Ve znamení červené
(díl první)
Když se nahromadí více silných zážitků do krátkého období, může se stát, že jeden přebíjí druhý a výsledkem není jejich součet, ale něco méně. Člověk nedokáže několikanásobně víc vzdychat úžasem také proto, že jako tvor adaptabilní si rychle zvyká na nové prostředí, a to zvláště tehdy, když ty změny nejsou k horšímu. Pamatuji se na cestu po Norsku, kdy jsme zprvu za každou zatáčkou fotili (a to ještě na kinofilm) vodopády valící se ze skal po obou stranách silnice. Pak to focení řídlo a posléze jsme ty, které by jinde jistě byly samostatným skvostem, míjeli lhostejně se slovy: „Taková čudla“. Zpátky do usa. Několik parků, které jsme navštívili po sobě, mohlo přes zjevné rozdíly vzbudit dojem, že to jsou všechno červené skály různých tvarů a v různém uskupení, a že ty parky jsou propojené silnicemi vedoucími mezi červenými skálami. Přeháním, samozřejmě, protože ty parky se výrazně liší a nejen v různých odstínech červené. Ten první dojem je mylný a při prohlížení fotografií si člověk i zpětně může vychutnat tu nenapodobitelnost a jedinečnost každého z míst. To mi ale nemůže bránit v tom, abych těchto několik parků nespojil do jednoho balíku, takto dílu povídání o naší cestě v září 2011.
Bryce Canyon – není opravdický kaňon, ale velký kuloár, který se postupně vytvořil oderodováním části krajiny z jedné strany ostře omezené. Takže máme zvlněnou zalesněnou rovinu v nadmořské výšce kolem 2400 m, pak hranu a za ní hoodoos. Ty jsou charakteristickým prvkem parku - je to výraz pro vysoké, tenké, špičaté skalní věže, které vyčnívají nad okolí. Sestávají z relativně měkčí horniny překryté čepicí z něčeho tvrdšího, co chrání horninu pod sebou a brání celkové erozi (ta první fotka je z Dixie national forest – parku těsně vedle Bryce).
Jinak se jim též říká stanová skála, čarovný komín, zemní pyramida a nevím jak ještě, protože se vyskytují na mnoha místech světa, kde jsou sedimentární nebo vulkanické horniny v klimaticky sušších oblastech, například v Albertě, na Taiwanu, v Cappadocii v Turecku a v Evropě v Provence nebo v místě zvaném Đavolja Varoš (Devil's Town) v Srbsku. V Bryce se hoodoos tvoří ve vápencích 40 až 60 miliónů let starých (geologická formace Claron) z přelomu druho a třetihor. Tvorbě bizarních tvarů napomáhají změny teploty v průběhu dnů a roku – údajně zde v noci mrzne průměrně 360 dnů v roce. Za červenou a růžovou barvu může přítomnost oxidů železa a manganu. V bílých formacích tyto oxidy (dříve kysličníky) nejsou. Výška hoodoos v parku je od 1,5 do 45 m. Krajinu lze pozorovat a fotit buď z horního okraje nebo se spustit několika cestami mezi věže, totéž se dá absolvovat v sedle koně. Některé věže jsou pojmenované jako v Ardršpachu, zapamatoval jsem si jen E.T.-ho, jistě ho každý snadno pozná.
Ačkoli je park známý pro svoje barevné věžičky, méně už se ví, že v okolí byly nalezeny četné stopy po dinosaurech (i lebka Hadrosaura). Pro zdařilé fotografování (pokud nepočítám umělce) je zapotřebí slunce ze správného směru, které jsme zrána postrádali, ale pak se to snad spravilo. Jen byl problém z těch několika stovek fotek vybrat těch několik nej, ačkoli pozor - některé fotky vypadají rozmazaně, ale je to zdání, protože rozmazaný vzhled má ta rozvětralá měkčí část vrstev a mohu tady s čistým svědomím tvrdit, že některé fotky rozmazané nejsou. Na některých fotkách jsou k rozeznání maličké postavy – z toho je vidět, jak jsou věže vysoké...
Zion – opravdová horská nádhera, údolí sevřené skalními stěnami, jeden z přístupů je údolím podle řeky, druhý tunelem a serpentinami v bočním údolí.
Pohyb aut uvnitř parku je omezen, odstavují se u návštěvnického centra a dále podobně jako v některých jiných parcích jezdí jen busy alias šatly, jízdné se platí v rámci vstupného do parku. To činí kolem 20 až 25 USD za auto bez ohledu na počet cestujících a vstupenka platí týden. Skály jsou, jak jinak, načervenalé pískovce, v nich pak významnou roli hraje vrstva Navajo Sandstone, geologická formace rozšířená po severní Arizoně, Coloradu a Utahu v části Colorado Plateau. Spolu s příbuznými geologickými vrstvami zde vytváří svislé srázy až 670 m vysoké. Převládá sice barva bílá, nicméně běžná je i růžová a různé odstíny červené. Jsou odrazem dlouhé doby alterace působící na horniny staré mnoho miliónů let. Barevné proměny jsou působené přítomností minerálů se železem, jako je hematit, goethit nebo limonit v různém množství. Vybrali jsme si túru na skalní výspu (červená čára) asi 500 metrů nad údolím Virgin River (modrá čára). Cesta a cíl mají název Andělské přistání nebo odpočívadlo, jak kdo chce, a něco na tom je. K cíli se stoupá zkraje serpentinami s vybetonovanou cestou, ale v závěru v těch nejexponovanějších polohách jsou jen řetězy a skála.
Všechno šlo dobře, i slunce chvílemi svítilo, ale před vrcholem začalo zlehka pokapávat, pak déšť sílil a sílil. Není rozumné zkoušet dojít či dolézt poslední úsek za mokra, protože skála klouže a na obousměrně užívaných řetězech je nutné se vyhýbat s protijdoucími. Pokud se chcete dostat na vrchol za deště, tak ti protijdoucí jsou vlastně všichni kromě vás. A když dvakrát zahřmí, může nastat i zmatek. No a na vrcholu by stejně nebylo nic vidět. Tak příště.
Na některých fotkách zase lze najít minipostavy podobné mravencům. Kromě této úžasné túry nabízí Zion řadu dalších, i cesty, kde je nutné brodit se po prsa. To pak kromě uklouznutí tady hrozí i bleskové povodně, které turistu mohou pěkně vypláchnout. Zion jsme opouštěli v dešti zvláštní krajinou, kde je vidět, jak na hladkých skalách musí rostliny bojovat o každé místo k životu.
Příště pokračování parkem Arches.
7.1. 2011 1.1.2007 |
Na skladě se do dnešního dne válí tyto cestovní deníčky:
Honza Amerika Kurka - Americké národní parky (2011): (1) (2) (3) (4) (5)
Hell&Dr - Austrálie (2011): (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9) (10)
Dr a snad i Jr- Na návštěvě u poručíka z Inishmoru (2010): (1) (2) (3) (4) (5)
Tatrmani Hell&Dr - Austrálie-Tramtárie (2010): (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9) (10) (11) (12) (13) (14) (15) (16) (17) (18) (19) (20) (21) (22) (23) (24) (25)
Jan NZ Kurka - Nový deník Zélandský (2010):(1) (2) (3) (4) (5) (6) (7)
Jan Indinista Rouš - Honzíkova cesta (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9) (10) (11) (12) (13) (14) (15) (16) (17) . Jeho cestovní deníček je ZDE.( Ale je to blog bez fotek).
Jan Andinista Kurka - Deník Andinisty: (1) (2)
Jana Vaňourková Kubánský deníček: (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9)
Linda Synaková - Rusko-Elbrus: (1) (2)
Zuzka z New Yorku - Bolívie: (1) (2) (3) (4)
Honza Faltus -Kavkazské Novosti: (1) (2) (3) (4)
Jana Vaňourková - Ománský deníček: (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7)
Jana Vaňourková - O Jižní Africe (I) (II) (III) (IV) (V) (VI) (VII) (VIII) (IX) (X) (XI)
|
|
|
Surreálný inspektor Zrzek |
Ený kartářka:
"To se, já vím, nedá pochopit, já vím, existuje stvořitel.
Byl jeden na začátku a pak se to stalo a pak jsme si všichni duše rozdrobili na malé částice a na energi a hledáme cestu domů. Duše chce poznávat, Duše chce vědět. A až dojede po tom schodišti domů, pak poznáte. To je ta transformace, to je ten můj pohled a láska léčí." |
|
|
|
|
|
|
|
V neděli, 6. 11. 2011 v 19:30 máme v divadelním studiu Marta (Botanická 5) premiéru představeníčka "Líbej mě, líbej, aneb sen o kostkované košili Jiřího Šlitra". Hrají, zpívají a tančí třeťáci – studenti muzikálového herectví z atelieru Jany Janěkové. Uslyšíte nejkrásnější "zamilovaná" dueta pánů Jiřích Suchého a Šlitra (občas i Ferdinanda Havlíka) a několik dalších písní ze semaforské tvorby v nových úpravách. Vtipné choreografie vytvořila Hana Litterová, režie a scénář Jana Janěková (motivovaná zajímavým snem jistého chlapce o Jiřím Šlitrovi , který byl otištěn v roce 1968 v odpovědně časopisu Sedmička, kam pravidelně odpovídal pan Šlitr na dotazy školáků.). Hraje CKK Band ve složení D. Klementová, J. Klement a J. Jurůj. VELMI NETRADIČNÍ TOUR DE ZAVADIL VE SVATÉM ŠTĚPÁNĚ Pavlovy úhly pohledu:
Pořád ještě neumím psát texty pod fotky tak, jako páníček, ale to důležité už stejně bylo řečeno v minulém vydání. |
30. 10. 2011 - Dr+pilní příznivci prasete
viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš