prase13/2018

Poezie – to je umění povstalců
(řekl kdysi Ferlinghetti)

Když jsem dělal poslední tečku za minulým fejetonem, uvědomil jsem si, že je mi vlastně trošku líto že ta série skotských fejetonů končí a docela jsem měl strach, jestli mě něco napadne a o čem vlastně budu psát vydání číslo 13. Při té příležitosti mně pomohla trošku náhoda. Dostal se mi do pracek jeden textový soubor s básničkami Lawrence Ferlinghettiho Lunapark v hlavě. Kdysi dávno jsem to četl. Mám Ferlinghettiho rád. A tak mě napadlo, že z toho souboru vytvořím e-knihu, a s chutí jsem se do toho pustil. Zhruba ve stejnou dobu, když jsem si otevřel poštu, přišly mi nějaké piny z Pinterestu. Mezi mnoha jinými lákadly, jako Picasso, Man Ray, nebo můj foto-guru Bresson, byla i pěkná hromádka obrazů Marca Chagalla, kterýho mám rád skoro stejně jako básníka LF. Jedním z mnoha byl krásný obraz z období, kdy Chagall maloval jednu manéž za druhou. Na tom mém jede pán na koni s dívkou v náruči, v pozadí někde nahoře vpravo, narozdíl od Peroutky, který se s oblibou schovává vlevo dole a to tak důkladně, že ani trénovaný Ovčáček ho nemůže už několik let vystopovat. No a najednou se mi skrz jednu básničku oba chlápci přímopřed očima v hlavě propojili. Mám tyhle náhody rád. Nejde to nijak ovlivnit, buď přijdou nebo ne. Náhody fungují, a protože nebývají časté a patří spíš mezi vzácné okamžiky, zachtělo se mi tu náhodu zamrazit do “příběhu”. No a tak jsem se rozhodl, že toto vydání bude tak trochu vzpomínková koláž. V roce 2016 jsme byli s Roušovnou v Kalifornii u Honzíka. V krásným a inspirujícím městě básníků San Franciscu.
Času jsme měli na brouzdání městem docela dost, protože Honza chodil do práce. Většinou jsme se sešli až večer u něho doma, zašli si někam na večeři nebo na pivo, ale jednou jsme si dali sraz ve městě...

Jedním z úkolů, které jsem si budovatelsky vytyčil bylo najít jedno slavné knihkupectví, víc zatím neprozradím.

Z dostupných informací přes Google a Wikipedii jsem si zjistil potřebné údaje a těšil jsem se na to, jak si ten svůj úkol hezky splním.

K onomu knihkupectví se jde přes neméně slavné Chinatown, čínskou čtvrť. samozřejmě je to místo zcela poplatné laminátovým turistům z celýho světa.

Roušovna se jmenuje Olga a tak se druží s ruským medvědem Míšou.

Jak symbolické pro naši výpravu za Ferlinghettim. Chcete si číst, ale sere se vám do toho kůň.

Čínská čtvrť není kupodivu nějak velká, dá se proběhnout za pár hodin a máloco vám unikne. Jsme zde již poněkolikáté, a je tu vždycky cvrkot.

Další symbolická náhoda. Nevím, kdo to těm čínskejm aranžérům napráskal, ale za jednou výlohou nějakej plyšovej medvědí pisálek, asi Lawrence, mlátí texty do neméně slavné remingtonky v provedení cestovním.

Literaturu na chvilku nahradí hudba. Starý Mistr houslista hude pentatonicky na dvoustrunné housle.

Zde ozbrojená můza se nás snaží zastrašit, ale je za sklem, tak na ni kašleme jako ten kůň na čtenáře.

Na malém náměstíčku hrají čínští rockeři.

Nedovolili mi fotit zblízka. Asi poznali, že si to jejich CD nekoupím.

Brouzdáme se pomalu kolem čínské základky.

Škola je vyzdobená činským hrdinstvem a únikovými požárními žebříky, které jsou povinné po celém městě.

Některé motivy si tu barvu zaslouží. Vnáší do klidného černobílého světa jakejsi neklidnej prvek. Ale myslím si, že barevná fotka by měla mít barev málo, jinak divák utone.

Typický pohled na hlavní třídu Chinatownu.

Krámky se předhání ve veselých ohavnostech, které nikdo nekupuje. Slepičí rodinka na odpočinku.

I graffiti tu jsou výrazně jiná, než v nechinatownu.

