prase 48

Ostrov Inishmor
(díl druhý- irský)

Tak kdepak jsme to minule skončili? Jo už vím. Byla tma, mrholilo a bylo lehce lezavo. Z autobusu se vyřinula hodně různorodá parta. Stará seschlá baba v holínkách a hubertusu, šátek na hlavě. Asi gumovej. V ruce takovou oldskůlovou síťovku, asi plnou nákupu. Chlapík s nenápadně naznačenou zrzavinou na vlasech, strniště, 65 let. Tmavé usmolené sako a pod ním tlustej svetr, teda asi spíš vesta do véčka. Pak otužilec v košili. Ti všichni mi připadají místně. Asi 4 holky s chytrejma naducanejma baťohama, turistky z ciziny. Taky my tři, divní brouci. Paní učitelka, grafik a jejich googlí synek. Mám dlouhý gatě a nemám sandálky, takže jsem asi trošku nápadnej, protože tady v této oblasti jsou nápadní jen ti nenápadní, ti co nějak vyčuhujou, zapadají do koloritu.

Pohled z pošty.

Irsko je věčně zelené a tenhle bar věčně zavřený.

Třeba ten chlápek v bílé košili, která mu pod lampama modře světélkuje, není ani trošku nikomu nápadnej. Drsnej Inišmourec. Ale kdo ví, třeba je to někdo ze Slovenska. To je kravina, beru zpět. Z autobusu do lodi to není daleko. Fučí čerstvej větřík. Honza vyndává z 6. kapsy, celej Honza, lodní lístky, kluci v montérkách a pracovní vestě jen tak zběžně kouknou na lístky a už jdeme po mokrém kovovém můstku na loď. Padne na mě nostalgie a vybaví se mi, jak jsme jednou kdysi za mala byli s rodiči v Polsku a jeli lodí po moři. Poprvé v životě moře. Sice jsme se tam nevykoupali, protože bylo nesmírně hnusně, ale lodí jsme jeli. Byl to zážitek, ale nijak nápadnej, alespoň v hlavě se mi nic zásadního nevybavuje. Mamince bylo špatně a stála u zábradlí a úporně přemýšlela, jestli se má vyblít do moře. Nakonec si to rozmyslela a jen tak tam stála. A to bylo myslím to nejzajímavější z celé jízdy. Loď se ani nekolíbala, jen podlaha vrčela motorem. To je asi tak všecko z prvního výletu lodí po moři. Hodně se to podobalo výletu na brněnské přehradě, stejná nuda. Akorát to bylo za mala a tak trvalo roky, než se mi to podařilo zařadit do zážitků nudných, avšak příjemných. První pořádnej zážitek na moři, kterej splňoval parametry fakt chlapské zábavy, se mi podařil v devadesátých letech minulého tisíciletí v Jemenu. Vnutili jsme se jednomu rybáři z nedaleké rybářské vesničky (za prachy na benzín) do rybářskýho člunu. Mysleli jsme si, že nás veme trošku na volné moře, chvíli bude kouzlit sítěmi, pochytá něco málo lesklých štíhlých rybiček, které nám dá, a pojedem zase na břeh. A že na oběd už budeme doma. Vyráželi jsme za ranního kuropění. Z výletu se stal celodeňák, na který se nedá příliš zapomenout, protože chlápek nás vzal tak daleko, že z břehu se stala jen čárečka tušení.

Naše hospoda.

Tam teprve rozhodil sítě, uměl to machrovsky, hodil elegantně sítí, někde mám fotku, ale asi by mi dlouho trvalo, než bych ji našel. Kecám, ve fotkách moc bordel nemám. Po několika minutách zase síť začíná zatahovat, je na to taková šňůrka, zírám nad tou vychcaností, síť má všeljaký olůvka po okraji, a proto krásně letí roztažená vzduchem a padá na hladinu, pak se pomalu noří pod hladinu, poslední, co se potopí, je střed sítě, rybář začne tahat za malinkou šňůrku a síť se dole pod hladinou pomaličku zatahuje. Pomáháme mu se sítí do lodi. Síť je plná takovejch malinkatejch stříbrnejch čudlíků, vypadají trochu jako sardinky, ale prý je to něco jinýho. Neberem to vážně, již mnohokrát jsme se tu v Jemenu přesvědčili, že je všecko jinak, než vyřčeno, když se zeptáte na cestu k poště tří nezávislých chodců, získáte tři nezávislé, zásadně o 120° odlišné směry. Třeba to jsou sardinky. Myslíme si, že teď, když je dno plné těch malých potvor, rybář otočí loď, je to taková přerostlá mírně rozprclá kánoe, dlouhá a s vyšším okrajem. Na sedátku, podobném tomu v kánoi, si pohodlně sednou tři osoby. Na břehu vypadala loď veliká, ale zde na širém moři se jaksi smrskla, a to nejsou žádné zvláštní vlny. Když chceme přejít z jednoho sedátka na druhé, brodíme se rybičkami. Slunko pálí jak ďas, někteří z nás si navlíkají na hlavu trička a štelujou čepičky s kšiltama. Rybář nemluví, hlavu má obalenou arabským šátkem ve stylu pirátů, ale prý to tak není, takhle si vážou šátky rybáři, ne piráti. Dodneška to umím, jenže tenkrát jsem ten šátek neměl, a tak mi pralo na pleš o sto péro.

V kombinaci barev jsou velkorysí.

