Děda Olda zase slavil
(dvaadevadesátiny).

Je to zlomová chvíle. WWWiditelné prase č. 27/2021 je poprvé ve své čtyřiadvacetileté historii psané pod vlivem moderní vakcíny Pfizer. Ač jde o historicky zásadní okamžik, není to nijak poznat. Nepodařilo se mi z toho nic literárního vytěžit.

Kvůli všem lockdownům kovidovejm a úzkostlivým soukromým opatřením jsme byli naposledy v Brně u dědy a Jiřinky loni začátkem ledna. Od té doby nám okolnosti nepřály. Navzdory spikleneckejm teoriím o tom, že žádnej virus neexistuje, ale je umělej a že nás nebo někoho jinýho chtějí vyhubit, se podařilo, že děda s Jiřinkou byli úspěšně ovakcionovaní, a my jsme se těšili, až budeme taky a pak za nimi přijedeme. To se nakonec podařilo začátkem letošního července, to má totiž děda narozky. Letos 92. Vyrážíme naším oblíbeným vlakem Vysočina, kterej se projevuje jistým druhem nostalgicky zašlých časů. Hajzly bejvaj hnusný, ale přes Vysočinu si to pálí 165kilometrovou rychlostí a většinou to stihne včas. Je to přesně ta doba, kterou potřebujeme k přečtení relativně útlé knížky.

Vystupujeme přímo v Kr. Poli, což je největší výhoda tohoto přímýho vlaku. Pak pěšky za Danou. Její Honza sbírá na smeťácích starý psací stroje a vystavuje si je na poličce. Takovou podobnou mašinkou jsme s Jirkou Klementem za dob studií psali/nedopsali knihu Bible ďáblova. Byl jsem tehdá ohromen tím silným a vtipným názvem knihy a netušil jsem, že takhle se jmenují po světě desítky, možná stovky knížek. Že takhle originální je skoro každej. Psací stroj Underwood je spojenej i s dalším dávným příběhem. Po celonočním mejdanu jsme si na takovém psacím stroji asi v pět ráno za řevu ptáků rozbíjeli s Jiřím Hermanem syrová vajíčka klapkou "dvojité W" a pak je vysávali. Prý to má vliv na hlasivky. To nevím, ale bylo to hnusný jídlo.

Danin Honza má v poličce i náboženskou tématiku. Tu vlevo i zelenou vpravo jsem četl,
na Šlachtu seru a nechápu, jak ho může někdo chtít volit. To jsme my Češi takoví kreténi?

K večeři Dana udělala výbornej fazolovobuřtovej guláš a během večeře jsme probírali kvalitu piva. Shodli jsme se na tom, že Braník je pivo pitomé, ale levné. Náš Jirka o něm kdysi pronesl moudro, že Braník je nejlepší pivo v poměru kvalita/cena. Raději si připlatím.

Zatímco jsme mudrovali o blbém pivu, přinesl děda Honza Tiborovi hrášek.
Pro Tibora božská mana.

Pak se probudila Tanya a očuchala starýho chlápka.

Děda Honza drží na klíně Tibora, kterej zrovna objevil, že u dědy doma mají dvě televize. Jednu normální a druhou utopenou ve velkým akvárku. Jediné, co se nepodařilo vyřešit, jak pod tou vodou běhači dýchají.

Plzeň v kelímku je lepší než Braník v petce.Ráno vyrážíme přes rozkopané ulice do Maškova květinářství pro kytku dědovi. (To nejsme my.)

Olina nostalgicky vzpomíná na doby, kdy celá jejich rodinka bydlela na Božetěšce a že zrovna tady byla v zimě dlouhá klouzačka. A protože byla posera a bála se klouzat vestoje, jezdila po prdeli v kožíšku a celej si ho odrala. Což si doma pak odsrala.

Jedna blesková z Brna.

Brno má jeden z nejkrásnějších parků - Lužánky. Určitě jsem o něm psal na WWWprasatech často, ale stejně připomenu, že to býval park úchylů. Úchylů křovinatých, kteří se v klasických dlouhých nezapnutých mantlech skrývali v křoví a pak vyjukli na mladý holky s odhaleným podkabátím. Dana by mohla vyprávět, byla velmi úspěšnou lovkyní křovináčů.

Dneska jsou Lužánky vzorně udržovaným parkem s mnoha stromy, přehlednými trávníky, křovin málo, a když nějaké, tak s bodlinama. Geniální nápad. Prý tu už odhalovačům moc pšenka nekvete.

Pro dědu vybrala Olina gladioly. Prej, když je ten věkovej gladiátor.

Děda potřeboval s ohledem na věk cosi vyřídit s Olinou ve spořce, tak jsme jeli na rozdíl od jindy už ve čtvrtek, aby se dala ta spořka navštívit. Dědu už chození trochu otravuje, tak jsme jeli taxíkem a mě, než to vyřídí, poslali do Billy pro šampáňo, rum a sodovky. Našel jsem tu nejodpornější Billu, jakou jsem kdy navštívil. Nepřehledná, plná maskovanejch nakupujících banditů, žádný košíky, jediná pokladna. Ptal jsem se malýho cigoše, kde sebral ten vozík, trochu jsem ho chudáka vylekal, musel jsem ho uklidnit, že jsem to myslel jinak. Pak jsem šlohl košík jedné staré dámě, která si z košíku přendala věci do tašky. Taky se vylekala. Dnes mi to nejde. Pobíhal jsem zmateně po tom nepřehledným krámku, kterej vypadal, že je spíš vietnamskou večerkou než zavedeným značkovým supermarketem. Našel jsem skoro všechno, dokoupil i tašku a utekl.

