V tomhle vydání jsem se začal pomaličku rozepisovat o tom, jak jsme si užili poslední dny a hodiny s Helčou, která tajně přijela na 14 dní do Pařezin. Připravil jsem si osnovu a důležité body, které se musí ve fejetonu nutně objevit, vybral fotky, upravil a těšil se, jak to v neděli celé napíšu, jenže mezitím se odehrávalo téměř v přímém přenosu Helčino odlítání domů do Austrálie. A protože měla Helča v Sydney pár hodin čekačky, tak si sedla ke svýmu noťásku a sepsala své postřehy z cesty domů sama. Naštěstí jsem se do psaní ještě nepustil. Rozhodl jsem se, že ty doplňkové příběhy z posledních dní vmontuju do rámečků s ilustračními fotkami jako popisky.

Helča bydlí na druhé straně zeměkoule, o níž jsme se na základce učili, že je kulatá a nahoře a dole trošku zplácnutější - asi pozůstatek z dob, kdy se měnil názor na Zemi, že není plackou, ale koulí.

Fejeton je z Helčinýho péra:
Cesta z Pařezin je docela veselá. Nabalila jsem všecko to, co jsem tu nahrabošila, nové podprsenky od Lindy z Brna, boty od Aleny, knížky od babiček a dědečků, dárky pro děti. A taky to nejnepřehlédnutelnější, lyžařské boty pro Milana, protože je bude v australské zimě potřebovat do Sněžných hor na jihu Austrálie. Dušan mi dává motorkářskou pavoučí síť na svázání zavazadla. Vzpomínám si, že jsem mu ji dala k padesátinám na připevňování věcí na jeho kolo. Je to přímo úžasný vynález. Přidělá vám cokoliv k čemukoliv. Má-li to nějaké uši nebo dírky, za co se dají chytit karabinky. Závodní lyžáky se vyznačují především váhou. Batoh je tak těžký, že se s ním vůbec nedokážu zvednout. Na nohy mi musí pomoct Jirka, kterej se přijel rozloučit. Dušik nabízí, že mi batoh vezme, že bude dělat šerpu Tenzinga, ale já statečně a hlavně tvrdohlavě odmítám. Musím si to přece natrénovat, protože v Sydney žádní obětaví šerpové nežijou. Ze schodů se plížím jako hovádko před posráním. Nohy se mi skoro podlamujou a přemýšlím, kolik kilo ten batoh asi má. Asi dost. Když už člověk jde, tak je to jakž takž dobré. Nejhorší jsou ty začátky. Výstup z autobusu je též slastí. Dušan zvedá batoh za ucho a já na něm visím jako chcíplá kočka.

Honza nám všem velkoryse koupil na pondělí do Lucerny lístky na koncert vynikajícího jazzovýho bubeníka JACKA DEJOHNETTE se svou skupinou. Dejohnette je mnohaletý bubeník pianisty Keitha Jaretta a je to fakt pan někdo.

David Fiuczynski - hráč na dvoukrkou kytaru.

V Lucerně bylo příjemné prostředí, protože se tam všude objevovaly cedulky česky a anglicky PROSÍCÍ, aby se v Lucerně nekouřilo. Kupodivu to kdekdo dodržoval a nesmrdělo to tam.

George Colligan - hráč na klávesy, který měl na starosti i basovou linku, když jsem zavřel oči, znělo to fakt jako baskytara a někdy i jako akustickej kontrabas. Obdivuju schizofrenii klávesových hráčů, kteří dělají, jakoby nevěděli, co dělá která ruka, protože jinak si to skoro ani neumím představit, že myslí na obě ruce jednou hlavou.

Někdy se pianista na basovou linku i klávesy vyprdnul a zahrál si na kapesní trubku.

Na to, že používá jenom jednu ruku, má docela sílu. Lezeme do metra. Jirka si sedá na sedačku proti nám a já mám pocit, že se mě zmocnila horečka omladnic, šálí mě zory či co? Vidím Jirku dvakrát. Že by cestovní horečka? Nebo snad mi nově předepsané brýle špatně slouží? Nebo z toho tlustýho baťoku? Jirka si sedl vedle někoho, kdo vypadá skoro jako on. Má stejně pruhované námořnické tričko se stejně dlouhým rukávem, stejně hnědé gatě, stejně ošuntělé boty a dokonce i skoro stejnou barvu neupravených vlasů a plnovousek. Je to tak. Jirka se naklonoval. Ale pak ten jeden naklonovanej Jirka vystoupil na Strašnické a už tam zase seděl jenom ten náš, nenaklonovanej. Trochu se mi ulevilo, přece jenom jsem si nebyla jistá tím, co vidím.

Jirka se nám na chvíli naklonoval. Podle mýho je to jeden z mnoha triků, které umožňujou moderní filmové techniky.

Po dlouhé době se nám poštěstilo poslouchat společně živou krásnou muziku. Zleva směrem přes spodek: Honza, Olina, já, Helča.

Skoro všichni na koncertě. Hudba byla nádherná.

Pak ale vystoupil i ten náš Jirka a na letiště jsme se plahočili jen ve třech. V autobusu z Dejvické jsme potkali kluka, kterej měl ještě o 30 litrů větší batoh než já. Ale přiznal se, že v něm má jen dva obrovské spacáky, jeden malý neskladný stan a trochu jídla na 4 dny v Norsku. Tak to já jsem se mu přiznala, že táhnu do teplých krajin lyžařskou výstroj a on se na mě chudák nechápavě díval. Na letišti jsem si batoh nechala zabalit do igelitu, aby se náhodou lyžařské botičky cestou neodpojily od batohu. Pan motač igelitů byl docela vtipný mladík, batůžek důkladně omotal, až se z něj stal kokon s tajemstvím uprostřed, a hrdě jsme zámotek vlekli k odbavovací přepážce. Spolu s Dušíkem jsme hodili kokon na váhu a pánovi odbavovačovi se zastavil dech: "Tak to ne, to je mi opravdu líto, ale tohle vám vzít nemůžeme." "??" "Všechno, co má přes 32 kg, je automaticky vyřazeno z přepravy. S tím nikdo nebude manipulovat." Můj kokon váží 34,2 kg. Trochu mastodontní batoh se hrdě tyčí na váze. Takže jinak. Znovu za pánem, co dělá ze zavazadel kokony a všechno rozmotat. Zkusím vyndat to nejtěžší a trefit se do 32 kg.

Rudresh Mahanthappa - altsaxofon

Doplatek za nadváhu je spravedlivě stejný, ať už veze člověk kil 24 nebo právě těch 32. Pak to tedy využiju naplno. Do 23 kg povolené váhy bych se s těmi lyžáky stejně nevešla. Vyndávám velkou knížku o zvířátkách, kterou mým dětem posílá babička Kutmanová, a ještě jednu krásnou encyklopedii o divech světa, kterou mým dětem posílá dědeček Lhoták. Je to přesně 2,5 kg. Tak zase všechno zamotat, pán se chechtá a vtipem srší a dává si ještě víc záležet, když se na něj díváme už podruhé. Dělám si srandu, že se možná uvidíme do třetice, ale pán nám zvesela přeje, že raději už ne. Tak 31,8 kg. Nádhera. Stavujeme se ještě na pizzu a ještě chvíli si povídáme. Když se loučíme před bezpečnostní zónou, je to skoro veselé, protože se už za měsíc uvidíme u nás v Austrálii, a tak se mi ani nechce brečet, jenom smát. Cesta probíhá bez zádrhele až do Sydney. Skoro celou cestu prospím jako dřevo, kouknu se na dva docela pěkné filmy (Black Swan a Libanon) a společníka mi dělá moc příjemná knížka od Harukiho Murakamiho – O čem mluvím, když mluvím o běhání. V Sydney prosím jednoho pána, aby odstoupil, že budu z pásu sundávat něco stráášně těžkého. Ten ustoupí a pak, když vidí moje přípravy, tak se nabídne, že mi batoh sundá a položí na vozíček. S radostí přijímám. Pán funí, potí se, ale zvládne to a pak prohlásí: "Tak už vím, co jste tím myslela, když jste říkala, že to je stráášně těžké." Batoh jsem navalila do autobusu, nechala se převézt na vnitrostátní terminál a zase ho z autobusu vykulila opět na vozíček. Zatím to jde všechno krásně podle plánu.

Peripetie s nadváhou, kterou způsobily lyžáky, už máme šťastně za sebou a cena za letištní pizzu s malou kokakolou nám tedy už nepřipadá tak strašná. Aby mohla Helča přepravit lyžařské boty do Austrálie, musela se vzdát dvou těžkých knížek. Přivezeme jim je za měsíc. Snad se nám podaří nepřekročit váhový limit. Dáme si na to pozor. Jenže jak, když doma nemáme žádnou váhu. Že bych to zkusil zvážit nějak online přes internet? Že to nejde? Tak v tom případě je ten internet na hovno.

Teď ovšem téměř idylický průběh začne konečně haprovat. Místní linky zdají se být trochu rigidní, povolený limit je 20 kg a vše, co je nad 20 kg, stojí 15 dolarů za kilo.... Ufff.... Kila navíc se dají koupil online, ale musí to být 24 hodin před odletem. Do odletu mi sice stále zbývá 8 hodin, ale u JETSTAR jsou zcela neúprosní. 24 hodin předem a basta, tečka, konec. Odebírám se tedy na poklidnější stranu letiště, trhám plastový kokon a nořím se do útrob batohu jako krtek do nory, z batohu vyskakuje moje nová miniatura podprsenky od Lindy, nejprve bílá, hned za ní v závěsu černá, pak se vykulí láhev Becherovky, pletené ponožky pro Milana od hodné tchýně a pěkně se to rozprostře vedle mě na zemi. Tahám ještě nějaké knížky, pak nabíječku na počítač, na mobil, na foťák, všechny cédéčka, všechny věci, které aspoň něco v ruce váží a cpu to do příručního zavazadla. Ten se už pomalu nedá zvednout, ale pořád se nějak zázračně nafukuje. Pak napchávám ještě žebradýlko, co jsem vyžebrala od Olinky. Probleskl mi hlavou nápad. Ptám se paní u přepážky, jestli bych si mohla vzít lyžáky do letadla jako příruční zavazadlo. Paní si je nechala ukázat a řekla, že když nemají železnou podrážku, tak že asi jo. A pak řekla, že ještě v životě neviděla sníh a že by si někdy jela zalyžovat. Slovíčko asi mě nenechalo moc v klidu a tak jsem se šla raději zeptat přímo pánů od sekuritního fochu. Ti se na botu podívali a rezolutně zavrtěli hlavou. Má to železný přezky, může to být nebezpečná zbraň. Dobrá tedy. Tak ještě pár věcí z batohu letí, víc už to zredukovat opravdu neumím. Dostávám se na 24,5 kg, to už musí stačit, zbytek doplatím.

JACK DEJOHNETTE - bicí

Na jazzových bubenících mě baví, že jejich hra jsou normální melodické písničky a ne jen rytmus.

Celý den se až do odpoledne poflakuju po letišti, čtu si, píšu, pozoruju letištní cvrkot. Lidi se kolem mě u stolečků střídají jako na jezdícím páse. Pak nastane konečně hodina H a já se vypravím k odbavovací přepážce. Batoh stále ukazuje 24 kg, neztěžkl, bohužel ani nezlehkl. Paní je docela v pohodě, vesele říká: "Nemůžete si z něj něco vyndat? Jinak to bude za 60 dolarů. Ale když vyndáte ještě 2 kila, tak vám to tam pošlu." Nevím sice, co bych ještě mohla vyndat a hlavně kam bych to vyndané mohla nacpat, když už všechna příruční zavazadla praskají ve švech, ale zkouším to. Mamon mi nedá. Odepínám lyžáky, nořím se již snad posté do útrob batohu a lovím kalhoty, mikinu, triko a pak už paní raději řekne, že už to stačí, že už je to dobrý. Tak 22,5 a batoh je odbaven bez příplatku. Já však vypadám jako terorista obalený trhavinou. Dvě mikiny a gatě kolem pasu, z batohu mi trčí boty, šaty, knihy, nabíječky na všechna možná zařízení.... Ale let je jenom hodina a ždibek a už se nikam nemusím přepravovat, tak to se dá zvládnout. A taky že jo. Příběh končí happy endem, v Ballině na letišti se všichni shledáváme, trochu mi zvlhnou oči, ale statečně to skrývám. Je to krásné být zase doma.

Poslední den před dnem odletu jsme ještě jeli na návštěvu za Vackovejma. Helča u Aleny měla stále schované obrázky, které jí Alena dala do Austrálie, a velkej Tonda, Helenin bejvalej učitel, pro nás všecky připravil nějaké dobrůtky na grilu. Koupili jsme si kvasnicové pivo do keramickýho džbánku a museli jsme jít za večer několikrát, protože nám pivo moc chutna a kdoví, kdy se zase v této sestavě sejdeme. Přinejmenším dva roky určitě ne. Byl to příjemný večírek a domů jsme šli pěšky, všecko vonělo a museli jsme chválit práci místního starosty, protože obec je upravená a příjemná. A pak prej to v Česku stojí za hovno a všecko je tu směšné, jak tvrdil jakýsi přinasraný pán v autobuse na letiště. Napadlo mě, že by mohl být ten pán takovým běžným vrozkem Čecha. Nechci nikomu křivdit, ale hodně lidí furt jen brblá a pak nemá čas na sledování toho veselýho a hezkýho, co je všude kolem.

POZNÁMKY REDAKCE.
Je příjemné sledovat, že i v tom prokletém, úplatky prošpikovaném, českém prostředí plném chytrolínů a vyscánků fungují věci tak nějak normálně a bez drhnutí. Třeba ten pán, co Helči odbavoval to šílené zavazadlo, jen s úsměvem pronesl, že víc než 32 kilo nejde přepravovat jako spoluzavazadlo a hotovo. Řekl to s úsměvem a bylo úplně jedno, jak moc si Helča kroutí hubu do úsměvu, aby ho přeprala ryze ženskými triky. Ne, že by se mu to nelíbilo, ale neudělal nic, než co je jeho povinností. Jakmile mělo zavazadlo povolenou váhu, zaplatili jsme nadváhu a vše bylo takové normální a bez lišačení. A drahé. Pravidla hry jsou jasná.

Olina všecky překvapuje tím, že u Vacků kouří doutník, jako nějaká stará Juhaňačka. Juhaňačka byla rumunská cikánka u nás v Ostružné. Ta kouřila nejen doutníky, ale i fajfku po starým Juhaňákovi. Juhaňačka uměla hrát na zelený list nějaké květiny. Hrála cikánské tklivé melodie, až srdce usedalo. Sedávala na kamenném schodě a vedle ní stál fousatej šíleně smradlavej kozel. Byla to výborná dvojka. On byl cítit po celé vsi a ona slyšet.
Možná, že jednou Olina odloží stud a profesi učitelky angličtiny, převlíkne se do šílených hadrů, naučí se hrát na lupen, pořídí si starého kozla. To vlastně ani nemusí, může používat mě a ušetří.
Začínám se těšit na opravdové stáří. Od Matella.

Ani ten letištní pán, co dělal igelitové kokony ze zavazadel, neustoupil před jejím šarmem, zadarmo pomohl vyvrhnout první zabalenej kokon a pak si nechal za obalení novýho kokonu znova zaplatit 95 korun. A mohla se kroutit, jak chtěla. Jakmile se vešlo dění do normy, udělalo to jen žbluňk a bylo.

Olina nevyniká jen v oblasti kouření doutníků, ona umí i výborně mašličkovat rozřezané prsty. Přemašlovala mi ty moje nad mísou šprotové pomazánky a z hygieny si nic nedělala. A to se mi na ní líbí, já si na to taky moc nepotrpím, pokud jde o úrazy, protože když je člověk úzkostlivý, je více ohroženým druhem, než když na to kašle. Si myslím. Prsty mi krásně srůstají, brzy už je budu zase používat všechny. Trošku mě zlobí jedna šlacha a výrazně se mi snížil cit v bříšku prsteníčku. Podle mého laického názoru se to ale vše dostane zase do normálního stavu a není z toho třeba dělat vědu. Vycházím z dřívějších zkušeností. Můj tatínek doktor mi kdysi vyhrožoval, že oba mé omrzlé palce na nohou už nikdy nezískají zpět cit, že to je nafurt. Několik let měl pravdu, ale pak jednou, po třičtvrtě roku chození v kristuskách po žhavé poušti, se mi do nich cit vrátil a oba palce jsou zas jako dřív.

Doma jsem si sice přečetl na netu ve zprávách, že jakýsi řidič nebude platit pokutu za to, že telefonoval za jízdy autem mobilem, přestože ho viděli dva policajti a jako svědci u soudu potvrdili, že ho viděli telefonovat. Český vyscánek prohlásil, že si jen mnul ucho, protože ho již od rána svědilo a bylo. Stačilo by sice prokázat u operátora, že se v tuhle dobu uskutečnil telefonní hovor, jenže k tomu už asi nedojde. A pak další a další případy ryzího vyscánkovství. Naštěstí jsem byl svědkem toho, že to není pokroucený všude a tak mi to nalilo maličko optimizmu do vlásečnic.

Po krásném koncertě JACK DEJOHNETTE GROUP odjíždí Honza žlutým autobusem do Frankfurtu. Letí totiž na dovolenou na Sardínii. Lozit a pokoupat se v moři. Sardinii mám rád. Voní. Rozloučíme se s Honzíkem irským a jedeme číhat na poslední autobus domů. Čekání si krátíme pitím černýho piva.