Místo toho, aby rybář zabořil vrtuli od Yamahy do vln a jeli jsme ke břehu, jedem dál. Vlny se zvedají a Země zmizela. Loď se houpá na vlnách tu doleva doprava, tu nahoru dolů. Rybář vypnul motor. Čekáme, co bude. Nic, rybář sedí, kouří a mlčí, rybář anglicky neumí, my umíme z arabštiny hovno, jen slovíčka vhodná pro cestování stopem, pro ubytování v hotýlku a pro dobré nakupování žrádla ze súkú. To je nám k ničemu. Rybář dohulí ubalený cigáro. Balí si tu speciální cigára. Ze tří papírků udělají jeden, narvou ho bílým volem - to je místní značka dováženýho tabáku z Holandska. White Ox byla tenkrát i má oblíbená značka. Ale takový baga jsem vytočit neuměl. Rybář je v klídku a nemíní se s náma bavit. Zaplatili jsme si benzín a ne nějaký blbý žvásty. Stejně se prý s rybářema nikdo moc nebaví, protože smrdí rybama. A taky prý jsou trošku bohatší, než jiné dělnické profese ve vsi. Závist? Rybář jde doprostřed lodičky a začne vyhazovat ty už jednou ulovený rybičky zpátky do vody. Stejně jsou skoro všecky nějaký skoro zdechlý. Vytahuje silonové vlasce a navijáky a noří je do vln, malý zdechlý ryby lákají větší ryby a ty ještě větší a v tom si na krvavý maso na háčku loví náš rybář. Je šikovnej a loď se plní. Beru si taky jeden kus krvavé ryby, přidělám ji na pořádnej háček a vrhnu do vody. Teda jako tu rybu. Za chvilku se cosi vztekle zahryzne do háčku a začne se vzdalovat od lodi. Silon dost pálí v prstech, chci ho pustit, ale všichni na mě řvou, ať to držím, tak to prasácky přišlápnu sandálkem, a když povolí tah, popotáhnu silon do lodi.

Normální boj, dokonce cítím i vzrušení z lovu, co to asi je? Když jsem začal blbnout se silonem, rybář se na mě povýšeně ušklíbnul. Z rukou mi trošku tekla krev, ale zatím to nebolelo. Když však uslyšel, jak silon zvoní o hranu člunu, zbystřil a přiblížil se ke mně. Měl v ruce bidlo s harpunovým hákem na lanku, byl ve střehu. Asi metr pod hladinou se objevila hlava malýho žraloka. Asi tak necelej metr, ale voda zkresluje a rybáři přece přehání. Je to žralůček!!!! Jsem fascinovaný, profík vedle mě začal křičet a vydávat arabský rozkazy, kterejm nikdo nerozuměl. Bylo to skoro srandovní, ještě o půl metru se mi podařilo toho dravce přtáhnout k lodi, rybář se připravil s harpunou k vrhu. Žralok se na mě podíval mrtvejma nehybnejma očima, trhl hlavou a moje ruce si oddechly. Nahlas. Silon přefiklej a bylo po prdeli. Rybář byl otrávenej a nasranej. Asi větší nemehlo v jemenských vodách neviděl. Šel si zas sednout dozadu a lovil si dál ty svoje levné ryby. Prý za žraloka se platí hodně a kdybysme ho ulovili, mohlo z toho být o hodně víc peněz. Za ploutve prý platí bohatí impotentní Arabové nekřesťanský prachy. Prý afrodisiakum. Bylo nám jasné, že od rybáře žádný ryby nedostanem, tak jsme se rozhodli, že si něco nalovíme sami. Některým z nás je z toho věčnýho houpání a bez pevnýho bodu pro oko špatně. Dokonce jsou nerudní. Velmi nerudní.

???

V každém kameni, v každé skále je ukrytá socha. - Michelangelo.

Vytáhnu zase silon, ale už se nechystám na žraloky, ulovím si svou oblíbenou sépii. Tsa se loví nádherně. Nevím, jestli je to tím, že je blbá, ale dělá se to tu tak, že na trojháček přivážete silonem vyprázdněnej třeba modrej umělohmotnej zapalovač a hodíte háček do vody, slunko svítí na ten zapalovač, ono se to leskne, je tam i ten lesklej kov, no zajímavý předmět. A sépie to vidí a jde se ze zvědavosti sobě vlastní podívat a neví, co to je, tak si na to některou ze svých ruček nebo nožek šáhne a je v prdeli. Háček se jí zabodne do končetiny a vy ji vytáhnete na hladinu a podběrákem vylovíte. Já vím, je to hnusný způsob, ale gulášek na cibulce ze sépie a matlavá rýže jsou skvělé jídlo. Pár jich ulovíme. Už jsme celý den na vodě. Máme mírnej úžeh, žízeň a smrdíme jak rybáři. Země v nedohlednu. Zvedá se vítr, obloha se zatahuje. Rybář usoudí, že je čas, nakopne Yamahu a valíme zpět, vlny se zvedají, motor vrčí, lítáme s lodičkou nahoru a dolů, doleva doprava, je to pro nás dost divoké, rybář se v posledních paprscích západovýho slunka tváří úplně stejně jako celej den. Nijak. Za hodinu a za tmy uvidíme první světýlka na břehu, hurá! Za další hodinu už stojíme na břehu a jsme v pohybech nejistí. Pomáháme mu s lodí z vody. Loučíme se, tváří se nijak. Nečitelná postava dnešního příběhu. Jdeme k autu, hážem do kufru pár sépií a jedem do Ash Shihru bydlet.

Zavřená benzínka a tříděný odpad. Asi se to odsud nějak vyváží a benzín přiváží.

Boudník inishmorský.
Co na tomto ostrově není zrzavé, je podezřelé.

Nostalgické inishmorské krávy.

