Lhotka
(tam mají Jíťa s Jirkou domeček)

Konečně se nám podařilo překonat všechny nástrahy a restrikce. Za dob prvního a druhýho i třetího lockdownu jsme se, teda hlavně Olina, drželi zpátky. Já jsem to jednou porušil a šel na brigošku, když se pálilo dřevo na venkovní obklad. Ale přestože veškerá snaha dodržovat pravidla 3R a další nám byla nakonec prd platná, stejně to Olina někde chytla a předala kovida i mně. Tím jsme získali jakousi zdravotní rezervní odolnost a do toho ještě očkování, Olina už je bodnutá dvakrát, já teprve jednou. Proto jsme se rozhodli, že už jim půjdeme konečně na víkend pomoct. Nabalil jsem si do baťůžku nějaký elektrikářský nářadí, že budu zapojovat světla a zásuvky. Vždyť jsem přes to přece "expert". Vybavil jsem všechny domácnosti v našich dvou panelácích Na Vinici. Haha, jak naivní představa, nestačil jsem se divit, kam to všechno pokročilo.

Vstáváme docela brzo, jsme domluvení s Jirku, že si nás vyzvedne na nádraží v Zadní Třebani.

Ale než se tak stane, musíme přejít z nádraží na nádraží.

Náš vlak vyráží včas. No fakt!

U J&J to vypadá, že tu vládne zmatek, bordel a nepřehledno, ale není tomu tak, takto se projevuje ryzí poetismus.

Žlutá kroksa, flexa a pixla.

Když jsem byl u J&J minule, přivezli obrovskej kus tlustýho plechu podivnýho tvaru. Přivezl to chlápek, kterej to vyráběl. Nahoru na lešení jsme to rvali s vypětím všech sil. Pak se podařilo tu těžkou divnou věc přidělat k baráku. Lešení bránilo tomu, nad plechem přemýšlet. Až teď, když je lešení fuč a když je domeček obloženej "dřevěným uhlím", stříška nad vchodem vynikne v celé své kráse. Nápad je to Jirky, kterej se stal před pár roky houbovým nadšencem. Schválně nepíšu houbařským. Zkoumá a i zkouší pěstovat všelijaký houby, studuje literaturu a světem hub je fascinovanej. Proto pro domeček navrhl tento podivnej tvar. A jo, není podivnej, protože to je houba.

Od posledka stavba hodně poskočila. Měli z pekla štěstí, protože většinu toho stavebního pořídili a zpracovali dřív, než se po posledním lockdownu všechny stavebninový a stavařský firmy zbláznily a cenově se urvaly z řetězu. Moc tomu krutýmu nárůstu nerozumím, ale určitě pro to existuje nějaké přijatelné vysvětlení. Nějaké nespiklenecké. Na fotce vidíte kuchyňskou linku. Teda nevidíte, ale tady bude. Obklad je krásnej nejen na pohled, ale i na omak.

Jednou z posledních novinek je kamenné schodiště, které jim postavili profíci. Dobře se na schodech sedí, kecá a pije víno.

Jirkovi zvoní telefon. Kamarád se ptá, jestli můžou přijet na návštěvu. Můžou.

Za chvilku zvoní telefon znova. Jiní kamarádi volají, že jsou na cestě.

A tak se nenápadně stalo z pracovního odpoledne odpoledne mejdanový.

Antonio s maminkou.

Jirka kouká, kdo všechno přijel na návštěvu. Samí krásní lidé.

J&J

Antonio a Eduard s maminkama.

Oliver se se všema pozdraví, než se jako jedinej pustí do stavebních prací.

Olina se lehce lískla vynikajícím bílým vínem.

Podivuhodné odpoledne.

Olí (Oliver) s tátou.

Kamkoliv přijede Olina, okamžitě se ujímá nádobí. Je snad jediná na světě, kterou umejvání nádobí baví. Vím jen o jediném místě, kde se nádobí nejen neujala, ale ani se ho nedotkla. Bylo to v Austrálii v buši u Čárlího. Tam jsem ji viděl perplex. Nechtěla si u Čárlího dát ani čaj. Jo, my, co známe některé africké vesnice, se jen shovívavě usmíváme, ale Olině se nemůžu divit. Čárlí byl extra třída. Možná by jeho kuchyňskej koutek složil i kdejakou africkou ženskou.

Odpoledne se odvíjí kolem toho vynikajícího muškátu.

Oliver a Antonio s tatíkem.

Antonio dronem.

Oliver s mufinama.

Antoniovi strouhaný jabko s pískem moc nejede.

