VELKÉ PŘEPADENÍ
(BRNA)

Konec října je lehce hektickej. Navštívili jsme Brno v sestavě dosti silné. A dneska už Honza, tedy v pondělí, odjel na pár dní do Zurichu za kamarádama z Gogole a taky, aby si zalozili po horách a pak se vrací zpátky do Ameriky. Olina a já odlítáme na pár dní do Barcelony, abychom se naučili, jak se správně demonstruje. O cestě do Barcelony určitě na praseti napíšeme, když nás nepřerazí policejní obušek nebo cihla, ale protože by na to nebyl za čerstva čas, bude v praseti č. 45 první díl z cesty po Peru z pera pilného korespondenta a cestovatele Honzy Kurky. Těšte se. Povídání bude vícedílné.
V tomhle vydání podáváme obrazovou reportáž z té brněnské invaze.

Do Brna jsme dojeli neočekávaně na minutu přesně a dorazili za Danou. První část nebrněnské armády je na místě. Přivítaly nás děti od Evičky. Nina, Teodor a Oťas.

Dostali jsme najíst. Na to Dana hodně dbá a vždycky se u ní máme jak prasata v žitě.

Pak jsme chvilku kecali a Oťas s Teodorem si prohlíželi zvířátka, která ještě stále na téhle planetě nevyhynula.

Když nejmenší sekce odjela domů, vzpomněli si Honza s Jirkou, že jako malí zkoumali všecko pod mikroskopem. Historická náhoda zapříčinila, že mikroskop byl zrovna u Dany, tak ho oživili a zkoumali mrkev.

Když jsem byl malej kluk, sehnala mi máma ze své školy vyřazenej krásnej mosaznej mikroskop a já se stal na jistou dobu svýho života vědcem - biologem. Když pak naši kluci dorostli do podobnýho věku, objevili mikroskop taky a taky se z nich stali vědci, pak mikroskop putoval po rodinných příslušnících podle toho, kdo z dětí se dostal do věku mladého biologa. Pak to přestalo a poslední místo bylo jako na zavolanou u Dany.

V sobotu ráno jedeme za dědou a Jiřinkou. Nejsme na to tentokrát sami, máme armádu nenažranejch, hlavně Honzu, kterej po pětiměsÍčním putování po horách a pouštěmi přijel z Ameriky do Česka tak vyhladovělej, že vlastně ani nic jinýho nedělal, než žral. Tušili jsme, že tentokrát to bude rovnocenný souboj.

Ještě k Maškům pro kytku. To se musí. Kytku kupujeme hlavně proto, aby nám mohla Jiřinka vynadat, že zbytečně utrácíme. Ale podle výzdoby květinářství nám dochází, že budou asi Dušičky.

Jíťa se v zahradnictví ztratila, protože je trochu jako Olina a mezi kytkama je prostě není možné ukočírovat.

Jedeme šalinou za dědou.

Lužánky jsou jako vždycky poutavě nostalgicky krásné. Pro mě obzvlášť, protože tu jsem vlastně poprvé uběhl svůj pseudomaraton po operaci kolena. Ale i pro holky je to místo magické. Za totáče a holek mládí to bylo místo s největším výskytem úchyláků v Brně a snad i v jihomoravským kraji. Kdoví, jestli ne v celé republice. Bylo jich víc než křoví.

Dnes jsou Lužánky velmi opečovávaný park a křoví jsou přehledná a průhledná. Ráj úchylů už tu asi není.

Honzu děda s Jiřinkou neviděli už dost dlouho, tak mají všichni radost a hodně si co povídat.

Pak dorazila i Helča - posila z Kladna. Naše sekce byla komplet. Honza furt jedl a jedl, takže dobroty na tácíčkách mizely, Jiřinka měla radost a myslela si, že tentokrát se neupejpáme a jíme tak, jak si ona představuje, jenže... My jsme jen zbaběle využívali toho Honzova syndromu, kterej se v něm objevil po těch pěti měsících v přírodě, po těch 4250 kilometrech od května do konce září. Nějak to nedokáže zatím zastavit a žere a žere.