No a teď jsme v jiném oceánu na jiné lodi, nelovíme, ale taky nevidíme. Protože je tma. Proč jsem si na to vzpomněl? No protože dokud má oko čeho se držet, tak je to celkem v hlavě v pohodě, jakmile se loď kymácí a není nikde nic než tma, a to byla, pekelná, tak se v hlavě uvolňujou divný plyny a člověku je to nepříjemné. Olina sedí na sedátku přišroubovaným k podlaze a snaží se zlomit tu sesli před sebou. Je dost vystresovaná a furt říká: " Jéžišmarja, já se z toho poseru, jé, jé, no to je šílený," a drtí tu sesli před sebou. Loď totiž jede napříč vlnami, je vítr a vlny nejsou malé, loď je sice docela velká, ale vlny mají správný synchron a tak loď vyskočí nahoru a pak padá dolu mezi dvě vlny a vždycky tak plechově vzdychne a skřípne, je to děsnej zvuk. A je tma. V okamžicích, kdy se loď jen houpá a nesténá, sténá Olina, že se celej život bojí lítat v letadle a nakonec chcípne strachem na lodi a utone. Po hodině se objeví stydlivá světýlka vysněného ostrůvku Inishmore.
Přistaneme, Olina s radostí a jako kůzle vyskakuje z lodi a je štěstím bez sebe za ten kousek pevné půdy pod nohama.

Políčko na mašli.

Užitečná pomůcka zde na mokrém ostrově.

Gymnasté starého Egypta uprostřed ostrova Inishmore.

Náš hostýlek je pár desítek metrů od přístavu. Prší. Je krásné nevlídno. Ubytování máme zabukované přes internet, robustní a roztomilá Heidi, Australanka z Perthu, nás ubytuje v malém pokojíčku, kde jsou čtyři postýlky, všecko je dřevěné a při neopatrném pootočení se stane, že člověk mezi postelemi uvízne. Má to i hajzlík tak rafinovaně vklíněný do zbytku pokojíčku, že dovnitř se musí velmi podobně, jako když strkáte zpátky do klece toho kovovýho ježka. A ven taky tak. Na hajzlíku je i sprcha. Zázrak. Miloučký pokojíček. Chvíli se válíme na postýlkách a pak vyrážíme do temnot ostrova. Po čtvrthodině chůze se před námi objeví útulná hospoda. Máme hlad a žízeň. V hospodě je živo, místní i túristi. Večer bude živá muzika. Nějaký kytarista zahraje irsky a taky pecky od Beatles, Hendrixe, Dylana, je to takovej typickej irskej muzikant, jde mu to a dá se to poslouchat a nemusíte na sebe moc v hospodě řvát. Tančí se. Pijeme Guinessa a dáváme si rybí polívku a kafráme. V irskejch hospodách se nekouří, to je naprostá paráda. Ráno si můžete oblíct to samý triko, žádnej smrad. Fakt to nejlepší, co by nás v Česku mohlo potkat, kdyby se fanaticky zakázalo v hospodách kouřit. Ze dne na den, jako v Irsku. Kupodivu se z toho nikdo neposral, hospody nezkrachovaly, kavárny jsou dále kavárnama. Každej hostinskej svejm hostím přišrouboval na venkovní dveře a přilehlou stěnu velikej vajglovník a kuřáci chodí hulit ven. Fakt to nejlepší na celým Irsku. Jdeme spát, nesmrdíme kouřem. Ráno nás čeká výlet okolo ostrova.

Svá k své, vrána k vráně...

Honza objednává Guinessa.

Irskej muzikant v irské hospodě.

Vstaneme, v ceně noclehu je i snídaně v kuchyni ve vedlejším stavení. Je tma, fučí vítr a prší. Inu Inishmore, jak má být. Takhle jsem si ho představoval, když jsme chodili v Praze na divadelní hry irského spisovatele a dramatika Martina McDonagha. Tohle přesně se mi v tom teploučkém suchoučkém divadle odehrávalo v hlavě. A je to tady, jsem z toho celý odvázaný. Úplně chrochtám spokojeností. Jediné, čeho je mi líto, je můj Nikon, kterej si to bude muset odtrpět, ale co, je to přece poctivá značka a něco vydrží.

Lachtan, alias mořskej lev.

Po snídani vyrážíme. Mohli jsme si i půjčit kola v jedné z mnoha půjčáren kol. Kola v nich jsou docela kvalitní a vypadají udržovaně, ne jako třeba na Krétě, kde většina kol je dvacet minut po smrti a ty nejdražší modely dvacet minut před smrtí. Ale rozhodujeme se, kvůli focení a taky kvůli tomu, že si to chceme vychutnat, jít pěšky. A děláme dobře. Ostrov je totiž jen 13 kilometrů dlouhý a v některých místech (není jich moc, asi dvě) je vidět oceán vlevo i vpravo. Ještě se musíme stavit na poště a poslat maminkám, Honza babičkám, pohledy. Pan pošťák se tváří inertně. Je to nejčastější typ pohledu tu na ostrově. Kdo se tváří jinak, asi není Inishmorák.

Foťák je z toho výletu celej zapařenej a otrávenej, ale nám se to líbí.

Hřbitůvek je užitečná destinace.

Poslední výspa pro turisty, dál už jsou jen šutry a vlny.

Prší a fouká vítr. Kolem včerejší hospody a pak doprava k moři. Doprovází nás kamenné zídky, jsou jich stovky, jsou jich tisíce metrů. Vypadají chaoticky, ale při pozorném sledování kamenné línie najdete řád, je to taková hra jako SNAKE v telefonu. Povídáme si o depkoidním počasí, o větrech a máme velmi dobrou náladu. Fotím neutěšené krajinné výřezy a přemýšlím, kolika lidem tím zhorším náladu. Olina mi vždycky říká: "Duši, vyfoť tohle, to je krásný." Sama si foťáček nechává v kapse goretexové bundičky. Když vidím tu ponurost, tak odpovídám, že co když se z té fotky budou lidi věšet. Fotím jednu sbevražednou za druhou, ale v koutku oka cítím, že v tom je víc síly než depky. Ta depka je totiž asi uměle vyvolaná tím, že tu furt prší a fouká. A lidi z míň upršanejch oblastí to posuzujou z domova a to se nesmí. Přemýšlíme, jestli tu na ostrově mají nějakou specializovanou prodejnu s lany a skobami. Nějakej specializovanej obchod pro pomůcky k věšení. Štokrdlátka a kladívka na skoby do trámů, hmoždinky a speciální rychle tuhnoucí sádru, aby si to nikdo zbytečně nemusel rozmejšlet, než skoba ve zdi zatuhne. Různá barevná veselá lana a předtištěná parte....