Anděl Minoritskýho kostela mi pyšně ukazoval fotku svýho dědečka.

Brno nevypadalo moc pracovně.

Zelená žába v pasáži cvičila jógu.

Externí kavárničky číhaly na konec pracovní doby.

V pasáži v Jakubské bývalo dávno za mých studií nahrávací studio, kde jsme jednou s Marianem Vargou pili rum s kofolou. Jojo, bejvala to značková pasáž. A taky tu byl kdysi i frc, kde jsem si ještě za totáče koupil za 150 Kčs prostřelenou basu. Šéfem frcu byl 150kilovej obrovskej usmívající se cikán. Kontrabas funguje dodnes. Dal jsem ho bratranci Martinovi, kterej si ho během lockdownu celej zrepasoval. Teď zkoumá, kam umístit duši, aby nedrnčelo éčko.

V nové pasáži je spousta načinčanejch obchůdků, třebas tenhle se švýcarskou čokoládou.

Nebo krámek s něčím, nevím s čím.

Jedny z vrat do spořitelny.

Dáma s brněnským psíkem.

Děda s Olinou už doúřadovali, čekáme na taxíka.

Zatímco my jsme se poflakovali po městě, Jiřinka připravovala jeden ze svých žrádelních atentátů. Bramborová kaše bez mlíka a kuřecí haxny. Jiřinka se mi podle snažila podstrčit ty nohy dvě, ale Olina byla ve střehu a varovala Jiřinku, že to nesním, jen se v tom povrtám. A to mě zachránilo.

Jiřinka o sebe pečuje, a když je k obědu okurkovej salát, nikdy se nezapomene ozdobit. Prej kvůli pleti.

Některé kombinace jídel jsou ještě vražednější než množství, ale za tuhle kombinaci Jiřinka nemůže. To já.

Dědu Oldu už jídlo moc nebaví, ale po slanejch brambůrkách se může utlouct.

Vše se chystá ke slavnostnímu přípitku. Bohémka z Billy je správně vychlazená.

Čeká se už jen na Jiřinku.

Děda Olda 92 - Jiřinka 90.

Tak hodně zdraví a co nejmíň bolavejch kloubů!

Na zdraví!

Ještě komplikovaný selfíčko. Já držím v pařátě mobila a v druhé šáňo, Olina v první šáňo a v druhé dálkovou spoušť. Bacha, vyletí sýr!

Děda s Jiřinkou vypadají šťastně, že jsme přijeli, ale už toho musí mít plný kecky, tak se loučíme a jedem za Danou, aby si mohli staroušci od všeho odpočinout. Jiřinka je klasická jihomoravanka, takže nám nachystala vejslužku. Rolku vepřové pečeně, k tomu rohlíky a dvě krásný klobásky. To je místo živé husy.

U Dany jede mejdan naplno. O hudbu se stará Tibor.

Starej roker. Teda vlastně mladej roker.

Umi se poradit i s prdlou strunou. Tibor miluje traktory a vlečky. Jeho první knihou byla kniha o orání, o poli, bramborách a ... no prostě jezeďácká tématika.

Jede traktor, je to Zetor,
jede do hor orat brambor,
jede traktor, je to Zetor,
jede do hor orat brambor.
...
Kriminalita kriminalita kriminalita mládeže
Kriminalita kriminalita kriminalita mládeže
...

JeZeĎák se hrozně opije,
svou ženu zabije a pak se poblije.

Červený, bílý a mrkev.

Honza Honza od Lindy furt pracuje.

Ráno jsem zjistil, že má Roušovna se cítí dobře jen ve světě ortogonálních souřadnic. Ortogonální souřadnice lze definovat jako množinu souřadnic, jejichž metrický tenzor má pouze diagonální členy, tzn. infinitezimální čtverec vzdálenosti může být zapsán jako součet čtverců infinitezimálních souřadnicových vzdáleností.

Tiborovo ráno.

Tibor s babičkou Danou.

Tibor taky rád fotí. Prej na dálku. Proto používá divadelní kukátko obráceně.

Tibor za sklem balkónu.Linda má ze svýho balkónu krásnej výhled.Tanya spala neobvykle dlouho, ale probudila se do vesela.Což není samozřejmostí, protože umí řvát strašlivě a dlouho.

Tibor by svou sestřičku nosil v náruči furt, kdyby to šlo a měl na to čas.

Táňo, kóké, já tě vyfotím na dálku.

Panorama z Lindinýho balkónu. Tedy jakási náhradní brněnská balkónovka.

V neděli po kafi u Lindy nám Dana připraví tu nejvíc dobrou svačinku, kupuje totiž moc dobrej chleba. Půlku jsme sežrali už ve vlaku a druhou až doma místo večeře. Tou měla být ta vepřová rolka od Jiřinky. Ale Honza od Dany ráno v pět odjížděl do Chorvatska, tak vyplenil lednici a vzal si i našu rolku i klobásy. Pak si možná vyčistil zuby Olininým kartáčkem a zmizel směr Hvar. Věříme a doufáme, že mu to maso od Jiřinky chutnalo.

Poslední obrázek brněnskýho rebela a honem zase domů.