 |
|
|
|
 |
|
||
 |
 |
 |
|
 |
|
||
Podél rozeklaného pobřeží
(neslonoviny - první díl)
Nezadržitelně se blíží léto. Je sice pravda, že zase tejden trošku mrzlo, i rybníky spravily led a dalo se jít bruslit. Ale je přece únor, tak proč ne, že jo. Je taky pravda, že pro některé to mrznutí není únorem, ale vypnutým golfským proudem. Je možné, že mají pravdu, ale dokud tekl, mrzlo ve střední Evropě v únoru běžně.
Jsme v nejvyšším bodě Evans Head. Na kopci stojí maják.
A za pár měsíců začne zima i v naší od loňska milované Austrálii. m Abych stihl vypucovat archiv se zážitky měl bych ještě pár pokračování našeho objevování prozradit.
Když jsem byl teď v Brně hlídat maminku a vyvezl ji do mrazu na balkon a zabalil do dvou dek, aby mohla sledovat cvrkot na ulici, došlo mi, jak je v Austrálii zima přívětivá, kraťásky a sandálky, slunce pálí jak ďas a koupání v moři lepší, než léto v Česku.
Vjezd do přístaviště, ráj surfařů. Tam na druhé straně vlevo poblíž pláže bydlí Helča.
Pohled na evans Head. V pozadí na horizontu je aboridžinská naučná stezka.
Napravo jsou hajzlíci a za Olinou barbecue mašinky i s plynem. Zadarmo. Zní to socialisticky, ale jde spíš o praktickou stránku věci. Když je to zadarmo, nevyplatí se dělat ohýnek jinde a požárů je hnedka o hodně míň.
Potvory.
Austrálie je fakt roztomilý kontinent. všecko je tam úsměvnější. Já sice vím o Austrálii prd, jaké tam jsou nepokoje, jestli tam doktoři přes svoje odbory vyhrožujou pacientům, že jestli jim vláda nepřidá hodně peněz, tak pacienti zdechnou. To samozřejmě nevím, ale připadá mi, že povaha Australanů tohle masově neudělají. Jednou v rádiu ve volební kampaní proti sobě jako dva kohouti stáli volební protivníci a velmi konkrétně na sobě nenechali nit suchou. Nebyli na sebe sprostí, mělo to úroveň. V Česku jsme na nějakou úroveň už rezignovali a politici jsou na sebe hnusní i bez volební kampaně. Je to samozřejmě hodně krátkozraké, protože takto si to hustý vystřílí jen tak, když nejde o vítězství ve volbách, jak pak zaujmou unavenýho českýho voliče? To teda nevím. Jenže o tom se mi mluvit ani nechce, chci si užít ve vzpomínkách jeden krásnej výlet, kterej jsme si s Olinou udělali uprostřed té australské kruté zimy.
I kytky jsou tu rozpustile veselé.
Veselý sloup elektrického vedení. V Austrálii jsou téměř všecky sloupy elektrickýho vedení udělané ze dřeva. Proti termitům a červotočům jsou natřené nějakou sračkou namodro.
Byl krásný slunný všední den, Bobíka jsme odvedli do školky, Bea s Borisem odjeli na kole do školy, Helča autem do své školy, která je asi 60 kilometrů daleko. A Milan taky něco dělal.
Na australské zimě je nejlepší to, že jejich jedovatí hadi jsou nasraní a zalezlí. Vylízají až na jaře.
