Nedělní dopoledne
(v Glasgow)

Tohle prase už bylo jednou napsané, ale nějakým ďábelským trikem jsem si ho zrušil. Jen jsem chtěl nahradit všechny fotky stejnými, ale přejmenovanými. Dělal jsem to již vícekrát, ale tentokrát jsem z nepozornosti vytvořil akci, která sežrala veškerý již hotový text, fotky se nezobrazily a z celýho prasiska zbyla jen šablona. Takže znova. No a samozřejmě úplně jinak, než napsáno již bylo.
Je neděle, nikdo nás nikam nehoní, ale Helča si na nás nachystala několik galerií a prochajdu po Glasgow. A protože se domluvila s kámoškou, že se sejdeme v kavárničce na kafi, museli jsme vyrazit.

Je docela kosa, ptáci vypadají nasraně, asi je zebou tlapky. Autobus přijede až za deset minut. a dokonce ani to není úplně jisté.

Lehce zamrazená krajinka vypadá učesaně. Olina se mezitím dala do hovoru s jedním mísťnákem, kterej vlastně ani mísťnák nebyl. ale to ona umí skvěle. Vždycky si vzpomenu na historku z Jeseníku, kde jsme bezmocně hledali místní pilu, chtěli jsme koupit nějaký dřevo, a protože Olina se ráda ptá, vyhlídla si mezi paneláky jediného černocha a zeptala se ho: "Jste místní?" Pomyslel jsem si něco nelichotivého o jejím intelektu, ptát se černocha, jestli je místní, haha. A on jí odpověděl brilantní češtinou: "Jistěže, co potřebujete?" Roušovna vznesla dotaz, jesenický černoch věděl a k té pile nás bravurně nasměroval. Od té doby se už Olině nesměju a její dotazy beru vážně.

Jedeme jen pár zastávek. Nedělní ráno se projevuje prázdnotou ulic,. Sem tam projede auto, sem tam se proplouží člověk.

Ale i v neděli ráno se tu v Glasgow setkáte s chlapíkem, který tančí na chodníku s horkou kávou v kelímku. A bába v růžovém a v pantoflích se valí koupit si cigára a noviny do trafiky.

Kavárnička, kde máme sraz s tou Helčinou kámoškou, je poblíž parkoviště, které hlídají zvířátka.

Parkovat před vchodem do říše za zdí je luxus. A zadarmo.

Veverka dostává od řidičů žaludy. Veverka je totiž od přírody uzpůsobená k somrování. A skotská veverka dvojnásob. Chtěl jsem si ověřit, jestli skotské veverky nemají kvůli pamlskům vrtaná kolena, ale ty potvory mi nedovolily se přiblížit.

Malíř byl tak přesvědčivý, že jsem měl pocit, že barák brzo spadne.

Hned naproti kavárně byl otevřenej kostel. Když přijdete brzo na kafe, můžete se jít pomodlit, aby už otevřeli.

To byl i náš případ, dveře kavárny zamknutý, ale do kostela jsme nešli, protože hodný pán z kavárny nám otevřel v předstihu. O dvě minuty otevřel dřív. To nebylo ani na krátkou modlitbičku.

V kavárně jsme si objednali horkou polívku, ale donesl nám nějakou děsně sladkou dobrotu, kterou jsme ani nedojedli. Pak dorazila Helčina kámoška, pokecali jsme a vyrazili znova objevovat Glasgow.

Zdobit volný zdi paneláků je tu velmi oblíbená činnost.

Některá místa jsou jakoby zcela inertní vůči běhu času. Vše tu zamrzlo a ani Albert Einstein s tím nehne.

V Glasgow je spousta míst, kde si někdo vyzkouší svůj umělecký nápad, nikdo mu v tom nebrání a pak to tu i zůstane.

Třeba takovej krásnej plot ze zrzavých plechů a laserem vyřezané motivy. Paráda.

Naše kroky míří k jakémusi kostelu, chrámu, či katedrále. Tahle to ale není.

Tahle ale jo. Helča totiž zjistila, že se tu má udát kulturní událost. Bude se zpívat. A je to zadarmo.

Vnitřek chrámu je ohromující.

Glasgowská katedrála byla založená někdy kolem 12. století. Říká se jí taky katedrála svatýho Munga.

Postavená v čistě gotickým stylu. A je domovským hnízdem glasgowskýho katedrálního sboru. Profíci tělem, duší i zpěvem. Zpívají každou neděli před bohoslužbou i během ní.

Šéfem sboru je momentálně skvělý varhaník Andrew Forbes.

Přestože pějí neděli co neděli, je to událost, která stojí za vyleštěný boty a žakety a fraky.

Tito pánové dohlíží přísně na to, aby se během koncertu nikdo neproducíroval moc blízko pódia, aby se nehulákalo a nehulilo a tak.

Všude květinová výzdoba. Je pravda, že když jsme na koncertě byli my, moc jiných posluchačů tam nebylo. Jedna paní, co hlídala jednohubky a kytky, pak Roušovna a Helča a já. A pak ještě asi čtyři mladíci, kteří se jen rozhlídli a utekli.

Varhany jsou čtyřmanuálové plus pedál. Sestrojil je otec Willis a nainstalované jsou od roku 1879. Harrison & Harrison, otec a syn, je v roce 1996 rozebrali a celé zmodernizovali.

Helča nám prozradila, že když není koncert, dá se jít i do podzemí, kde je jakási zajímavá krypta. Ale tam jsme nešli. Jen jsme si poslouchali muziku a chladili si prdele na studenejch židlích.

Rytci do zdí tu jsou stejní jako u nás a pravděpodobně jako kdekoliv na světě. Podepsat se do starého kamene. Byl jsem tady. To je pro některé naprosto neodolatelné.

Vymrzli jsme, tak se jdeme ohřát do ulic.

Vtipný a hezký 3D přehledný plánek komplexu.

Darovací boxy jako u nás. Akorát ta motorka se tam nevešla.

Procházíme Heleniným univerzitním kampusem. Strathclyde university. Jsou tu vtipné sochy.

Ale jak už bývá mým zvykem, nezjistil jsem si ani autora.

Zajímavá skulptura.

Prošli jsme celým areálem až k betonové stěně.

Tohle je možná nějaká míčová hra, nebo něco podobnýho.

Další zastávkou by měla být GOMA.

Ale ještě před tím se musíme zastavit umělecké glasgowské škole, a protože to je zadara, navštívili jsme i jednu výstavu. Nějaké fotky. Nic moc, ale dvě se mi tam líbily.

Z každé výlohy se na nás drze tlemí čas vánoční.

No a když jdeme kolem luxusní prodejny mé oblíbené audio značky, neodolám a ukradnu si ji do foťáku. Bose dělají audio zařízení vysoké kvality. Kromě toho se jejich produkty vyznačujou krásným designem. I reklamy mají dobré.

GOMA se blíží.

Když se dveře pohádají.

Jo, to je dobrý moudro.

Čau, čau lidi.

A jsme zde. Před Gomou je socha jezdce na koni. Kdysi ji nějací veselí opilci, a že to Skoti fakt dovedou, ozdobili těma silničníma kuželama. Radnice města kužely odstranila, jiní opilci to tam za čas vrátili. Takto se přetahovali nějakej ten pátek, a protože glasgowskou radnici neřídí žádná Kundrnáčová (prostě to zařídíme), dospěli k originálnímu a geniálně prostýmu rozhodnutí. Veselé čepičky jezdecké soše nechali. Od té doby k sobě patří jako hovno ke košili.

A samozřejmě, protože to je zadara, půjdeme se podívat dovnitř.

No a protože to je Galerie moderního umění, jsou vystajlovaný i hajzlíci.

Pohled shora dolů.

A zdola nahoru.

I okna jsou zde moderně zdobená. Hasičák klasický nemoderní.

Baví mě, že se tu smí fotit.

O téhle sérii jsem kdesi kdysi četl a teď ji vidím na vlastní oči. Otisky dlaní slavných výtvarníků. "Já a André Breton."

Ruka Marcela Duchampa, toho, kterej jako první na světě vystavil na výstavě chcací mušli a dílo pojmenoval "Chcací mušle". Dodneška se experti dohadujou, jestli to je nebo není umělecké dílo. Ono to je jedno, ale jako provokace to bylo dobrý. Pak ještě si dovolil vytvořit jedno dílo podobného charakteru. Koupil a vystavil lopatu na sníh a dílo pojmenoval "Lopata na sníh".

V jedné místnosti jsem objevil malou sérii černobílých krásných fotek. Nemohl jsem se od nich odtrhnout.

Okno v posledním patře GOMY. Rád chodím po výstavách. Čumím, myšlenky mi neuspořádaně poletujou, někdy mě donutí něco udělat, někdy vůbec nic, ale ten stav poletování je krásnej.

Prodejna starejch krásnejch šicích strojů.

Pouliční bubeník na kýble.

Ulice nedělního Glasgow se stydlivě přiznávají k času předvánočnímu.

Už i lidi se vybatolili z teplých pelechů. Hezký je, že se nikam nehrnou, nespěchají a nasranejch ksichtů je výrazně méně než třeba v Praze. Nebo v Brně.

Některý boční uličky dovedou industriálně překvapit.

Pomaličku se prodíráme divými zvířaty k Lighthouse. K majáku navrženým kým jiným, než fenoménem jménem Charles Rennie MacIntosh (7.6.1868 – 10.12.1928)

29 prázdných věšáků.

28 prázdných věšáků a jeden obsazený.

Jsme skoro na střeše vyhlídkové terasy Lighthouse. To nám umožňuje šmírovat do okolních oken.

Ale problém je, že máme hlad, takže jsme se rozhodli dát si v místním bufetu polívku. Tu Campbellovu od Warhola neměli, tak jsme si dali rajčatovou, a výbornou.

Skotové mají velmi svérázný smysl pro humor. Je to znát i na ikonách, které jsou po celým světě velmi podobné. Jen tu v Lighthouse jsou i pocitové.

Ptačí rozhled po Glasgow je poutavý a velmi přehledný.

Až na úplnej vršek se dostanete jen výtahem. Zde pak vás uvítá zdobené piáno, na které si můžete zahrát, pakliže to umíte.

Ach ty ptačí rozhledy.

Původně zde sídlila redakce Glasgow Herald. Samotná budova patří městské radě Glasgow, která to vše financuje. V baráku vzniklo Skotské národní centrum architektury a designu.

Tam naproti je GOMA.

Ještě vyšší výhled nabízí věž kousek od terasy. Tam se dostanete jen točitým schodištěm. To jsme si odpustili. Stačil nám výhled z terasy nad Campbellovou polívkou.

Čekáme na polívku.

A zatím co jsme si prohlíželi exhibici plnou návrhů uměleckého galsgowského hrdiny MacIntoshe, židličky, křesílka, psací stoly, vidličky, lampičky, poličky... chlapík na kýble stále hrál.

Aby se tím bubnováním uživil, prodával plyšáky.

V příštím vydání byste se mohli dozvědět, jak ta poklidná neděle skončila, ale kdo ví.