Kalifornie
(fakt poslední poslední čundr)

V podkladech pro WWWiditelné prase jsem našel ještě jednu složku, která byla pojmenovaná tak blbě, že ani já, blbec, jsem to nerozklíčoval. Po otevření jsem v ní našel fotky z posledního, ale fakt už posledního, tábořiště z cesty zpět po Kalifornii. Naposledy jsme bydleli v kempu pod horou Mt. Shasta, kde bylo tolik cedulek s varováním před medvědy, že mě dokonce i konzervativní Olina přesunula z místa vlevo ve stanu na místo vpravo, tedy 10 cm od zurčivého potůčku. Odůvodnila to lakonicky slovy: "Až přijde medvěd, sežere prvně tebe a já budu mít možná šanci uniknout." Ale noc byla klidná, zurčení mě několikrát v noci vytáhl ze spacáku jít se potmě vyčůrat a zkontrolovat medvědy. Nic.
Ráno jsme si dali nějakou snídaní, popsáno v jednom z předchozích dílů a vyrazili přes ďáblem páchnoucí Lassen National park (také popsáno již dříve) až do kempu Battle Creek Campground. Naše posení tábořiště. Na rozdíl od předchozích kempu, tenhle žádný cedulky o medvědech nenabízel, tak mi bylo jasný, že spát už zase budu vlevo. Po cestě jsme si nakoupili nějaký třetinky IPA piv, tak, jak jsme to provozovali celou dobu našeho objevování kalifornský přírodních krás.

Náš poslední kemp byl na rovině, klidnej a na rozdíl od našich předchozích ubytování měl i víc než jedno místo volné. Takovej vyklidněnej kempík. A byla docela i kosa, takže na řadu přišly i teplejší bundy.

Naše slavná sekyrka, skrz kterou jsem se stal utajeným králem Kalifornie (také v praseti č. 11/2019 popsáno podrobně). Jít tenkrát u Crater Lake jsme se rozhodli, že až budeme v posledním táboře, sekyrku necháme na stole, aby mohla posloužit nějakým jiným turistům.

Na poslední den jsme se chtěli podívat k jezeru Manzania. Je to místu, kudy chodí poutníci PCT (Pacific Crest Trail).

Honzu stále ještě bolí nohy po maratonu kolem Crater Lake, tak se belhá skoro jako Olina a oba mají chodecký hůlky. Kecal bych, kdybych zatajil, že i já mám hole v baťůžku. Jednou jsem ty běhací hůlky na mé vlastní přání od Oliny dostal k narozkám a párkrát je použil při běhu v terénu a byl bych nevděčnej hajzlík, kdybych si je do Ameriky nevzal. Jenže na tomhle výletě jsem je z batohu ani nevyndal. Jezero vypadá velmi čistě.

Tohle je myslím jeden z posledních pohledů na místní Mt. Shasta Pátá nejvyšší hora Kalifornie. Ono kolem téhle hory se toho nakecalo již docela dost. A jsou to drby přinejmenším zajímavé. Na úpatí téhle 4321 metrů vysoké v roce 1841 botanik John Torrey objevil doposud neznámou kytku Darlingtonii kalifornskou.

Mt. Shasta je profláklá kdečím, třeba jakýsi náboženský kutil se na ni odkazuje, že tu potkal jiného náboženského experimentátora. V srpnu roku 1930 Ballard šplhal na kalifornskou horu Shasta. Podle jeho tvrzení se zde setkal s Mistrem hrabětem de Saint-Germain. Saint-Germain Ballardovi sdělil, že on, Vznešený Mistr, hledá někoho, komu by mohl předat „Veliké zákony života“. Manželé Ballardovi za svého života nashromáždili obrovské množství informací, které podle jejich tvrzení pochází právě od Vznešeného Mistra. Mělo jít až o tři tisíce setkání. Hnutí učí, že všemohoucí, vševědoucí a všudepřítomný Bůh stvořitel („Já jsem“ – Exodus 3:14) je v každém z nás jako jiskra Božského plamene a že jeho přítomnost, lásku a sílu a světlo – moc Fialového stravujícího plamene božské lásky – můžeme zakoušet skrze tichou meditaci a opakování "ujištění" a "výnosů".[1] Jakmile člověk bude v něco věřit, může docílit toho, že se to opravdu stane. Musí však svou sílu užívat moudře a s rozmyslem, pro dobro všech. Zneužití síly bývá doprovázeno mnoha neshodami, mnohdy i smrtí. No prostě znáte to, kecy, kecy, kecy.

Cesta kolem jezera je velmi milosrdná k unaveným kloubům. stromy voní sluníčkem.

Hladina jezera je podezřele klidná, jen tiché vlnky.

Ale koupat se nám tu nějak nechce. To ticho je dráždivé.

Roušovna se rozhodla, že kašle na ticho, že se prostě nažereme. Kromě toho, že si dáváme oschlou housku s kouskem sýra, můžete vidět, že já sám jsem se přistihl při lži, protože prostým spočítáním párů hůlek vidíte, že i já jsem je z batohu vyndal. Jsem prostě kecka. Používal jsem jednu z nich jako monopod při jedné fotce.

Mezi pěšinou a hladinou jsou napůl zetlelé stromy a vodní tráva.

Sympatické v celé kalifornské oblasti je to, že většina parků se nesnaží moc těžit dřevo a padlé nechávají na místě, Lesy si totiž těla svých mrtvých druhů zaslouží. A že to je někdy míň prostupný? Proč ne. Ono je lepší, když se turisti drží chodníčků. To je taky jediné místo, o které se místní rangeři starají a když padne velikán do cesty, většinou v něm motorkou vyříznou průchod. Víc nic.

Hodně kmenů odpočívá na dně jezera a minerály už se postarají o to, aby pod hladinou vydržely dýl, než na vzduchu. Z jedné zajímavé knihy "Tajný život stromů" jsem se dozvěděl, že kdykoliv strom padne, nebo je poškozený, nastupují agresivní houby, které se postarají o co nejrychlejší rozklad. Pod vodou jim však pšenka nekvete.

Zajímavé jsou v tajném životě místních stromů situace z pohádky o královně koloběžce... Potopen nepotopen. Mít tak tu schopnost vydržet tu sedět 100 let a dívat se, jak kmen nad hladinou zmizí a pod hladinou zůstane nedotčen. Ale kdo by na takový pozorování měl tolik času, že?

Ale i když se kouknete hodně zblízka, uvidíte, jak jsou houby výkonné a jak jim to voda umí pokazit.

Jezero je plné podivných bytostí, které můžou navodit až husí kůži. Někdy jsou však potvory smířlivé, třeba tihle dva draci se zrovna tlapou podáním udobřují z předchozí italské hádky. Samozřejmě šlo jen o pičovinu, tak jak už to v italských hádkách chodí.

Kromě toho, že to je cesta příjemně rovná, obsahuje i speciální konzistenci písku a malých kamínků, kterým se nelze vyhnout. A máte jen dvě možnosti. Každou chvíli sednout na kládu a ty mrchy kamínky vysypat, znovu se obout a po necelým kilometru znova. Já jsem z vrozené lenosti a fatalismu zvolil verzi, že jsem se s kamínky smířil a vyhazoval jsem až v cíli u stanu.

Zatímco botanici objevovali neznámý kytky, já jsem objevil jen Smajlíka borovicovýho.

Mravenci tu jsou silní, zdraví a draví. Z vlastní zkušenosti (tentokrát to na rozdíl od pokusu s poisonokem viz díl. 27/2017) nešlo o experiment, jsem byl jedním tím černým hajzlem pohryzanej a pálilo mě to až do letadla. Výlet nebyl dlouhej, ale krásnej jo.

Američani jsou docela rozmařilí a pro své automobilisty udělají kdeco. Třeba tahle samoobslužná pumpa na kraji lesa poblíž kempu. Je to jedno z posledních tankování na našem čundru.