Společné foto vzniklo relativně nenápadně, protože Honza dědovi a Jiřince, ale i nám ukazoval fotky z té dlouhé poutě. Stačilo jen nenápadně zmáčknout kostičku s modrým zubem.

Po drsným obědě se Jirka s Honzou rozvalili na gauči a začali si povídat o Velké Fermatově větě a o Fourierově transformaci. Při diskuzi sice Honza nežral, ale zase mu vyhládlo natolik, že pak stejně žral. Když jejich debatu slyšela Jíťa, prohlásila, že jde do kuchyně povídat si s holkama (Jiřinka s Roušovnou) o pleťových krémech. A děda z matematické debaty usnul. Přiznám se, že jsem na ně byl hodně pyšnej. Na to o čem si povídají a že je to zajímá.

Návštěva skončila a my se pomalu šineme domů. V Brně rostou břízy na střechách. Brno.

U Dany se kluci zase pustili do zkoumání hub, snažili se Danu donutit, aby si vzpomněla na nejškaredější houbu, o které mluvila. Nebylo to jednoduchý, ale nakonec se všichni shodli, že jde o nějakýho šiškovce nebo tak nějak.

Večer musel Honza znova, ale pro jinou sestavu, udělat přednášku o té jejich pouti od Mexika ke Kanadě.

V noci ze soboty na neděli se změnil čas na správnej, což je sice věc, která mě nechává v klidu a vůbec mi nevadí, na rozdíl od mnoha jiných obyvatel, akorát ty první dny na to moje tělo sere a probouzí se o hodinu dřív, neboli úplně stejně, vztaženo k času letnímu. Jedinou blbou věcí je, že je pak brzo tma a odpoledne jít běhat, znamená s čelovkou.

Dnes máme další návštěvu před sebou. Jdeme na oběd za Alenou a Milanem.

I v Brně je podzim.

Pro jistotu jdeme pěšky, abychom si udělali dostatek místa na oběd.

Teda jen my, Honza má v břichu místa dost. Je to momentálně spíš černá díra než člověčí organismus.

Cesta pěšky za Alenou je lehce minimalistická, protože mlha.

Po obědě se jdeme projít, protože jen žrát a nehejbat se je nebezpečný. Brněnská čtvrť Lesná nás z Prahy uctivě vítá.

Starou ikonickou místní hospodu trošku předělali, což kdekomu z pamětníků vadí, ale mně to stejně připadá vtipný. Kdysi jsem tu byl s mámou, vyvezl jsem ji na invalitdním vozíku značky JAZZ, koupil jí džus s brčkem a zatímco se tak trochu zhroucená do sebe pokoušela brčkem cucat pitíčko, četl jsem jí nahlas z Respektu o mexickejch indiánech Tarahumarech, kteří pro radost běhají 80kilometrové tratě ve srandovních sandálech z pneumatik. Bylo to až Hrabalovsky poetické.

Alena bydlí ve čtvrti Diviška. Většina domečků je krásně upravená a předělaná, přesto si některé uličky zachovaly ráz chudé dělnické čtvrti.

Blíží se doba odjezdu zpátky domů. Cesta na nádraží voní a je hezká.

Loučíme se s tebou Brno, zase jsme ten útok jídlem přežili. Díky Honzo, díky všichni ostatní, byl to víkend velmi výživnej. A hezkej.

podpis




V sekci dětského koutku si dovolím pár obrázků z Alenina archivu. Když jsme měli chvilku odpočinku, přinesla krabici s fotkama. Prohlížení archivních fotek je dobrá zábava. Akorát se trochu vždycky dohadujeme, kdo na fotkách vlastně je.


Tahle první fotka je celkem jasná, protože jsem ji popsal už v době vzniku, když to bylo docela jasný.


Zleva: mama, Olina, Alena s Tomáškem a Milan.


Náš nenažranej Honza a jeho bráška Jirka.


Na chalupě v době, kdy jsme byli ukrutně mladí. Úplně vlevo teta Milotová, úplně vpravo Věra.
A to stvoření, které se s klacíkem (asi mrskačka) otáči k fotoparátu je Helča.

Společný oběd na chalupě.


To vlevo je Alena a šije. To vpravo Helča a čumí.


Tahle holka, co žere černej krém na boty je Alena, ta která přinesla tyhle fotky.


Alena s krávou (vpravo)


Tata luští křižovku.


Jiřinka dostala kytku a pronesla:
"To jsou ale krásny hryzantény.“


VÍKEND VĚRU VÝŽIVNÝ

proběhl s úspěchem a bez úrazů!
Pro nás bylo tentokrát 31. výročí znovuodhalení turistické stezky Járy Cimrmana komplikované obzvláště po stránce organizační. Rozhodli jsme se, že musíme pro tak výjimečnou příležitost zrestaurovat hardart a po letech provést Schleptet in Es flat major a Concerto for Horn and Hardart P. D. Q. Bacha, 21. potomka J. S. Bacha, objeveného americkým profesorem Peterem Schickelem.
Když si teď zpětně promítám, jak jsme pátrali po partituře, kterou před mnoha lety vytvořil podle nahrávky Honza Beránek (nyní Dalecký), připadne mně to všechno jako zázrak. To bylo telefonátů všem, kdo by kdy mohl toto dílo mít doma! Neměl ho nikdo z muzikantů, ani Beránek, ani pánové z Nostalgia Quartetu, až jsme došli na Jiřího Mottla juniora!. Ten si vzpomněl, že otec Jiří Mottl - slavné Vrchní komisař TdZ a mimo jiné dirigent Brněnského komorního orchestru, by ono dílo mohl mít v garáži, kde si uskladnil veškeré materiály, které mu prošly rukama a pochopitelně i hlavou. Bylo to složité, protože stréc Mottl leží v nemocnici a všichni na něj myslíme. Svého syna tedy z Bohunic navigoval při pátrání, které trvalo dlouho, materiálů je totiž neuvěřitelná spousta.
Asi 14 dní před velkou akcí volal Jirka, že v poslední sloze opravdu dílo P. D. Q. Bacha našel! Říkal, že to tak má, když něco hledá, většinou to najde v poslední krabici.
Všechno dovezl k nám, materiály (včetně jednotlivých partů) jsem okopírovala a posunula strécovi Výbornému, který přemluvil téměř všechny členy Nostalgia Quartetu k aktivní účasti na chystané akci. Nemohl jen violoncellista Radan Vach a tak jsme se jali shánět někoho, kdo by měl smysl pro to, zajet do Lomnice jen tak si zahrát, bez nároků na přiměřené honoráře. Nakonec jsem přemluvila Ladu Zabloudilovou z Hodonína, která zmíněné dílo vůbec neznala, ale po jeho přiblížení pomocí nahrávky všechno pochopila a rozhodla se přijet! Stréc Výborný přemluvil ještě Ivana Hrubého, že si zahraje na basu tentokrát něco úplně jiného, než je zvyklý. Jediné, co se nepodařilo sehnat, byl sólista na hornu, případně nějaký jiný dechový nástroj. Ještě den před odjezdem byla slabá naděje, že přijede stréc Mojda Bártek se svým trombónem, ale nakonec nastala situace opravdu strécovská, sólistu jsme prostě neměli.
S autem naloženým až po střechu jsme se dostavili do pivovaru Genius noci už v pátek večer, abychom měli dostatek času na promyšlení celé organizace.


Hardart Jerka nainstaloval už večer.
Přijel i Lukáš Lukáš.


K mudrování toho bylo docela hodně!
V sobotu dopoledne přijel na zkoušku Pavel Vorel s Honzou Martišem a připravovali scénu pro svoje patafyzické vystoupení, samozřejmě za vydatné pomoci pana Klementa.


Ještě před polednem musela proběhnout jediná možná zkouška muzikantů s hardartem. Muzikanti se dostavili na čas a to bylo dobře, protože dát dohromady vystoupení bez sólisty, to není vůbec jednoduchá záležitost.

Ivan Hrubý a jeho kotrabas.

V pozadí sólista na Strausovu rouru Jirka Seliger, vpředu violista Otakar Salajka a violoncellistka Lada Zabloudilová, která se dostavila i se svým miniaturním psíčkem Maxem trošku později, ale přece. Dostala se s autem nepředpokládaně do zácpy, ale všechno dobře dopadlo. Psíček Max se při zkoušce nečekaně zapojil poměrně rytmickým štěkáním, čímž tak trochu nahradil chybějícího sólistu. Pánové z Nostalgia Q po seznámení s Ladou svorně prohlásili, že jim nějak přestalo vadit, že kolega Vach ten den nemohl přijet.

CKK Band, sólisté na hardart - zleva Jaroslav Jurůj, Lucie Jurůjová a Jirka Klement.

První housle Jakub Výborný (jemu patří hluboká poklona za to, že kolegy k tomuto výkonu ukecal), druhé housle geniálně obsloužil Bohumír Strnad.

Čas na zkoušení jsme využili do poslední vteřinky, takže jsme ani nestihli skupinové foto, které vyfotil stréc Pavel Juránek po oficiálním zahájení výletu od Járových nohou (dílo sochaře Josky Zahradníka), umístěných na lomnickém náměstí.


Plahočící se pocestné jsme dostihli u první plahočiny, ale já jsem si vyfotila až tu třetí. Jirka mně totiž nesl ruksak s foťákem a nějak jsme se roztrousili.
Je potřeba pochválit lomnické radní, že se ujali zrestaurování plahočin, podpořili to finančně a zasloužili se tak o možnost důstojné obnovy stezky.


Počasí domluvili organizátoři nádherné, zdá se, že nad svatým Petrem snad musí bdít sám Jára Cimrman.

Na plahočině č. 5 došlo ke zkoušce a zároveň i premiéře provedení Písně plahočivců. Letos ji ozdobil Pavel Vorel nápadem, že rozdá pocestným naladěné flašky a zorganizuje je do určitých harmonických skupinek, každý si láhev ponese a bude ji opatrovat tak, aby ji mohl použít v pravý čas. Pocestní byli rozděleni do potřebných akordů a na ukázání měli ten svůj správný tón fouknout spolu s ostatními z určené skupiny.


Jedině u pocestného Pavla Juránka mám podezření, že tato láhev do žádnéhgo akordu nepatřila.


Pavel Vorel se ujal řízení lahvového doprovodného tělesa a je třeba uznat, že to znělo krásně, přestože se nedostavili úplně všichni, kteří měli hrát. Trochu se pozapomnělo na to, že by taky měl někdo zpívat, ale nakonec se podařilo i to a pár statečných jedinců se našlo.

U této plahočiny býval kdysi výhled na Alpy, ale jak jsme zjistili, zmíněný výhled někdo odstranil.

Plahočení dopadlo úspěšně!


Na Járově pohlaví (to je místo, odkud všude může pocestný spatřit Járovu hlavu - bustu) bylo připraveno občerstvení (párky, brambůrky ale i Boží milosti dle receptu uvedeného na jedné z plahočin) a čepovalo se pivo Genius noci. Bohužel byl problém s pěněním díky špatně zvolenému chlaďáku a vznikla tak brzy hodně velká fronta. Pocestní ale byli dobře naladěni a někteří si připomněli časy, kdy fronty na všechno byly na denním pořádku.

Lada se úspěšně doplahočila do cíle a vypadala, že své účasti nelituje.

Manželé Vencálkovi.

Barča se ujala úvodního proslovu a představila doktora Smolku, který se před 31 lety výrazně podílel na veškeré činnosti okolo plostiky.


Někteří pocestní se vydali dolů natolik včas, aby stihli očekávaný koncert i s dětmi.


