 |
|
|
|
 |
|
||
 |
 |
 |
|
 |
|
||
(setkání pokračuje)
Helča je velmi akční, v úterý Burundi, jedem domů taxikem ve tři ráno. Druhej den akce s partičkou, příjezd taxíkem ve tři. Ve středu snídaně u Vacků a kontrola malé Káji a pak na kole za Jitkou s kontrolou Evičky... takový týden kontroly malých přírůstků do stárnoucí české společnosti.
Ve čtvrtek ráno jedeme s Helčou do rodnýho Brna. Helča je jediné naše dítě, které se narodilo v Brně. Taky na to byla jako malá holka patřičně pyšná a dávávala to ve školce dost najevo, netušila, že Brno a Praha jsou rivalové, stejně třeba jako Pardubice s Hradcem Králové a spousta dalších protivných divně sousedících měst.
Všecky moje děti v Burundi.
V Burundi. Zleva:
Honza s citronem, Helča s citronem, námořník Jirka Ž. s citronem.
Helča si dokonce sama objevila, že v Praze říkají pražáci volejovky, volej, voprsklej, vojetej... a v Brně se to v nepoužívá. Začala důsledně dodržovat toto lingvistické pravidlo, a když ve škole zpívala českou lidovou, nestačily se soudružky učitelky divit. Zpívala: “...kdyby byl Bavorov, co jsou Odňany...” Soudružky učitelky vyzvídaly, proč že to tak zpívá, a ona hrdě pronesla: “Protože su Brňák z Brna!” Roky pak bydlela v Praze a pomaličku nasávala intonaci, koncovky ponechala. Pak přešla do teritoria dělníků z Poldi Kladno a opět přisála další lingvistické drobnůstky. Teď žije v Austrálii. Naše nezakotvená dcerunka prostě umí dobře nasát to, co je podstatné, a umí se k tomu vracet. Jakmile vystoupila v Brně z busíku, přešla do hantecu a čistých koncovek. Na příjezdu nás čekaly její tetičky Alena a Dana, vedro, voněl asfalt. Jdeme si koupit žížalu, to je takovej ten lístek na šalinu, kdy si odpočítáš počet políček a poslední označíš, je to výbornej vynález, ale prodavačky žížal nemají toto označení rády a před nedávnem Alenu při koupi dost sprdly, že jako co teda paní chce, a skoro se nedohodly. Helča si to zkusila hned taky, ale prodavačky se mohly přetrhnout nadšením, že je to roztomilé označení, a hned to Brno bylo takové vstřícně milé. Jedeme za babičkou. Má z Helči radost, usmívá se šťastně a bereme ji na procházku po místním parku. Je teplo a všecko voní. Kujeme pikle a vymejšlíme velké rodinné brněnské setkání.
Křeslo pro hosta u Vacků.
Kontrola Káji u Vacků. Byl to týden miminek.
Jedeme s Helčou na kole za Jitkou, zkontrolovat nové miminko.
Kontrola miminka od Jitky. Evičce se asi fousatí dědkové líbí.
Večer u Dany se postupně všichni scházíme, pijeme výborné víno, které jsme pořídili v Moravské vinotéce stréca Adámka. Spát jdeme až druhej den. Poprvé vidím Ninu od Evičky, maličkou holčičku starou tak měsíc.
Po příjezdu z Prahy mi sestry ukradly Helču a vlečou si ji domů.
Jdeme za babičkou na Kociánku.
Na oddělení, kde bydlí babička a další vozíčkáři, mají provokativní výzdobu.
Je před námi pátek. Ten máme také do nejmenších podrobností naplánovanej. Logistika téhle mise je velmi komplikovaná.
S babičkou jsem pozorovali malé čilé potvory.
Optikou šedého rulandu.
Stréc Adámek z Moravské vinotéky nás pohostil vínem a my jsme si pak odvlekli domů na večírek šedé rulandské a modrý portugal.
Je ráno, snídáme a jedeme do města. Po cestě se ještě musíme stavit na neurologii a vyřešit problém s léky pro maminku. Hlavní dopolední úkol zní: Sehnat pro Helču podprdu. Ve čtvrtek večer si Helča zkusila nějakou od Lindy a začala věřit, že by se jí konečně mohlo podařit sehnat v rodném Brně její velikost, která ve světě moc neexistuje. Prý je to cosi jako 85AA, já jsem na to blbý a nerozumím podprsenkovýmu značení. Za mýho mlada bejvaly nulky, jedničky a tak dál, až po jakési nadměrné velikosti, které už plnily i jiné cíle, než skovat kozy. Vzpomínám si, že Dada s Jirkou K. si jednou pořídili jakousi obludně obrovskou podprsenku a když pršelo, používali ji jako dvoučepicu deštníkového typu. Byla saténová, tuším, že divně modrá. A promokala.
zleva: Helča, Evička, Milan
Nina voní.