Oliver s tátou na střeše aťasu. Za zády jim číhá prázdnej včelí úl. Jirka kromě hub ví hodně i o včelách. Nejen pěstitelsky, ale tak nějak i filosoficky. Prej u včel nejde mluvit o hierarchii, protože všechny funkce jsou na stejným levlu. Proto by se nemělo říkat včelí královně včelí královna, ale včelí matka. Jde totiž o to, že matka je bez dělnic v prdeli. V prdeli jsou i ostatní bez trubců. Dělnice jsou dost v prdeli bez královny, pardon, matky. Jirka si nechce včelstvo kupovat. He has a dream... Má sen, že jednoho dne přiletí jedna včela, obhlídne domeček a usoudí, že je na správným místě, že má správně orientovanej vlet, že vstupní díra je správně veliká, že dřevo úlu správně voní. S touto informací se vrátí mezi kolegyně a svůj poznatek vykecá. Přiletí další holky, podívat se, jestli nekecala, a už se o úlu ví. Vhodná příležitost (dvě královny, sakra, matky, nebo jiná událost), správný množství včel se sebere a odletí do novýho domečku. Zní to jako pohádka, ale prý se to tak děje. Uvidíme.

Zatímco ostatní muškátujou, Oliver jde omítat.

Antonio, řidič vysokozdvižnýho kastlíku.

Zdá se, že Eda je s rodiči spokojenej.

První velký krok pro lidstvo.

Antonio vrhá lampionem.

Eda spí.

Je ráno. V 5:30 přiletěl strakapoud a začal klovat do baráku. Krásně se to rozlíhá a téměř není poznat, kde strakapoud pracuje. Jabloň před barákem je pěkně opečovávaná. Když tu bylo lešení, stavělo se tak, aby si jabloň mohla žít bez ohrožení. Z obývací haly je na jabloň nádhernej pohled.

Ta japonská úprava dřeva slibuje desítky let bez údržby, nemusíš natírat, penetrovat, žádný houby, žádný dřevomorky, dřevokazové, všechno se tomu vyhýbá. Jen to zapomněli říct strakapoudům. Těm je nějaká japonská metoda u prdele. Skoro každý ráno v půl šesté, protože to je čas, kterej J&J nejvíc vadí, nastartujou svý příklepovky a jedou. Existuje několik verzí, proč to ti strakapoudi dělají, ale J&J se přiklání k té verzi, že je to prostě baví, tak klovou. J&J se rozhodli pro nestandardní boj proti klování. Na každé místo, kde začne strakapoud klovat, umístí malý červený zrcátko. Strakouš přiletí, vidí, že tu už je kolega, a odletí. Tolik teorie.

Pro jistotu nasírají strakapoudy nepálským zvonkem a očarovanou růžovou ponožkou. Na posouzení úspěšnosti je ještě brzy.

J&J ještě spí, musí využít toho, že jsme s Olinou strakapouda vyrušili.

Posnídali jsme s Olinou sýrovýho šneka a čaj.

Chystám se, že udělám nějakej vypínač, abych tu nebyl úplně marnej.

Ale volala Dana, ať jí nafotím nějaký obrázky z domečku. Takže jo, tohle je výhled z okna dětskýho pokoje, kterej je tak vymyšlenej, že když bude děcek víc, lze ten velkej pokoj zrcadlově rozdělit včetně samostatnejch vchodů.

Výhledy z oken jsou přenádherný. Krásný místo.

Než se mlaďoši vyhrabou z pelechu, Olina jim zatím vyplení celej záhon.

J&J zahrádka.

Během dopoledne se nám podařilo zprovoznit světla v chodbě a zjistili jsme, že máme děsnej hlad a že musíme nutně jet autem do hospody Ve Stínu lípy. Jíťa má strašnou chuť na smažáka. Berem tříděnej odpad a jedeme ke sčotu a orloji třídit.

Tady třídí ještě drsněji, než třídí Roušovna. Mají tu kontejner i na sovy.

Kostel svatýho Petra a Pavla je původně gotická stavba ze 13. století, přestavěná do baroka v 17. století. Aby bylo stylů víc, je hlavní oltář rokokový, s obrazem sv. Petra a Pavla od J. Scheiwla z roku 1890. Kostel je chráněnej coby kulturní památka České republiky.

Restaurace Ve Stínu lípy v Líteni má svý jméno podle Svatopluka Čecha, kterej v obci žil a myslím, že se i něčeho podobnýho, jako je název hospody, literárně dopustil. Obsluha tu je příjemná a jídlo vynikající. Jíťa smažák, Jirka - houbovej specialista - noky s houbovou omáčkou, Olina a já napůl krkovičku a tresku se šťouchanejma bramborama. Tím jsme si ověřili, že  to je pravda, že Ve Stínu lípy se dobře vaří. Jo a ta lípa, co dodávala stín, už tu dávno není.

Když jsme byli celá rodinka jednou v Austrálii, pro Jirku to bylo poprvé v životě, tak si vytvořil ochranářskej val tím, že jakoukoliv jinakost od Česka, třeba děsně velký tlustý stromy, pralesy, klokany, psy dingo, prostě celou Austrálii hodnotil slovy: "Jako u nás na Berounce."

Je odpoledne, jedem domů. Dohodli jsme se, že jestli budeme mít i ten další víkend volnej, přijedem zase pomoct. A klidně i pracovat, nejen mejdanovat u muškátu. Je neděle, svítí slunko, bude pršet a Olina má svátek. Domů si veze levanduli, kterou dostala od Jíti s jirkou.