Rodinný výlet do deštného pralesa
( část první)
Zní to podivně, ale jako rodina jsme se po dlouhé době sešli na tom nejvzdálenějším místě světa - v Klokánii. Náš Jeníček vyrážel z Dublinu a jako přívažek si přibral našeho Jirku, kterej za ním přijel z Prahy. My jsme už čekali na místě činu. Ten náš rodinný výlet jsme si tak trošičku už přednaplánovali přes maily, ale jak to vlastně dopadne, to jsme nikdo netušili. Dali jsme hochům dva dny na aklimatizaci, pár procházek po místních plážích je rychle uvedlo do nového režimu. Celkem rychle si zvykli na to, že trčí hlavou dolů, a na pláži jsme si museli párkrát vyzkoušet, kde nám hlava stojí u nás doma.
Pomalá aklimatizace.
Prodejen s kempingovými potřebami je po Austrálii hodně. Kempování
a chytré trampování je v Austrálii tak oblíbené a rozšířené, že to je docela výnosnej byznys. A zboží je dost a rozmanité.
Na to, aby náš výlet byl zdařilý a neporušoval žádné zákony této země, jsme si museli půjčit osmimístný auťák. Měli jsme ho připravený v Lismore, a tak jsme ve třech pro něho jeli. To víte, je to nový auťák, tak abychom se nebáli. Auto vonělo a celé se lesklo novotou. Nikdy jsme nic takového v naší rodině neměli, vždycky jsme si kupovali auta z druhé až deváté ruky. Korpulentní veselá paní nám prozradila, kde se ukrývá ruční brzda.
V Nimbinu mají i jedno bowlingové doupě.
Bylo to pro nás překvapení a docela se nám i hodilo, že jsme to věděli. Ruční brzda se totiž zapíná nohou, ale uvolňuje rukou. Samozřejmě jde o automat, tudíž chybí spojka. Levou nohu vlastně k řízení vůbec nepotřebujete. Páníček si vzpomněl, jak zápasil v cizině, kdesi v arabském světě, když musel řídit auto s automatem asi 800 km v kuse, a jak ho neposedná levá noha vždycky zradila a chtěla zmáčknout spojku, když šlo o brzdění a nebo o nepřekonatelnou touhu ručně přeřadit na nižší stupeň. Automat totiž má brzdový pedál dvakrát širší než normální auta. A tak levá neposedná noha řidiče při marném šátrání po spojce často zavadí o brzdový pedál a dobře seřízený automobil brutálně brzdí. Když se páníček při takovýchto pokusech asi po třetí vyfotil o přední sklo, objevil jedinou možnou variantu, jak řídit automat, a levou nohu si pravou zasedl na sedadle.
Za těmito okny sídlí nimbinské rádio.
Pokus o australskou digitalizaci hajzlíku.
Asi po 450 km byl zastaven policií, a když vystoupil z vozu, mrtvá noha ho zradila a on spadl policajtovi úslužně k nohám. Policajt uměl jenom arabsky, takže dialog trochu váznul. Ani pozice páníčka nebyla příliš přesvědčivá, když s mužem arabského zákona hovořil v leže z asfaltu. Nakonec vše dobře dopadlo a páníček si na to vzpomněl, když si představil, že bude tady v Austrálii zase po dlouhé době řídit automatický vůz. A to ještě na špatné straně vozovky. Aby se hned neprozradil, z půjčovny odjížděla Helča, která tady žije už přes 2 roky a řízení automatu a po špatné straně silnice zvládá pravou zadní (jsme v Austrálii). To voňavé, krásně lesklé auto mělo i úplně plnou nádrž, jelo nádherně potichu a všechno, zdůrazňujeme, úplně všechno, na něm fungovalo, což je něco, co nikdo z nás nezná. V Lismore jsme si nakoupili několik důležitých předmětů pro přežití v divočině a jeli rychle domů, abychom mohli vše do toho auta nabalit a vyrazit směr deštný prales. Kufr vypadal beznadějně malý. Je nás 8 a většina z nás zabírala daleko větší část auta, než jsme potřebovali. Auto korejské značky KIA Carnival nás však neustále velmi mile překvapovalo. Všechny věci, které jsme si mysleli, že bezpodmínečně potřebujeme, se tam normálně vešly, dokonce tam pár místeček vypadalo opuštěně a volně. Sakra, jak se to do toho auta vůbec může vejít?
