Zase ten beheránek
(bohožíhí)

Velikonoce jsou takové divné svátky. Divné a asi i trochu kouzelné. Jako malej smrad jsem z nich měl takovej přiblblej pocit, Dnes by se to maskovalo odborným výrazem trauma. Šlo o to, že když byly Velikonoce, skoro vždycky jsme byli v Ostružné. Snad jen dvakrát jsme zůstali v Brně. Vzpomínám, že jsem šel vždycky s tátou ale bez sester, což byl první problém, protože kromě těch velikonoc jsme bývali vždycky spolu. Pánská jízda a to mě nebavilo. V Ostružné jsme šli od vybrané chalupy k vybrané chalupě a tam se vrhali na pištící holky a jejich maminy, což byl ten druhej zásek, proč mám honit holky a šlehat je po prdeli, když o to nestojí. Přišlo mi to pitomé. Dospěláci mi vysvětlovali, že to tak je správně, že to tak má být, ale tohle mi hlava nebrala. A ještě navíc jsme za to násilí dostávali vajíčka, někdy čokoládu a dokonce jsem jednou od paní hajné, kterou si už nepamatuju jménem, dostal pětadvacetikorunu.
Když jsem byl trošku větší, bral jsem Velikonoce jako jisté povyražení, kdy se stydlín může k holkám přiblížit tak blízko, že to bylo bezva. Ale v jádru jsou pro mě Velikonoce divný svátky. Když byli naši kluci tak malí, jako já, tenkrát, chodili jsem spolu asi na tři místa v Ostružné, protože já jsem už věděl, že když nedorazíme, tak máme průser. Jednou z povinných adres byla babka Jasýčková. Drsná ostružňácká postava. Měla asi dva zuby a když se usmívala, kluci se hrůzou dovnitř třásli, protože si ji spojili asi s pohádkou o perníkové chaloupce. Navíc, jakoby to tušila, tak jim ještě nabízela kalíšek kořalky se slovy: "Vemte si kluci, ať je prdel." Kluci si nevzali, ochránil jsem je.Nevím, kterej z nich, jestli Jirka nebo Honza, mi pak říkali, když jsme osvobození od babky J. odcházeli, že se jí sice bojí, ale ještě víc se bojí nepřijít, protože to by jim pak vyčítala celej rok. Celkem rozumně usoudili, že je lepší pár minut hrůzy, než celej rok. Pak jsem to zkusil i s další generací, s vňoučaty. Borise to nebaví asi tak stejně, jako to nebavilo mě a Bobík? Ten v tom vidí možnost nějakého příjmu. Buď materiálního nebo finančního, jinak to má taky na háku. Asi je to rodové a lopatou geny neutlučete.
Poslední roky se ty moje Velikonoce ustálily na celkem přijatelném rituálu. Ráno dotknu vařečkou, nebo proutkem Roušovniny prdele, symbolicky poplácám sestru Danu po prdelia eventuálně další dámy, co jsou zrovna na chalupě. Za tu dřinu dostanu jedno, to nejškaredější vajíčko, protože, co kdyby přišlo hodně koledníků a holky by neměly, co jim nabídnout za vymrskání. Zkrátka, do dnešních dní jsem nenašel k té pohansko-křesťnasko-česko-slovenské verzi Velikonoc jednoznačně pozitivní stanovisko.
Vzpomínám na dvoje nejlepší Velikonoce. Když zrovna bylo velikonoční pondělí 9. dubna, nadělila mi Helča k svátku vňoučka jako velikonočního králíčka a za tři roky na to úplně stejně i Bobíka. Jo, je to náhoda, ale krásná.

Do Ostružné jsme vyrazili až v pátek dopoledne. Vlak měl zásadní zpoždění, tak jsme si pocourali po rodném městě slavného cestovatele Eskymo Welzla Zábřehu na Moravě. Olina si tam koupila konečně po mnoha měsících novou podložku do dřezu v kuchyni, já jsem zase v Kauflandu po čuchu dorazil ke kleštím místo k chlebu, ale pak jsme uvízli ve Welzlově hospodě na nádraží, kde podávají úžasně dobrý pivo typu IPA.

Pak už přijel vlak a Roušovna měla ještě hodinu na pletení. Dělala něco pro Hrad. Nějakou pussy, nebo co.

Dana už přistavěla k třešni žebříček, aby mohly sýkorky pohodlně ke krmítku, vyprala opici, kterou našla v trávě... Prostě byla děsně akční. Jak už to tak ona umí.

V sobotu ráno jsme s Roušovnou vyrazili na Zlatý Chlum, protože jak jsem zjistil, Olina za těch 43 let, co do Ostružné jezdí na tý rozhledně nebyla. Museli jsme to napravit. Vlakem do Jeseníku, kde už jaro propuklo v plné síle.

Jeden z plotů byl nástěnkou nějakého tvořivého človíčka. Těch děl tu bylo hodně, ale mně se nejvíc líbil tenhle obraz.

Českobratrsko má barák lehce okoralý a asi by bez pomoci boží někoho mohla omítka i ranit. Místo aby to spravili, spoléhají na Něho.

Kostel na náměstí byl otevřenej, tak jsme nakoukli.

Některé motivy v kostelích jsou přinejmenším krvelačné.

Klasické symboly Velikonoc - kohoutek a slipky.

Olina objevila malej krámek s botama. Za výlohou byly jedny červené, do kterých se i přes zaprášené sklo okamžitě zamilovala. Měli je jeden pár, a jako na potvoru tu správnou velikost. Přestože firma, která s nimi obchoduje jasně z názvu naznačuje, že: "Koze ne botičky," Olina nedbala a botičky si přesto pořídila. Podařilo se nám je narvat do malýho baťůžku, že je vezmeme na rozhlednu.

Chtěli jsme si v sámošce koupit nějakou svačinku na cestu, ale čas oponou trhnul a na místě obchodu s jídlem je nyní drogiška a barvy laky. Čili nahoru půjdeme hladoví.

Jdeme přes park, který se jmenuje Smetanovy sady, neboli po německu Josefsgarten, původně Raymannův park. Inu logické a srozumitelné. Takovej hezkej lesopark poblíž říčky Bělé. Prej tu roste pár vzácnejch stromů a taky tu vyvěrá několik, určitě děsně léčivých, pramenů.

Sousoší na počest zakladatele moderní vodoléčby Vinzenze Priessnitze vytvořil sochař J. Obeth. Jak je z několika postav patrné, ne každému vodoléčba studenou vodou pomohla.

Třeba zrovna tady chcípá jelen. Nachlazenej a ukašlanej. Ani ostatní ztvárnění zde nevypadají zrovna nejlíp.

Stromy v lesoparku jsou mohutné a opatřené hromadou značek, aby se tu nikdo neztratil.

Těch několik pramenů, co tu v lesoparku je, moc vodou neoplývá. Sem tam kapka.

Ale v lese to hraje všema barvama.

Máme docela hlad, ale víme, že to vydržíme.

U tohohle zlomenýho stromu jsem ucítil smaženou cibulku, ale Olina mi to nevěřila.

Jenže jsem měl výjimečně pravdu, na Křížovém vrchu jsme narazili na hospodu, kde fakt vařili. Podle výzdoby jsem rozhodl, že zde založím externí redakci WWWiditelnýho prasete. Ale nechám si to pro sebe, abych nemusel externí redaktory platit.

Chalupa je obklíčena uměle vytvořenými zvířátky z přírodních materiálů.

Hned vedle hospody je kaplička svaté Anny. V 17. století tu stála malička dřevěná kaplička. Místo bylo známé pod jménem Kravská louka. Z místa se stalo cílové místo procesí. Proto se Kravská louka opatrně přejmenovala na Křížový vrch. Sedlák Neugebauer zde postavil začátkem 19. století kapličku novou. Nechal ze Svatýho kopečku u Olomouce přivézt obraz Matky boží. Kvůli tomu obrazu přestavěli kapli ještě jednou a tentokrát již byla zděná. Prachy na postavení si mezi sebou nasbírali sami, žádné dotace. Zvonař Karel Stecker z Brna pro tuhle kapličku odlil zvon a původní obraz byl nahrazenej obrazem svaté Anny a svatýho Jáchyma. (To byli rodiče Panny Marie)

Roušovna mi prozradila, že bukový pupence jsou prý nejdelší pupence ze všech, který u nás v Česku rostou. Věřím jí a je mi to jedno.

Agresivní jelen Standa nechce být poblíž prezidenta v Lánech, tak se schoval tady.

Malebné městečko Jeseník se nám na chvíli poodhalilo z oparu.

V hospodě dobře vaří a je plná vycpanejch zvířátek. tam musí být roztočů.

Nejméně roztočů je pravděpodobně ve vycpaném dřevěném koni na kolečkách.