Zleva: máma Niny, bába Niny, teta Niny.
Helča se těší jako malá holka, ještě nikdy v životě nekupovala pro sebe podprsenku pod patronací svých dvou tetiček. Alena totiž utekla na chvilku z práce a jaly se pomáhat s nákupem. I když by to mohlo být zajímavé, být při tom, rozhodl jsem se, že využiju času lépe a že než si Helča koupí podprsenku, já vyfotím Martinovi interiér kavárny Hraběnka. Kavárna má otevřeno od 10 do 23, tak mě dost překvapuje, že jsem narazil jen do zavřených dveří. Vyfotím prdlajs, vracím se k té luxusní podprsenkárně, holky jsou stále vevnitř. Tetky snáší jednu podprdu za druhou, radí, dumají a kombinujou. V některých má Helča pocit, že je boxovací pytel, prsa se jí seběhnou do středu těla a trčí výhružně v divném úhlu.
Alena: “Heli, musíš si koupit push-upku, jinak ty tvoje prsa pod tričkem nebudó vidět.”
Dana: “Ale nech ju, ona jen potřebuje ty prsa něčím přikryt.”
Linda večer doma: “Heli, já ti nějakou koupím a pak ti ju svejma prsama vytvaruju do správnýho rozměru, udělám ti takovej odlitek.”
Helča si nevybrala. Obchod s prádlem je tak velikej, že se v něm Helča cítí jako malej červ, ale podprdu neměli. Hlídám před prodejnou a dávám bacha, aby prodavačky z těch mých sester a dcerunky nevzaly do zaječích a neprchly. Holky vyráží do druhýho obchodu, kde by mohly uspět. Ani zde Helča neuspěla, paní prodavačka skoro pláče z toho Heleninýho 85AA. Zkouším nový pokus o průlom do Hraběnky. Marně.
Pohled z brněnské neurologie.
Přichází SMS od irskýho Honzíka, prý bude v Brně v 11. Vyzvednem si ho na nádraží, přebírá si ho Dana, jedou za babičkou, s irským Honzíkem se už taky dlouho neviděla. To bude zážitků, to bude zmatků.
Hraběnka je zavřená.
Ani třetí a čtvrtý pokus o vniknutí do hraběnky není úspěšný, kavárna prostě ten den neprovozuje. Cholera? Mor? Kdo ví. Podle jejich otevírací doby by tedy měla být neděle, to mají zavřeno, skoro jsme z toho znervózněl a musel si to ověřit na telefonu, že je přece jen pátek.
V Brně jsem sice nevyfotil
nic z kavárny Hraběnka, ale zato jsem ochutnal na pivním festivalu, nebo co to bylo, dobré pivo Démon.
A zatímco Honzík s Danou si povídají s babičkou a jezdí s ní po parku a zkouší určovat kytky, protože maminka bývala přes kytky velkej odborník, máme my dva, Helča a já, další akci. Piknik na Kraví hoře. Máme sraz s Ivetou. Iveta je totiž Helenina sestra a moje švagrová, takže těm vztahům nikdo jinej nerozumí, a to mi nevadí, tak to nebudu nijak vysvětlovat. Iveta s Helčou se totiž dokázaly krásně domluvit a spojit několik akcí dohromady, aby jim to setkání vyšlo. Mám pro brášku Luba náhledovou fotku jeho nového díla ze stříbra a zlata, tak toho využívám, abych to švagrové předal. Na Kraví hoře je krásně. Sedíme si tam na prdeli, žereme dobrůtky a celej složitej a komplikovanej svět jsme zahodili za hlavu, jen příjemné odpoledne s příjemným žvaněním, to jsou vzácné chvilky a člověk by měl udělat vše pro to, aby jich bylo co nejvíc! I za cenu toho, že zevšední. Holky si vyměňujou škeble a kamínky od moře za prokousané oříšky s krystalem od veverčáka Zrzka, piknik končí.
Helča netrpělivě
čeká na svou sestru, neboli mou švagrovou.
¨
Sestřičky si předávají dárečky.
Při tomhle záběru jsem si vzpomněl na text písničky od Sto zvířat, kde se zpívá: "Nevěřte nikomu, kdo má dvě nosní dírky.
Piknik na Monte Bú byl přímo nadpozemský.
Za chvíli přijíždí z Prahy Olina, také ji si vyzvedneme na nádraží, po cestě ještě kupujeme kafe a zavoněli jsme celé okolí. Jedeme k Daně a za námi se táhne vůně kávy čibo. Čeká nás další rodinná akce, kde se všichni sejdeme. Zjišťuju, že setkávat se v takové velké rodinné partě jednou za čas je docela příjemné. Milan otevřel novou kulečníkovou hospodu. Pijem pivo Březňák a bohapustě kafráme. V noci se zas rozprchneme do azylových postýlek. Je nás čím dál víc. Jediný, kdo z naší pražské sekce chybí, je Jirka, má totiž brigádu a nemůže přijet. Helča, irskej Honzík a Linda spí v Bystrcu u nejmenší 4 týdenní Niny a ráno se chystají ke sportovnímu výkonu a jdou si zaběhat na prýgl (po brněnsku Brněnská přehrada). Voní to tam odkvetlýma pampeliškama a kvítím, na vodě se chystají regatové či jaké závody, rybáři líně nahazují návnady a den začíná drze příjemně. Žádný prostor pro brblání.
Nina putuje z náruče do náruče.
K Honzovi se Nina hodí nejen barevně.
V sobotu nás čekají kruté lukulské hody u Olininýho tatinka a Jiřinky. Tam je to vždycky velmi náročné. Jídla je šíleně moc a Jiřinka s dědou jsou nekompromisní, musíme toho hodně sníst. To zas bude dřina. Děda je krásně překvapený, když ve dveřích uvidí Helču. Také neměl o jejím příjezdu ani tušení. Té radosti. Povídáme si kraviny a jíme. Honzíka zachrání jen to, že musí jet zpět do Prahy, vdává se mu kamarádka. Helču zachraňuje další akce někde za Brnem a mě to, že jdu navštívit maminku. Chudera Olina zůstává a Jiřinka si na ni připravuje past v podobě uzených šprotů k večeři.
Jiřinka s Oldou. Oba jsou velmi zdatní kuchaři a co do množství jídla, které návštěvníkovi umí vnutit na talíř, jsou nesmírně zákeřní. Návštěvy u nich končí nafouklými břichy a zažívacím trýzněním
z přežrání. Ti, kdož se snaží držet tajli, pak trpí i výčitkami svědomí. Po návštěvě u Jiřinky a u dědy skoro každý touží po tom, státi se maratóncem a dlouho běžet. Ale nemůže.
Děda nechce věřit svým očím, když vidí Helču.
K mamince jdu pěšky, protože mám plný břicho a to mě nebaví. Beru si maminku na vozíku do zahrady a čtu jí z knížky od Murakamiho “O čem mluvím, když mluvím o běhání.” Připadá mi to dost úchylný, že mamince na invalidním vozíku čtu paměti japonského maratonce a spisovatele. Když mám pocit, že je maminka jinde a neposlouchá, překvapí mě dotazem: “A Duši, kdo je to jogger? A co znamená přeříkat si mantru?” Jsem mile překvapenej, tak chvilku machruju a snažím se to mamince vysvětlit. Večer jí pomůžu s jídlem, dám jí léky, rozloučím se a slíbím, že zase zítra přijdu.
Když jsem šel od dědy přežranej k mámě, tak jsem to šel celé pěšky, aby mi slehlo, a do cesty se mi postavila stavba královopolskýho dálničního tunelu.s Jakýsi dělník v laclovejch montérkách, neboli po brněnsku modrákách (bez ohledu na barvu gatí) na mě zaútočil, co tu na staveništi jako dělám.
Jen jsem se slušně zeptal, kde má vedoucího, a dělník zmizel. Asi nechtěl mít oplétačky, které by stejně nikdy neměl.
Nedělní sestava
u maminky.