V prodejně s konopím mají vystavené ceny. Kdoví za co. Jsou tu z konopí džíny i trika. Prodávají kuchařky na vaření z konopí. Je to takovej obchůdek, kterej má dokázat, jak je konopí užitečné. Ale z krámku je cítit i jiná forma než džínová.
Nimbin je prostě travní vesnice.
Po nabalení neživých předmětů jsme museli do vozu nahnat i předměty živé a museli jsme je přivázat užitečnými bezpečnostními pásy, aby se zbytečně nevrtěly. Konečně vyrážíme směrem na sever do teplejších krajin (vždyť jsme v Austrálii, tady je všechno naopak). Naším prvním zastavením je vyhulené městečko Nimbin, které my známe už z loňska, ale chceme se jím pochlubit i Jirkovi a Honzovi. Do Nimbinu to není daleko, bratru zhruba tak 100 km, čili podle australských měřítek je to hned za humny a nebo ještě blíž. Z internetu víme, že je zde kemp, a zde chceme strávit první noc. Kemp jsme našli bez problému, ono je tu všechno takové jednodušší. Úplně ožralý kempmistr nás přivítal úsměvem idiota a při placení jsme mu museli pomáhat s matematikou prvního stupně základní školy. Kdybychom byli svině, bydleli jsme skoro zadarmo. Postavili jsme stany, a že si konečně uvaříme čaj a vyrazíme do městečka.
Naše 2 stany jsme jako staří kempeři postavili hned a bez chyby. Ale když jsme chtěli vařit čaj, ouha, zjistili jsme, že není na čem. Tak proto bylo v autě tolik prázdného místa, zapomněli jsme malý vařiček. Ale zato jsme měli 8 plynových bombiček na vaření. Stačilo by to na dva teroristické útoky ve vyhuleném Nimbinu. Někdo z nás zavelel: "Serem na čaj, jdeme do města." Někdo jiný dodal: "A koupíme si tam plynový vařič." A někdo další z naší velké výpravy dodal: "To je dobrý nápad." A šli jsme.
Jak říkáme, 300 metrů doleva a 300 metrů doprava, to je celý Nimbin.
Muzeum hipísáků se od loňska nezměnilo.
Jirka se svou plameňákovou mikinkou a opaskem třikrát kolem těla zapadl do koloritu Nimbinu nerušivě.
Bobík s Borisem s hubbly bubbly - neboli vodní dýmkou.
Nimbin je 300 m doleva a 300 doprava po hlavní třídě a víc toho tam nenajdete. Ale stojí to za to. Páníček vzal své synáčky do muzea Hipísáků a těšil se, jak budou šokovaní. Šokovaní nebyli. Honzovi se to líbilo a Jirka se jen tak mírně ušklíbl a nechtěl se přiznat, že se mu to taky líbí. Holky a nejmenší kluci se zatím vypravili do místního železářství koupit nový vařič, abychom si konečně mohli uvařit ten blbej pytlíkovej čaj. Pan železář se na ně mile usmál a důvěrně jim sdělil, že poslední vařič prodal předchozího odpoledne. Co se dá dělat, čaj nebude. Poradil ještě, kde se máme po vařiči cestou poohlédnout a že určitě uspějeme. Není čaj, padlo rozhodnutí, že jdeme na kafe. Po cestě do té nejvyhulenější kavárny v celém Nimbinu (viz loňský fejeton o slavném Johny Ganjovi) si děti vynutily zastávku na dětském hřišti. Zatímco děti jezdily pozpátku hlavou dolů na skluzavce a vzájemně se masily, tak dospěláci seděli kolem ušmudlaného vybydleného stolečku vedle BBQ (Barbecue - elektrický nebo plynový gril, který je zdarma k použití pro kohokoliv téměř po celé Austrálii. Poblíž bývá i voda a záchodky. Samozřejmě že čisté, funkční a s dostatečnou zásobou toaletního papíru.)
