 |
|
|
|
 |
|
||
 |
 |
 |
|
 |
|
||
Nostalgia mia
(Čárlí možná potřetí?)
Ani se rok s rokem nesešel a my už za necelý měsíc znova letíme do Austrálie. A to jsem si myslel, kolik to ho stihnu z té Austrálie napsat. No a jako obvykle prd. Plně se snažím držet neserióznosti WWWiditelnýho prasiska a nepln ím žádná z mých předsevzetí. Takže se na chviličku vrátím do mé dost oblíbené Austrálie. Tentokrát to bude jen takový obrazový předkrm pro druhej díl, kterej možná bude po tomhle díle uveřejněnej někdy příště, třeba hned příště.
Dnes večer se k nám přišel najíst Jirka a protože letos chystáme návštěvu Austrálie jako invazi, to znamená, že se tam setkáme opět celá rodinka!!!, padlo v předsíni slovo Čárlí. Zarputilí čtenáři prasete vědí o koho jde. Ti náhodní, nebo nepořádní čtenáři, třeba jako je Alena V. která kdykoliv mě vidí, říká: “Už jsem dlouho nebyla na praseti, ale chystám se na něho,” možná o Čárlím vědí hovnaj. Čárlí je poutník uvázaný na jediné místo v Austrálii. Dřív, za komančů, hrával se skupinou Plastic People of the Universe, pak emigroval, prožil bohatý a divoký život všude možně, až zakotvil v Austrálii, která je zemí otevřenou pro i takové typy, jakým se stal Čárlí. Čárlí hledá Buddhu, hledá sebe a nalézá. Sedí uprostřed lesa, kouří g. pije kafíčko a medituje. Je většinu života sám a sem tam se stane, že za ním někdo přijede, pobude chvíli a zas zmizí. Čárlí bydlí uprostřed virtuálního chrámu, který již několik let ve své hlavě buduje. Vynakládá na to poměrně dost energie, ale pro buddhisty čas ani energie nehraje žádnou roli. Nasliboval jsem Jirkovi, že až budeme všichni v Austrálii, pučíme větší auťák a za Čárlím určitě zajedeme na návštěvu, protože by byla veliká škoda neseznámit se s tímto pohádkovým človíčkem. Jirka sice říkal, že se setka už s pěknou armádou podobných lidí, ale myslím si, že australský Čárlí je zážitek, který by bylo hřích neprožít.
Když jsme loni přijel poprvé k Čárlímu, ukazoval mi své vize chrámu, co kde bude a jak to bude vypadat. Já se svou až chorobnou fantazií jsem ten chrám viděl hotovej. Bylo to setkání hodně silné a plné těch nejpotrhlejších dojmů a zážitků. Strávili jsme tam dva dny a pádili zase dál, do nalezišť opálů.
Slíbili jsme Čárlímu, že se ještě před odjezdem do Česka za ním zastavíme a to jsme i splnili.
Víkend u Čárlího byl zase potrhlej jako kdykoliv jindy. Pokusím se podívat se pak v klidu, co všecko jsem už psal a nepsal v minulých prasetech, abych se moc neopakoval a nebo abych důsledně oddělil dva různé úhly pohledu na jednu a tu samou věc. K sepsání tohoto dílu mě inspirovaly obrázky, které jsem si s dovolením ukradl z Milanovýho archívku. A protože prý bývám málo na fotkách, využil jsem tohoto fotohnízda a v tomhle čísle to dostatečně vynahradím. Milan se zaměřil nejen na Čárlího, ale i na mě.
Obdivovatelé Dymbuly a páníčka si tak mohou přijíti na své. Akorát nechápu, co to to “své” znamená.
V příštím čísle to celé nějak shrnu, dočešu doprozrazuju a dopíšu, teď už následuje Milanova fotodokumetnace s dymbulíma poznámkama v rámečcích. Přeji pokud možno co nejpříjemnější počtení a počučení:
Večer po slavnostní zakopání sošky Buddhy do geometrického středu budoucího chrámu, se Čárlí pustil do buddhistických výkladů.
K plynulému toku myšlenek potřebuje ganju, ruce a kafíčko.
Jeho prožité představy o cestě k poznání jsou určitě zajímavé a vydrží u nich dlouhé hodiny.
Bez gestikulace by toho ale moc nedokázal vysvětlit.
Jeho tok myšlenek je potřeba sledovat dost pozorně, pak se něco dozvíte. Ale můžete se na to
i vyprdnout. Tedy s tím, že se dovíte hovno. Což nemusí někdy vadit.
Páníček, alias inženýr Ceylon Dymbula, má jednu nepříjemnou vlastnost, naslouchá velmi pozorně a po dobu diskuze dokonce údaje podrží a "adekvátně" reaguje. Jde o vlastnost mnohdy nesnesitelnou.
Zatím sbírá útržky a skládá střípky.
Není sám, kdo pozorně sleduje souvislý tok nesouvislých myšlenek.
