro zničilo, díky čemuž se dochovala původní struktura budovy i s nejstaršíma prvkama.

Po zrušení řeholních řádů v Portugalsku (1834) sloužil barák chvíli jako sirotčinec, až byla v roce 1965 budova vyčleněná pro muzejní účely a roku 1980 oficiálně prohlášena za samostatný Národní muzeum.

Beránek boží se povaluje na zlaté knížce a z nějakýho mně nepochopitelnýho důvodu třímá vlajku a na hlavě má padák.

Typickej portugalskej prvek z 18. století — keramický postavy služebnictva či dvořanů v životní velikosti umístěný u vchodů do paláců, který prej symbolicky vítaly hosty.

Setkání svatýho Jáchyma a Anny u Zlatý brány.

Na to, že to je z období kolem let 1625–1650, to vypadá hodně zachovale.

Svatá Helena čumí na historický dlaždičky.

Modrej pes se pokouší štětcem nabarvit nezralou řepu na červeno.

Olina se ujala role krále moří a Helča si švihla jeho manželku. Cortejo de Neptuno e Anfitrite (Průvod Neptuna a Amfitríty) z 1. poloviny 17. století (kolem roku 1670). Zajímavý je, že Neptunův trojzubec třímá jeho žena. Ve škole nás to učili jinak.

Sice to nevím jistě, ale pravděpodobně to je glazovanej terakotovej relikviář nebo reliéf z okruhu či dílny Della Robbia. Vypadá to, že machruju jako nějakej expert z Klempířova ministerstva, ale všecko jsem to někde vyčetl, napsal (pardon, opsal) a teď už to můžu zapomenout.

Kromě historickejch dlažek tu najdete i velmi moderní keramický objekty. Třeba od portugalské keramičky Cecílie de Sousa (1937–2019).

Vodu si pustíš kudrnatým delfínem.

Název azulejo pochází překvapivě z arabskýho slova zálij / al-zulayj (šperkovaný / vyhlazený kámen), nikoliv od portugalskýho slova pro modrou barvu (azul), jak se často mylně traduje. Azulejos se v Portugalsku nestaly populární jen z estetickejch důvodů, ale také z praktickejch — v létě chladí interiéry, chrání zdi před vlhkostí a mořskou solí a odráží sluneční světlo na fasádách.

Taky tu najdete lovecký dlaždicový výjevy z loveckýho sálu bejvalýho paláce Praia v Belému.

Váza s kytkama a „querubínama“ — druhá polovina 17. století. Velmi pravděpodobně tohle dílo pochází z Oficina de Lisboa. Původně z kláštera Convento de Nossa Senhora da Esperança v Lisabonu.

Tlustá kočka loví krysu.

Křest Ježíše Krista svatým Janem Křtitelem.

Mučení svatýho Vavřince, kterýho podle křesťanský tradice opíkali na roštu a trýznili římští vojáci.

Něco podobnýho v 17. století vyřezal věhlasnej řezbář António Ferreira, ale tenhle betlém je keramickej. Protože je v keramickým muzeu.

Barokní kostel Madre de Deus (fotku interiéru jsem dával na konci v čísle 40/2026. Vznikl spojením portugalskýho pozlacenýho dřevořezbářství (talha dourada), nádherně malovanejch stropů a velkoformátovejch modrobílejch azulejos. Zdejší výzdoba patří k nejkrásnějším ukázkám portugalskýho baroka.

Tolik posledních večeří...

Tohle podřezávání dobytčete vypadá taky jako od Ferreiry.

Tento kachlovej panel se jmenuje „Filosof“ (O Filósofo) od portugalský malířky Marie Heleny Vieira da Silva z roku 1988. Jde o repliku části nástěnný výzdoby z metra Cidade Universitária v Lisabonu.

Nádvoří muzea před zavíračkou.

A tady kdo jinej než nejslavnější ze slavnejch — Fernando Pessoa.

Obrázek překvapivě bez jediné dlaždičky.

Dost jsme si tuhle návštěvu muzea užili. Lisabonskej západ slunka.

Nerozumím, proč na pilíři železnýho mostu je Tribuna de Justicia, ale proč ne.

V Lisabonu je hodně, hodně úzkejch uliček. Možná že tahle je nejužší a není určená pro objemnější občany. Tady by fakt mohli uvíznout a hlady uhynout. Nebo vyhubnout a vyprostit se.

Ještě jsme nestihli navštívit hrad svatýho Jiří a času máme dost.

Čekáme na autobus, kterej nás doveze do správné čtvrti.

Hlad nás zabrzdil na malinkatým náměstíčku, protože to tu krásně vonělo jídlem.

Lehká večeře nám přišla vhod, protože teď už nás čeká jen prudká cesta na hrad.

Libo-li medovinu z Lisabonu?

Drápeme se na hrad.

Furt do kopce, ani jedna milosrdná rovinka.

Olina trochu kleje a nechá se vláčet Helčou.

A ještě vejš.

Tady bysme si mohli odpočinout, ale lavička je obsazená.

Na dalším náměstíčku zpívá holka peruánský písničky.

Jojo, další schody. Kdo to vymyslel?

Jsme tu. Výhodou noční návštěvy hradu svatýho Jiří je, že po zavíračce je hrad bez front a bez vstupnýho. Když jsme tu byli před několika dny, zrovna stávkovali biletáři za vyšší platy a fronta se vinula do všech přilehlých ulic. Výhled z teras je kouzelnej. A tam vzadu je Ponte 25 de Abril spojující Lisabon s Almadou za řekou Tejo. S délkou 2 277 metrů a středním rozpětím 1 013 metrů je 33. nejdelší visutý most na světě, kterej slouží pro silniční i železniční dopravu. Výstavba začala v roce 1962 a dokončená byla v roce 1966. Původně se most jmenoval Ponte Salazar, později byl přejmenován na počest Revoluce 25. dubna 1974.

Výhled z hradu do ulic.

Noční Lisabon a za řekou Almada.

Výletní lodička. Docela drahá atrakce, bez které se určitě obejdeme.

Pohled na náměstí Praça da Figueira (Náměstí fíkovníku) v historickém centru a ještě v noci.

Jako ze staré rodokapsové kovbojky.

Tma jako v prdeli mě při focení baví.

Přes den to tu tepe, teď příjemný mrtvo.

O téhle prdelaté holce z kamene jsem nic nevyštrachal. Složka zůstává prázdná.

Hradby svatýho Jiří.

Três estrangeiros em Lisboa. Selfíčko.

Unaveně se štracháme z hradu. Ani z toho kopce už to není odměna.

Loučí se s náma pejsek lisabonský.

Mile mě překvapilo, že se tu Olina nebojí.

I když ke strachu by se důvod našel.

Já na zdi.

Víc světla, víc lidí. Těšíme se do postelí.

Dneska už toho máme plný vidle. UP TO BE HAPPY. Zítra nás čeká hřbitov.