Rádio ze smeťáku nemá dvířka, ale baterky jo.
Rádio hraje na plný kule.
Helča s Honzou si na bluesovku hodili křápem.
Smeťáková kytka k narozeninám.
Děti se masí na klouzačce a já prolejzám smeťák.
Páníček u grilu našel hódně vybydlený tranzistorák s kazeťákem. Přístroj vypadal zcela mrtvě, a proto ho ironicky páníček přinesl na stůl a vybídl nás: "Pusťte si pořádnou muziku." S těmito slovy odešel za roh, kde bylo nechutné smetiště mrtvých předmětů. Shnilé kusy oděvů, liché boty, sudé ponožky a stovky igelitek s tajemstvím. Opatrně odkopl asi 20 igelitových tašek se strachem, že pod nimi najde mrtvého člověka. Uviděl rožek vařiče, který jsme zapomněli doma. Samozřejmě že nepředpokládal, že by šlo o funkční zařízení, ale neodolal, ten odporný předmět vzal do ruky a jako správný horder ho přinesl na stůl k tomu strašnému radiomagnetofonu. To už Honza měl v ruce klacík a kutilsky se snažil přesunout nefunkční tlačítko OFF do pozice ON. Radiomagnetofon začal hrát. To byl šok. Rádio bylo naladěno na jakousi bluesovou FM stanici a za chvíli již posluchače moderátor vítal se slovy: "Posloucháte rádio NIMBIN FM," a pustil další krásnou bluesovou pecku. V tom okamžiku panička pronesla: "Co když bude fungovat i ten vařič?" Helča otočila knoflík od plynu, ve vařiči to kříslo a začal vařit. Bylo to jak v pohádce Hrnečku vař.
Jirka si koupil krabičku cigaret za 15 dolarů, ale nemá oheň, tak si o něho řekne prvnímu chodci. Hned se dají do řeči, za chvíli jsme kolem týpka všichni. Rozhovor se samozřejmě motá kolem trávy a dalších povzbuzujících prostředů. Jako bonus se dozvíme od panáčka, že jeho babička je z Bulharska a maminka pracovala v sydneyské knihovně a že jeho kamarád, kterej uměl karate a chodil do posilovny, tak byl okradenej o všechno své snové zboží ukryté v autě a jak ten sporý hrdina si lupiče sám našel, ztrestal a travičku či něco ostřejšího zase zpátky získal. To vše za jedno zapálení.
Radiomagnetofon Sanyo. Zcela funkční, při dodání anteny z kousku drátu, také z hromady bordelu, se místní stanice NIM FM rozezněla v krystalické čistotě.
V pozadí náš nový ublemcaný vařič. Vlevo čepička z bazárku, ta není z hromady, i když tak vypadá.
Hromada bordelu, kde se ukrývalo (a samozřejmě i nadále ukrývá, milí hordeři) hodně užitečných předmětů.
Čaj bude, i s muzikou. A protože panička měla za 2 dny narozeniny, vyhrabal páníček z té hromady odporných předmětů ještě umělou kytici a dal ji paničce k narozeninám. Ta kytka a vařič nás pak doprovázely po celou dobu našeho pobytu. Rádio Nimbin jsme vyhulencům v Nimbinu nechali, protože v našem pronajatém autě jsme měli daleko lepší rádio, které umělo hrát písničky i z Honzova mobilu. Vypínací / zapínací klacík jsme nechali u grilu, aby si i vyhulenci užili. Na kafe jsme se vyprdli a mazali jsme do kempu uvařit si ten vytoužený pytlíkový čaj.
Společné foto před jedním z několika hotelů na hlavní nimbinské třídě.
Přek kempem je další dětské hřiště. Velcí kluci testují bezpečnost zařízení pro malé kluky. Všecko dopadlo dobře.
Po šesté už je Nimbin ve tmě. Jdeme si uvařit čaj z pytlíku.
Posezení okolo našeho nového pomocníčka ze smeťáku.
