HONZÍKOVA
(VELKÁ CESTA)

Máme tu Honzu. Asi na 14 dní, tak si užíváme společnejch chvil a společnejch akcí, než nám zase uprchne za tu loužu. Pro všecky příbuzné a známé tu umístím pár fotek z těch čtrnácti krásnejch dnů. Bude to lehce chaotické, protože Honza už je prostě model, který vnáší do každýho prostoru typickej chaos. Nemýlili jsme se, hned jak sundal batoh ze zad, prostor se naplnil ponožkama, starým chlebem, platebníma kartama, foťákem, slunečníma brejlema a karabinama.

Den před příjezdem už se i nebe dramaticky barvilo. Honza s Rézou před necelým měsícem úspěšně dokončili slavnej PCT. A měli to na centimetry. Teda ne, že by to nějak zdržovali, ale koupili si letenky do Evropy už před začátkem čundru, čili někdy v dubnu. Na druhýho října.

Takže museli do cíle dorazit alespoň tři dny před tím, aby stihli z kanadskejch hranic doletět do Bolderu, umejt se a přebalit batohy a honem do Denveru na dlouhej let do Rakouska za mámou a babičkou od Rézy.

Bacha, ty fotky jsou spíš jen taková vizuální vata jako oddělovač odstavců. Ale trošku s příběhem souvisí, třeba tím, že jsem si byl dopoledne před jeho příjezdem zaběhat a tohle všecko jsem při běhání objevil.

Honza má přijet Vindobónou na hlavák, čili někam sem. Když byli na cestě, zhubli a jedli málo a tak trochu blbě a po návratu jen žerou. Honza je dost hubenej, ale přesto se mu podařilo zhubnout za těch pět měsíců asi 7 kilo. Čili to jejich žraní je tak trochu pochopitelný. Zatím ale o tom víme jen z jeho zpráviček přes Hangout.

Máme sraz s Olinou na hlaváku. Běžím kolem divné kavárničky.

A taky kolem pěkné zdi v Šérvůdu. Čekáme na Honzu u klimpru. Vlak má trošku zpoždění, ale dočkali jsme se. Velký přivítání a už si ho vlečeme domů.

Štěbetáme jeden přes druhýho, ale protože v tomhle multitáskingu jsme skoro všichni doma kovaní, vyměňujeme si informace v terabajtech a současně na příjmovým i vysílacím kanále. Vždyť jsme se od loňskýho léta neviděli a těch zpráv z PCT bylo fakt dost málo.

Hned jsme si dali všichni echo a kdoví po kolika letech jsme se zase sešli celá rodinka. Bylo to parádní. Poslední dorazil Jirka a přinesl výborný víno.

Helča vyhrožovala, že něco dobrýho uklohní, a my všichni ostatní jsme se mohli přetrhnout s nabídkou, že taky pomůžeme.

Jenže Helča se nejspíš zbláznila, protože toho žrádla, co udělala, nakonec byl plnej balkón. Ale...

... Honza, jak trpí teď syndromem žravosti, stejně všecko sežere. A taky i sežral. Co zbylo z večera, druhej den sežral. Nějak s Olinou nechápeme, kam to padá. Ale fakt furt žere.

Veselých historek skoro tolik, co navařila Helča žrádla.

Konečně společné foto po X letech. V roce 2016 na jaře jsme se sešli v Berlíně. A pak myslím že ještě jednou, ale ne doma u krbu rodinnýho.

Honza nám ukazuje, jakej má furt hlad. Největší frajeřinou PCT totiž je, co nejlíp vymyslet jídlo. Jsou tam úseky, kdy je od bodu s jídlem do bodu s jídlem i víc než 7 dní. Takže žrádlo na hrbu. A kurevsky šetřit.

Některý historky jsou dobře nepravděpodobný.

Třeba ta, jak Honza vyrážel z jakýhosi místa zpět na trasu a na parkovišti pointu, kde si vyzvedl jídlo na další týden, se objevila banda turistů. Štěbetali. Když šel kolem nich, jeden z turistů na něho vybafl česky: "Jdeš blbě!" a Honza mu na to odpověděl: "Jdu dobře.". Pro český turisty docela šok. Pro Honzu asi taky, ale nedal to na sobě znát. Nabídli mu slivovicu.

Když už jsme u té invaze Čechů v Americe, tak v době, kdy PCT šel Honza, potkal se na trase se dvěma Čechy, kteří byli z Ostružné, z vesnice, kde máme chalupu. Je jedno, jak jsou velké širé rodné lány, jak rozlehlá je Amerika, jak obrovská koule je ten náš placatej svět. Podle těchto příhod jde jen o drobnou hroudu, kde není problém se potkat s krajanem.

I ranní sluníčko má radost z návratu ztracenýho synka.

Honza vyrazil do Prahy zalozit si na nějakou stěnu a za kámoškou.

V pátek zase šel s Helčou do školy na přednášku o anglické literatuře, protože během PCT přečetl docela dost knížek. Používal obě metody. Četl i očima (kindl) i ušima přes sluchátka. Říkal, že na čtení měl času fakt hodně.

