První ráno v Glasgow
(největším skotském městě)

Je týden po volbách, prezident je někde zalezlej asi na kapačkách, čili žádné svévolné překlady z nebo do angličtiny. Babiš vypadá dost jetě, asi to je nápor na fyzičku i psychiku. Nestíhá zastrkávat kostlivce zpátky do šatníku. Ti zlí novináři furt doráží. Ale nebojme se, v Českým rozhlase už si říďa chystá školení pro zlobivé reportéry, aby Babišovi neškodili... Ale už dost. Doufám, že to ustojíme se ctí a že se nebude muset můj nejlepší prezident Václav Havel moc často v hrobě obracet. Ale zpět do Skotska.

Vystoupili jsme na autobusovým nádraží a v dešti se šmodrcháme na zastávku vlaku. No jo, je to tu trochu jako u nás, pojedeme příměstským vlakem za Helčou tam, kde bydlí. Po cestě si ještě v nějaké supermarketové sámošce koupíme mlíko a pivo, aby bylo co jíst. Helča bydlí ve čtvrti, které pracovně, vymyslela samozřejmě Roušovna starší, říkáme Dalamánek. Ale správně se ta čtvrť jmenuje Dalmarnock. Je asi tři nebo čtyři zastávky vlakem. Jízdné je v čase proměnné, nejvíc to je ve špičce - asi 2 libry. Často se ale musí jet zadarmo, protože okýnka s prodejem lupenů jsou zavřená a průvodčí je zalezlej. Vypadá to sice, jakože to je prdel světa, že to je daleko od centra, ale, a to si zítra ověříme, není to tak hrozné. Helenin podnájem je taky skoro jako u nás v Počernicích. Dva paneláky uprostřed skoro ničeho. A bláto kolkolem. Paneláky jsou však moderní a vypadají sympaticky funkčně. Vstup na čip, výtah, co nehartusí chodbou. Byty slunné a velké. Myslím, že každej byt má celkem slušně velkej balkon, na kterým se dá chlastat a pořádat party.

Holky večer uklohnily nějakou vegetariánskou stravu, chvíli jsme kafrali a pili pivo a pak jsme šli spát. Byli jsme dost utahaní. Ráno mlíko s čajem, chleba, sejra, volská oka. Vyrážíme do města.

Glasgowem protéká řeka Clyde a pak ještě jedna menší Kelvin. Ta naše je Clyde. Je neobvykle slunečno, i když docela kosa. Ale stejně je zázrak, že neprší, a dokonce ani nefouká moc vítr. Řeka je hodně využívaná pro vodní sporty. Ale když zapomenete, kde jste si zaparkovali kánoj, už ji nikdy nenajdete.

Helča nás zavedla do krásnýho parku, kde prý často běhává a taky, když jede na kole do školy, jezdívá podél řeky, a tudíž projíždí i tímhle parkem. Park prej stál skoro 6 milionů liber. A to mě utvrzuje v tom, že města umí jen drahé projekty. Ale nebuďme škarohlídové a buďme vděční aspoň za takové, které jsou pak zadara a pro všechny.

Park byl vybudovanej před nedávnem. Je navrženej s citem a sem tam jsou zde pohozené kousky z historie. Kromě těchto šutrů s nápisy v nesrozumitelným jazyce jsou tu i bolderové šutry, kde si můžete parádně zahorolozit.

Park je plný různých zákoutí pro všelijaké aktivity. Chcete-li se cítit na chvíli jako král, či královny, máte tu k dispozici trůn ze dřeva a pro poddané jen špalky.

Trůn je navržen tak, abyste si uvědomili svou malost a odcházeli nalomeni a nejistí.

V parku je několik velmi podařených plastik. Nepodařilo se mi zapamatovat si autory těch plastik.

Na Velikonoce se tu prej ukrývají čokoládoví zajíčkové a zdivočelé děti běhají po trávnících, hledají je a ukusujou jim prdele.

Plastiky jsou nejen hezké, jsou i vtipné. Sice jsem se chviličku pokoušel hledat na internetu, jestli nenajdu nějakou zmínku o autorech plastik, ale dlouho mi to nevydrželo, tak vím prdlajs. Těší mě jen to, že i vy víte prdlajs.

Sochy fakt parádní.

Park Cunningham Loop byl původně kdysi v předminulým století místem, které zásobovalo pitnou vodou celé průmyslové Glasgow. Park je postavenej ve velké zatáčce řeky Clyde. Je tu spousta atrakcí, ale ne ve stylu Josefské pouti v parku Juldy Fuldy.

Přes most na Dalmarnock rd. se dostaneme na druhý břeh řeky.

No a protože ta řeka je fakt neustále plná vodomilných sportovců, najdete na kdejakým možným i nemožným místě záchranné kruhy, kdyby se tu někdo chtěl utopit, tak aby to neměl příliš jednoduché.

Po řece se prohánějí všelijaké čtyřveslice, osmy nebo skipy, ani nevím, jak se to všecko jmenuje, Přes tenhle sport je odborníkem Roušovna, protože to kdysi provozovala závodně. A dodnes má docela páru, kdyby mi jednu ubalila, šel bych asi do kolen. Helča by mohla vyprávět. (Když jí bylo 15...)

Doplňovačka s tajenkou: N ing a ime.

Dalmarnock je taková zvláštně vykořeněná čtvrť. Teda mně tak přijde. Možná to tak není.

Skotsko je drsná zem. Tady se s ničím neserou. Ani se starejma kočárkama ne.

Pěšina, která se vine podél řeky, je hojně využívaná cyklisty, běžci a možná i úchyláky. Ale kdybyste měli pocit, že se tu třeba bojíte nebo tak něco, vždycky můžete z té pěšinky prchnout po schodech na normální ulici bát se potmě tam.

Vůbec netuším, co si myslet o této ozdobě. Netopýr a amfityátr?

Chvíli jsem přemýšlel, co jsou tyhle divné pozůstatky. Snažil jsem se vymyslet něco originálního, ale nešlo mi to. Holky mě utřely poznámkou, že to je obyčejnej zbytek starýho mostu.

Sprejeři a hrdinové moderní doby jsou i tady. I to mě uklidňuje a zneklidňuje. Netolerance vládne Evropou. Zatím to však ještě není tak hrozný. Slušná část populace zatím není úplně menšinová. Ale reminiscence číhá.

Můj oblíbenej Banksy to sice není, ale ten, kdo to psal, o něm ví. A to se počítá.

Vlevo řeka, vpravo zeď. Dlouhá. To by v tom byl čert, kdyby ji sprejeři nevyužili. Přiznám se, že proti sprejerům nic nemám. Naopak, spousta jejich výtvorů se mi líbí. Ani netrpím předsudky, že něco zničili.

No, možná, když jde o nějakej historickej barák, tak to jo. To mě sere. Jenže sprejeři pracujou na volných plochách a na historii serou.

Kdo ví, co je za zdí? Prý jakási obrovská čistička odpadních vod.

Tahle typicky ostrovní architektura v sobě skrývá nahrávací studio. Nejen pro muziku, ale i pro filmy. Prý. Stealth recording Studio.

Mostů přes řeku Clyde je jak nasranejch. Naše kroky míří doleva pod most.

Nahoru je to taky graficky poutavé. Až někdy příště.

Procházíme pod mostem Shawfield Footbridge.

Napravo od řeky se na nás usmívá skotskej podzim.

Bratrstvo glasgowské pracky si tu nechalo výhružnou značku.

Na krátký okamžik je řeka klidná. Asi tak minutu tudy neprojela ani jedna lodička.

Na místech, kde hrozí utržení břehů, jsou pro jistotu postavené kovové ploty. A samozřejmě i na nich tu visívají záchranné kruhy.

Došli jsme k první ze dvou nebo tří místních loděnic - Glasgow University Boat Club Boathouse. Je tu docela šrumec, sportovci si mastí boky lodí, a opatrně spouští své štíhle veslice na vodu. Starej pán, co má na starost bezpečnost a pohodlí odložených lodí, se nechal od Oliny ukecat, když mu prozradila, že taky jezdila, a dovolil nám nahlídnout do veslicovejch garáží. Prý taky zamlada jezdil, pak léta trénoval a teď už jen hlídá lodičky.

Jsou tu přežrané a líné veverky. Lidi jsou na ně hodní,a tak jen pobírají své sociální dávky od procházejících. Tahle mrška byla docela překvapená, že od nás nedostala vůbec nic.

Strážce bezchybných záchranných kruhů. No fakt. Ten chlapík pravidelně objíždí všechna stanoviště, vyměňuje staré za nové a ty starý zas vozí do dílny, kde jsou zkontrolované, natřené a zase připravené zachraňovat.

Most jménem St. Andrew's Suspension bridge. Je jen pro pěší a cyklisty.

Scéna jako ze psa baskervilskýho, ale nenechte se zmást. Ten pes poslouchal jak hodinky.

Tam za stromy je glasgowské fotbalové zelené centrum. A nejen. Je tu i hřiště pro skotské pozemní hokejisty, několik tenisových kurtů. Hemží se to tu sportovci, kteří si furt měří časy a jsou zpocení.

Zatímco na pravé straně řeky je zeleno a zdravo, na levé straně smrdí průmysl a výroba tepla.

Místo naší první zastávky. Helča totiž je závislá na kafi, tak si na nás připravila malé překvápko. Nedali jsme si kafe doma, ale že si ho dáme v zimní botanické zahradě. To je ona. Vypadá zajímavě.

Botanická zahrada je jen malá část celýho komplexu, kterýmu se říká People's palace. Lidovej palác. Takovej protimluv. Původně totiž byl East End nejnezdravější částí města. Lord Rosebery se rozhodl, že tu postaví něco pro lidi. Lidovej palác byl otevřenej 22. ledna 1898. Navrhl ho městskej inženýr Alexander B. Donald. A Lord Rosbery při slavnostním otevření prohlásil, že to bude palác rozkoše, poznání a fantazie, kde si mohou lidé odpočinout, pobavit se, a že bude pro lidi otevřenej zadarmo, a to na věky věků. Ano, je fakt, že vstupné se tu neplatí ani v roce 2017.

Před Lidovým palácem hraje mladej klučina krysám písničky.

Lidovej palác, ale hajzlíky teda fakt krásný.

Původně byl palác rozdělenej tak, že v přízemí se dalo odpočívat, byl tu jakejsi bufet, kde si mohli lidi dát něco na zub, když na to měli. V prvním patře bylo muzeum a v posledním galerie s obrazy. V podstatě to tak zůstalo dodneška.

Vzkaz pro mě.

Zimní zahrada byla doplněná a s palácem propojená před nedávnem. A sice ke stému výročí otevření Lidovýho paláce.

Tady je pěkně vidět, jak napojili zimní zahradu na původní stavbu Lidovýho paláce.

Kafe tu měli dobré a zákusky docela taky.

V prvním patře je muzeum historie "Jak se žilo v Glasgow". Jsou tu k vidění pokojíčky i z roku 1750. Včetně nočníků. Jedinou vadou na kráse bylo, že nočníky byly vylité a umyté. Běžný život je tu popisován poměrně podrobně, je tu spousta fantastických dobových fotek. A asi to byl dost těžkej život. No, kde v té době nebyl. Součástí expozice je i sekce opilství. Velmi podrobně se tu mapuje fenomén opilství v Glasgow. O tom, jak dělníci se o víkendu zlejou jako dogy a padnou na chodník. Ten vozejk je uzpůsoben na sběr opilců a převoz do jakýchsi sběren, dnes záchytek. Problém alkoholismu je cítit v Glasgow dodnes. Zvláště v pátek večer po práci se plní město lidma nadrženejma se sešrotovat. A pak si to, jsou-li prachy a síla, ještě zopakovat v sobotu. V neděli jsou hodní, spí, odpočívají, je jim blbě a čekají na pondělí, kdy zase musí do fachy a bejt hodní.

Našel jsem tu i soudruha k našemu opilému soudruhu Rokytkovi. Ten se totiž na konci volební kampaně tak zlil, že skončil jako Skot. Pozice je identická (viz "Místečko pro reklamu"). Nejspíš se tuhle polohu učí v nějakém kurzu pro ožraly. Komoušskej novinář M.R. se pak po vystřízlivění nechal přes média slyšet, že se ho někdo pokusil otrávit nějakou sofistikovanou drogou, že nešlo o opilost. A že prý mu to už udělali několikrát. Pak o něm vyprávěl jiný novinář z komančskejch Haló novin, že když byl u nich zaměstnaný, tak se nechal zase tak sofistikovaně otrávit, že ztratil i drahou profikameru, tak ho vyhodili. Na večírku oslavy vítězství Zemana v prezidentských volbách neměl co ztratit, tak jen padnul.

V muzeu je hodně názorných výukových materiálů varujících před neblahým vlivem chlastu. Některé výtvory byly i vtipně pěkné.

Billy Connolly je glasgowskej rodák. Už ve 12 se rozhodl bejt komikem. A splnil si to svoje přání až do mrtě. Cesta ke snu však byla docela trnitá a zdlouhavá. Musel se vyučit svářečem, u vojáků skákal padákem, zpíval country, což stálo celkem za prd a jako kapela nijak neoslnili, zato to dokázal všecko slušně okecat a tak se narodil bavič a komik. Komik, kterej umí svářet zpívat a skákat padákem. Je to umělec hodně rozporuplnej a má hodně odpůrců. Britská královna ho má ráda a udělila mu řád Britského impéria za zásluhy v oblasti zábavy.

Zimní zahrada shora.

V prvním patře je část věnovaná skotskýmu revolučnímu socialistovi Johnu MacLeanovi. Byl učitel a odpůrce války. Byl zatčenej i zavřenej, přišel o místo učitele. Odsoudili ho na pět let, ale brzy ho zase propustili, tak začal vyučovat marxismus. MacLean byl socialistický snílek, tak jak už to mezi ultralevičáky chodí. Věřil, že skotští dělníci se stanou představiteli takzvanýho keltskýho komunismu. Což se naštěstí nepodařilo. Párkrát držel protestní hladovku a jednou při sáhodlouhém projevu zemřel na pneumónii přímo uprostřed věty. Bylo mu 44 let. Stejně jako náš pan prezident byl milovníkem Ruska. Do dějin se zapsal jakýmsi 75 minut dlouhým monologem, ve kterém volal po svobodě slova, což, jak jistě uznáte, je na marxistu značně neobvyklé. Vlastně ani ne, dnešní komouši se také neustále ohání svobodou slova, ale jen do té doby, než ovládnou prostor.

Socrealistický obraz Ze života glasgowských pradlen. To musela bejt děsná fuška.

Na druhé straně je průmyslové Glasgow. Původně se tu rozkládal ten nezdravej East End. A pro lidi z místních slumů byl vlastně Lidovej palác vystavěnej, aby měli šanci vidět i něco zelenýho.

I ve Skotsku jsou oblíbené tepláky, igelitky, mobily a cigára.

Vyhlašuju polední přestávku. Pokračování očekávejte nejspíš (nezapomeňte prosím na vyhlášenou neserioznost týdeníku WWWiditelné prase) za týden.