Doktor Smolka představil mimo jiné možnou podobu Járy Cimrmana, obrázek objevil
při svém bádání v tlustých knihách.


Seskupení Black Uganda Choir, zkráceně BUCH, zapělo několik krásných písní a rozloučilo se pozdravem BUCH s vámi! Sklidili zasloužený aplaus.


Předsedkyně Klubu Járy Cimrmana Jitka Králová (dříve Měcháčková) promluvila jímavě o svém prvním setkání s divadlem Járy Cimrmana.

Teta Lucííí

Věra a Radim Sasinkovi.
Pak už nastal rychlý pochod dolů do pivovaru, kde proběhl koncert. Byla jsem samozřejmě notně zaneprázdněná, takže na fotodokumentaci nebylo ani pomysšlení. Hrát koncert bez sólisty nebylo vůbec jednoduché, vyskytly se mnohé strécovské situace, které byly úspěšně vyřešeny a to nejdůležitější se podařilo skvěle. Skončili jsme všichni stejně a za to se musíme pochválit, jelikož nikdo jiný to za nás neudělá.

Po našem koncertu, za nějž patří všem statečným muzikantům veliký dík, nastoupil Pavel Vorel se svým vědeckým týmem.

Jan Knobloch

Honza Martiš


Honza Knobloch ještě předvedl svůj oblíbený výstup "Lososí kalhoty". Dalibůrek prozradil, že zmíněné kalhoty spolu sháněli kdesi po obchodech a zdá se, že nevybrali špatně.


Pocestní se zdáli býti spokojení a umělci pak zaslouženě doplnili vydanou energii.

Po Kalhotech barvy lososí se vystoupení zcela nepředvídaně ujala Věra Sasinková a předvedla báseň Balada o vodníkovi. S radostí jsem jí do toho zaimprovizovala a tím pádem jsem ji nestihla zdokumentovat.
Došlo i na slavnou a nesmrtelnou Toselliho Serenatu. Jerka zrealizoval svůj nápad - zrestaurovat starou nahrávku se sólistou Janem Beránkem, vyčistit ji aspoň zhruba od ruchů a doprovodu klavíru, jako zdroj zvuku pak použít modulovaný výboj Teslova transformátoru.Toto zařízení bylo umístěno na prastarý, podladěný klavír v galerii, na který jsem Serenatu živě doprovodila. Byl to pro mě zážitek a podle ohlasů si to užilo i ctěné publikum, obzvlášť ti, kteří si pamatovali živé provedení Serenaty v mnoha variantách.


Někteří pocestní byli tak znavení přemírou zdravého vzduchu, pochutin tekutých i pevných a hlavně předvedeným uměním, že prostě usnuli kde se dalo. Ani Dalibůrkovo vytrvalé a vemlouvavé sólování
na tubu je neprobudilo.
Tentokrát jsem nezaznamenala paní sládkovou a pana sládka v akci, ale někdy se to všechno stihnout nedá.

Libor zářil, ale hlavní dík patří Radce, která se obětavě starala o žíznivé až do ranních hodin.

Ráno to na ní nebylo vůbec znát!


Dopoledne proběhl úklid za aktivní pomoci některých účastníků (díky vám!), o hudební kulisu se staral Pavel a Saša.


Když si to tak probíráme, kolik věcí se musí vytáhnout z domu, nastěhovat do auta, vystěhovat na místě, zprovoznit a pak to celé provést v obráceném pořadí, říkáme si, že asi nebudeme normální. Asi je to tak správně, koneckonců kdyby nás to nebavilo, tak to neděláme...
Pan doktor Smolka se dostavil s kyticí pro Barču a se zaslouženou pochvalou pro organizátory, ke kterým vlastně taky patří a tím opět potvrzuje Járovo úsloví "Nepochválíš-li se sám, nikdo to za tebe neudělá".


Ano, to jsou oni! Ivo, Lea, Barča, výše zmíněný dr. Smolka a Jana.
Děkujeme za krásný víkend!!!

Dada a spol.