7.1. 2011 1.1.2007 |
Na skladě se do dnešního dne válí tyto cestovní deníčky:
Dr a snad i Jr- Na návštěvě u poručíka z Inishmoru (2010): (1) (2) (3) (4) (5)
Tatrmani Hell&Dr - Austrálie-Tramtárie (2010): (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9) (10) (11) (12) (13) (14) (15) (16) (17) (18) (19) (20) (21) (22) (23) (24) (25) (26) (27)
Jan NZ Kurka - Nový deník Zélandský (2010):(1) (2) (3) (4) (5) (6) (7)
Jan Indinista Rouš - Honzíkova cesta (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9) (10) (11) (12) (13) (14) (15) (16) (17) . Jeho cestovní deníček je ZDE.( Ale je to blog bez fotek).
Jan Andinista Kurka - Deník Andinisty: (1) (2)
Jana Vaňourková Kubánský deníček: (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9)
Linda Synaková - Rusko-Elbrus: (1) (2)
Zuzka z New Yorku - Bolívie: (1) (2) (3) (4)
Honza Faltus -Kavkazské Novosti: (1) (2) (3) (4)
Jana Vaňourková - Ománský deníček: (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7)
Jana Vaňourková - O Jižní Africe (I) (II) (III) (IV) (V) (VI) (VII) (VIII) (IX) (X) (XI)
|
|
|
|
Surreálný inspektor Zrzek |
Bea sleduje chlápka, kterej se vypotácí brunátnej z australské hospody:
"Ten se pěkně přežral." |
![]() |
|
|
|
V PÁTEK JSME VYJELI KOLMO NA KONTROLU DO OLŠAN (OPEN) Jirka vyráběl pro Stivína vylepšenou variantu lidských varhan pro jubilejní Polívkovu manéž. Udělali jsme chybu, že nebyla provedena dokumentace výroby, ani definitivní podoby přístroje. Snad to bude aspoň v manéži vidět. Vyfotila jsem jen zkušební zapojování jednoho svítítka, ale moc nic tam vidět néni...Systém bude fungovat tak, že od klávesy vede káblík, na jehož konci je čelenka z gumy s drátem. Čelenky s drátem vyrobil Fretty, to ostatní Jirka. Drát vede zezadu čelenky přes hlavu dopředu a na konci drátu visí pigpongový míček. Čelenku má na hlavě člověk a v ruce drží flašku, naplněnou vodou, naladěnou na výšku určeného tónu. Umělec u klaviatury stiskne klávesu a určitý míček se rozsvítí – v tom momentě foukne vybraný člověk do láhve a vznikne tón. V pátek byl v Olšanech úplně jiný program, protože chyběl Polívka a tak jsme lidské varhany v provozu neviděli. Zato jsme viděli Stivína ve dvou výstupech a ty se mu (ostatně jako vždycky) velice povidly. Nejlepšími posluchači byly děti, tatínkové koukali spíš asi na orientální tanečnice a maminky fotily. Při návratu mně přestalo svítit přední světlo na kole a provedla jsem menší havárii, způsobila si překroucení řetězu a asi osm povrchových odřenin a modřin. Bolí to jako čert a blbě se s tím spí. Možná bych si letos mohla udělit proslulou cenu Vlastika Spotze "Padákové pojízdné pocestné". V sobotu nám Shishani a Bonne vařily večeři na rozloučenou. Děd Miloš a babka Dana jim k tomu krásně čtyřručně hráli na piáno. Dámy vyrobily musaku dle řeckého receptu a bylo to vynikající. Babka pak předvedla hru na akordeon a Bonne taky. Ta si ale na to našla na notebooku noty, zatímco babka to ve svých 85 válí zpaměti a akorát si stěžuje, že ji prsty neposlouchají. Ale to, co hraje, se dá poslouchat, což je vlastně óbrovská sila. Shishani pak zazpívala píseň, kterou složila tady u nás. Má krásnej text i melodii a inspirovala ji k němu socha Martiny Netíkové, která stojí na okně. Asi zase někdy přijede a udělá u nás pár koncertů, pokud se najde publikum. Chtěla by vystupovat s kamarádem z Namibie, což by mohla být hodně zajímavá kombinace. Až na to přijde, dáme váženým čtenářům prasete velmi rádi vědět. Dada a spol. www.quakvarteto.cz |
31 7. 2011 - Dr+pilní příznivci prasete
viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš