 |
|
|
|
 |
|
||
 |
 |
 |
|
 |
|
||
Jó Josemity
(čtvrté povídání o amerických národních parcích)
Co píše můj oblíbený autor Fr. Hellwald v knize Amerika? (je to sice trochu letité, že ani v Akademii věd si nejsou rokem vydání 1882 stoprocentně jistí, jisté je, že tuto knihu o 500 stranách, kterou vzdělal Jakub Malý a vydal Fr. A. Urbánek v Praze nabízí antikvariát Na Rynku v Hradci Králové za 800 korun): „Krajinná půvabnosť Sierry Nevady byla opětně slavena, nejvíce vyniká v ohledu tom údolí Josemitské (Yosemite), v nejnovější době zhusta navštěvované, s překrásnými slapy čili vodopády, jež tu spůsobují prameny řeky Merced, přítoku San Joaquina. Toto v horách ležící, asi 2½ km. dlouhé údolí je rovněž tak zvláštní jako velikolepé ve své kráse. V průměru asi 1 km. široké jest po obou stranách uzavřeno spoustami horskými, které zde co holé skály příkře do výše 600-1200 m. trčí, vystupujíce na druhé straně v jednotlivých vrcholech až do výšky 3650-3960 m. Ana řeka četnými zatáčkami úrodným údolím, plným luk, stromových skupin, křovin a lesíků se vine, tvoří tyto skalné obruby, často tak vysoké jak údolí široké jest, nejpodivnější útvary, jimž podobné vyskytují se v míře zmenšené v Čechách u Aberšpachu a Hořejší i Dolejší Teplice. Nad míru velikolepě vyniká z obrovských těchto skupin prostopádná stěna žulová, asi 900 m. vysoká, při jedné louce. Jiná skalná skupina o četných zubech vystupuje k výši asi 1500 m. Mimo některé menší slapy potkáváme se tu, na blízku stoku pramenů Mercedových, s nejvyšším snad vodopádem na světě. Jest prý asi 600 m. vysoký, avšak na posledních 180 m. jej proměňují vystupující skaliska v katarakt, a vody nemá ani stou čásť Niagary. Dále tvoří přítoky Mercedu v skalnatých údolích těchto ještě několik jiných malebných slapů přes 100 m. vysokých. Dále nahoře možná honiti v pustinách, kde na vzdálenějších výšinách se nachází velmi plachá divoká ovce horní. Údolí Josemitské leží 1220 m. nad hladinou mořskou a objeveno bylo r. 1851 při pronásledování Indiánů, kteří ustupovali v tu stranu.“
Teď by stačilo přidat několik fotek a bylo by to hotové, ale ve spojitosti s Yosemitským údolím není možné nezmínit několik záležitostí. Nejdříve ale něco přízemnějšího. Bydleli jsme v Oakhurstu a zprvu byly nějaké zmatky s rezervací v hotelu. Pak nám dali pokoj o normální šířce, ale tak dlouhý, že jsem za ty dva dny snad ani nestačil dojít až k oknu. Přijeli jsme sem odpoledne a měli ještě trochu času zajet k Bass Lake, jezeru obklopenému lesem a částečně chatami. Moje máma se vždycky po návratu z jakéhokoli výletu ptá, jestli jsme se koupali, protože teprve koupáním dostává dovolená význam. Tak tady jsme se koupali nejen v jezeře, ale i později v hotelovém bazénku a i ve vířivce. Takže to jsme jí udělali radost. U toho jezera jsme chvíli pozorovali, jak bohatší chaťáci nakládali a vykládali svoje motorové čluny tak, že po šikmé rampě zacouvali s vozíkem, až ten byl ponořený a člun mohl naplout na podvalníček nebo z něho naopak splout na vodu. Říkal jsem si, co asi na to citlivější ekologové, když se v rezervačním jezeře máchají zaolejované vozíky, ale třeba to mají nějak ošetřené. A jestli ne, ke stromu se kvůli tomu přivázat nepůjdu. Také bylo zajímavé rozdělení funkcí při tom úkonu, když se něco nestrefilo na sebe dokonale a bylo třeba ten člun postrčit nebo nějak lépe upevnit, někdo musel do vody. Protože většinou řídili muži, koupaly se a čluny přizvedávaly jejich ženské protějšky. To je spravedlivé.
Za ty věci, o kterých se nelze nezmínit, považuji:
- místní geologii, která určuje mimořádnost tohoto území. Na jedné straně extrémně pevné žuly, na druhé pilný ledovec, který si s tou pevností částečně, řekněme selektivně, uměl poradit. Hlavně během křídového období ve druhohorách před přibližně 100 milióny let pronikalo zde roztavené žulové magma do jiných starších hornin. Odborně se tomu říká intruze a odehrávalo se to v relativně velkých hloubkách, takže následné ochlazování probíhalo pomalu a umožnilo žulám získat ty jedinečné vlastnosti. Následnou erozí nadloží se žulová tělesa dostala k povrchu a v nedávné době (ve srovnání s tím předcházejícím časovým údajem) ledovec brousil až se dobrousil. Není ovšem žula jako žula, k těm intruzím docházelo postupně a každá vytvořila svoje vlastní těleso s trošku jiným složením, což se ovšem pozná jen důkladným rozborem. S názvy různých typů žul si tady odborníci nedělali vůbec starosti. Když si čteme ve vysvětlivkách ke geologické mapě, tak největší barevné fleky jsou označené Kec, Khd, Kbv, Ks, atd. Pozorný čtenář už jistě pochopil, že to znamená K jako křída (nejmladší ze tří období druhohor a shodou okolností to i mezinárodně začíná na K), ec znamená El Capitan, hd Half Dome. Takže stěnu El Capitan tvoří žula typu el capitan, atp. Trochu mi to připomíná debatu o tom, jestli je Mariánská skála v Ústí nad Labem z čediče nebo znělce. Když to nebralo žádný závěr, kolega vzdělaný v němčině nazval tu horninu marienbergit – a měl to vychytaný,
- atmosféru, která je kromě té mimořádnosti v mnoha směrech vytvářena obtížností uvěřit, že na jedné straně může něco takového vůbec reálně existovat a dále, že se najdou lidé, kteří se po těch nebetyčných stěnách dokážou pohybovat a vydrápat se až nahoru. Kdo se jen trochu o sport a horolezectví zajímá, ví, že co jméno kopce nebo stěny, to legenda,
- Miroslava Šmída, který tu v září 1993 zahynul při sólovýstupu na Lost Arrow, skalní věž vysokou 380 m vyčnívající před masivem na pravém břehu řeky Merced.
- Nebudu se zabývat okolnostmi tragédie, ale spíše jednou z historek, které jsem vyslechl o tomto známém horolezci od kamarádů Východočechů, kteří s ním strávili spoustu času v okolí Aberšpachu. Je známo, že kromě extrémního horolezectví se zabýval i jinými rizikovými sporty, jako byl například horský paraglajding. Známý je jeho seskok z hory Bžeduch na Kavkaze, který skončil těžkým zraněním, zlomenou pánví při přistání na moréně (Náchodský deník, září 2008). V nemocnici se prý potkal s podobně postiženým dědou a trávili tu dlouhé týdny v sádrovém lůžku (předpokládám, že každý ve svém). Nevím, jestli to převyprávím přesně, ale bylo to asi nějak tak, že děda se ráno probudil a spokojeně pronesl: „Dneska máme sobotěnku, zítra bude nedělička, to si zas pěkně poležíme“. To bylo asi na facku. Tak my jsme si původně plánovali fyzicky dosti náročný výstup na Half Dome, ale teprve krátce před odletem jsme zjistili, že pro nadbytek turistů lačných dostat se na vrchol dominanty východní části údolí (výstup končí na hladké ukloněné žulové ploše a je zajištěn dvojicí ocelových lan – jak mi Oli jistě potvrdí) je nutné získat permit nejlépe několik měsíců předem. Když jsem se na stránky parku díval na jaře, tak tam nic takového nebylo (si myslím) nebo jsem to přehlédl (si nemyslím). Každopádně byla tu možnost zkusit štěstí večer před výstupem v infocentru, jestli to někdo neodřekl anebo vybrat něco jiného, srovnatelné krásného. Druhá možnost se nám jevila jako vhodnější, a tak jsme zvolili túru na Yosemit Point (žlutá klikatá čára od Yosemite Lodge vzhůru),
- která vede podle horního Yosemitského vodopádu a také celou cestu člověk kouká na Lost Arrow zespodu, ze strany a nakonec i shora. Za těchto okolností jsme na Miroslava Šmída museli vzpomínat velmi často, pokud jsme nepřemýšleli o tom, že převýšení na túře je skoro 1000 metrů nahoru, 1000 dolů, praží do nás slunce a je nutné pravidelně doplňovat tekutiny ze zásob vlečených na zádech. Nicméně vše dostatečně upozaďovaly neskutečné výhledy, při kterých prostor jakoby dostává další dimenze.
Ať to bylo na celé dovolené jakkoli hezké, Yosemity u mě vyhrály a dlouho zůstanou uloženy v té části paměti, kterou dobrovolně nevymažu.
Pohled od vstupního tunelu, vlevo Kec, vdáli Khd.
El Capitan
Klasická cesta vzhůru vede po té prostřední hraně, říká se jí ´the Nose´ a je neuvěřitelné, že byla vylezena v červnu 2010 v rekordním čase 2:36:45 (opravdu něco přes 2 a půl hodiny) dvojicí lezců (Dean Potter, Sean Leary) částečně volným lezením a částečně s použitím pomůcek. Hrůza.
Half Dome – na třetím snímku je možná od Half Dome vlevo Mount Lyell (3997 m) – nejvyšší hora parku, na pátém vlevo od HD je North Dome, Washington Column a Royal Arches, na posledním snímku by při velkém zvětšení byly vidět na horní ploše postavy. Ještě mi Jirka sliboval dodat nějaké další fotky HD, tak jesli je někdy pošle, přidám je ev. k dalšímu dílu.
Výlet na Yosemite Point – pohled zdola, vlevo horní Yosemitský vodopád (v tomto ročním období má málo vody), vpravo Lost Arrow a vrchol;
Dolní Yosemitský vodopád (na předchozím snímku je schovaný za travnatou plochou vlevo dole
Kolem horního vodopádu a Lost Arrow
Největší stoupání končí na plošině, kde Yosemite Creek dělá idylické údolíčko.
Poslední plotna a vrchol (2114 m).
Pohled dolů na Visitor Center.
Lost Arrow shora. Oblíbenou kratochvílí horolezců je natáhnout si lanovku mezi okrajem masivu a špičkou.
Pohled ke Glacier Point.
Pohled k jihovýchodu.
Ztracený a opuštěný slaměný klobouk na skále, to už jsem zažil na Tenerife. Tam jsem klobouk sice získal a nosím ho v létě na zahradu, když jsem ale pro něj lezl, tak jsem se nějak pošmýkol a rozedřel si loket a ještě mě žahla nějaká rostlina, takže tam mám dodnes jizvu. A ještě jsem dostal vynadáno. Tady jsem klobouk nezachránil a oželel, to by dopadlo hůř. Přesto, že i bez oficiálního varování před pádem skal a pádem ze skal je na první pohled patrné nebezpečí, blbci jsou nepoučitelní – tenhle snad získal o několik decimetrů lepší záběr shora na vodopád, ale mně ukrátil dobu kochání, protože jsem raději odešel, abych nemusel vidět ho plachtit.
Jednu ze všudypřítomných veverek zjevně zajímalo něco jiného (žalud).
Redakční novinky
DOX, HUGHIE O’DONOGHUE: Cesta (do 12.12.2011) 
DOX, HUGHIE O’DONOGHUE: Cesta (do 12.12.2011) 
Ostrava, Galerie 7, Výstava fotografií - Petr Sikula (do 3. prosince 2011)
Josef Brukner, Zdeněk Miler: Krtkův den 
Nejnovější deskou japonské jazzové klavíristky Hiromi Uehary je Voice, které je nahrané formou klasického jazzového tria. Spolu s ní hrají Anthony Jackson (kontrabas) a Simon Phillips (bicí). Hiromi experimentuje s formami, sama skládá a o svém hraní říká: "Hiromi plus klavír na pódiu rovná se jiná osoba. Jsem trochu jako ti roboti z japonských animovaných seriálů, vždycky jsou nejdřív hodní a spořádání, ale pak se najednou zblázní a začnou vyvádět." 