Koupili jsme si oblíbené brambůrky a nějaký pitíčko. Ne, neposmívejte se soleným brambůrkům. S Honzou jsme se shodli na tom, že jde o jedno z nejužitečnějších jídel na dlouhých čundrech a při dlouhých bězích, protože v těch zlobrambůrkách je úplně všecko, o co při výdeji energie přijdete. Sůl, oleje a nějaký minerály a samy od sebe nabízí zajímavou možnost, jak toto užitečné jídlo efektivně sbalit na cesty. Pytlík s brambůrkama rozdrtíte na mastnej hnusnej prach a napěchujete do mikrotenovýho pytlíku. Je to jedno z nejlepších řešení hmotnost /užitečná energie. A navíc, na rozdíl od sušenejch hovad a dalších pochutin, jsou drcený brambůrky chutný vždycky.

Takhle vypadají naše haksny po posledním výletu.

Teď už nás čeká jen pár stovek kiláků po širokejch silnicích a nebo mnohaproudejch dálnicích.

A protože i jízda autem vás umí pěkně vyhladovět, stavujeme se na takovým chytrým parkovišti, který má k dispozici i hospody, kavárny a obchody. Opět se tu projevuje jakási divná předvídavost Amíků, že tohle místo prostě bude navštěvovaný, uzžitečný a praktický. Některý rohlíky v pekárně vypadají, jakoby byly z medvědů. Ptal jsem se Roušovny, jestli si ho nechce sežrat, aby tím vyplavila adrenalin ze skoro všech nocí v kalifornských tábořištích.

Krajina se zase výrazně změnila. ale nudnou rovinu tu nenajdete.

A to už přijíždíme na typickou americkou dálnici, která mívá nejmíň 5, ale často i víc pruhů. Jeden z pruhů, ten nejrychlejší, bývá určen pro auta, ve kterých nejede jen jeden člověk. Což je taky pro Amíky typický, tolik aut jen s řidičem asi v žádné jiné zemi na zeměkouli nenajdete. A protože se v Americe blbě poroučí, nabídnou zajímavej pruh, kde to frčí rychleji, pro ta auta, kde je víc pasažérů. Nevím, jestli to funguje, ale při zácpách, které tu bývají docela často, tenhle pruh jede. Hlad a únava řidiče nás donutily, abychom se ještě jednou zastavili na jídle. Honza zapnul google mobila a zeptal se na rychlejší cestu domů, protože když jsem odbočovali byla dálnice ucpaná tak, že ani ten speciální pruh se skoro nehejbal. Mobil mu nabídl jakousi okresku. Zkusili jsme ji a fakt, světe div se. Dostali jsme se asi po 40 minutách jízdy nahoru a dolů a plné zatáček asi 50 metrů před růžovej kamion, kterej byl před kávou celou dobu před náma. Ať žijou chytré telefony.

San Francisco je skoro na dosah. Carquinez bridge.

Napravo od nás San Pablo bay v zapadajícím slunci..

Tohle už si přesně nepamatuju, ale máme auto z půjčovny, tak nemusíme platit mýtné. Neberte to prosím jako nějakou zásadní pravdu. ale asi to tak bylo.

Tam na druhé straně jsme před časem začínali svou pouť po Kalifornii.

Aut je čím dál víc, ale furt se to nějak sune vpřed.

Ve večerní soumračné mlze už jsou vitě ty vyšší sanfrancisské baráčky.

Přes San Francisco-Oakland Bridge na Ostrov pokladů.

Tunel na Treasure Island.

A tohle už je druhá půlka čerstvě otevřenýho několikapatrovým velkokapacitního mostu mezi Oaklandem a San Franciscem. Ofiko se jmenuje San Francisco - Oakland Bridge.

V mizejícím slunci ještě máváme věznici Alcatraz.

Jízda přes ten dlouhej most je přinejmenším zajímavá. Pocitově Co by se asi dělo, kdyby nastalo zemětřesení? To se tu občas stává. Ale nám naštěstí se to nepřihodilo a tak Roušovně zbyly jen ty strachy z medvědů.

Jo, jsme v SF. Za půl hodinky už vybalujeme u Honzy doma. Ten čundr byl parádní. Díky Honzo. Zase někdy přijedeme.