Helča nám cestu podrobně popsala, zabloudit bylo snad i nemožné. Prošli jsme Evans Head, V přístavišti nás napadlo, že bychom si mohli koupit pár mořskej potvůrek a udělat si někde snídani v trávě. Prudký kopec nahoru k majáku. Je tam vyhlídka a dobrovolná kasička a australská vlajka a taky hajzlíky. P5edstavte si, že na každým místečku, kde je něco k shlídnutí, kam si Australánci jezdí kouknout, je vždycky k dispozici hajzlík. A ne nějakej hnusnej, hajzlíky jsou tu fkat skoro všude čistý. I tady na vyhlídce, na nejvyšším místě Evans Head je pár čisťounkejch nesmradlavejch hajzlíků. Je tu i sezení. Chvíli si strkáme do hlavy krásnou vyhlídku na moře. Hodíme do kasičky pár drobásků., sednem si způsobně ke stolu a začnem se krmit mořskejma potvorama. Výborná snídaně. Pár unavených včel prolétne kolem, přijde se podívat i malé stádo mravenců. Přijíždí multikára. Vystoupí tři chlápci v zelených montérkách a pustí se do každodenního úklidu, vypucovat hajzlíky, zkontrolovat kohoutky a splachování, v případě závady, třeba tady asi kapal kohoutek, vyndají hasák a novej kohoutek, vymění, vysypou odpadkáče, zkontrolujou okolí a kdyby se povaloval na zemi nějaký papírek, uklidili by ho. Ale není to potřeba, je tu krásně čisto. To se mi na Austrálii taky moc líbí. Hlavou mi projíždí stovky drobný videoklipů o divokých skládkách v Česku. Je mi trochu líto, že dovedem bejt takový prasata a zasíráme si vlastní prostor.
V kamení zakletá zvířata.
Sežereme potvory, hezky po sobě uklidíme a zbytky klepet v igelitce hodíme do koše.
Jdeme dál. Všude kolem nás jsou výstavní vilky, asi tu bydlí bohatí. Silnice končí a mění se v polňačku, která se náhle změní v pěšinku. Jsem uprostřed zimy, kytky kvetou jako vzteklý a všecko nádherně voní. Trošičku mi to připomíná pěšinky v Krkonoších, ale jen na pár milisekund. Uši vnímají vzdálené šumění a asi i rachocení moře, jsme zatím daleko na to poznat, jak je na tom nasranost oceánu. Sem tam to dost zachrastí. Když se přiblížíme k pobřežním skalám, začíná nám svítat, co to je za zvuky. Dneska je moře hodně nasrané a se zarputilostí berana tříská do skalisek. Tříšť vylétá do obrovské výšky a aerosol slané vody je cítit všude ve vzduchu.
Skaliska jsou rozeklaná a vysoká. Fascinovaně čumí na to, co voda za ty stovky a tisíce let dokázala vymodelovat, jak se prořezala skálou a zanechala po sobě hodně rozeklaný břeh. Chvílemi je pěšinka hodně úzká a kamarádsky se na nás tlemí ostré trny všelijakejch exotickejch kytek. A t vůně, jsem z ní úplně unešený.
Naplnit děravé vaničky a kelímky a znova a znova...
Pokouším se vyfotit tu zběsilost vln, ale výsledek je o hodně učesanější, než jak to vidí moje oči v mozku. Je to takový rozpor. Když si hledám vhodná stanoviště pro focení. Baví mě to, je mi krásně, z bezpečné vzdálenosti na mě haleká Olina, ať jsem opatrnej. Zářezy ve skalách jsou nesmírně hluboké a dole se pění pacifická voda. Přes hledáček Nikona se ale to drama změní v banální obrázek pěny v díře. Přemejšlím, jak dlouho bych sem musel chodit a jak dlouho bych si to musel promejšlet, jak to vyfotit, aby to fungovalo úplně stejně, jako to funguje. Je to divný pocit. Vidíš něco, vyfotíš to a ono to není ono. Je to fakt dřina to focení. No nic, hlavně, že to tu voní. Slezu na malinkou plošinu u stromu, je to skoro ideální místo na focení. Oceán si se mnou zahrává, přestal bouřit a dělá jen takové bububu. Chvíli fotím, Olina haleká, ať už se vrátím, hulákám na ni přes hukot vln, že je to v pohodě, že sem se žádná vlna nedostane. Není to jen pro uklidnění Oliny, věřím tomu, že takhle vysoko se ty vlny prostě dostat nemůžou. Vrátím se zpátky ze skály do zeleně, jdeme kousek dál, otočíme se a oba fascinovaně čumíme na vlnu, která hravě dosáhla místa, kde jsem před pár minutama stál. Dokonce byla i několik metrů vejš, než ta plošina, Třísklo to do skály až zaduněla. Snad jsem to pocítil i v nohou. Ty vole, to bylo teda hustý, říkám Olině a jsem rád, že to dopadlo takto. Už jsem opatrnější. S oceánem nemá cenu laškovat.
Ze zákeřné vlny jsme stihl jen zbytek spršky.
Jsou o hodně větší, než vypadají.
Jdeme dál, fotím si kameny a pěnu dne. Je tu krásně. A hlavně, voní to tu. Austrálie je voňavá země. Vůně jsou hodně zajímavej fenomén a je pro cestování skoro nejdůležitějším faktorem, protože dnešní technika umožňuje natočit špičkové 3D video z jakéhokoliv místa planety. Jde natočit i blízký vesmír. A to všechno si můžem v klidu prohlížet v televizi a v počítači a jít na to do kina a koupit si to v té nejvyšší kvalitě na BluRay. Profíci nám zprostředkujou i to nejšílenější místo na Zemi. Jo, to všecko je paráda, ale nikdy se z obýváčku nedozvíte, jak to tam doopravdy voní. Ničím si domů nepřinesete tu informaci o tom, co se skrz nosní dírku propašuje do vaší hlavy z kousku červené hlíny v Africe, kde před týdnem pošel buvol.
Tančící stromy.
Nikdy vám zatím nikdo nepřinese vůni Nilu, po kterém majestátně pluje mrtvá kráva nafouklá jak kráva, vypadající tak trochu jako pitomej balon, jen vzlétnout. Nikdy vám nikdo nepřinese na DVD vůni sklízené třtiny před tím do černa požárem schválně spálené. Nikdy se nedozvíte, jak smrdí rybí trh v malé vesnici poblíž indickýho oceánu. Tohleto všecko zatím neumíme a protože je potřeba cestovat. Samozřejmě, že jako prémii si můžete přinést i zážitky se setkání s jinejma lidma a nebo ten pocit, že pře plošinu, kde jste fotili prolítla nasraná vlna. Tohle všechno se přivézt ve foťáku a v kameře nedá. Já osobně nejvíc postrádám ty vůně. Když je zažiju, dovedu si je znova vybavit, možná si to namlouvám, ale protože jde jen o nějakých pár rafinovaných vzruchů v palici, je docela možné, že jsou pravdivé ty vzpomínky na vůně.
Právě praskl pásek od sandálku...
Olině najednou praskne pásek na sandálu. Jsme přesně uprostřed našeho výletu směrem tam. Příště budu chtít opravovat botu a taky..... ale to všecko až příště.
Kliknutím na fotku se vám ukáže ve větším...
|
7.1. 2011 1.1.2007 |
Redakční novinky
ICP (International Center of Photography) The Mexican Suitcase 
Galerie DOX, Martin Parr
Assorted Cocktail (retrospektivní výstava) (do 16.5.2011)
Galerie hlavního města Prahy - Staroměstská radnice - MIROSLAV TICHÝ / PODOBY PRAVDY(do 6.3.2011)
Chodovská tvrz, Denisa Krausová, Benedikt Tolar - Kráva zajíce nedohoní (do 20.3.2011)
Galerie České pojišťovny, Erika Bornová: NA CESTĚ (do 27.3.2011).
Ateliér Josefa Sudka, Tereza Kabůrková - "U Sudka" (do 27.3.2011)
Galerie Rudolfinum, Fotografie v českém umění 1990-2010 (do 1.5.2011)