Jsem utahanej jako kotě, jdu se projít do lesa, chvilku i běžím, když už si tu knížku čtu, že jo, ať vím, co obnáší ta mantra. Pak si jdu na pivo do zahradní hodpůdky. Piju Starobrno, které mi moc nechutná, a čtu si Murakamiho. Nemám klíče a nikdo není doma, všichni jsou na nějaké keramické samaritánské akci. Večer Daně přišroubuju novej lustr do jejího nového pokoje, spravím počítač, chvíli kutím podle požadavků mé sestry. Líbí se jí, jak jsem šikovnej. Chachá, nic netuší...
Při prohlížení starejch fotek se velmi projevuje ta naše genetická nuda v Brně. Většinou nepoznáme, kdo je kdo, ale v tomto případě jde o jistotu. V postýlce je Alena v roce 1957.
Je neděle, ještě stále nikdo netuší, co jsem si na neděli přichystal. Vstáváme docela brzo, Dana potřebuje připravit pokoj na příchod malíře. Jsem roky velkým kutilem. Ne, že by mě to kdy bavilo, ale za komačů to ani jinak nešlo, všecko si člověk musel udělat sám. Kdekdo uměl opravit auto, a nebyl automechanik, můj táta udělal plot kolem zahrádky, a byl přitom jen doktor meducíny. Já jsem vyrobil za komančů celou kuchyňskou linku, a to jsem byl jen uprděnej inženýr. Kutilsví byla nezbytnost. Sem tam zakutím, když jinak nelze, ale jak říkám, rád se tomu vyhýbám. Jenže ostatní to neberou v potaz a neustále mě do nějakého toho kutění navlíkají. Musím s tím udělat něco zásadního, ale jak? I Olinin táta je velký kutil, jenže na něm to je vidět, uřízl si prst na cirkuli. Pepa z Ostružné je taky kutil bez prstů. A já pořád nic. Až v neděli se mi to skoro podařilo. Dana chce, abych oddělal pár předmětů ze stěny, horolezecké chyty a držák na helmy. Ten držák je přichycem montážním páskem na kabely. Je starý a zdřevnatělý, jako to umí kedlubny. Chci ho přeštípnout kleštěmi, ale i ty jsou staré a zdřevnatělé, Dana vesele volá, že to mám přeříznout, a přinese dlouhatananáskej ostrej nůž. Opatrně zakrojím a nic. Zatlačím a držák si rafinovaně přidržím druhou rukou. Páska povolí, držáček povyskočí, vytvoří správnou štěrbinu, kterou se z jedné strany vsunou moje prsty a z druhé vnikne ten výborně nabroušený nůž. Pozdraví se a stěna za rukou zajistí dobrý prořez. Přemek Podlaha by měl radost. Kudla se zastaví až o kosti v prstech. “Jejda, já jsem se řízl,” konstatuju a z ruky mi crčí krev, snažím se druhou rukou zachránit Daně koberec a lezu ze žebříku, pouštím na díry v rukách studenou vodu a všude je krásné červeno. Ihned se mi vybaví stejná situace před mnoha lety, kdy jsem si také ukrojil podstatnou část masa na palci. Tenkrát nás maminka citově vydírala, uzavřela se na hajzlíku a prohlásila, že z něho nevyleze, dokud s Danou neodejdem do úrazovky k doktorům. Tak jsme šli. Tentokrát je situace daleko příznivější, maminka u toho není. Jen Dana a Olina, to snad bude v pohodě. I Dana si na tu starou historku s pořezaným palcem vzpomíná a hned nabízí, že plastická chirurgie je hned za rohem a že jsou moc šikovní. Jenže to jsou doktoři, takže s díky odmítám. Řezy jsou krásně rovné a hluboké, to půjde spojit mašličkama, až to přestane crčet. Olina se směje, připadám jí jako ten človíček z Postřižin, jak si furt ubližuje. A já mám zase radost, že mám konečně od kutění pokoj a že ode mě už Dana nic chtít nebude, když jsem tak nešikovnej. Já jsem totiž od rána ještě spláchl hovno a přestal fungovat hajzl, upadla mi klika od komory a ještě něco jsem pokazil, ale už si nepamatuju co, protože mám “velkou” ztrátu krve.
Helča sice vypadá, jakoby malé Ninušce lámala hlavu, ale není tomu tak, Helča je zkušená trojnásobná maminka. Zleva: Denisa, Tom, Helča, Nina, Esterka a kousek hlavy od Lindy v popředí.
