Zase zpátky ve Skotsku
(před námi je nejvyšší kopec v Edinburghu)

Posledně jsme kecy o Skotsku zarazili těsně před novým skotským parlamentem. Dnes nás čeká výstup na nejvyšší kopec vypínající se kolem Edinburgu. Ten kopec se jmenuje Artušovo sedlo. A je vysokej neuvěřitelných 251 metrů na blízkým mořem.

Jsme již skoro na konci Královské míle.

Poslední kolo pro Vláďu Švestku.

Kostel Canongate. Má lehce holandskej šmrnc. Stavba dokončena v roce 1691. Prý se uvnitř schovávají Forbeniovy varhany.

Jo, jsem tu poprvé v životě a k tomuhle městu se mé "duchovno" přitulilo. Je z něho cítit taková kámošská drzá něžnost a hrdost.

Průzorem v plotě se nám ukázal kousíček zajímavé architektury, ale zatím netušíme, co to je.

Příběh shnilýho banánu.

Pak již jdeme kolem kamenné zdi, která je celá zdobená chytrými výroky a moudry všelijakých skotských slavných. Určitě spousta těch mouder jsou jen prázdné tlachy a bonmoty. Našemu současnému, a doufejme, že odcházejícímu, prezidentovi by se to líbilo, kdyby ho sem někdo donesl. Hezký je, že každej výrok je graficky jinak zpracovanej.

Asi to musel být graficko architektonickej oříšek, ale je to pěkné.

Heureka, je to nová budova parlamentu. Vjezd je chráněnej docela hezkým plotem. V parlamentu se nehulí, a tak musí všichni poslanci chodit hulit ven.

Budova je nápadná a zajímavá. Hra s linkami, obdélníky a čtverci. Barevně se snaží být parlament nenápadnej.

Budova skotskýho parlamentu vznikala stejně komplikovaně jako třebas stavby u nás. Cena několikanásobně překročila slibované náklady. A to mě těší převelice, i zde rozpoutala stavba vášně a děsně moc úzkoprsejch lidí nasrala. Zkrátka, ten barák má solidní pozadí. Slavnostně byl otevřenej v roce 2004.

Hned naproti parlamentu je Královská skotská Galerie.

Hollyroodské opatství.

Hollyroodskej palác je oficiální rezidence, kde pobývá královna, nebo členové královské rodiny, když jsou zrovna v Edinburgu.

My ale dovnitř nejdeme, máme před sebou výstup na Artušovo sedlo. A taky tím ušetříme nějakou tu libru.

Na počasí máme obrovské štěstí. Ve Skotsku totiž skoro pořád prší. A když neprší, tak fouká docela silnej vítr. A nebo obojí. Proto je ve Skotsku všude tolik mrtvejch deštníků. Deštníky jsou docela nevýhodný doplněk. Pláštěnka nebo goretexová bunda jsou praktičtější. I proti větru.

Já jsem si před Skotskem taky chtěl jednu goretexovou bundu koupit. Po druhé v životě, ale cena mě odpuzovala, a tak jsem využil služeb lidovýho řetězce Lidl a koupil si zelenou kamizolu, která slibovala něco podobnýho jako Goretex, ale bunda stála asi 450 korun. Čili by fungovat neměla. Překvapivě fungovala.

Zahajujeme výstup. Sem tam drobně zaprší a fouká.

Tam dole je to, co se mi Helča pokoušela den před tím prodat jako fotbalovej stadion. Takový prdítko malý.

Všechny příručky i Wikipedia slibujou panoramatické výhledy na město. A nemýlí se. Edinburg je geometricky poutavý.

Drsná skotská skaliska, česká učitelka a česká skoroučitelka. Fakt drsný.

Město se často zahalí do mlžnýho oparu a drobnýho deště. Třeba jen na dvě minuty, pak to zase zmizí.

No a tak je tu často vidět i duha. Vlhko ve vzduchu je přímo hmatatelný.

Čím jsme výš, tím větší poryvy větru musíme překonávat.

Věřili byste, že tohle je půlka listopadu?

Jen nevím, co jsou ty ovály na upravované louce. A nikdo mi to neprozradil.

Jedním směrem je vidět až k moři. Olina tvrdí, že to není moře, ale široké ústí řeky Forth, neboli Firth of Forth.

Když se štracháme nahoru, proběhne kolem nás chlapík. Najednou se vrátí a začne se s náma bavit česky. Prej si nás všiml včera v letadle a že má radost, že se zase vidíme, a hned vytáhl placatku tulamorky whisky z kapsy a nabídl nám na radostné setkání. Prohodili jsme pár slov, která nám ale z huby vítr kradl.

Jsme skoro nahoře. Tady u tohoto patníku jsem si vyfotil jednu fotku do své sbírky nevyfocenejch fotek v Rudolfinu. Jinými slovy, nestihl jsem si to vyfotit. Stála tam rodinka a na vodítku měli malýho pejska, něco jako pudl. Pes se pod náporem větru v jednom okamžiku vznesl do výšky asi metr a vlál na vodítku jako prapor, pak vítr polevil a psa pustil. No, tak tuhle fotku jsem si nevyfotil.

Roušovny na vrcholu a ve větru.

Roušovna umí normálně smrknout sopel daleko od sebe. Ale tady v tom větru si přece jenom moc netroufá a raději smrká jako dáma do kapesníku. Já tohle frknutí dodneška neumím, a když se o něho pokusím, většinou si posmrkám bundu nebo rukáv. Jednou jsem si dokonce ve větru takhle smrknul mezi brejle a oko. Trénuju to docela poctivě, ale s velkým respektem. Za desítky let se mi to podařilo jen jednou. Asi před dvěma měsíci. Pamatuju si to, protože to bylo poprvé.

Asi to je takové profláknuté místo, kam Chodi Edinburčané prolítnout svoje pudly. Místo pouštění draků.

Naproti na jiném kopci vidíme věž a...., které nám Helča ukazovala den před tím potmě. Jak se mi snažili namluvit, že tam to dole je fotbalovej stadion, a jak nám Helča ukazovala, kde všude čůrala.

Další malí draci jsou připraveni vzlétnout.

Obloha je dramatická a hrozí. Přesto máme stále štěstí a neprší. Těch pár drobných kapek každou chvilku ani nepočítám.

Seběhli jsme z Artušova sedla druhou stranou dolů a blížíme se zezadu k Parlamentu.

Tady ve Skotsku smějí pejskové srát ke zdem skotskýho parlamentu, ale Skoti jsou celkem ukáznění a hovna odklízí. Ne vždycky, to bych kecal, ale hoven tu je o něco míň než třeba v Praze.

Šli jsme se podívat k tomu "fotbalovýmu" stadionu. A hle, ani stadion, ani tržiště, ale je to nějaká vědecká budova, kde se odehrávají různá symposia a výstavy. Zrovna tu je nějaká o ochraně Země. Před pavilonem je krásná socha dvou ptáků z bronzu. Krásně vymyšlené a rovnovážné dílo.

Zpoza oken na mě dělají opičky skotští žáci, kteří mají dneska volno a šli na výstavu. Byli jsme se tam taky podívat. Vstupné žádné a v přízemí byla prodejna s krásnejma šutrama, tak jsem trochu utráceli.

V příštím vydáni už se pomaličku pohrneme na autobus do Glasgow. Jo, a nezapomeňte jít k volbám. Máme obrovskou šanci vypoklonkovat toho současnýho prezidenta a dosadit si slušnýho.