A samozřejmě, že nemůže chybět ani čínskej bůh srandy nebo spíš Buddha "budoucnosti". Prvního čínskýho boha srandy jsem zaregistroval u nás doma u táty v knihovně. Byl dřevěnej a zrzavě hnědej. Byl mi dost odpornej, protože byl tlustej, ale veselej byl, to teda jo. Tenhle je ještě daleko víc tlustější, ale veselej stejně. Tomu tátovýmu jednou, když mi spadl na zem, upadla jedna ruka. Slepil jsem ji kanagomem a doufal, že si toho táta nikdy nevšimne. Nikdy nic neřekl, tak nevím. Možná si fakt nevšiml.

Samej čtenář. Asi jdeme správným směrem.

Pak jsme šli podél výlohy, kde vyhrávali slavní jazzmani na trubky a trombony. Kolem se bez ladu a skladu povalovaly pracky hudebníků.

Naši cestu kříží ta slavná SF šalina. Mezi pobřežím a hlavní sanfranciskou ulicí Market street je poměrně velkej pupek. Ta místní šalina se musí vydrápat až nahoru a je to fakt hodně do kopce a pak zase dolů. a je to fakt hodně z kopce. Samotná jízda tou šalinou není nic levnýho, je to atrakce. Atrakce tak známá a žádaná, že vlastně asi ani nemá cenu tou šalinou jet, protože na konečné je obrovská fronta nejméně na hodinu. Spíš na dýl.

Nezastavujeme, máme zpoždění. Na některých místech šalina lehce přibrzdí, někdo vyskočí, někdo naskočí. Ta kabelová tramvaj tu jezdí nepřetržitě už od roku 1873. Po celé trase je mezi kolejemi v kolektoru tažné lano, které tu tramvaj táhne z konečné na konečnou. Denně prej se tou šalinou sveze asi 6400 lidí, ale turistů je mnohonásobně víc. Tuhle atrakci jsme vynechali.

Čínani žijící v Americe už nepatří mezi poslušné Číňany. Tahle slečna nebo paní varuje před čínským komunismem. Za sebe dodávám, že je třeba se mít na pozoru před každým komunismem. Je to nejblbější zřízení, které znám.

Mistr Jablíčko nabízí své dovednosti.

Na jedné křižovatce nás upoutá dlaždice se jménem jiného slavného beatníka. Autora knihy Na cestě. Já jsem měl kdysi zamlada to štěstí, že jsem ji četl ve správnou dobu a tak jsem kouzlu knihy propadl. Olina ji četla později a na knihu se nasrala, protože jeden z hlavních hrdinů se v knize zachová hnusně, což mu není ochotná odpustit.

Tušíme, že naše cesta vede správným směrem. Mezitím dorazil Honza z práce. Někde před Chinatownem si přidělal svý kolo k zábradlí a dál jsme šli společně.

Kerouacův citát a Olininy červené botky: Vzduch byl hebký, hvězdy krásné, příslib dlážděné uličky tak skvělý...

Když barvy pasujou. tak se vlastně radujou. Třeba žlutý auto, když se jmenuje žlutý. takovej pořádek.

Tady nenápadně se Chinatown rozpouštíl a opatrně se mění ve čtvrť italskou.

Přemýšlím, jestli stojí za to dát si vesuvské kafe.

Poezie je stín našich představ o pouličním světle.

Je to tu, roh slavnýho knihkupectví. Mám z toho velikánskou radost. ani nevím proč. Normální knihkupectví s příběhem.

Lawrence Ferlinghetti se narodil 24. března 1919. Chvíli žil ve Francii, pak vystudoval v Jižní Karolině žurnalistiku a rok po mém narození založil s kamarádem Petrem D. Martinem ono slavné paperbackové knihkupectví City Light Books.

V podstatě šlo o knihkupectví, kde vyšla většina děl beatnické generace. Název knihkupectví je podle slavnýho Chaplinova filmu Světla velkoměsta. Beatníci byli takoví literární anarchisti. Jak sám LF říkával, anarchie není politické hnutí, je to boj za svobodu nezávislost jedince.

Kdysi jsem viděl jednu slavnou fotku Lawrence Ferlinghettiho, jak před tím svým knihkupectvím stojí a někdo jiný mi zase jindy říkal, že jsme si trochu podobní. Takže, co kdybych se vyfotil z drzýho plezíru na stejným místě jako on? Původně jsem za ním chtěl zajít na kafe, ale pak jsem dostal strach, že by mi nabídl nějaký překapávaný americký nedobrý. A z návštěvy jsem vycouval. Zrovna před nedávnem jsem četl knihu českýho autora Aleše Palána Raději zešílet v divočině, a tam je příběh dvojčat Františka a Ondřeje. František vzpomíná, jak po roce 1989 jel do San Francisca a tam se v tomhle knihkupectví s Lawrencem osobně potkal, přivezl mu becherovku, Lawrence se ho ptal, čím se to ředí, a František ho poučoval, že ničím, že to do sebe musí kopnout bez ředění. Ferlinghetti si dal ještě další dva panáky což ho rozveselilo. Bratr Ondřej se pakrád chlubíval, že má bráchu, kterej se potkal se slavným Ferlinghettim. Samá náhoda.

Dlouho jsem se pokoušel zjisti autora téhle sympatické fotky, ale to se mi nepodařilo.

Jen takovou perličku, v roce 1998 byl hostem Pražského festivalu spisovatelů. Ferlinghetti zamlada hodně experimentoval s LSD a tyto halucinace se pokoušel zaklít do slov a veršů. Mně osobně se líbí, že píše jazykem hovorovým a nehraje si na slovního intelektuála. Jednou z nejslavnějších sbírek je Lunapark v hlavě. z roku 1958, to jsem zrovna začal chodit do školy.

Moc možností seznámit se s jeho tvorbou jsme za komoušů neměli. přece jenom to nebyl žádnej sovětskej hrdina, žádnej Boris Polevoj nebo Arkadij Gajdar, tak se o něm zásadně ve školách neučilo.

Jenže my jsme měli na SVVŠ (normální gympl, jen se to chvilku jmenovalo jinak) skvělou češtinářku, která nás naučila číst básně Seiferta nebo Oldřicha Mikuláška, ale i Apollinaira a také Ferlinghettiho nebo Ginsberga.

Když o nich vyprávěla, nebo recitovala některé jejich básně, hlas trochu ztlumila, ale myslím, že nemusela, protože našpicované ucho špicla na chodbě by stejně nepoznalo, že jde o poezii závadnou a prohnilou. Stejně nám paní profesorku pak někdo přejel na motorce a umřela. Kolik nám toho mohla ještě prozradit.

Knihkupectví je velice sympatické a těch krásnejch knížek. Až oči přecházely. Olina se musela držet na vodítku, jinak by nás zpátky do Česka skrz nadváhu (knižní) nepustili.

Ulička Bukowského.

Hnízdo Samuela Becketta, kterej sice nebyl americkej beatník, ale měl k nim hodně blízko tuná u nás v Evropě.

Stylová slečna prodavačka.

Mám z té návštěvy knihkupectví radost.

Ještě za rohem to bylo čínský, teď už to je italský.

Nenech toho koně
sežrat ty housle

křičela Chagallova matka

Ale on
klidně dál
maloval

A stal se slavný

A maloval dál
“Koně s houslemi v hubě”

A když byl hotov
vyskočil na koně
a odjel pryč
mávaje houslemi

A hned jak potkal první nahý akt
s hlubokou poklonou mu ty housle dal

A nic tím nemyslel
na žádnou strunu nechtěl hrát

(Z Lunaparku v hlavě)

No a tohle je ten obrázek, kterej se mi podstrčil před oči, když jsem si četl jednu z básní té krásné Ferlinghettiho sbírce Lunapark v hlavě. Marc Chagall se narodil 7.7. 1887 a zemřel 28.3. 1985 v krásných 97 letech.
Marc byl tak trochu Bělorus a tak trochu Francouz, ale židovskýho původu. Byl to jeden z nejvýraznějších malířů nejen expresionismu, ale i symbolismu a v té době samozřejmě i kubismu. Malovat se učil u Jehudy Pena pak v Petrohradě u Nikolaje Rericha. A byl tak dobrej, že ho přijali rovnou do třetího ročníku.
V Petrohradě to ale stálo dost za prd, protože Židé tu byli ve velké neoblibě a ostatní obyvatelé je dost šikanovali. Například v Petrohradě mohli Židi pobývat jen se speciálním bumážkou. Inu příprava na VŘSR a beztřídní společnost začala. Chagalla to nebavilo, tak se vrátil do rodné vísky, oženil se a odjeli do Paříže. V Paříži se potkal s Apolinairem, a dalšími umělci, kteří hejbali uměleckou Paříží.
Krátce se vrátil se do Ruska i se aktivně zapojil do VŘSR v roce 1917. Brzo mu došlo, jaká to je hovadina a vrátil se zpátky do Francie. Přežil válku, stal se vdovcem, prostě taková klasika. Jo a v Jeruzalémě navrhl a realizoval barevná okna pro jeruzalémskou synagogu. To bylo v roce 1960.

Poslední obrázky na památku a jdeme se podívat ještě nahoru na kopeček, odkud bude vidět modré moře.