Dana s Olinou mi pak odborně oba prsty zmašlujou a zavážou a od dalších prací jsem osvobozen. Ó, jak svobodný pocit. Stálo to za to. Snídaně u Lindy a návštěva maminky. Maminka z nás má takovu radost, že se usmívá jak měsíček na hnoji. Říká nám: “Děcka, mně vás všichni tady závidijó.” Do oběda jsme si povídali s maminkou, pak jsme jí pomohli s obědem a šli za Alenou na oběd taky. Tam zas bylo lidí. A všichni příbuzní. A zase se kafralo, venku bylo vedro, prsty mi potichoučku a bručivě začaly srůstat. Při práci na počítači mě to docela obtěžuje, ale dá se to vydržet. Asi budu muset být na svou pravou ruku chviličku hodně hodnej, aby mohla hezky srůst.
Lehce portugalský pohled z brněnské poliklinické neurologie
Tajně pozoruju všecky ty svoje příbuzné postavičky a jsem překvapenej, kolik nás je a jak moc jsme si všichni podobní. Alena ke kávičce značky NICOLA vytáhne nějaké fotky z mládí, na mnoha z nich nejsme schopní poznat, kdo na fotce je. Většinou to nejde poznat podle ksichtu. Jen podle oblečků. Ale ani to není jisté.
Odpoledne jedem domů do Prahy. Byl to náročný pobyt. Doufám, že s kutilstvím jsem jednou provždy skončil.
Já vím, kecám, neskončil, ale alespoň jsem se pokusil.
p.s.
Ještě k tomu kutilství. Největším nebezpečím pro kutily je příliš vysoké mínění o svých schopnostech. Kutil někdy zapomíná na to, že jde jen a jen o kutilství, nikoliv o seriózní povolání broušené letitou praxí a každodenním užíváním. Vždyť už to slovo kutilství je takové roztomile směšné a nezásadní, nezní třeba jako zámečník nebo kovář. Kutil. Den před mým krvavým prozřením volala kamarádka Zdena, že se nemůže dostat do plechové skříňky na zahrádce, že se poškodil zámek a že to je všecko hrůza, že už i plakala. Dana začala pobíhat po bytě a hledala pilku na železo se slovy, že ji stejně nenajde, protože její Honza v tom má bordel a odjel na měsíc na moře. Ozval jsem se z hloubi bytu. Zcela jistě byla z hlasu cítit jistá nadřazenost toho, kdo umí a je šikovnej - KUTIL. A že jdu Zdeně pomoct. Vzal jsem si tedy univerzální blicky (po brněnsku) neboli sikovky, šroubovák a malé kleště. Dana mě nutí vzít si kladivo a radí, co s ním, že do zámku mám bouchnout a urazit ho. Kladivo je jen kladívko, ale nerad se bráním zbytečnostem, tak ještě přibírám to kladívečko a jdu na zahrádku. Tam mi Zdena ukazuje skříňku a chce mi ukázat, jak strká klíč do zámku a jak to nejde. Nechci, aby to ukazovala, chci jen, aby mi ten klíč dala, ale Zdena moc chce ukázat rozčílenými prsty, jak to nejde, cítím její neklid a třes. Podaří se mi jí v tom zabránit, prohlídnu klíč, je natržený, kleštičkami ho celý srovnám. Přetržení spojím k sobě - KUTIL - a opatrně zasunu klíč do zámku, pomaličku otáčím, zámeček cvakne, je odemknuto. Zdena čumí a říká: "Duši, jaks to dokázal?" "Jak, normálně jsem to odemknul a kup si nějakej lepší zámek, poznáš to podle klíče." A šel jsem vítězně domů a doma se patřičně camral, jakej vysokoktanovej kutil to jsem. Někdy v tomto okamžiku se bůh kutilů musel nutně nasrat. Proto jsem si o 24 hodin později uřízl málem dva prsty a určitě i ostudu. Dobře mi tak.
|
7.1. 2011 1.1.2007 |
Redakční novinky
Galerie DOX,TIBET - KRAJINA MÝTŮ A LEGEND Fotografie Jaroslava Poncara
Langhans galerie Praha,NOW AND WOW: ZNOVUZROZENÍ MÓDNÍ FOTOGRAFIE25. 5. 2011 - 9. 7. 2011
Galerie Rudolfinum, ADRIENA ŠIMOTOVÁ - VYJEVOVÁNÍ 2008- 2010 (do 19.6.2011)
Ateliér Josefa Sudka Johana Pošová (studentka VŠUP) do 26.6.2011 