A měli tu vemi dobrej velikonoční nepasterizovanej speciál.

Naprali jsme se k prasknutí a teď musíme to jídlo vynést až k rozhledně.

Je to cesta křížová, takže i na zemi se tu povalujou různí ukřižovaní.

V lese je však poutavě až pohádkově malebně.

Olina má z těch rudejch botek obrovskou radost. A botky z výletu taky.

Botky se dostaly až pod rozhlednu a nezasvinily se ani blátem.

Hned u rozhledny je krásná bouda, kde si můžete koupit lístky, opravňující vás vyšplhat se nahoru a rozhlédnout se po okolí a taky si dát pivo Zlatej bažant. Topí se tu v krásných kamnech a pan vedoucí tu i spí.

Hlídač pípy vypadá démonicky.

Les nabízí motivy nejen náboženské, ale i erotické. Třeba takováhle krásná mladá bukovina.

Z druhé strany kopce prameny fungujou. Voda vynikající. Načepovali jsme si do termosky, že si z ní na chalupě uvaříme kafe, ale vyglgali jsme ji ještě než jsme došli na nádraží.

Cesta dolů byla dost dobrodružná, protože byla plná zmrazků, ledu a sněhu. Raději jsme se spustili přímo po spádnici a použili klacky. Olinu z toho pak děsně bolely stehna.

Takhle se staví Čapí hnízda na severní Moravě a bez dotací!

Procházíme šílenou zahrádkářskou kolonií. Je to zajímavej fenomén, ale žádná zahrádkářská kolonie, kterou jsem kdy procházel není normální. Patrně tu hraje roli tvrdé prosazování vlastního (ne)vkusu na přesně vymezeném a velmi malém prostoru. Boudičky, chatičky, maringotky se téměř dotýkají, ale dělí je kruté ostnaté drátoví a další překážky.

Takhle blbě umí pověsit prádlo jen chlap. Vím o čem mluvím. Na nádraží zbyla ještě chvilka na holbu speciál. Nádražní jesenická Knajpa je vyhlášená tím, jak umí skvěle natočit pivo. Nejhezčí pěna, kterou znám. Fotku sem nedávám.

Večer nás čeká ještě další pivo v pivovaru Cestář přímo v Ostružné. Mám zde konečně tu dlouho slibovanou knihu obrazů Laco Decziho a taky jsem si zamluvil lístek na jeho koncert v květnu.

V neděli jdeme na výlet do Branné. Pro trubičky, které jsou dost vyhlášenou sladkostí.

Moc pěkná cesta.

Je to taková ptačí naučná stezka, ale žádnýho ptáka jsme neviděli.

Barevná velikonoční neděle.

Známá bajka Medvěd a pytel.

Za rohem vpravo je hospoda, kde jsme si chtěli dát boršč, ale obsluha byla tak mizerná a pomalá, že jsme se jídla nedočkali a zapřisáhli se, že do téhle hospody už nepáchneme. I trubičkárna zklamala. Měli zavřeno. A tak máme zase hlad, ale o to líp se nám jde.

Sice po cestě inzerovali konibar, což ale nebylo nic pro poutníky.

Jojo, nevkus světem vládne.

Pondělí velikonoční nás přivítalo sluncem.

Když ráno svítí slunko, je chalupa paprsky prokrájená skrz naskrz.

Velikonoční zátiší. Letošní mrskut proběhl velmi poklidně. Přišel jen jeden externí koledník. Vajec zbylo dost.

Pepa s Jarkou vyndali z kabele hru, kterou jsme vůbec neznali. Jmenuje se molky. A byla to docela sranda. 12 kolíků je postaveno těsně vedle sebe a jedním větším kolíkem se pak háže. Účelem je, srazit buď co nejvíc stojících špalíků a nebo srazit jen jeden, protože každej kolík má svoji hodnotu.

Největší frajeřina je srazit jen kolík č. 12. Viz foto. Po každém úspěšném hodu se špalíky staví na to místo, kam po zásahu odlétly, takže každý další hod je podstatně jiný a řidší. Většinou jsme se ale netrefili do žádnýho kolíku. Pak to má ještě jakési další pravidlo, ale to se mi nechce popisovat.

Letošní Velikonoce byly poklidné a příjemné. a bez kořalky. A taky brutální, protože zlý mráz roztrhl ohřívač vody a jak byl mráz v ráži, vyrval celý ohřívač ze zdi. Zatrolená fyzika. blbě promyšlený ohřívač.