Muzeum dopravy
(metro, pivnice, vietnamská hospoda)

Omámení vůní pravé skotské jsme se vypotáceli na čerstvý vzduch průmyslového Glasgow. Blížil se pomaličku večer, od řeky se linula vůně trochu zdechlejch ryb a nahnilých kytek. Že ještě nikoho nenapadlo udělat kořalku i z takových propriet a takové vůně.

Pár stovek metrů od palírny vytvořili Skotové muzeum na počest nejen veřejné dopravy. Vstupné je dobrovolné a návštěvnost docela slušná.

Celé expozice je navržena jako fragmenty ze života Glasgow před mnoha lety. Dokonce to tak i stářím trošku vonělo.

Cestovních vehiklů je tu dosti. I hodně velocipédů.

Drožky a šaliny, moderní kočárky s čerstvými miminy. Takový mix časů. Jo a poštovní schránka na rohu ulice.

Je tu i krámek, dílnička na výrobu postrojů pro koně, kožených sedadel pro vlaky a možná i opasků na ohromná břicha tehdejších mašinfírů.

Dejchá na nás historie.

Před dobovým krámkem fotografického umělce je téměř pusto. Asi má zavřeno.

Scot je značka skotských velocipédů. S americkou značkou Scott to patrně nemá nic společnýho.

Mám rád starý auta. Líbí se mi jejich jízdně nepraktický tvar.

Obdivovatelé železnic by si tu přišli na své. Jsou tu dvě staré lokomotivy.

Ty mašinky vyráběla tenkrát glasgowská rodinná firma Sharp, Stewart & Co.

Mamí, honem nastupovat.

Uznejte sami, není to neprakticky hezké?

Když jsme vypadli z muzea, už se smrákalo. Sluníčko si pomalovalo oblohu tak trochu kýčařsky. Na západech je krásné, že se o nich rádo tvrdí, že jsou kýčoidní. Možná je kýčoidní jen to, jak se všichni neustále pokoušíme ty záběry šlohnout, uvěznit do foťáků a na plátna nebo do slov a pak jimi ohromovat druhé.

Tam prý je jakési sídliště, které by chtěla Helča navštívit, ale už jsme zapomněl proč.

Sbohem krásná řeko Clyde. Jdeme do centra.

Nedaleko odsud je zastávka glasgowského metra. Metro v Glasgowě nemá žádnou konečnou. Je to takovej prstenec okolo centra města. Dva okruhy, vnitřní a vnější. Jeden jezdí doprava, ten druhý doleva. Je celkem jedno z jakého úhlu pohledu se na to díváte. Dokonce je i jedno, kterým směrem se dáte, na tu svou stanici totiž vždycky dojedete.

Tím, že je metro okružní, stejně jako hnědá linka v Moskvě, kterou pojmenoval Kolcevaja, neboli okružní, jde jen o čas nikoli o směr. Když nespěcháte, můžete jet do příští zastávky přes všechny ostatní. Chvíli to potrvá.

Metrovláček vypadá tak trochu jako z pohádky pro přerostlé děti. Moc lidí se dovnitř nevejde a když je někdo vysokej, musí hodně sehnout hlavu. Hlavně při nastupování a vystupování.

A taky je to metro docela hlučné. Je sice trochu zmodernizované, ale akusticky patří k hlasitým dopravním prostředkům.

Poblíž metra je jakýsi kostel předělaný na kulturní stánek. tady se zrovna odehrává mor.

Helča nás vzala do glasgowské botanické zahrady, protože Olina je na kytky blázen. Zahrada je asi stejně malá a komorní jako jejich metro.

Velkou atrakcí je stará zastávka metra. Již roky nepoužívaná. Helča to tu objevila před dvěma týdny, když se tu toulali s americkým Honzou. Vypadá to dost strašidelně, Vnitřek prý obývají feťáci a hlavně holubi, kteří v klenutých chodbách provozují podezřelé neholubí zvuky. Naštěstí jsme s sebou měli rozumnou Olinu, tak jsme se dovnitř nehrnuli, ale bejt tu sami, tak bysme s Helčou asi dovnitř vlezli a společně se tam hodně báli.

Když jsem pozoroval v ubývajícím světle místní veverku, došlo mi, že anatomicky je to zvířátko přímo vyvinuté pro somrování. Přední tlapky se samy od sebe staví do pozice žebravé.

Portrét mých dam na zakázané zastávce metra.

Botanka však již má zavřeno. Přes zapařená okna provokativně ukazuje, o co všechno jsme přišli, když jsme přišlo po zavíračce.

Specialitou křižovatek ve Skotsku je, že když vám skočí zelená, tak kupodivu skočí všem chodců najednou a tak lze jít přes křižovatku i napříč po úhlopříčce. Chytré, ale když nejste zvyklí, tak je to trochu horor.

Další atrakcí, kterou pro nás má Helča přichystanou je Kelvingrove art Gallery and Museum.

Nad Glasgowem se snáší pomaličku tma.

Abychom si užili místního metra, posunem se ke galerii jednu zastávku metrem. Ale jedeme správným směrem, takže to je fakt jen jedna zastávka a ne všechny mínus jedna.

Metro v podzemí je děsně vlhké a nesnaží se odsud tu vlhkost nijak vyhánět. Ale třeba foťákům to docela vadí. Úplně se mi zamlžily mé dámy.

Pohádka o zlaté rybce.

Západní konec Glasgow se blíží.

Ještě musíme překročit řeku Kelvin. To je ta druhá, která s Clyde Glasgowem protéká.

Konečně jsme zde. Kelvingrove Art Gallery & Museum. Založeno v roce 1901. Před nedávnem prošla galerie velmi rozsáhlou rekonstrukcí, která stála asi 28 milionů liber. Uvnitř se skrývá 22 samostatných galerií a obdivovat můžete přes 8 000 uměleckých děl. Fakt velká záležitost.

Jenže máme stejnou smůlu jako v botance. Od pěti je zavřeno. A samozřejmě, jak tu bývá zvykem, vstupné je zadara.

A naproti Kevingrove Art Gallery je správná hospoda. Už zvenku vypadá sympaticky. No a protože umění je zavřený, rozhodli jsme se pro pivo. Minule prý tam chtěli Honza s Helčou zajít, ale nestihli to.

Škoda je, že zrovna v tu dobu, kdy jsme špali po vstupních schodech té zajímavé barabizny, byl uvnitř rozsáhlý projekt o životě a díle slavného skotského architekta a návrháře a mnohoúrovňovýho umělce Charlese Rennieeho Mackintoshe (1868-1928). Nejen on, ale celá jeho rodina byli stejně švihlí a tvořili tak zarputile, že si bez nich Skotsko snad ani nedá představovat.

Ne, to není trik ve fotošopu. Takhle barveně je galerie nasvícená. Pravděpodobně má navodit, že půjde až o eroticky žhavou uměleckou událost. Lákání barvou.

No nic, těch 8000 umělecký děl si necháme na jiné životy a jdeme na pivo. Hospoda je sympatická a vevnitř to voní dřevem pivem i lihovinama.

Dal jsem si za 5 liber pivo Huge Arker o síle 13,5%. To už ani nebylo skoro pivo, ale bylo to moc dobrý. Každej jsme si dali jinou značku. Těch piv tam měli hodně druhů.

Obsluha profi a perfektní. Ke každýmu pivu uměl výčepní říct nějakou zajímavost.

Dali jsme si jen jedno, protože Helča nám zamluvila večeři v jedné vietnamské hospůdce někde poblíž centra.

Hospůdka vypadá hodně potrhle, na zdi jsou přitlučené staré klipsny z kol, všelijaké klíče a hasáky na opravu bicyklů. Se stropů se houpaly prasklé řetězy.

Jídlo bylo chuťově náročné a nápadité a to moje i hodně pálivé. Příjemná tečka za tím dnešním dlouhým a objevným dnem.

Hospoda se v překladu jmenoval něco jako "Hanojská prodejna velocipédů".

Po večeři jsme se vydali pomaličku směrem k domovu.

Na rozloučenou jsme si dali jednu zastávku tím dětským glasgowským vlhkým hlučným metrem. A vláčkem domů.

Zítra je neděle, ale o tom až zase někdy jindy.