Myslím, že to tu již zaznělo, ale Čárlí z našetřených peněz z invalidního důchodu, které mu štědrá Austrálie vyplácí koupil pro navštěvníky chrámu modrý pingpongový stůl, míčky a pálky, aby si mohli při návštěvě chrámu zapinkat.
Čárlí má radost z budoucnosti pinpongovýho stolu.
Zamlada byl Čárlí v pinčesu hvězda. Měl jen jednu blbou vlastnost, když šlo o hovno, porážel soupeře nemilosrdně. Jakmile ale šlo o opravdický zápas, rozklepaly se mu ruce a nebyl schopen hrát.
Ráno, po probdělé noci - Čárlí vyprávěl svá ponaučení asi do 4 do rána, byl Čárlí opět čilý jako veverka a vyprávěl dál přesně tam, kde přestal, čili kdekoliv. Nepřetržitý tok vzpomínek. Čárlí ve dne vzpomíná a večer učí. Doporučuji povšimnout si Helči, která ani po dvou letech života v Austrálii nezapomněla na své dobré vychování a loví z nosa holuby, které pak různě umisťuje.
V popředí Čárlí připravuje hulení. V pozadí Boris, připravuje pálení.
Čárlí vzpomíná na léta s Plastic People of the... Borisovi je to putna, ale už má jasnou myšlenku.
Oheň má správnou teplotu, děda musel uhýbat neposednému proutku. Boris připravuje akci.
Našel správný jíl, je ho tu nepřeberné množství, a po včerejším zahrabání sošky Buddhy ho je k dispozici na mnoho pokusů. Toto je jeden z nich. Je už vypálený. Zatímco Boris vypaluje jíl a Čárlí zobák, Dymbula marně čeká odpovědi na zásadní otázky odněkud shora.
Dymbula překvapeně naslouchá, asi se chystá k protiargumentům. I když v případě Čárlího je to marné. V pozadí kolečko. a Boris.
Páníček používá skoro stejná gesta při diskuzi jako Čárlí. Kdyby tam žil měsíc, dva a nosil stejné tepláky a ponožky jako Čárlí, byli by si oba k nerozeznání podobní. Kromě toho, že teda Dymbula nehulí. Ale to by potmě stejně nemuselo být vidět.
Helena je jako Dymbula, taky poslouchá velmi pozorně a to bývá jedna z nejblbějších vlastností z pohledu žvanivých lidiček. Posluchači mají jen tak povrchně poslouchat a servilně se smát a obdivovat. A ne o tom přemejšlet.
Dymbula si nejspíš vzpomněl na doby, kdy chodil do první třídy, kdy musel celou hodinu bez hnutí sedět s rukama za zády a ani nedutnout.
Bobík taky kutí a na buddhismus sere. Čárlí připravuje další hulení.
Bobík vymyslel, že to sežere. V pozadí je půl kolečka.
Bobík to sežral a už ho svět nudí, Helča přemejšlí a Dymbula planě tlachá. Čárlí, který je momentálně mimo obraz, pravděpodobně hulí.
Bobík jde přesvědčit dědu o svém náboženství a tím je vaření pytlíkovýho čaje. Cesta čaje.
Jasně, je to tak, Čárlí hulí.
Má z toho radost. Čárlí dovede být velmi vtipný vypravěč a sám sebe umí docela pobavit. Není se co divit, vždyť tu bývá po většinu času v lese sám se svými krysami, se kterými se někdy musí i o své jídlo podělit. Ne, že by ho to bavilo, ale jako buddhista musí. A dobrovolně. I když někdy bojuje.
Víkend se slavnostním umístěním sošky Buddhy do středu chrámu končí. Přišlo míň návštěvníků, než Čárlí čekal, ale i tak to bylo povedené. Chystáme se pomaličku domů.
Po cestě domů je princeznám Bei a Maye blbě z jízdy a tak musel Milan zastavit a vypustit je do škarpy, kde si v klidu rozmejšlí, jestli budou blít. A jestli se to k princeznám hodí.
Po kratší úvaze dospěly obě k názoru, že princezny neblijou a tak neblily.
To však nemění nic na tom, že během víkendu u buddhisty se obě princezny popraly jak koně, jedna druhou poškrábala a druhá první pokousala. Ale teď, je ta nevolnost zase krásně sblížila. Nevolnost sbližuje a princeznám sluší.
Všecky fotky k fejetonu jsou z archívu Milana.
|
7.1. 2011 1.1.2007 |
Redakční novinky
Galerie DOX,TIBET - KRAJINA MÝTŮ A LEGEND Fotografie Jaroslava Poncara
Langhans galerie Praha,NOW AND WOW: ZNOVUZROZENÍ MÓDNÍ FOTOGRAFIE (do 9. 7. 2011)
Galerie Rudolfinum, ADRIENA ŠIMOTOVÁ - VYJEVOVÁNÍ 2008- 2010 (do 19.6.2011)
Ateliér Josefa Sudka Johana Pošová (studentka VŠUP) do 26.6.2011 