A zatímco Honza se vzdělával v Helčiné škole, já jsem si vyfotil pražskou rolbu. Jen abyste věděli o co jde. Tahle fára totiž z nějakýho důvodu nezískají status osobního homologovanýho automobilu, tak vyscaní Češi zařadili tyhle rádoby repliky do užitkových vozidel, jsou hlášené třeba jako rolby.

Toulání Prahou mě baví čím dál víc. Ale nemám na to moc času, protože musím furt běhat.

Náklonnost.

Réza s Honzou měli po celou cestu jen jednu karimatku. Teda jako každej svou, ale po pěti měsících se smrskla na poloviční tloušťku. Vzpomněl jsem si na to při téhle fotce.

A nebo, když se brodili před rozdivočelý řeky. Za prvé se musíte brodit v botech, protože bosky je to nezodpovědně nebezpečný. A bez chodících hůlek to taky nejde. Mosty tam nejsou a těch potoků a řek je tam docela dost.

Večer jsme měli sraz v dolnopočernickým pivovaru. Honza dorazil poslední a toto jsou moje dvě nejmilejší učitelky.

Kdybyste Helči svázali ruce gumicukem, neřekne ani slovo.

Další společné foto. Chybí Jirka, má nějakou práci.

Z hospody jdeme pod taktovkou měsíce v úplňku. Zítra si dám hladovku.

Doma jsme si pustili výbornej film Humr - Lobster. A protože na českých serverech byl k dispozici jen nadabovanej, půjčili jsme si ho na den z Google movie, ale zase bez titulků, což je pro Helču a Honzu normální, zatímco pro mě utrpení.

Je další ráno, jdu si zaběhat a po cestě domů toho hodně nakoupím. Stejně to zase všecko sežral.

U rybníka ve Svépravicích se ještě vyvalujou lidé.

Běžel jsem zase pro chleba a za odměnu jsem získal svůj úplně nejvíc nejdelší stín v životě. Zdá se, že uživit synka je skoro nemožný.

Olině z radosti z Honzy rozkvetlo i hejno ibišků. Snad je Honza nesežere.

V sobotu si nás vyzvedává Jíťa s Jirkou a jedeme k nim směr Srbsko, Kárlštejnsko. Chystáme se na zahradní slavnost. Vypadalo to, že do auta se nevejdeme, ale vyšlo to. Ještě tam zbylo místo na propisku.

V Dobřichovicích se stavíme v Lidlu a nakoupíme na večer. Když tak koukám do toho košíku, je mi líto, že s nima nebudu, protože musím jet večer cosi fotit.

Ještě do Zrzavé opice na oběd. Jirkovi kačena moc nejela, protože měl včera v práci náročnou veselici.

Hodně náročnou veselici.

Já si jen dám napůl s Honzou sklínku vína, dopiju pivo a vyrážím na nádraží na vlak do Prahy.

Žlutá, Kristus, klimák.

Zadní Třebaň.

Honza během čundru uštval čtvery maratonky. V pohorách to nechodí nikdo, protože pohory jsou děsně těžká obuv a tady jde o gramy. Ty první boty se mu rozpadly už po 500 mílích, protože nebyly nový. Pak se přezul do nějakých z odpadkáče, který vyhodil někdo před ním, a na nějaký vzdálený místo si nechal poslat novej pár. A pak ještě jeden. Ty, co má teď na noze, to jsou ty čtvrtý a už jsou taky skoro mrtvý. Jirka se nedá zahanbit a ukazuje Honzovi, jak jemu se rozpadají boty, i když na dlouhý čundry nechodí. Jede mi vlak a já musím ty svý kuřátka opustit.

Když vystoupím v Praze, přivítá mě plakát. Přepadne mě nostalgie, protože pro tuhle knížku Václava Havla jsem za totáče v samizdatu navrhoval i vyráběl obálku.

Ale dost snění a nostalgie, facha nepočká, jdu fotit.

Až do hluboké noci a pak domů. Když už jsem mluvil o těch knížkách, který Honza na PCT přečetl. Tohle je socha čtenáře od Jaroslava Róny.

Doma Olina vařívá Honzovi brambory z její obrovské mikroúrody. V neděli se mi všichni vrátili domů, nadšeně mi vyprávěli, jak to byl bezva zahradní mejdan, tak jsem trošku záviděl a pak jsme se na otočku šli podívat k Tondovi a Samii, protože Samia chtěla poznat Honzu a taky jsme si spolu potřebovali vyměnit knížky. Já jsem jim dal svou (FOTO)HAIKU PRO KAŽDÝ DEN a oni mi dali svou A WISTFUL EXISTENCE (Samia básně, Tonda fotky). Honza pak vyrazil vlakem do Brna za Lindou, aby se další den vrátil a jel za Helčou, a pak se zase vrátí za náma.

No nic, takže v pátek vyrážíme ve větší sestavě ohrozit Brno, Danu, dědu, Alenu, Jiřinku... Brno, těš se. Na Honzu.