Jsme skoro na konci ostrova.

Protože mezi náma, co se tu dá dělat jinýho než chlastat, stavět kamenné ploty, čučet se smutnejm kravám do očí. To musí být na mašli. Než dojdeme na konec ostrova, pohřbíme většinu obyvatel ostrova. Kolik jich tu bydlí? Kolik jich tu bydlelo? Jaká je úmrtnost? A mají tu nějaké pohřebáky? U každýho nedostavenýho domu si představujeme, jak jejich majitel to ukončil na skobě dřív, než dům dostavěl. Je to hodně šibeniční humor, ale nás baví, a o to víc nás baví, že prší a fouká vítr. Je to tu parádní a opět to tu krásně voní. Úplně jinak než náš podzim v horách, úplně jinak než australské deštné pralesy, úplně jinak než období dešťů v Súdánu. Každá země má svou mokrou či suchou vůni. A Irsko je krásně zelené a nezaprášené. To ani nejde, aby bylo zaprášené, přece tu hodně prší. Svěží zeleň, smutný krávy a lidi s malinkými plamínky vzadu v očích. Ti místní. I když moc jsme jich při naší pouti ostrovem neviděli.

A už jsme na druhé straně ostrova, teď budeme mít moře po pravé straně, protože při cestě sem jsme ho měli taky po pravé straně, ale tak už to na obchůzkách ostrovů chodí. Můsžete jít i po směru hodinových ručiček, pak budete mít moře po levé straně. To jo.

Než jsme došli na konec ostrova, projelo kolem nás přesně 5 aut a dvě baby na kole. Vesele zdravily a měly holínky a pláštěnky. Podle nás tu veselost předstíraly. Ale pak nám došlo, že i my jsme nějak přehnaně veselí. Je to jasný, zde na ostrově si sahají na život, jen když vysvitne na delší dobu slunko. Jsme skoro na konci ostrova a tu mě napadlo, že přeruším své vyprávění a cestu zpět k hostýlku a pivíčku si nechám na příště.

Skočit nebo pověsit, já neznám východisko.

bazar

Redakční novinky

22.10. 2010
V Googlí galerii přibyla další série - Jemen - je to taková analogová nostalgie z fotek, které vznikaly až do konečné podoby klasickou, nedigitální cestou. Až v poslední zatáčce před GOOGLEm jsem je zdigitalizoval. Mám klasické fotky moc rád.

29.8. 2010
Nenápadně jsem změnil vstupní bránu do fotogalerií a přidal jednu australskou výstavku, kam budu pomaličku strkat komentované obrázky, které se mi nebudou hodit pro použití ve fejetonech, ale bylo by mi líto, kdybych vám je nevnucoval. No a také lze vyhledat v archívu všecky předchozí povídánky z Austrálie v sekci "Vyrváno z cestovních deníčků".

3.1. 2010
Redakce hlásí, že nic nového pod sluncem vás nečeká. Žádná předsevzetí, žádný sliby. A už vůbec nemůžete počítat se sebemenším náznakem serióznosti. U prasete je to výhodou, u politika k nasrání. Škoda jen, že není jen jeden. Ten politik.

29.11.2009
Redakce lehce upravila a připravila další kompletní vydání všech WWWiditelných prasat od doby vzniku po teď, čili do roku 2009.

20.11.2009
V knihovničce se narodily tři pohádky od Jarky N. ze Svatého Štěpána, které mi poslala již dávno, ale já jsem byl takové hovado, že jsem se k tomu dostal až tenhle víkend. A ke vší hrůze se nemám ani na co vymluvit. Tak jsem pro ty pohádky udělal aspoň pár ilustrací. Tak promiň, Jarko.

5.1.2009
A je tu ročník dvanáctý. U whisky by to mohlo znamenat pár hvězdiček i skoro jistotu kvality. U týdeníku to může naopak znamenat šanci pro hnilobu nebo vyschlo. Pokusíme se udělat pro zvrácení možných předpokladů co nejvíc. Třeba se nám to sem tam v nějakém fejetonu nebo fotce povede. A když ne? Je snad málo oblastí, kde to stojí za hovno?

1.1.2007
Archivní sklípek funguje i nadále tak, že se klikem u ikony Bazaar dostanete přímo k jakémukoliv ze tří až čtyř posledních vydání. Z nich se vám stejnou technikou podaří dostat i k dalším předchozím třem až čtyřem vydáním od zvoleného. Toto zanořování je násilně utržené posledními třemi vydáními z předchozího roku.
Starší ročníky až po samotný Velký třesk - vznik neseriozního internetího týdeníku WWWiditelné prase - lze získat jedině na CD. (Ale to až po urputném přemlouvání, protože kdo se s tím má furt vypalovat). Kvůli tomu, že minulej rok skončil a novej začal, bude potřeba překopat zase celé prase od narození, aby na CD bylo kompletní a to se teda redakci příliš zatím nechce. Redakce je od základů shnilá.

Úplně nejprvnější fotka v historii fotografie
Pohled z okna pracovny Josepha Nicèphora Nièpceho je první fotografií v dějinách. Snímek pořízený v roce 1826 na vrstvičku asfaltu se exponoval osm hodin. Prvenství francouzského vynálezce ale zůstávalo dlouhé roky tajemstvím; fotografie byla objevena v roce 1950 na půdě londýnského domu. Teda mimochodem, tahle fotka se mi moc líbí, kam se sere celej World Press Photo se svejma pobulvarizovanejma krvákama pro Novu, Blesk a všecky ostatní normální noviny a televize. Já to těm fotografům nevyčítám, ani nezazlívám, oni jen ochotně vrtí závěrkama jak my, úchyláci, krvavě žadoníme.

Řecké manuscripty na webu
Jedna z nejvýznamnějších částí starých řeckých rukopisů míří na web. Britská knihovna oznámila, že hodlá online a zdarma zpřístupnit více než čtvrtinu své sbírky řeckých manuskriptů, která čítá více než tisíc položek. Rukopisy, z nichž většina byla nalezena v roce 1844 na hoře Athos, byly ve studovnách knihovny přístupné vědcům už dlouho, jejich zveřejnění na internetu ale otevře starou řeckou civilizaci celému světu. Londýn totiž není zrovna nejlevnějším místem na studium. "Ne každý vědec si může dovolit trávit v Londýně týdny a měsíce," vysvětluje jeden z důvodů zveřejnění rukopisů podle agentury AP kurátor knihovny Scot McKendrick.

Josef Váchal v Hradci Králové
Zálibu v knihách a smysl pro humor grafika Josefa Váchala demonstrují exlibris, grafické listy a rarity z Paulusovy sbírky, které představuje královéhradecká Galerie Na Hradě. Váchal v nich kombinoval různé znaky písmen s fragmenty linorytů či kresbu s dřevorytovým rámem. Vedle barevných dřevorytů jsou pro porovnání vystavené zkušební černobílé nátisky. Kurátor navíc konfrontuje Váchalovo dílo s jeho vzory, symbolistou Františkem Bílkem, přáteli Františkem Koblihou, Janem Konůpkem a Annou Mackovou. Výstava Váchalových exlibris umožňuje sledovat více či méně skryté osobní vzkazy v tvorbě významného umělce.

Jan Werich: Deoduši
Sbírka obsahuje Werichovy bajky a pohádkové prózy z autorova posledního tvůrčího období, převážně z let 1959–1972. Příběhy, napsané po oblíbeném a úspěšném Fimfáru, jsou stejně tak nápadité, poetické i humorné, láska v nich vítězí nad nenávistí, vstřícnost nad arogancí, statečnost nad zbabělostí, dobro nad zlem, jak už to v pohádkách bývá, ale zde čtenář silně vnímá „duši“ moudrého klauna. Přesto nás Werichovy pohádky znovu a znovu okouzlují a stále se k nim chceme vracet. Editor výboru Ondřej Müller pečlivě vybral 15 pohádek a bajek do knížky s tajuplným názvem Deoduši, která byť má podnázev Dospělé pohádky, potěší čtenáře všeho věku – stejně tak jako příběhy fimfárovské.

V Japonsku vyšla deska Emila Viklického nazvaná Sinfonietta s podtitulem The Janacek of Jazz. Toto album nahrál již v říjnu 2009 v newyorském studiu Avatar s Jiřím Mrázem na kontrabas, Lewisem Nashem na bicí (na jedné skladbě uslyšíme také Laco Troppa z Viklického Tria). Vztah Emila Viklického k hudbě Janáčka je velmi svázaný. Jako skladatel na sebe Viklický strhl mezinárodní pozornost syntézou moderního jazzu s melodiemi moravských lidových písní. Stejně tak byl i Leoš Janáček inspirován Moravskými lidovými písněmi, což v roce 1904 dokázal složením opery Jenufa (která bývá nazývána jako Moravská národní opera) a později právě symfonickou básní Sinfonietta.

Světoznámé nakladatelství Houghton Mifflin Harcourt čelí desítkám žalob fotografů kvůli porušení licenčních podmínek, které s nimi pro užití jejich snímků sjednalo.
„Nemocní, brachu, bývají pouze hlupáci a hýřilové a mne přece znáš. Od rána do večera jsem zaměstnán a proto jsem zdráv.“ (Lev Nikolajevič Tolstoj: Vojna a mír I)
Ve čtvrtek 2. prosince v 17:30 hod v Ústřední knihovně v Praze osobně uvede výbor ze svých básní V novém světě v překladu Terezy Brdečkové básník, prozaik a esejista Zafer Senocak.
Kina:
2.12. – Aero – Route 66 – Mainstreet U.S.A. (režie: Tomáž Zindler, ČR, 2010, 65 min. Komedie) (Dvakrát ročně se vydávají čeští a slovenští motoristé přes oceán, aby si splnili velký životní sen. Tím snem není nic menšího než čtyři tisíce kilometrů dlouhá hlavní ulice Ameriky – Route 66.) (18:30)
5.12. – Aero – Tvář (režie: Tsai Ming-liang, Fr./Tai./Bel./Niz., 2008, 138 min. Komedie) (Poslední celovečerní snímek filmovými festivaly vyhledávaného Tsaie Ming-lianga vznikl v rámci iniciativy pařížského Louvru, jež má za cíl přilákat významné režiséry, aby v prostorách slovutného muzea realizovali své vize. Tchajwanský režisér vytvořil symbolistní hříčku o filmaři, který má v Louvru zfilmovat operu Salome.) (20:30)
29.11.-5.12. – Evald – Domů na Vánoce (režie: Bent Hamer, Nor./Švéd./Něm., 2010, 85 min. tragikomedie) (Je Štědrý večer a několik obyvatel zasněženého norského městečka se připravuje na důležitý okamžik v roce. Tradiční rodinné oslavy to zrovna nejsou: milenka chystá romantickou atmosféru pro svého ženatého milence; opuštěný manžel se převleče za Santa Clause, aby mohl strávit chvíli se svými dětmi, zatímco jiný muž upřednostní práci před společným večerem se ženou.) (17:00, 19:00)
30.11. – Oko – Imaginární lásky (režie: Xavier Dolan-Tadros, Kan., 2010, 95 min. Romantický) (Okouzlující snímek o paradoxech lásky a lidské osamělosti.)
30.11. – Ponrepo – Frigo sebevrahem a další filmy (režie: Edward F. Cline, Buster Keaton, USA, 1921, 82 min.) („Bohužel se nevěnuje dostatečná pozornost tomu, že to jsou především filmy Bustera Keatona, v nichž jsme zcela vtaženi do prostorového univerza, v němž získávají gesta a pohyby nový smysl. Buster Keaton není jen jedním z největších komiků, nýbrž také jedním z nejvíce autentických filmových tvůrců. Psychologický význam gesta pro něj není tak důležitý jako komično, jaké vychází výhradně ze způsobu, jímž se pohyb začlení do prostoru.“ Eric Rohmer) (17:30)
30.11. – Ponrepo – Cyklus GOD 80 ART – Vdaná žena (režie: Jean Luc-Godard, Fr., 1964, 90 min. Drama) (V Godardově rané tvorbě je Vdaná žena jedním z nejpřesvědčivějších pokusů o smíření zobrazení moderního života s "klasickým" smyslem pro kompoziční vyrovnanost.) (20:00)
2.12. – Ponrepo – cyklus Dodalovi – zakladatelé české animace – Pocta Ireně Dodalové (ČR, 2010, 90 min.) (Pásmo animovaných filmů) (20:00)
29.11. – Světozor – Dokumentární pondělí – Ženy SHR (režie: Martin Dušek, Ondřej Provazník, ČR, 2010, 58 min. Dokument) (Dokumentární portrét dvou žen, které hrají svou osobní partii na šachovnici osudu Horního Jiřetína, ohroženého těžbou hnědého uhlí. Na jedné straně panelák důlní společnosti a v něm paní Liběna, mluvčí dolů a hlavní propagandistka těžby. Na druhém okraji svah Krušných hor a zámek Jezeří s kastelánkou paní Hanou, která po revoluci zpustlý zámek zachránila a je hlavní odpůrkyní další těžby v kraji.) (20:30)
Filmové festivaly:
1.-31.12. – Minifest: Audrey Hepburn, Praha, Aero (info: http://www.kinoaero.cz/cz/festivaly/)
3.-5.12. – Filmasia 2010, Praha, Aero (info: http://www.kinoaero.cz/cz/festivaly/)
do 4.12. – Mezinárodní festival outdoorových filmů, 25 měst (info: http://www.mfof.cz/)
do 14.12. – Decadence Now!, Praha, kino Aero (info: http://www.kinoaero.cz/cz/festivaly/)
Kluby v Česku, potažmo hlavně v Praze:
30.11. – Agharta – Quattro Formaggi (21:00)
2.12. – Agharta – Vít Švec Trio (21:00)
3.12. – Agharta – Jiří Hála Jazz Project (21:00)
4.12. – Agharta – František Uhlíř Team (21:00)
29.-30.11. – Balbínova poetická hospůdka – Radim Hladík & Blue Effect (20:00)
4.12. – Balbínova poetická hospůdka – Jull dajen (20:00)
30.11. – Blues sklep – Eliška Ptáčková Acoustic Band (21:00)
2.12. – Blues sklep – B5 (21:00)
3.12. – Blues sklep – Blues Messengers (21:00)
4.12. – Blues sklep – Charlie & Diana Blues Band (21:00)
5.12. – Blues sklep – Los Rumberos (21:00)
29.11. – Jazz club U staré paní – Jazz Efterrätt (20:30)
1.12. – Jazz club U staré paní – Nedaba (20:30)
3.12. – Jazz club U staré paní – Edith Klug (20:30)
5.12. – Jazz club U staré paní – Matěj Benko Trio (20:30)
1.12. – Jazz Dock – Jakub Doležal Quartet (19:00)
1.-2.12. – Jazz Dock – Vertigo Quintet a Dorota Bárová (22:00)
2.12. – Jazz Dock – Voxtet (19:00)
5.12. – Jazz Dock – Pavel Švestka Trio (19:00)
5.12. – Jazz Dock – Libor Šmoldas Quartet (22:00)
2.12. – Jazzboat – Vojtěch Eckert Trio (20:30)
3.12. – Jazzboat – Adam Tvrdý Crossover (20:30)
4.12. – La Fabrika – Milan Svoboda Big Band (19:30)
24.11. – Metropolitan jazz club – Milan Vítina Trio (21:00)
25.11. – Metropolitan jazz club – Jazztet Q (21:00)
26.11. – Palác Akropolis – The Syndicate (19:30)
27.11. – Palác Akropolis – Points, Jakub Doležal Quartet (19:00)
1.12. – Reduta – Radek Václavů Quartet (21:30)
2.12. – Reduta – František Uhlíř Team (21:30)
5.12. – Reduta – Bluesman (21:30)
30.11. – Stará Pekárna, Brno – Paul Batto Jr. Duo (20:00)
1.12. – Stará Pekárna, Brno – Jazz Heads Filipa Spáleného (20:00)
2.12. – Stará Pekárna, Brno – Takin´ Off (20:00)
5.12. – Stará Pekárna, Brno – Monika Načeva + Justin Lavash (20:00)
Kluby - cizina:
„Bez hudby by život byl omyl.“ (Friedrich Nietzsche)
1.12. – Blue Note Milano, Itálie – Dominic Miller (21:00, 23:00)
4.12. – Blue Note Tokyo, Japonsko – Chick Corea Trio feat. Christian McBride & Brian Blade (18:00, 20:45)
1.-5.12. – Blue Note New York, USA – John Scofield & Robben Ford (20:00, 22:30)
30.11. – Twins Jazz, Washington, USA – Capital Focus Jazz Band (20:00, 22:00)
4.12. - Ronnie Scott´s Jazz Club, Londýn, VB – King Pleasure and the Biscuit Boys (20:00)
Hudební festivaly:
do 31.1.2011 – Festival Play, Praha, Mánes (info: http://www.metoo.cz/14938/unikatni-festival-play-v-manesu)
Tanec a experimentální divadlo:
„Nejprve tanči, pak mysli! To je přirozený pořádek věcí.“ (Samuel Beckett)
3.12. – Alfred ve dvoře – Domácí úkoly z pilnosti – rounde 32 (Nekonečná hitparáda tanečního a pohybového divadla.) (20:00)
3.-5.12. – Divadlo Archa, hostuje Ultima Vez –Monkey Sandwich (choreografie: Wim Vandekeybus) (Nejnovější produkce světoznámého divadelního tvůrce. Představení je založeno na konfrontaci dvou paralelních dějů: filmové projekce na plátně a živého děje na scéně v podání performera Damiena Chapelle.) (20:00)
2.12. – Divadlo Komedie – Media-performance-paměť (Jaké konstelace vzniknou, když smícháme živou performanci se simulací a touhou po autenticitě? Jakou proměnou prochází zážitek živé performance v paměti a vzpomínkách lidí? A co se stane, když zážitky vložíme do paměti našich strojových extenzí? V rámci festivalu digitální kultury Reset 2010.) (16:00)
29.11. – Divadlo Ponec – Fg = G [(m1m2)/r²] / Tanec a fyzika (choreografie: Bára Látalová) (Pohyb tam a zpět v gravitačním poli – až na výjimky. Rodinné taneční představení inspirované fyzikálními zákony. Inscenace byla pojmenována podle známého Newtonova vzorce popisujícího gravitační zákon.) (9:00, 11:00)
30.11. – Divadlo Ponec – S kůže na trh (dětská verze) (choreografie: Jana Látalová Hudečková a Marta Trpišovská) (S kůží na trh je tanečně divadelní projekt, který vznikl v roce 2005 a zaujal odbornou taneční i laickou veřejnost. Srozumitelným způsobem nabízí pohled do taneční kuchyně. Vzniká představení plné chyb, omylů a technických problémů, jejichž řešení hledají účinkující hlava nehlava.) (10:00, 15:00)
1.12. – Divadlo Ponec – Exkurze s Hegou (choreografie: Jana Látalová Hudečková a Marta Trpišovská) (Tanečně divadelní exkurze světem, kde se krása rodí i umírá. Co vše nám leží u nohou, po čem šlapeme. Máme schopnost rozeznat kvalitu subjektivní libosti? Proč jsme závislí na konvencích, zda být in či nebýt out? Možná napoví Helga.) (20:00)
4.12. – Divadlo Ponec – Arktický Robinson aneb Neuvěřitelná putování Jana Eskymo Welzla (režie: Vojta Švejda) (V historii se o dobytí Severního pólu pokoušel kdekdo, a leckdo se z mrazivé Arktidy vrátil mražený. Před sto čtyřiceti lety se ale v Zábřehu narodil český Honza Welzl, který Severní pól dobyl po svých a zůstal tu třicet let. Jako zámečnický tovaryš hledající práci prošel Balkán, proplul kolem Afriky, a pak se přes oceány dostal až na Sibiř. A tady ho napadlo: „Což kdybych se vydal Sibiří až k Ledovému moři a poznal, jak se tam žije?“ To byly jeho veškeré přípravy. Vyrazil sám, jen s velkým odhodláním, odvahou a instinktem místo mapy.) (17:00)
5.12. – Divadlo Ponec – Fg = G [(m1m2)/r²] / Tanec a fyzika (17:00)
Divadla:
„Když píšete hru, začínáte s málem, ale požaduje se od vás mnohem víc. Je to jako kdybyste měli nejen napsat symfonii, ale také vymyslet nástroje.“ (David Ives)
2.12. – Činoherní klub – Martin McDonagh: Osiřelý západ (režie: Ondřej Sokol) (Příběh lásky bratrů Valena a Colemana, kteří se uměním mučit jeden druhého chtějí zapsat do Guinessovy knihy rekordů...) (19:30)
3.12. – Činoherní klub – Luigi Chiarelli: Maska a tvář (režie: Ladislav Smoček) (Málem krvavá groteska. Kdo chce ujít směšnosti, ten do ní určitě co nejdříve spadne.) (19:30)
4.12. – Činoherní klub – Christopher Hampton: Nebezpečné vztahy (režie: Ladislav Smoček) (Rozkoš je jediná věc, co svádí obě pohlaví dohromady, a přesto sama nestačí založit nějaký vztah.) (19:30)
30.11. – Divadlo Bez zábradlí – Francis Veber: Blbec k večeři (režie: Jiří Menzel) (Při srážce s blbcem se může rozsvítit i tzv. „inteligentovi“. Přesto si raději dvakrát rozmyslete, než někoho prohlásíte za blbce. Může se vám stát, tak jako v této bláznivé komedii, že se na váš účet bude bavit někdo jiný.) (19:00)
30.11. – Divadlo Komedie – PREMIÉRA – Artur Schnitzler: Touhy a výčitky (režie: David Jařab) (Vztahy mohou být po letech vystaveny řadě zkoušek.) (20:00)
30.11. – Divadlo na Vinohradech – Jonathan Lynn, Antony Jay: Jistě, pane ministře (režie: Martin Stropnický) (První řada neobyčejně vtipného a divácky populárního seriálu britské televize BBC.) (19:00)
2.12. – Divadlo Na zábradlí – Jiří Pokorný: Milada (nedokončená opera) (režie: Jiří Ornest) (Ráno mrkev, večer nic.) (19:00)
29.11. a 4.12. – Divadlo Ungelt – Pierre Palmade, Christophe Duthuron: Na útěku (režie: Ladislav Smoček) (Jevištní roadmovie o útěku dvou žen.) (19:00)
5.12. – Divadlo Ungelt – Francois Villon, Irena Žantovská: Všechno jen do putyk a ženským! (režie: Miroslav Krobot) (Pronikavý pohled do propasti lidské duše, jejích rozporů a bolestí. Villon se liší od svých současníků obnaženou básnickou výpovědí, jež je srozumitelná každé generaci. Především pro zarážející schopnost postavit se všem ranám života fascinujícím ryze villonovským cynickým optimismem.) (19:00)
4.12. – Divadlo V Celetné, hostuje Divadlo Kašpar – PREMIÉRA – David Ives: To nemá chybu (režie: Jakub Špalek) (Muž a žena, jeden pokoj, velká postel a vše začíná krásně, ale tak krásně!) (19:30)
5.12. – Divadlo V Celetné, hostuje Divadlo Kašpar – Eugene Ionesco: Plešatá zpěvačka (režie: Jakub Špalek) (Komedie z pera klasika absurdního dramatu. Vše je jiné, než se zdá...) (15:00)
Divadelní festivaly:
do 5.12. – České divadlo 2010, Praha (info: http://www.ceskedivadlo.cz/)

No takto tetino

No takto tetino,
situácia mojej euroosoby je takého druhu, že sa čudujem, že vôbec píšem,lebo ma postihol jeden zo smrteľných hriechov - lenivosť! No takto tetino a strécu (ak nemá tiež ten syndróm ako ja), a vidíš, už aj modzog vypína,lebo práve vypla mikrovlnka a posteľ mám na vzdialenosť 146 cm. Zostavujem nové ONÉ, ktoré bude delové, ale práve preto to tak dlho trvá, lebo chcem všetkých prispievateľov "prasáka" tromfnúť. Bude to niečo na štýl p.g. Hrabala, ale ja ku glosám bežných ľudí nebudem pridávať žiadnu fabuľu. A stréc ať už pomalu chladí domácí pívo, ať to do léta stihne,já tentokrát určite přijedu asi i s vnučkou! Keď tak pozerám predchádzajúcu vetu, chybu tam nevidím, aj keď aj čeština od čias, keď som ju bežne používal, sa vyvíjala.
Jedným pozdravom z rangu "Dobrý deň" z budúceho ONÉ sa rozlúčim :
DLHO ŽITE!

p.s.
Ďaľšie odhaľovanie zo skvostného budúceho diela ONÉ je spoplatnené podľa zákona 11.paragraf.5 článok 10,zbierky zákona 568, uverejnený v Novom čase,Čase a Nadčase, schválenom v Slov. parlamente dňa 10.1.2010 jednomyseľne, všetkými Ficoposlancami, a to výške, ktoré určia tabuľky vykonávajúceho predpisu, vydaného najneskôr v marci (březnu) 2020! Odhad legislatívnych expertov je 5€ za vetu. A nerobte si z toho srandu! To je vážne!
Čafte!

Začala doba pečení cukroví, vánočních úklidů a nákupů. V naší domácnosti je to jako každé vánoce úplně obráceně. Na nákupy ani úklid není čas a všude nám narůstá chaos, protože většinu energie vkládám do "pečení" koled.

CKK Band v sobotu vystoupil v Račicích u Vyškova v sokolovně, těsně před zahájením Adventu. V první půlce koncertu představily Žofka Kabelková s Petrou písničky z nového CD "Peřiny z vody" - moc krásná muzika!

Protože se podařilo přímo velkorodinné setkání – do Račic přijela sestřenice Vlasta s Vladem a Martinem z Bratislavy - připsala jsem do koled violoncello a tak se nám rodinná kapela rozrostla do mezinárodního obsazení.

Martin se k našemu příjemnému překvapení přidal ke zpěvům a Vlado to všechno nafotil!

Největší úspěch měl seriál o Jirkovi, jak krásně obsluhuje cinkadla.

Račice jsou rodnou vesnící naší maminky a všichni se tam rádi vracíme. Na koncert přišlo nečekaně moc lidí, měli jsme radost, že se při známějších koledách přidávali a zpívali s námi.

Pan Suchý s Jitkou Molavcovou minulý čtvrtek v Divadle šansonu provedli diváky posledním desetiletím divadla Semafor. Večer byl zároveň první gratulací (téměř s ročním předstihem) panu Suchému k osmdesátinám, přišli mu zazpívat sourozenci Ulrychovi s Javory, Wabi Daněk a taky naši studenti.

Asi měsíc jsem pana Suchého po telefonu opatrně přesvědčovala, že by byla krása, kdyby si s dívkami z druhého ročníku zazpíval píseň Tento týden v pátek - kdysi k ní napsal krásnej text a natočil na EP se sestrami Elefteriadu a Naďou Urbánkovou. Tenkrát to byla jednorázová akce, nikdy potom už s nikým tu píseň nezpíval. Navíc na to neměl vůbec čas, v Semaforu pracovali na další premiéře a kromě toho měl jako vždycky tisíc dalších povinností. Naše dámy ale pilně studovaly a píseň byla nazkoušená tak, že jsem se nebusela bát ji nabídnout.

Jirka mu opsal velikým písmem text, při zkoušce jsme ho poprosili, aby si to aspoň zkusil z taháku a ono to šlo!

Pak si to v zákulisí ještě prošli jen tak bez klavíru a zdálo se, že ho to baví.

Na pódiu to pak vystřihl se šarmem jemu vlastním a my všichni jsme měli zážitek. Je to borec, klaním se až k zemi!

V pátek 3. prosince v 19:30 v Lomnici u Tišnova u Pavlišů (Palác Gambrinus na náměstí) bude mít koncert Žofka Kabelková s Petrou. Určitě stojí za to vypustit myšlenky na předvánoční šílení a udělat si výlet!

A nebo můžete vyjet v neděli 5. 12. na Zlobici (kopec u Kuřimi). Je tam salaš, kde se už po čtvrté účastníme s našimi studenty a CKK Bandem předvánočního setkání. Koncerty koled a vánočních písní S+Š budou tentokrát dva: v 11:00 a ve 14:00. Loni tam bylo totiž narváno a někteří lidi se ani nedostali dovnitř... Na kolibě bude výstava betlémů, prodej výrobků z ovčí vlny, vánočních ozdob, keramiky, perníčků a jiných krásných drobnůstek, určitě se tam dá vybrat dáreček na vánoce a nebo jen tak. Na jídelníčku mívají speciality z jehněčího, sýry a jiné dobroty.

Dada a spol. www.quakvarteto.cz

viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš